Stíny v srdci 02-Každý se potřebuje jednou pobavit

Temnou místností osvícenou jen několika málo svíčka se míhal stín. Mířil někam do neznáma, na každém kroku se ujistila, jestli ji nikdo nesleduje. Světla pomalu zhasínala. Ta malá dívenka byla strachy bez sebe. Tiskla se k jedné zdi a rozplakala se. Celá zakrvácená a nahá, bloudící už touhle chodbou snad už několik dní. Východ však nelézt nemůže.
Kroky, pomalu se k ní někdo blížily, její pláč utichl. Pozvedla hlavu a pohlédla té neznámé osobě do tváře. Její oči se třpytil slzami, celé se roztřásla při pohledu na tu osobu. Do tváře ji neviděla, tma ji nedovolovala vidět ani na své nohy. Jediné co viděla, byly dvě krví nalité oči, hledící na ni. Jediné co si v téhle chvíli přála bylo, aby to měla rychle za sebou. Trpěla už hodně dlouho, už jí bylo vše jedno. Je ztracena.
Ale mýlila se, ta osoba ji chňapla a vlasy a odtáhla jí pryč. Zaúpěla a chytila se za vlasy, jen aby ji je všechny nevyrval. Temná osoba si toho nevšímala, táhla jí dál a dál.
Přivívající dobou přibývalo i světlo. Zanedlouho už viděla i tu osobu před sebou.
Zalekla, táhla ji nějaká růžovovlasá žena, zašpiněná od krve v potrhaných šatech. Co jí však více děsilo, bylo sedm dlouhých chapadel vylézající jí ze zad. Na jejich koncích byly hlavy podobné hadovi, ale bez očí, ovšem s obrovskými zuby.
Chtěla vykřiknout, ale jedno chapadlo ji kouslo do ramene. Rovnou zaječela, bolest byla nesnesitelná. Dlouhé zuby se jí zarývali hluboko do ramene. S rány vytékalo spoustu krve, které ji zamazali celé tělo. Znovu se ji jedno s chapadel zakouslo do těla, a další a další. Bolest sílila, krve přibývalo a ona pomalu ztrácela jiskru v očí, její víčka těžkla. Pomalu se utápěla v temnotě až nalezla světlo.

„Vstávej.‘‘ Zašeptla mi někdo do ucha. Moje unavené tělo odmítalo vstát. Raději bych se válela celičký den. Jen se válet a válet. Ale někdo mě polechtal na nohách. Usmála jsem se a schovala jsem nohy do peřinky, jen abych unikla. Ale ten neznámí si nedal říct, rukou zajel pod peřinu a znovu mě polechtal. Nahlas jsem se zasmála a přetočila jsem na zadá. Pomalu jsem otevřela oči, nade mnou se usmívala černovlasá postava. Musela jsem mu úsměv oplatit.
„Pojď snídaně je na stole.‘‘ Oznámil mi a stoupl si vedle mé postele. Posadila jsem se, protřela jsem si oči a slastně jsem se protáhla. Už to bylo několik dní, co jsem tu žila, nejspíš to byly ty nejkrásnější dny co jsem v posledních letech zažila. Itachi se otočil a zamířil pryč.
„Hmmmm.‘‘ Zamžourala jsem a znovu jsem se zavrtala do té teploučké postýlky. Nikdo mě odsud nedostane. Něčí ruce mi však zajeli pod mou peřinku a zvedli mě do výše. Usmála jsem se a zatulila jsem se mu do náruče.
„Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.‘‘ Zastrašil mě a snesl mě dolů. Zahrála jsem si na překvapenou a jen tak jsem se mu chtěla vymanit se sevření.
„Pusť.‘‘ Zasmála jsem. Tentokrát poslechl a posadil mě a na židli. Aniž bych čekala hladově jsem se vrhla svůj talíř. Po těch dnech se můj zdravotní stav hodně zlepšil. Přispělo k tomu i velice obětavé chování mých zachránců. Alespoň jsem nemusela stále myslet na dceru a na manžela. Alespoň jsem tu mohla na chvilku zapomenout.

„Tak co už je po ní?‘‘ Ptal se muž v černém růžovovlasé ženy, krčící se v rohu. Celá se třásla, strachy před ním. Na ostatní by bezmyšlenkovitě utočila. Ale jeho se hrozně bála. Schoulela se do klubíčka a stočila svá chapadla kolem sebe, aby se ubránila možným útokům.
„Jsi snad hluchá.‘‘ Vyštěkl na ni a uhodí ji do tváře. Žena dopadla na zem a zrychleně oddechovala. Vykašlala trochu krve, chtěla se postavit a ránu mu oplatit, ale chytil ji pod krkem a přimáčkl ji k zemi.
„Chtěla ses pobavit v tom ti rozumím i já se potřebuji někdy pořádně pobavit.‘‘ Řekl ji s úšklibek a pomalu povolil stisk, než ji udusil. Pokoušela se nadechnout, ale moc ji to nešlo, stisk byl velice silný. Zavřela oči, čekala kdy jen to vše skončí. Stisk povolil, spadla na zem, chapadla se snažila její pád zpříjemnit, ale nemohly zabránit zlomení její ruku. Zasténala a chytila si ruku. Chapadla ji ruku obmotali a upevnili ji do příjemné pozice. Než se však stačila postavit odtáhl ji za vlasy do pokoje se slovy. „Chceš se bavit? Tak teď si to užijeme.‘‘

Dnešní večer vládla sídle Akatsuki moc veselá nálada. Nu každý se potřebuje někdy pobavit. Každý si měl připravit něco zajímavého, s největším očekáváním se čekalo na vystoupení Tsuki. Ta si pro tuhle příležitost přivzala na pomoc Deidary a Itachiho. Podle jejich reakce uznala, že to bude třešnička na dortu dnešního večera. Nejtěžší však bylo secvičit vše, aby to vypadalo dokonale. Jen co vylezla na podium, ozval se tleskot. Dalším pět minut se snažila ostatní přimět ke klidu, aby mohla konečně začít. I pro ni to byl nadlický úkol, nohy se ji motali hlava též. Konečně se dobrala ke svému proslovu.
„Vážení a milí diváci, přichází… hlavní hřeb, tímto bych chtěla potěšit hlavně pány.‘‘ Nedokončila protože se ze zdola ozval hlasitý smích a pískot.
Pokusila se je uklidnit a pokračovala ve svém výroku. „Tak tedy vám představuji…. munmh…..‘‘ Ani nedořekla smíchy se málem počůrala. Dovnitř vešel Itachi a Deidara, oba použili přeměnu jen, aby vypadaly co nejlépe v těsných šatech, do kterých jsem je navlékla. Oba si vykračovala v střevíčkách na vysokém podpatku. Vlasy jsem jim skoro celý den načesávala, jen aby dosáhla naprosté dokonalosti. Byla jsem na sebe moc pyšná. Tohle číslo zabere. Jak by ne, zanedlouho už všichni zapomněli, že jsou to ve skutečnosti chlapi a věnovali jim veškerou pozornost. Já a Konan jsme se vesele bavili v koutě a pozorovali jsme jak se jsou naprosto unešeni. Ani jednoho z nich nenapadlo, kdo to je, alkohol k tomu vesele přispěl. Pohodlně jsem se rozvalila na sedačku a zavrtala jsem se někomu do pláště, aby mě zahřál. Pein to nemohl být, jeho plášť už si pro sebe zamluvila Konan.
Zavřela jsem oči, pomalu jsem se začala unášet v říši snů.

Ťuk ,ťuk, ťuk.
„Dále.‘‘ Ozval se nepříjemný hlas, stále jsem za nějakou osobou v plášti, nejspíš mě neviděla.
Na dveřích byl nápis UCHIHA MADARA, polekala jsem se, byl to no. Konečně!
Vstoupila dovnitř a já za ní. U kulatého stolu seděl nějaké černovlasý muž. Stejně jako ta osoba přede mnou mě nevyděl. Prohlédla jsem si místnosti, celé temná, osvícená jen svíčkami. Co pořád mají na těch svíčkách?
Oba dva mlčeli, dokud si ta záhadná osoba nesundala kápi s hlavy, aby odhalil svůj obličej.
Přiblížila jsem se k ní, něco mě k ní táhlo. Tmavě hnědé vlasy, zelené oči, jako ty moje.
„Co… to není možné?‘‘ Zaúpěla jsem, neslyšeli mě. Hlavou se mi honila spousta myšlenek, nemohla jsem je srovnat. Nemohla jsem se ani pomalu nadechnout.
„Sakura.‘‘ Špitla jsem. Nevěřila jsem tomu, přede mnou stála moje dcera. Ale ne už malá holčička. Zhluboka jsem se nadechla. Ten nádherný pocit mě zavalil, žije je v pořádku. S napětím jsem sledovala co se bude dál odehrávat. Stalo se však něco co mě ani v nejstrašnějším snu nenapadlo. Sedla si mu na klín a on ji pevně uchopil za hýždě a přitáhl si ji k sobě, až byla obličejem jen malinký kousíček od něho. Na jednu chvíli jsem myslela, že se pode mou propadne zem. Několik dalších minut jsem zůstala v ohromení. Musela jsem utéct, nemohla jsem na něj dívat, jak si pohrává s moji dcerou. Horší však bylo, že ona se jeho dotyků dožadovala. Musel to být on, jen co si pohrával s mou mámou, teď i s dcerou. Bylo mi špatně, nenáviděla jsem toho chlapa, nejprve mi zabije rodiče a teď si pohrává s moje dcerou. Ale jediné co mi dodalo oddychu, byl fakt, že to je jen sen. Jen sen. Pro moje uklidnění to zabralo. Stále jsem však nemohla z hlavy vyhnat obličej toho zmetka co to všechno způsobil.