Železná kunoichi 4: Pokusy

Temným podzemním bludištěm se neslo tiché cinkání. Putovalo dlouhými chodbami, pokusilo se dostat do všech zákoutí, aby oznámilo, že mladá mistryně provádí další pokus. Ovšem kam oko dohlédlo, nikde nikdo, takže se zvuk nesl jen tak, zřejmě pro zábavu. Samotný zdroj cinkotu však spočíval za zavřenými dveřmi Orochimarovy laboratoře. Uvnitř stála u operačního stolu drobná, šedovlasá dívka a pracovala na jakémsi těle. Byl to muž, pomalu umírající na následky Prokleté pečetě. V laboratoři svítila jen jedna svíčka položená na stole, všude jinde byla neproniknutelná tma, ale dívce to zřejmě problém nedělalo.
Pozvedla pravou ruku a do rozevřené dlaně jí pomalu vletěla injekční stříkačka. Pevně ji uchopila, načež jemně, ale přesně zapíchla jehlu do žíly v loketní jamce. Železný píst se náhle sám stlačil a nazelenalá tekutina zmizela v žíle, aby se vzápětí roznesla do celého těla.
Odložila stříkačku. Chvíli se neozýval vůbec žádný zvuk. O to hlasitější pak byl výkřik, který se vydral z mužova hrdla. Bolestně se prohnul v zádech, ale železné okovy na rukou a na nohou přibité ke stolu mu zabránily v dalším pohybu. Zaburácel další řev, načež se muž s žuchnutím složil na stole a znehybněl. Opět zavládlo ticho.
Šedovlasá mu opatrně přiložila dlaň na čelo. Horečka zmizela. Potěšeně se usmála a lehce mávla rukou. Vtom se železné okovy odtrhly od desky stolu a uvolnili tak ochablé končetiny. Dívka pokynula dvěma prsty a ještě ve vzduchu popadla ocelový kalíšek s čistou vodou. Vsunula muži levou ruku pod hlavu a lehce ji nadzvedla, poté přiložila kalich k jeho popraskaným rtům a nahnula ho dnem vzhůru. Voda zmizela v pootevřených ústech, načež se ozvalo hlasité zasípání. Muž slabě zamrkal, pootočil hlavu a malátně pohlédl na šedovlasou dívku. Ta se na něj vřele usmála a opět ho položila na stůl.
„Kde... kde to jsem...?“ zašeptal tiše.
„Jste v bezpečí,“ odpověděla líbezným hlasem.
Prohlédl si ji. „Kdo jste?“
„Jsem Hametsu, pomocnice Kabuty-san a Orochimarova chráněnka.“
Muž vytřeštil oči. „Orochimaru? Kde je? Je tady?“ Začal rychle otáčet hlavou na všechny strany a rozhlížel se.
„Ne, je na misi. Ale brzy se vrátí.“
„Musím... musím se odtud dostat!“ vyjekl zděšeně.
Dívka klidně zavrtěla hlavou. „To se vám ale nepodaří. Zůstanete tady a budete věrně sloužit mému pánovi.“
Muž se po ní ohnal paží, ale ještě byl příliš slabý, takže se na nic víc nezmohl. „Ne! Nechci mu sloužit, chci pryč!“
Klidně ho sledovala, poté rozevřela dlaň, do níž jí vlétla další stříkačka, tentokrát s bílou tekutinou. Natáhla se po něm.
„Zmiz ode mě!“ zaječel.
Zamračila se. Vtom se okovy pět daly do pohybu, načež ho ve vteřině spoutaly. Hametsu mu rychle zabodla jehlu do paže. Bílá látka zmizela v třesoucím se těle, které se najednou stalo velice povolným. Muž se přestal zmítat, víčka mu klesla, napětí rázem vymizelo.
Šedovlasá si ještě chvilku prohlížela své dílo, když najednou zaskřípaly železné dveře a v nich se objevil obrys postavy. Otočila se.
„Ach, Hametsu, už zase si hraješ bez mého svolení?“ zazněl melodický hlas.
„Orochimaru-sama!“ vyjekla šťastně a rozběhla se ke dveřím. Před mužem se zastavila.
„Kdo je to?“ Pokynul hlavou ke stolu.
Pokrčila rameny. „Nějaký muž. Pomalu umíral, tak jsem na něm vyzkoušela to nové sérum, které jsem včera objevila. Funguje dobře, jenom byl chvíli trošku nevrlý, ale bude vás poslouchat.“
„Hmm, výborně. Jsi každým dnem lepší a lepší.“
Tváře jí lehce zrudly, ostýchavě se usmála.
„Přinesl jsem ti dárek.“
Nadšeně vyskočila. „Jaký? Jaký?“
„Žádný spěch, on ti neuteče.“
Vtom ze dveří vyšla další postava a přes rameno měla přehozený jakýsi ranec.
„Kabuto-san!“ zakřičela veselým hláskem.
Mladík s úsměvem položil ranec na zem a poodstoupil. Dívka se k němu vrhla a klesla na kolena. Při prvním dotyku zjistila, že je to něco chlupatého, teplého a živého. Místnost v tu ránu ozářila hořící louč, kterou přinesl Kabuto. Hametsu při pohledu na svůj dárek oněměla úžasem a strnula.
„Děje se snad něco?“ zeptal se Orochimaru.
Překvapeně zamrkala. „Ne, já jen -“
„Nelíbí se ti?“
„Ne! Je vážně krásný,“ řekla a pohladila bezvládného šedohnědého vlka po hrubé srsti. „Jen mám takový pocit, že jsem ho už někdy viděla,“ zamumlala.
Zavládlo ticho.
Najednou šedovlasá vyskočila. „Děkuju! Můžu ho použít pro další pokus?“
„Už nemáme lidi. Všechny jsi je uzdravila,“ pronesl Kabuto s úsměvem.
Zklamaně se zamračila. Najednou jí zaplápolal plamínek v očích. „A můžu toho chlapce v poslední cele? Prosííím!“
„No, já nevím, jako adept na pokus není moc vhodný. Pane?“
„Jen ať si ho vezme. S takovou šikovností ho určitě přivede k životu.“
Dívka vyjekla. „Děkuju, Orochimaru-sama!“
Usmál se.
Hametsu se vzápětí vrhla ke zvířeti a popadla ho za zadní tlapy. Zapřela se v patách, ale tvor byl na ni moc těžký. Pustila ho a popuzeně se zamračila. Hned nato se ozval táhlý skřípot železa. Pak se přímo vedle dívčiny hlavy objevily široké pruhy oceli, jako obruče se omotaly kolem vlčího těla a lehce jej zvedly do vzduchu.
Ostrý zvuk se ještě dlouho nesl chodbami, takže se dívka omluvně podívala na oba muže. „Promiňte,“ pípla provinilým hláskem.
Orochimaru se zasmál. „To nic. Je hezké vědět, že po pouhých dvou týdnech svou moc tak dobře ovládáš.“
Obličej jí zazářil. „Ano, a za to vděčím jen Kabutovi-san. To on mě tohle všechno naučil.“
„Ale asi jsem to neměl dělat, protože jsi mě dokonale trumfla v lékařském umění,“ zamumlal mladík rozmrzele.
„No tak, Kabuto. Hametsu je zkrátka talent, takoví se těžko hledají.“
Dívka se vesele zachichotala a i se vznášejícím se vlkem odkráčela ke stolu. Mávla rukou, železné okovy se úplně odtrhly a zvedly muže do vzduchu, načež ho položily před Orochimara. Ten si ho prohlédl, pokynul Kabutovi a ten dotyčného zvedl ze země. Poté oba zmizeli za železnými dveřmi, které se pak silou dívčiny myšlenky se skřípotem zavřely.
Hametsu zvedla hlavu a nepatrně přimhouřila oči. Ocelové mříže poslední cely se výrazně ohnuly do stran, aby se vzápětí mohlo protáhnout chlapecké tělo, vznášející se na velkém kusu železa, jenž se zřejmě odtrhl od zbytku postele. Nasměrovala ho na prázdný stůl, kde ležel taky bezvládný vlk. Oba přírůstky si pečlivě prohlédla, načež je s úsměvem uvolnila z ocelového sevření.