Mikazuki: Nový příběh (4.) - Podezřelé chování

Stál v přikrčené poloze, ruce mírně rozpažené. Jeho oči byly děsivé, plné zděšení i zuřivosti zároveň. Najednou začal mírně ohrnovat horní ret, snad jako by chtěl vycenit zuby. Chairomaru se při tom vrátil do té samé polohy s čenichem u země, jenže tentokrát u toho žalostně skučel.
Arawa vůbec nevěděla, co se to děje, avšak byla z chlapcova vražedného pohledu tak vyděšená, že strachy ztuhla na místě. Yoshie se před ni postavila, připravená ji bránit, protože se skutečně zdálo, že se na ni Yasha každou chvílí vrhne. Naru se zase postavil před červenovlásku, ale dívka ho jemně odstrčila, i když se zprvu bránil. Zabodla do černovlasého své temné oči, najednou tvrdé jako ocel. Ve tváři jí bylo vidět, že tentokrát myslí svou zlobu smrtelně vážně. „Nevím, co ti přelítlo přes nos, ale jestli se některého z mých přátel jenom dotkneš, budeš mít co dělat se mnou!“ řekla hlasem tak pevným, že to bylo až odstrašující.
Chlapec se na ni opět upřeně zahleděl, když najednou mu zuřivost z obličeje vyprchala. Odvrátil hlavu stranou.
Arawa si všimla, že pevně zatínal ruce v pěst, až mu z toho bělaly klouby. Zasáhla by, ale třásla se po celém těle. Vtom se na ni Yasha opět zahleděl, z čehož se nevědomky přikrčila.
Už se netvářil rozzuřeně, spíš zamyšleně, nechápavě. Zatímco mluvil, stále se na hnědovlásku díval. „Moc se omlouvám za to nedorozumění, zvlášť vám, Arawo. Teď mě ale prosím omluvte.“ Lehce jim pokynul hlavou.
Než stačil někdo otevřít pusu, zmizel. Všichni se nechápavě ohlíželi a hledali ho očima, ale byl pryč.
Chairomaru se zase uvolnil, což Atoashiho velmi zmátlo.
Yoshie se k Arawě otočila. Ještě byla poněkud vyděšená, trochu se třásla. Ve stejný okamžik, kdy jí položila ruku na rameno, se písečná ruka svírající Shakunu stáhla zpátky, takže byla volná.
Naštvaně se na ně podívala. „Všechno jsi zkazila! Kvůli tobě je Yasha pryč!“ ječela hystericky.
Jindy by se na ni Arawa vrhla, ale teď jen zmateně zírala do lesa za červenovlásčinými zády.
Ta však zasáhla. „Shakuno, teď opravdu není ta správná chvíle na hádky. Myslím že by bylo lepší vyřídit si to jindy,“ pronesla hlasem, který jasně říkal, že nestrpí žádné odmluvy.
Dívka si odfrkla a zamířila pryč ze cvičiště. Měla už několik metrů náskok, jelikož se chlapci ještě zdrželi, aby zjistili, jak na tom Arawa je.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se šedovlásek.
Odpověď přišla se zpožděním.
„J-jo, nic mi... není,“ vykoktala, duchem nepřítomna.
Starostlivě si ji prohlédl.
Vtom se z dáli ozval Shakunin křik. „Vy dva! Jdeme!“
Seikon se ohlédl. Poté se podíval zpět na Arawu. „Tak se měj.“ S těmito slovy se otočil a vyrazil za blondýnou.
Atoashi však zůstal stát, Chairomara opět na rameni. „Hele, ségra, nic si z toho nedělej. Prostě to hoď za hlavu, jo?“ pronesl shovívavým hlasem.
„Promiň, Atoashi, ale tohle ti asi neslíbím,“ odpověděla tiše, opět podle pravdy.
Hnědovlásek na ni chvíli hleděl, ale po několika minutách vzdáleného vřískání otráveně zamručel. „Tak já jdu, než pro mě pošlou jednotku ANBU. Zatím.“ S úsměvem a dvouma prstama u čela se otočil a vydal se za ostatními.
Když jim zmizel z dohledu, Naru se povzbudivě usmál. „Víte co? Znám perfektní lék na všechno... ramen! Tak pojďte, zvu vás,“ řekl s nadšením.
„Souhlasím!“ přikývla horlivě Yoshie.
Arawa však pomalu zavrtěla hlavou. „Běžte beze mě. Já se půjdu trochu projít.“
„Ehm, víš jistě, že nechceš, abychom ti dělali společnost?“ zeptal se blonďák.
Červenovláska mu položila ruku na rameno. Podíval se na ni a setkal se s jejím vážným pohledem.
„Tak dobře. Jestli budeš mít hlad nebo chuť, klidně za náma přijď. A jestli tam už nebudeme, jednoduše zavolej, já hned přijdu,“ řekla klidně.
Hnědovláska se na ni vděčně usmála. „Díky. Tak zatím.“ Otočila se a zamířila úplně opačným směrem, než kam měli namířeno druhá dívka s chlapcem.
Ten se za ní úzkostně díval. „Jseš si jistá, že je tohle dobrý nápad?“ zeptal se pochybovačně.
„Věř jí. Ona ví, co dělá,“ odpověděla Yoshie tichým hlasem. Tedy... alespoň doufám, pomyslela si po chvíli.

Hnědovláska pomalu kráčela po lesní cestě, hlavu skloněnou, ramena svěšená. Párkrát kopla do kamínků, které spatřila na zemi. Nad hlavou jí šuměly koruny stromů, v nichž energicky zpívali ptáci, sem tam zaskučel lehký větřík. Místy slabě prosvítaly sluneční paprsky. Dívka však nevdechovala krásnou, osvěžující vůni lesa, ani se nekochala pohledem na zeleň všude kolem. Obličej měla nepatrně stažený a podlouhlým špičákem si kousala spodní ret. Strašně ji štvalo, že se nechala tak unést, normálně se jí tohle nestávalo. Zadumaně si přehrála celou tu scénu. Nejdřív vypadal mile... pak stačil jediný pohled a svůdný úsměv se změnil ve vražednou grimasu. Zřejmě mu už nepřišla tak sympatická, jak se nejdřív zdálo. Zato Yoshie...
Naštvaně kopla do dalšího kamínku. Nechat se rozházet takovou prkotinou! Měla by poslechnout Atoashiho a zapomenout na to. Jenže ona nemohla. Pořád viděla v hlavě jeho obličej. Neznámo proč jí přišel strašně povědomý, zvlášť ty hrozivé černé oči. Byla si jistá, že je už někdy někde viděla. A vůbec jí přišla jeho tvář tak nějak známá.
No bezva, teď bude celý den myslet na nějakého cizího kluka, kterého zřejmě jen chytl amok. Proč vždycky musí všechno tak strašně rozebírat? Ostatní podobný problém nemají, ti nikdy neřeší takové hlouposti. To jen ona... jediná holka z celé Konohy.
Najednou ztuhla. Zastavila se, zvedla hlavu a zaposlouchala se do šumění lesa. V nose ji zašimral cizí pach. A rozhodně nevěstil nic dobrého. Bleskově se otočila, současně vytáhla z pouzdra kunai a mrskla ho do vzdáleného křoví. Zazněl hvizd, šustnutí listí, po čemž nastalo ticho. Arawa se rozkročila a upřeně sledovala nízký porost. Chvíli vyčkala, špicovala uši, ale pak už nic nezaslechla ani nezahlédla. S povzdechem uvolnila postoj, zase se otočila a vydala se dál. Už by konečně měla přestat plýtvat zbraněmi.
Když pak hnědovláska zmizela v hloubi lesa, z křoví se vynořila vysoká postava. Byl to chlapec v černém oblečení s černými vlasy. Celé ostří kunaie měl zaražené v krku. Pozvedl paži a vytrhl ho. Vůbec nekrvácel, ani nejevil sebemenší bolest. Chvíli si házecí nůž prohlížel, poté se podíval do dáli za dívkou. Už ji nebylo možné zahlédnout, ale on ji viděl. Jasně a zřetelně. Najednou rána zazářila bílým světlem, po čemž se okamžitě zavřela. Nezůstala po ní ani jizva. Černovlasý si schoval nůž do pravého návleku, načež ve vteřině někam zmizel.