Horror

Bylo nebylo...
V jedné velmi temné místnosti, uprostřed noci sedělo malé děvčátko na židli. Děvčátko, které nemohlo usnout, protože mělo strach, že přijde velký, převeliký bubák!!! A když už byla skoro v říši snů, nepřišel bubák, ale někdo úplně jiný."

Během následující vteřiny prudce zrudla, ale nebránila se. Pomalu zavřela oči.
Kabutovi se do tváří nahrnula krev. Doslova cítil, jak mu divoce pulzovala celým tělem. Polila ho horkost… vášeň. Jeho srdce nekontrolovatelně tlouklo, dech se mu ztěžoval. Slabě polkl. Střídavě se díval na dívčiny zavřené oči a na její rudé, čekající rty. Zhluboka se nadechl, zřejmě bude potřebovat kyslík do zásoby. Sám pak zavřel oči a naklonil se ještě blíž.

Po hodině sledování se rozpálená poušť postupně změnila v temný, hluboký les. Yoshie odvolala kupoli a dál se svým týmem pokračovala po gigantických stromech, jež musely být staré snad i několik stovek let. V lese bylo málo světla, zato ptáci tu energicky zpívali a zkrátka to tu oplývalo životem.
Hnědovláska se odrazila od další větve a přimhouřenýma očima se rozhlížela kolem. „Tudy jsme běželi ráno, nebo ne?“
„Ne, tahle část je západně od Suny. Tady jsem ještě nebyla,“ odpověděla červenovlasá.

Jeho oči mě doslova pohltily, vtáhly do sebe. Vzápětí jsem se ocitla ve strašlivé tmě, nikde nic, ani jsem na ničem nestála - byla jsem zkrátka v nicotě. Začala se mě zmocňovat panika. Najednou se však všechno zatočilo, načež jsem si s hrůzou uvědomila, že mě ze všech stran obklopovaly plameny. Obrovské rudooranžové jazyky se po mně plazily jako živí hadi. Cítila jsem, jak mi užírali ruce, nohy, hlavu, prostě celé tělo. Oči mi vybuchly, má ohořelá kůže se rozpadala jako omítka, nechráněná svalovina začala černat a smrdět uhlem.

Sledují mě pořád?, uvažovala Hinata
Baka! Už tě nikdo nesleduje, klidně můžeš zastavit, běžíme už sedm hodin v kuse, koukni se, vychází Slunce!, odsekl hlas Hinaty.
"UŽ KONEČNĚ SKLAPNI!" zařvala hystericky Hinata, zastavila a chytla se za hlavu.
Hidata skutečně byla zticha a tak se Hinata narovnala a rozhlédla se kolem sebe. Byla v nějakém lese, měla pocit, že se ztratila a měla pravdu. Byla daleko od vesnice, od Konohy, od svých přátel.
Hinata se opřela o strom a začala brečet, až z toho breku usnula.

Hametsu se stále dívala Dakenovi do tváře. Po chviličce se její obočí rozzuřeně stáhlo, pootočila hlavu a pohlédla na sténajícího Kabuta u protější zdi. Pokoušel se vstát, ale při sebemenším pohybu ho očividně všechno bolelo. Už neměl na nose své kulaté brýle, ty ležely rozdrcené na kousky všude kolem něj. Opřel se o zeď a pomalu se postavil na nohy. Zavrávoral, načež pohlédl dívce do tváře.

Yoshie mlčky prošla přes písečný práh, pak se zastavila a rozhlédla se kolem. Podél pravé i levé strany se táhla dlouhá řada vězeňských cel. Bylo to tu vskutku velké, ale věznice Konohy byla mnohem větší. Hlídali tu dva píseční Chuuninové, kteří se právě starostlivě skláněli k jejím týmovým kolegům. Oba leželi na zemi bez hnutí.
Když ji jeden z nich zahlédl, narovnal se a prstem na ty dva ukázal. „Slečno Yoshie, očividně jim není moc dobře. Prostě se tu složili a… no, asi vidíte sama.“

Upustila jsem kunai ze zubů a chytla ho do levé ruky. Vzápětí jsem se odrazila a jako napjatá pružina vystřelila proti Ulízanci, který si snad ani neuvědomil, že jsem se nějak pohla. Vrazila jsem do něj plnou silou. Zpomaleně jsem vnímala, jak jeho tělo pode mnou padlo nazad, jak se paty odlepily od země, a zatímco jsme letěli vzduchem, lačně jsem se mu zakousla do krku. Do pusy se mi nahrnula horká krev a s její omamující chutí jsem musela blaženě zavřít oči.

„Věřím Ti, ta mise je pro tebe jednoduchá.“ Usmál se Naruto.
„Ano, Hokage-sama.“ Přikývla černovláska.
Měli za sebou již rozhovor i informace o misi, kterou měla Mayoko Sinaure splnit. Podle všeho byla osobně vyžádána jakousi osobou, zatím ji však nebylo řečeno kdo to byl. Pro ni to znamenalo akorát další nudné mise, jež se nehodila pro Jounnina, ale co mohla nadělat. Času tu moc nebylo, měli vyrazit ještě ten den, ideálně už za hodinu.

Sareth už kráčel k Narutovu pomníku a půl hodiny se chýlilo ke konci. Když stál při pomníku otočil se ke všem a řekl.
„Neznal jsem Naruta moc dlouho, všem tady bude moc chybět ale já musím říct že mě ne. Celou dobu mi stál v cestě a teď když už je po něm bude pro mě všechno mnohem lehčí a zábavnější,“ těmito slovy všechny šokoval a ještě víc když ukázal svou pravou totožnost.

Stála nehybně ve dveřích, jako by byla z kamene. Nebyl slyšet ani její dech. Jen doširoka vytřeštěnýma očima zírala do kouta, kde ještě před malou chvílí Dakena zanechala. Přece si nemohl jen tak otevřít a utéct!? Leda by se v něm probudil člověk… Jestli ano, tak si to asi nikdy neodpustí. Propásnout takovou šanci!

Slunce stále nelítostně žhnulo a rozpalovalo všudypřítomný písek Suny doběla. Nebylo před ním úniku, pálící paprsky pronikly i do sebemenší skulinky. Odrážely se od velké písečné stavby věznice - vypadající jako maličký ostrůvek ponořený v oceánu písku - a vytvářely tak působivý třpytivý efekt.

Nastalo ráno. Slastně jsem se protáhl, ale jednu paži jsem nemohl zvednout. Pohlédl jsem na ni. Hned mi bylo všechno jasné. Moji paži použila moje milá jako polštář. Usmál jsem se a pohladil jsem ji po dlouhých, jemných vlasech. Sladce spala, při mém dotyku se lehce pousmála, ale oči neotevřela. Proč by měla vstávat, bylo teprve sedm. Co nejopatrněji, abych ji neprobudil, jsem vyprostil svou ruku zpod její hlavy , přetočil jsem se na bok a dál jsem odpočíval. Slunce mi však nedalo spát.

Co-Co tady dělám? Tohle je přece Sakuřin byt, nebo ne? Jak jsem se sem dostala? Proč se schovávám za pohovkou? Co to?........To-To je krev?! KREV?! Proč je krev na mích rukou?
"Sakuro?!" vykřikla Hinata, která seděla za jejím gaučem a celá se třásla.
Hinata vykoukla zpoza gauče. Celý obývací pokoj byl úplně rozmlácený, skříně byly převrácené, rozbitá televize jiskřila, lustr spadl ze svého místa na zem a za roztříštěnými okny byla už tma.

V klidu vstal, obešel stůl a vykročil ke mně. Ztuhla jsem na kámen, zatajil se mi dech. V hlavě mi to řvalo „Zdrhej! Zdrhej!“, ale mé tělo mi naprosto vypovědělo službu. Už nás oddělovaly jen tři metry a mně se stáhlo hrdlo. Náhle se zastavil na krok přede mnou. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Při pohledu do jeho děsivých očí jsem se však křečovitě roztřásla. Proč já b*bka pořád koukám tam, kam nemám?!

Zařadila jsem to do kategorie horor akorát proto, že je tam trošku víc krve než obvykle. Původně to měla být povídka na jeden z mých nejoblíbenějších párů, ale nakonec se to trošku zvrhlo... Enjoy

"Kakashi - sensei, mám strach..."
"A proč?"
"Nevím. Mám jen takové zlé tušení," vyjádřila se Sakura v lese, kde s Kakashim trénovala. Naruto byl zase na nějaké misi a Sai byl převelen jinam jako osobní ochranka feudálního pána.
"Jsme tu sami, Sakuro." Kakashi se na Sakuru až hladově podíval, ta si ale ničeho nevšimla.

Tak, další povídka vážnějšího rázu. V podstatě jde o kriminální příběh, kde se bude řešit, kdo zabil Sakuru. Už byla obviněna Ino, ale Shikamaru ví, že je nevinná... Jak to vyřeší?

Vražda byla ohlášená v Pátek večer. Okolo desáté hodiny našel Naruto Ino, jak vyděšeně stojí nad Sakuřiným tělem s prázdnou lahvičkou v ruce. Na stolku byly dva hrnky bílé kávy bez cukru.

Malá černovlasá holčička utíkala zeleným porostem, byla nejspíše někde v lese, ovšem sama by vám určitě neřekl, kde byla. Ztratila se. S jejími vlásky si pohrával větřík, oči jí naplnily slzy. Sotva už mohla utíkat, v boku ji nepříjemně píchalo, přesto odmítla zastavit. Bála se, nevěděla ani kde je. Do očí se opět nahrnuly slzy a jen stěží překonávala pláč. Něco zatarasilo její nohu, náhle letěla vzduchem. Jen o chvíli později již byla na zemi.

„Cože!?‘‘ vydechl Sasuke, když jeho pohled padl na člověka, který ho pěkně zmátil. Cítil, jak ruka, jež ho držela, pomalu povoluje stisk, v mžiku se ocitl na zemi. Promnul si krk, který měl celý narudlý. Zvedl hlavu – onen násilník byl pryč. Rozhlédl se po zdevastované kuchyni, ale v noční tmě nic neviděl.
„Sakra,‘‘ pokusil se postavit, ale nohy mu vypovědely službu. Náhle ucítil vzadu na krku ucítíl horkost něčího dechu. Prudce se otočil, ale za ním byla jen zeď.

V předchozím díle:Tatsu už byla také v pořádku –Yuske se pustil do řeči o svých technikách a jídle- a Tatsu jen vypla, dívala se do dáli a když si Yuske vyžádal její pozornost, zamračila a naklonila hlavu na stranu.
Jakmile Tatsu značí nezájem, pomyslela si Isa, je všechno v pohodě!