Ve spárech smrti 7: Útěk

Podvědomě jsem zaslechla matčin výkřik, ale bolest, která se mě postupně zmocňovala, byla příliš silná. Divoce jsem se zmítala na zemi, někdo na mě sahal a snažil se mě uklidnit, ale každý dotek ve mně vyvolával jen další vlny utrpení. Odstrčila jsem ty ruce, převalila se na bok a pokusila jsem se vstát. Nešlo to. Další vnitřní úder mě srazil zpět na zem. Vykřikla jsem. Něco mě bodalo, do hrudi mě řezaly tucty nožů, cítila jsem, jak se v mém těle hýbaly orgány. Můj zběsilý křik se mísil s tím cizím, hysterickým, podobným siréně.
Bolest mi otupila mysl, sevřela ji jako v okovech a zamáčkla do temného nevědomí. Cítila jsem mučení zaživa. Pravá ruka mi vzplála živým ohněm, který pomalu sílil, sunul se dál, kousek po kousku pohlcoval mé tělo. Za chvíli jsem cítila oheň všude... v ruce, v nohách, i v hlavě. Bolest pořád stoupala, jednou se změnila v tisíce ledových jehel, pak zase v tepavé údery jako od kladiva. Nedalo se to vydržet, ukrutně jsem si v té chvíli přála zemřít.
Najednou jsem se neznámo jak vyšvihla na všechny čtyři. Hned jsem ale zmučeně sklonila hlavu mezi ramena. Měla jsem pocit, že se mi natahovaly všechny kosti, lámaly se a znovu formovaly do nové podoby. Na vlastní oči jsem viděla, že se kosti mé pravé ruky hýbaly pod kůží, že se natahovaly, měnily, a z kůže samotné mi začala rašit dlouhá srst. Zděšeně jsem zaječela a křečovitě zavřela oči. Vzápětí tato přeměna proběhla celým tělem. Mé tělo se jakoby zvětšilo, zmohutnělo, všude se pokrylo tmavými chlupy. Ruce i nohy se prodloužily, hlava se zvětšila a obličej se výrazně protáhl dopředu. Zuby se začaly zaostřovat, až byly nakonec ostré jako dýky, nehty se změnily ve smrtící spáry podobné kuchyňským nožům.
Tohle všechno se se mnou událo. Já jsem to však neviděla, já to cítila. Každým kouskem těla, každým svým smyslem jsem vnímala tu proměnu. Když jsem pak zvedla hlavu, už jsem to nebyla já. Byla to pouze zběsilá stvůra ukrytá v mém podvědomí. A teď jsem ji neznámo jak vypustila na povrch. Že byl Uzumaki Naruto zrůda? Ne, to já jsem byla zrůda, z masa, kostí a krve.
Rozhlédla jsem se novýma očima... zvířecíma očima. I mé myšlení se změnilo. Už jsem nebyla člověk, vnímala jsem jako zvíře, cítila jsem jako zvíře. Všechny mé smysly se zostřily. Najednou jsem viděla všechno, slyšela všechno. V uších mi zapískal pronikavý ženský vřískot. Otočila jsem hlavu a pohlédla na jakousi ženu choulící se v koutě. Nepoznávala jsem ji, teď to pro mě byl někdo úplně cizí. A najednou mi došlo, že ji chci. Sliny se mi nahrnuly do tlamy, strašně jsem zatoužila po krvi. Pomalu jsem k ní vykročila, tlapy pleskaly o dlážděnou zem, drápy cinkaly jako ze železa. Žena znovu zaječela a já jsem se přikrčila s rozevřenými čelistmi.
Připravovaný skok překazil zvuk rozrážejících se dveří. Spustil se nespočet zděšených hlasů, mužských i ženských, a všechny se hrnuly do kuchyně. Vzápětí se ve dveřích objevili nějací lidé, zřejmě jich bylo i několik desítek. Rázem mě přešla chuť na tu ženu, teď jsem chtěla je. Chtěla jsem je všechny! Se zuřivým vrčením jsem se k nim otočila, přikrčila se a skočila do toho houfu. Zazněl hromadný výkřik plný děsu. Hlouček se rozpadl na jednotlivce, kteří se zase kvapem vrhli k východu, aby unikly mým smrtícím čelistem.
Jelikož jsem už nebyla člověk, ale velice obrovské zvíře, zaklínila jsem se mezi zdmi. Stačilo však jediné prudké zazmítání a zdi podélně pukly, načež se s ohlušujícím rachotem sesypaly. Okolím se nesly zděšené výkřiky, volání o pomoc. Ještě víc mě to popudilo. Přikrčila jsem se, mé zadní běhy se silně odrazily a já se jediným skokem dostala ven z domu, přičemž jsem porazila celou přední část. Kusy zdí létaly na všechny strany, prach mi vletěl do hustého kožichu.
Sotva jsem se venku stačila rozhlédnout, už na mě letěl kunai se zapáleným výbušným lístkem. Ani mi nedošlo, že jsem se přikrčila, lístek prostě vybouchl za mnou. Do kožichu mi vlétla další halda suti. Otřepala jsem se, načež jsem se chystala vrhnout na utíkajícího muže, který ke mně byl nejblíž. Ovšem to jsem zase nestihla, jelikož se mi do zadní nohy zabodl nespočet kunaiů a shurikenů. Pronikavě jsem zavyla. Neměla jsem ruce, takže jsem je nemohla vytáhnout. Pokusila jsem se zubama uchopit jeden kunai, což byla snad ta největší chyba, kterou jsem vůbec mohla udělat. Vzápětí na mě dopadla další sprcha zbraní a většina z nich se do mě zabodla. Večerem se rozneslo mé bolestné vytí. Oči se mi zalily krví, zacloumala mnou zlost.
Nestačila jsem však nic udělat, protože se na mě ze vzduchu řítily další zbraně. Odskočila jsem a zavrčela. Vtom jsem v dáli spatřila vlnu blížících se lidí. Byli to samí ninjové. Jeden, dva, tři... muselo jich být snad přes třicet. Všichni v jeden okamžik vrhli své zbraně a taky se objevil ohnivý plamen. Přikrčila jsem se, zbraně mě sice minuly, ale rázem veškerá tráva přede mnou vzplanula červenožlutým ohněm, a oddělila mě tak od přibíhajících ninjů. Všichni se zastavili, někteří už chystali další útok, ale skrz šlehající plameny se ke mně nemohli dostat.
Zuřivě jsem zavrčela. Touha po krvi byla silná, ale pud sebezáchovy byl silnější. Otočila jsem se a dlouhými skoky se vrhla pryč z vesnice. Brána byla zavřená a stáli u ní další ninjové, ale já jsem nastavila pravé rameno a vrazila do ní plnou silou. S rachotem se pode mnou zbořila, taky se mi podařilo rozdrtit tělo jednoho z hlídačů. Nebyl však čas ho uchopit do zubů, musela jsem rychle zmizet. S posledním poraženým zavytím jsem se vrhla do hlubokého lesa.
Běžela jsem už dlouho, asi přes hodinu, ale kvůli silnému krvácení ran jsem musela přejít z trysku do cvalu, pak zase do kroku, až jsem se zastavila úplně a klesla na zem. Většina kunaiů za běhu odpadla, ale některé byly zaklíněné hluboko. Krev ze mě tekla doslova proudem a spolu s ní ze mě vyprchávala i síla. Začala jsem se měnit zpátky. Zase přišla ta samá mučící bolest a pocity, ale samým vyčerpáním jsem už ani nemohla skučet. Celé mé tělo se roztřáslo, zazmítala mnou silná křeč. Kosti se zase zkracovaly, srst se vtahovala zpět pod kůži a mizely mi zuby a nehty. Celý proces doprovázel krutý oheň pohlcující celé mé tělo. Za dlouhou chvíli bylo po všem.
Ležela jsem v trávě a těžce dýchala, zmocňoval se mě spánek. Šíleně jsem po něm zatoužila. Usnout a zapomenout, jak jednoduché. Ale ani ten spánek mi nakonec nebyl dopřán. Na tvář mi dopadla studená dešťová kapka. Vzápětí na mě dopadly další a další, bolestně se mi vsakovaly do kůže. Teprve pak mi došlo, že jsem byla docela nahá.
S vypětím sil jsem se schoulila do klubíčka. Děšť na mě však nemilosrdně zaútočil. Zase jsem pocítila bodání jehel. Roztřásla jsem se zimou a bolestí, už jsem si pomalu myslela, že brzy zemřu, když najednou na mě dopadl stín. Nemohla jsem otočit hlavu a podívat se, na to jsem už neměla sílu. Vtom se mě dotkla něčí ruka, nadzvedla mě a mé tělo obklopila teplá látka. Pomalu jsem se do ní zachumlala, zatímco mě ten někdo bral do náruče. Když mě zvedal, hlava se mi bezvládně zaklonila, a já při tom koutkem oka spatřila známou tvář s divnými čárkami. Ihned jsem ho poznala, ale nemohla jsem nic říct. Jen jeho oči byly jiné... hrozivě černé.
Bylo mi jedno, co se mnou udělá, jestli mě zabije nebo nechá naživu. Ovládla mě otupující lhostejnost. Chvíli mě jen držel, zeshora na nás padal déšť, a já pomalu zavírala oči, abych unikla před světem, před sebou samotnou... ale hlavně před bolestí. Víčka mi klesla a mou mysl pohltila černota.