Mikazuki: Nový příběh (5.) - Zasloužená smrt

Konožskou věznicí se rozléhaly kašlavé zvuky, chrápání a někde i tiché mručení pominutých odsouzenců. V celách bylo vlhko, dusno, nedalo se v nich dýchat. Vzduch tu byl tak těžký, že mouchy umíraly za letu. Nikdo, opravdu nikdo teď nemohl závidět trestancům, z nichž nějací jen seděli v koutech, zírajíc před sebe, kdežto ti novější se stále ještě lepili na silné ocelové mříže v naději, že se některý z hlídačů zblázní a pustí je.
Ovšem hlídač tu byl jen jeden, chodil od cely k cele a krátce nahlížel dovnitř, kde ho vždy uvítaly dvoje páry zuřivých očí. Ignoroval jejich šílené pohledy, navenek sice vypadali hrozivě, ale uvnitř se bázlivě krčili, zbabělost jimi jen cloumala. S trochou kuráže je mohlo zahnat i dítě. Žádný z nich ještě neprovedl zločin natolik odporný, aby hlídač zrušil pečeť, sáhl pro klíče, otevřel dveře cely a vzal některého s sebou. Kráčel dál, znovu pohlížel zločincům do očí, ale nenašel nic. Už to hodlal vzdát, otočit se a zkusit třeba jinou věznici, když najednou zaslechl něčí myšlenky. Rychle zvedl hlavu, zaposlouchal se do dusivého ticha, po čemž rozhodně zamířil k osamocené cele úplně vzadu. Stanul před ocelovými mřížemi a nahlédl dovnitř. Na dřevěné posteli ležel urostlý muž s krátkými červenými vlasy. Obě ruce, uvězněné v železných okovech, měl pod hlavou a zíral do nízkého stropu. Nic neříkal, ale hlídač ho přesto slyšel naprosto jasně.
V duchu najednou zahlédl obrazy. Velice nepěkné obrazy. Zahlédl ženu... mladou, hezkou, s milou tváří. Náhle se však obraz změnil a on ji spatřil ležící na zemi, špinavou, v potrhaných šatech, mezi doširoka roztaženýma nohama jí proudem tekla krev. Štkavě plakala a prosila o milost...
Hlídač klidně pohlédl na zločince v cele. Tomu se na tváři právě roztahoval podlý úšklebek. Přišla další vzpomínka.
V mysli obou mužů se zjevila malá holčička, určitě jí nebylo víc než deset let. Vyděšeně se krčila v koutě zchátralé chatrče, která se mohla každou chvílí rozpadnout. Dívenka se křečovitě třásla. Rty co chvíli šeptaly nesrozumitelná slova. V chatrči byl ještě někdo. Chlap jako hora, třímající v ruce dlouhý bič, se nechutně šklebil. Uběhlo pár vteřin, poté zamával bičem nad hlavou, načež jím silně práskl. Děvče bolestně vřísklo, na drobném stehně se objevil krvavý pruh. Ozvalo se zachechtání, další prásknutí a další bolestivý výkřik. Takhle to pokračovalo ještě čtvrt hodiny... Červenovlasý se pak objevil před chatrčí, chvíli na ni ještě hleděl, poté opět zamával bičem. Následný práskot přehlušilo lámající se dřevo, které se vzápětí s rachotem sesypalo na jednu hromadu, a pohřbilo tak umučené, ne-li už mrtvé děvčátko uvnitř...
Muž před mřížemi se nepatrně zamračil. S tím, co teď viděl, by tohoto mizeru mohl odvézt hned, ale přesto ho ještě silou myšlenky donutil k další vzpomínce.
Malá vesnička pomalu mizela v narůstajících plamenech. Byly obrovské, sahaly skoro až k nebi. Okolím se nesl zoufalý křik, volání o pomoc... Červenovlasý muž přistoupil k bráně pohlcené ohněm, odkud se ozýval zběsilý dětský nářek. Zamžoural do šlehajících plamenů. Najednou v nich spatřil malé nemluvně, pohozené jen tak na zemi. Bylo zabalené v přikrývce, kolem dokola uvězněno v šíleném živlu. Když ho spatřilo, usilovně se rozkřičelo, natáhlo jeho směrem drobné ručky. Výraz ve tváři se mu nijak nezměnil, otočil se, načež klidně odkráčel pryč od brány, aby se sám dostal do bezpečí...
Tohle mu už stačilo. Levou rukou složil rušící pečeť, po čemž se drobný papírek na dveřích cely přetrhl v půli. Poté sáhl pro svazek klíčů za opaskem, uchopil mezi prsty jeden z nich a rozhodně ho strčil do zámku. Celou věznicí se rozneslo hlasité cvaknutí. Zvedla se většina hlav a někteří i přistoupili k mřížím, aby viděli na toho šťastlivce. Sám červenovlasý nehnul ani brvou. Mlčky vstal, načež za doprovodného cinkání železa na rukou a na nohou vystoupil ven ze svého dlouhodobého vězení. Na tváři měl ten samý škleb, ale neřekl nic. I s hlídačem se pak vydal napříč řadou cel, ani do jedné z nich však nepohlédl.
Oba muži vykročili z hlavních dveří. Stráže se okamžitě otočily a když spatřily vězně původně odsouzeného ke smrti, vytřeštili oči, po čemž sáhly do pouzdra pro zbraň. Vtom hlídačovi potemněly oči, barva se změnila z hnědé na uhlově černou bez zorniček. Neuběhlo ani pět vteřin, když oboum strážným klesla víčka, po čemž se s hlasitým žuchnutím složili na zemi. Dvojice mužů nezaujatě kráčela dál.
Když stanuli před samotnou věznicí, červenovlasý užasle pohlédl na modré nebe, pak se ještě otočil a chvíli si prohlížel ohromně vysoké masivní zdi bez oken, za nimiž měl strávit zbytek svého života. Hned nato napjal svaly na pažích, po čemž se značným úsilím přetrhl železné okovy. Pak se sehnul a to samé udělal s těmi na nohách. Osvobozen se ohlédl za hlídačem, který kráčel dál do hlubokého lesa. Vydal se za ním.
Asi po půl hodině se jeho zachránce zastavil, takže udělal totéž. Když se však pořád neotáčel, chopil se slova. „Takže, co má tohle bejt?“
Odpověď nepřišla.
„Ta zas*aná hlava Konohy mě vodsoudila ke zdechnutí za mřížemi a do všech zemí byla vyslána varování, kdybych náhodou pláchl, takže co vode mě chceš? Jistě jsi mi nepíchnul pro nic za nic. A jak jsi voddělal ty stráže... hej, ty musíš bejt vážně profík.“ Zachechtal se.
Muž ale stále neodpovídal, jen tam tak stál a zíral někam mezi stromy. Červenovlasého náhle přepadly pochyby. Co když tohohle chlapa poslali, aby ho zlikvidoval už teď? Při tom pomyšlení mu blýskly oči. Uchopil konec volně visícího řetězu na druhém zápěstí, načež k muži tiše přistoupil. Už si v hlavě přehrával, jak po dlouhé době zabije dalšího nešťastníka. Ještě než se však stačil dostat na metrovou vzdálenost od dotyčného, ucítil omamující ránu v prsou, která ho odhodila. Proletěl čtyřmi stromy a přerazil je v půli, až konečně dopadl na zem. Jeho přistávací dráhu značila dlouhá, hluboká rýha v zemi. Když se zastavil, položil si ruku na hruď a bolestně zakašlal. Z úst mu vytryskla tmavá krev. V krku to zabublalo, sípavě zalapal po dechu. Nepodařilo se, všechna žebra měl zlomená a nejedno jistě vniklo do plic. S námahou od sebe odlepil víčka. Slabě zamrkal, načež po celém těle ztuhl děsem, s očima doširoka vytřeštěnýma. Z bezprostřední blízkosti hleděl přímo do tmavě jantarových zvířecích očí se zorničkami uzoučkými jako u koček. Do tváře se mu co chvíli opřel horký vzduch, narůstající hrdelní vrčení v jeho uších znělo jako mocné burácení hromu. Dech i srdce se mu vzápětí zastavily.
Tvor ohrnul pysky a odhalil tak dvě řady bílých zubů, vypadajících jako vražedné dýky. Pootevřel děsivou tlamu, z níž mu odkápla slina. Po dalším zavrčení zeširoka rozevřel mocné čelisti a uchopil do nich hlavu zděšeného muže, jenž samým šokem ani nestačil posmrtně vykřiknout.
Ptáci se okamžitě vznesli do vzduchu, aby unikli nebezpečí, veškerá drobná zvířata se rychle schovala do svých nor. Nikdo nechtěl vidět tu krvavou podívanou, která však zůstane jen mezi hlubokým lesem, a neznámým stvořením, které se v temných stínech jevilo jako samotné zhmotnění Pekla. Nikdo se to nikdy nedozví, les si tohle hrůzné tajemství s naprostou jistotou nechá pro sebe.
A zářivé slunce se rozpačitě skrylo za plujícími mraky.

Yoshie se zastavila a ztuhla. Chvíli takhle zůstala, po čemž se chytla za břicho a zašklebila se.
„Co je? Není ti nic?“ zeptal se znepokojený Naru.
Polkla sliny, které se jí nahrnuly do úst. Nevolnost pak najednou ustoupila, až nakonec zmizela úplně. Zkusila se nadechnout. „Uch... Ehm, to nic. Asi jsem jenom spořádala víc ramenu než jsem měla,“ pronesla s úsměvem.
Blonďák si ji nejdřív pochybovačně prohlížel, ale pak se zasmál. „Jo! Zase jsem tě porazil!“
Ušklíbla se. „No jo, jsi zkrátka Ramen-borec.“
Znovu se zachechtal. Ničeho si nevšiml.
Yoshie se sice usmívala, ale zároveň se nepatrně mračila. Ta nevolnost nebyla z přejedení ramenem, někde se stalo něco velmi špatného. Pohlédla na dokonale modré nebe, které se náhle trochu zatáhlo. Zamračila se ještě víc. Všechno tomu nasvědčovalo... v nejbližším okolí někdo zemřel.