Mikazuki: Nový příběh (11.) - Šokující diagnóza

Po hodině sledování se rozpálená poušť postupně změnila v temný, hluboký les. Yoshie odvolala kupoli a dál se svým týmem pokračovala po gigantických stromech, jež musely být staré snad i několik stovek let. V lese bylo málo světla, zato ptáci tu energicky zpívali a zkrátka to tu oplývalo životem.
Hnědovláska se odrazila od další větve a přimhouřenýma očima se rozhlížela kolem. „Tudy jsme běželi ráno, nebo ne?“
„Ne, tahle část je západně od Suny. Tady jsem ještě nebyla,“ odpověděla červenovlasá.
Blonďáka přepadly pochyby. „A jseš si jistá, že se tu neztratíme?“
„Stále sleduju stopu, Naru. Pokud není falešná, nemělo by nic takového hrozit.“
Po pár dalších minutách Yoshie zpozorněla. Pokynula svým týmovým kolegům a všichni tři seskočili z vysokých stromů na zem. Červenovlasá chvíli zůstala v podřepu, načež natáhla krk dopředu a zavětřila.
„Děje se snad něco?“ zeptala se Arawa a postavila se na nohy, následována Naruem.
Druhá dívka jí neodpověděla, jen stále čenichala a pomalu - po čtyřech - postupovala dopředu. Po chvíli se zastavila, neznámo proč utrhla hrst trávy a přičichla k ní, načež se nevěřícně zamračila.
„Yoshie?“ Blonďák svou týmovou partnerku zaraženě pozoroval.
Stále si těch dvou nevšímala, vlastně to vypadalo, jako by na ně úplně zapomněla. Klekla si na kolena, shrnula své černé návleky až k zápěstím a složila jednoduchou pečeť. Obě její dlaně a jeden z mnoha znaků na jejích pažích zazářily jemným zeleným svitem, načež je podržela nad onou trávou. Dlouhou chvíli studovala zelený plácek, po čemž nečekaně změnila pečeť a vzápětí jí ruce obalovala bílá záře. Zničehonic odvolala neznámou techniku, vstala a znovu si upravila návleky.
„Tak cos objevila?“ ptala se nedočkavá Arawa.
Červenovlasá se k nim otočila, ve tváři vážný výraz. „Lidi, máme problém. Tady naše stopa končí.“
„Cože!?“ vykřikli oba Geninové naráz, oči doširoka vytřeštěné.
Dívka jim pokynula rukou a znovu se k nim obrátila zády. Šokovaně k ní přistoupili a postavili se jí po boku, každý z jedné strany.
„Pořádně si prohlédněte tu trávu. Co vidíte?“
Arawa klesla do podřepu, konečky prstů se dotkla zeleně a trochu si k ní i přičichla, ale nic zvláštního nenašla.
Zato Naru se pozorně rozhlížel všude kolem sebe, obočí mírně svraštělé, až nakonec naklonil hlavu ke straně. „No, mně přijde, že ta tráva před námi je o hodně zelenější než jinde.“
Yoshie přikývla. „Skvěle, Naru. Ten malý plácek přímo tady,“ pronesla a ukázala prstem před sebe, „má totiž víc minerálů a jiných organických látek, které vyživují půdu v zemi. Proto je ta tráva sytější.“
„To znamená, že tu bylo použito nějaké hodně kvalitní hnojivo,“ zamumlala hnědovláska.
„Správně. A ne jen tak ledajaké hnojivo. Přímo tady bylo za velmi kratičký okamžik rozloženo lidské tělo,“ dořekla Yoshie ocelovým hlasem.
Blonďák i druhá dívka k ní divoce trhli hlavou, ve tváři naprosté zděšení.
„Jak-jak jsi…“ Naru se ošklivě zasekl, nebyl schopen dokončit otázku.
Arawa rychle vyskočila na nohy a ustoupila o krok vzad.
„Jak jsem na to přišla? Nejdřív jsem to prozkoumala přírodní chakrou, abych zjistila původ té zvláštní traviny. A pak už jsem si svou domněnku jen prověřila chakrou lékařskou, abych se ujistila, že se skutečně jednalo o lidské tělo.“ Na chvíli se odmlčela. „Takže závěr je takový: Jestli tady končí naše stopa, je tahle zelená travička náš nezvěstný vězeň.“
Mladíkovi i hnědovlasé dívce přejel mráz po zádech, z čela se jim spustily kapky potu.
„Ale, počkej chvilku. Jak je možné, aby někdo tak rychle rozložil… člověka?“ zajíkla se Arawa.
Yoshie se zamračila. „Tohle je to jediné, na co nemůžu přijít. Určitě jde o nějaké speciální přírodní Jutsu, ale pokud skutečně existuje někdo, kdo dokáže během chvilky zrychlit takový proces… Tak máme dost velkej problém, vážení.“
Druzí dva členové týmu jedenáct těžce polkli. Tohle vypadalo zle… Dost zle…
Najednou se dala červenovlasá do skládání dalších pečetí. Pravá ruka jí zazářila ostrým, světle zeleným jasem. Dřepla si, načež se konečky prstů lehce dotkla trávy, která okamžik nato dostala tu samou barvu, jakou měla dívčina přírodní chakra. Úkosem pohlédla na blonďáka. „Naru, aktivuj Hirekigan a pozorně sleduj každou změnu.“
„Jasně,“ přikývl, po čemž jeho blankytně modré oči přešly na tmavě modrou barvu. Zorničky se mu zúžily a protáhly jako u hnědovlásky. „Můžeš.“
Yoshie opět složila ty samé pečetě, jen několikrát za sebou. Ruce jí už doslova žhnuly světle zeleným ohněm, ale očividně jí to nijak neškodilo. Najednou hlasitě spráskla ruce, načež je až po zápěstí zavrtala do země. Půdou proběhlo několik neviditelných tlakových vln, načež se pár míst jakoby rozzářilo.
Naru nevěřícně kulil oči a v duchu počítal, přičemž slabě pohyboval rty.
„Pospěš si, dlouho to neudržím,“ prohodila Yoshie.
„Mám to,“ zamumlal blonďák, duchem mimo.
Dívka zase vytáhla ruce ze zeminy a opřela si lokty o kolena. „Tak co? Kolik?“
Mladík zalapal po dechu. „Napočítal jsem… dalších jedenáct.“
Yoshie se zamračila.
„O co tu běží?“ zeptala se zmatená Arawa.
Naru se ostře nadechl. „Zřejmě tu máme dalších jedenáct mrtvých…“
Hnědovláska vytřeštila oči. „To… to nemyslíš vážně, že ne?“ zajíkla se.
Její kolega jen dál šokovaně hleděl temně modrýma očima někam do dáli.
Červenovlasá nechtěla ani pomyslet na to, jakou musel mít jejich protivník moc. A zásobu chakry… Pokud by se s ním střetli, zaručeně by prohráli. Tady to už daleko přesahovalo i její hranice… Takové síle se rozhodně nemůže rovnat!
Pohlédla na své vyklepané společníky, kteří nebyli schopni slova ani pohybu.
Musím honem něco vymyslet, přemítala v duchu Yoshie. Když už jsme tak blízko, nemůžem se zas vrátit pro posily. Ale, na druhou stranu… Nechci zbytečně riskovat, ti dva jsou už i tak dost vyděšení, teď asi sotva něco zmůžou. Zatraceně! Z tohohle není cesta úniku! Ani jedna z variant není správná! Co mám dělat? Co mám sakra dělat?!
Její uvažování přerušilo náhlé zadunění, jež se ozvalo z hlubin temného lesa.