Od konce do začátku 05

„Věřím Ti, ta mise je pro tebe jednoduchá.“ Usmál se Naruto.
„Ano, Hokage-sama.“ Přikývla černovláska.
Měli za sebou již rozhovor i informace o misi, kterou měla Mayoko Sinaure splnit. Podle všeho byla osobně vyžádána jakousi osobou, zatím ji však nebylo řečeno kdo to byl. Pro ni to znamenalo akorát další nudné mise, jež se nehodila pro Jounnina, ale co mohla nadělat. Času tu moc nebylo, měli vyrazit ještě ten den, ideálně už za hodinu.
Ideální, takhle nic nestíhám. Mihlo se dívce hlavou.

I přesto pokrčila rameny, nebylo třeba to rozebírat, přece jenom se to rovnalo jakékoli jiné misi. Sekla tiše cosi jako rozloučení a zamířila ke dveřím, potřebovala se připravit. Vzít si zbraně, zásobu, ale i náhradní oblečení. Mise na poslední chvíli přímo nenáviděla. No, ale co nadělala. Pomalu otevřela dveře, ještě naposled kývla na pozdrav. Rozešla se chodbou, poté po schodech. Nakonec se rozešla Konohou domů.

„Mám pro tebe speciální misi.“ Řekl Hokage bez okolků.
„Speciální?“
„Ano, žadatel si tě speciálně vyžádal a k tomu odmítl všechny ostatní, aby vás bylo více. Takže na tu misi půjdeš jenom ty, nikdo jiný. Teoreticky to nebude těžké.“
„A prakticky?“
„Řekl, že se jedná o jednoduchou ochranu. Podle všeho se zapletl do něčeho … Většího. A ty mu máš zaručit, že se z toho dostane živí.“
„Jinak řečeno, mám být jeho osobní ochranka. Ale … Proč já?“
„Kdo ví.“

Promítala si v hlavě slovo od slova, snažila se najít nějaký skrytý význam a trochu si objasnit co se po ní chce. Proč zrovna ona, nebo na co ochrana. Nic. Jakoby se neřeklo vůbec nic, každá hláska ji prolétávala hlavou. Tam a sem, sem a tam. Žádná věc nezapadala do druhé, bylo to pro ni příliš zmatené, než aby tomu zvládla porozumět.

„A proč je potřeba ochrana?“
„Nepodal žádné konkrétnější informace, buď to neví, nebo odmítá říct. Každopádně chce tebe, nikoho jiného. Já myslím, že by to pro tebe mělo být jednoduché.“
„No … Ano, mohlo.“
„Tak v čem je problém?“
„Nějak … Nevím.“

Netušila, proč náhle cítila takový zvláštní pocit. Snad nostalgický. Zavrtěla hlavou, aby zahnala takovéhle myšlenky. Neměla důvod k takovým pocitů. Netušila ani proč pociťovala takový smutek. Netrvalo to už dlouho a ocitla se před svým domem.
Vešla.

„Naruto-sama, co si mám vzít na misi?“
„A co potřebuješ?“
„Nóóó… Určitě zásobu shurikenů, nějaké obvazy, kdyby se někdo zranil. Taky určitě … Nějaký plášť a klobouk, ne? A … A nějaké jídlo!“
„Přesně tohle si máš vzít.“
„Jenom to?“
„Potřebuješ něco jiného?“
„Asi ne, no …“

Pobaveně se usmála nad jedinou vzpomínkou, která se ji vynořila z paměti. Vlastně si na něco takového vzpomněla prvně, nikdy necítila potřebu něco si vybavovat, i když se jí to dneska dělo často. Jakoby její duše zápasila s něčím, co už nikdy nechtěla zažít, ale přitom se ta věc blížila. Takové představy nebyli nikdy dobrým znamením před misí.
Rozhlédla se po pokoji, do kterého vešla, hledajíc něco, co by si nejspíše měla vzít. Chmatla po volném tričku, kraťasech a baťohu. Nakonec jestli to měla být mise v níž měla hlídat cestující osobu, musela být oblečena vhodně. Pohodila černými vlasy.

Nakonec se oblékla do nalezeného oblečení, celé to bylo bílé až na kontrast jež tvořil červený baťoh, v němž byli zbraně, nějaké oblečení i nějaké zásoby jídla a vody. Alespoň na začátek by mohla mít postaráno. Přes pas si uvázala čelenku, kterou však zakryla tričkem. Mohla být méně nápadná. Pomalu přešla k nedalekému zrcadlu, aby se mohla upravit.
Vzala si do ruky obyčejný hřeben, přečísla si vlasy nedaleko obličeje. Snažila se vymyslet něco, aby vypadaly lépe, celkem rychle jí to omrzelo.

Hlavou se jí mihlo mnoho věcí, které by mohla udělat, ale ani jednu z nich nemusela. Chvíli nad tím ještě uvažovala, pak to ovšem hodila za hlavu. Zamířila k bráně. Vyskočila na jednu ze střech, poté na další. Bylo to rychlejší než chodit po obyčejných cestách.

„Bojíš se?“
Na menší děvče se otočil muž, usmíval se. Skoro jako obyčejné dítě, ovšem k němu se ten úsměv hodil mnohem více než k nějakému děcku, přece jenom to byl někdo, kdo oplýval dětskou naivitou dokonce i teď. Měl stále své sny, nevzdal se. Právě proto ho ona vždycky obdivovala, byl jejím vzorem i v nejhorších chvílích.
„No… Trošku.“ Přiznala po chvíli.
„Je to tvá první mise, ale určitě ti půjde skvěle, dattebayo.“
„První … Ale co když ji pokazím?“
„Tak bude další, o takovýhle věcech raděj ani nemysli. Podaří se to.“
„Snad máte pravdu, Naruto-sama.“

Netrvalo to dlouho a ocitla se před branou, kde se měli sejít. Rozhlédla se. Bylo tu několik lidí. Jistá osoba s dlouhými rudými vlasy, dívčí rysy, zelené lesklé oči. Byla to ona, oblečená do černých šatů, nejspíše čekala na přítele. Tuhle osobu tudíž zamítla přelétla na druhou.
Černovlasí muž, byl asi stejně starý jako ona sama, více než ninja spíše cestovatel. Tohle by on mohl být. Poté co prolétla ostatní osoby, usoudila, že by tohle mohl být její kandidát nejvíce. Tipovala si, a rozhodla se na svůj tip dát. Rozešla se k němu.
„Etooo, já jsem Mayoko Sinaure, měla bych být Váš doprovod.“
„Mayoko-chan?“ otočil se onen muž.
„Ano, a vy jste …?“
„Yutaka Yahiko.“
„Těší mě, Yutaka-san.“
„Jestli mohu, říkej mi křestním.“
„Dobře, Yahiko-san, ale vy mi prosím netykejte.“

„Dobře, jak chcete, Mayoko-chan.“
Yahiko si prohrábl černé vlasy, očima prolétl ženu před sebou. Věděl, že to takhle dopadne. V hloubi duše však doufal. Mohlo se to přece jenom změnit, díky tomu, co udělal. Nedokázal to. Nakonec se však usmál.
„Můžeme vyrazit.“ Prohlásil.
„Samozřejmě.“ Přitakala Mayoko.