Železná kunoichi 10: Omluvy

Hametsu se stále dívala Dakenovi do tváře. Po chviličce se její obočí rozzuřeně stáhlo, pootočila hlavu a pohlédla na sténajícího Kabuta u protější zdi. Pokoušel se vstát, ale při sebemenším pohybu ho očividně všechno bolelo. Už neměl na nose své kulaté brýle, ty ležely rozdrcené na kousky všude kolem něj. Opřel se o zeď a pomalu se postavil na nohy. Zavrávoral, načež pohlédl dívce do tváře.
Šedovlasé se stáhlo hrdlo, když spatřila tenoučký proužek krve vytékající z hluboké řezné rány na jeho spánku. Z koutků úst mu krev tekla proudem, špinila jeho úbor a s tichým pleskáním dopadala na zem.
Kabuto se bez jediného slova vydal k východu. Pomalu, s bolestmi, prošel kolem dvojice, aniž věnoval někomu z nich jediný pohled. Teprve když přešel práh, Hametsu ho rychle následovala pohledem, ale to už byl dávno někde v chodbách sídla.
„Kabuto-san!“ křikla za ním. Odpovědí jí jen byla slabá ozvěna jejího vlastního hlasu, jež se odrazila od stěn místnosti.
„Je tebou velmi zklamaný, drahá Hametsu…“
Rychle otočila hlavu opačným směrem a pohlédla do temného koutu. „Ale Orochimaru-sama! Já… já…“ Zakoktala se, přičemž už nebyla schopná větu dokončit. Vlastně ani nevěděla, co mu na tohle měla říct. Nešťastně sklonila hlavu a zadívala se spícímu hnědovláskovi do tváře. Po chvíli ho vzala za ruku, dala si ji kolem ramen, tou druhou ho podepřela v pase a opatrně se s ním postavila. Mlčky spolu opustili pracovnu, načež se dívka vydala do bludiště chodeb.
Lehkým pokynutím prstů otevřela dveře svého pokoje, přešla přes práh a zamířila k posteli. Pomalu do ní Dakena uložila a přikryla ho dekou. Poté zase vyšla ven, přičemž radši zavřela jako normální člověk, aby chlapce nevzbudila. Dlouhou chvíli stála na chodbě. Kabutův pokoj byl hned vedle napravo, ale nemohla se přinutit udělat těch pár kroků k jeho dveřím. Úzkostně na ně pohlédla. Hrdlo se jí opět stáhlo, na okamžik přestala dýchat. Pak se ale přece jen vzchopila a udělala první krok, po něm další, a ještě jeden, až nakonec stála přímo před těmi hroznými dveřmi.
Uvnitř bylo naprosté ticho. Paže se jí roztřásly, její srdce divoce poskočilo a rozbušilo se jako na poplach. S polknutím pozvedla pravačku, načež slabě zaklepala. Neozvalo se žádné slůvko pobídnutí ani vyhnání, vlastně se neozvalo vůbec nic. Roztřesená ruka klesla níž a vzala za kliku. Pootevřela dveře, načež opatrně nakoukla dovnitř.
„Kabuto-san?“ pípla tiše.
Nic. Jen plameny hořících loučí slabě zaplápolaly.
Otevřela dveře dokořán a vstoupila do pokoje. Kráčela až k jeho posteli, dokud bosou nohou nešlápla na něco měkkého. Pohlédla dolů. Byl to Kabutův zakrvácený svršek. Sklonila se a vzala ho do ruky. Krev ještě úplně nezaschla… třeba to ještě půjde vyprat, pomyslela si. Stále hledíc na tričko zamířila do koupelny. Když se však chystala popadnout kliku, dveře se zničehonic samy otevřely a vrazily do ní. S výkřikem spadla na zem.
Před ní stál udivený Kabuto bez trička, s novými kulatými brýlemi na nose. V pravé ruce držel nevelké umyvadlo s horkou vodou. Hametsu při pohledu na něj divoce zrudla, musela rychle sklopit zrak.
Šedovlasý se lehce zamračil. „Co tu děláš?“ zamručel nevrlým hlasem.
Dívka se začervenala ještě víc. Pevně v ruce sevřela kus oděvu. „Já… já jsem se přišla… Přišla jsem se… omluvit… Kabuto-san.“
Podmračeně si ji prohlédl. „A proč držíš moje triko?“
Uchopila svršek do obou dlaní a vykoukla zpod dlouhých řas. „Jen… jsem ho chtěla vyprat,“ zamumlala tiše.
Kabuto si po chvíli zírání na ni povzdychl, sklonil se a vytáhl dívčinu volnou rukou na nohy. „Tos nemusela, stejně ho vyhodím.“ Prošel kolem ní, umyvadlo položil na postel a zamířil k nočnímu stolku hned vedle.
Sledovala ho ztrápenýma očima, jak otevřel první zásuvku a vytáhl lékárničku. Poté si sedl na postel, bílý kufřík otevřel, načež z něj vytáhl tmavou lahvičku a kapesníky. Zřejmě se moc nesoustředil, protože lahvičku rovnou otevřel, přiložil k jejímu ústí jeden kapesník a naklonil ji dnem vzhůru. Poté si namočený kapesník bez váhání přitiskl ke krvácejícímu spánku, načež však bolestně sykl a přimhouřil oči.
„Počkej, Kabuto-san!“ vykřikla, upustila tričko na zem a přiběhla k posteli. Usedla před mladíka a váhavě k němu natáhla ruce. „Pomůžu ti.“
Trochu se od ní odvrátil - jasné znamení nesouhlasu. „Zvládnu to sám, jsem přece medic-nin,“ odsekl.
Hametsu to však nevzdávala. „Toho si jsem moc dobře vědoma, ale jednáš moc zbrkle a neopatrně. Prosím, Kabuto-san, dovol mi, abych tě ošetřila,“ zašeptala prosebně.
Kabuto se díval stranou. Pak ale přece jen svolil a špinavý kapesník jí podal. Vzala ho do rukou, ale okamžik nato skončil v odpadkovém koši. Kabuto tiše vzdychl a nastavil šedovlasé tvář.
Hametsu si přitáhla umyvadlo s horkou vodou, pak vzala silnější vrstvu kapesníků a namočila ji. Poté se otočila k mladíkovi, jednou rukou ho jemně uchopila za bradu a začala mu velmi opatrně přejíždět kapesníky po spánku. Kabuto se na ni při tom nedíval, usilovně očima těkal na všechny strany, jen dívčině tváři se vyhýbal.
Když krev smyla, vzala další kapesníky, navlhčila je dezinfekcí, načež mu s nimi začala stejně opatrně vklepávat látku do rány. Trochu ho to štípalo, ale musel uznat, že jí to šlo skvěle. Plně se soustředila na svou práci, takže si ani nevšimla, když se k ní nakonec zatoulal pohledem.
„Teď ti to zašiju. Pokud budu příliš hrubá, ozvi se.“
Pozorně sledoval výraz v její tváři. To soustředění, ta intenzita, s kterou ho ošetřovala… bylo to skoro až komické. Spíš vypadala, jako by každý její čin nebo pohyb rozhodoval o jeho životě. Možná se jen snažila, aby ho ušetřila bolesti. I když popravdě, v té chvíli už necítil žádnou bolest. Alespoň ne tu fyzickou. V nitru totiž Kabuta spaloval krutý oheň, který si však nedokázal nijak vysvětlit.
„Tak, hotovo,“ pronesla s úsměvem a odložila drobné nůžky a zbytek nitě.
Šedovlasý překvapeně zamrkal. Ani si nevšiml, kdy mu ránu začala zašívat. Vůbec nic při tom necítil.
Hametsu mu po ráně ještě jednou přejela kapesníkem s dezinfekcí, načež ji zakryla měkkým obvazem, který pečlivě přelepila. Poté mu setřela zbylou zaschlou krev na bradě, po čemž se trochu odtáhla a prohlédla si ho.
„Jak… jak vypadám?“ vykoktal ze sebe, aby nepřišla na to, jak byl v tu chvíli mimo.
„Jako nový, vážně,“ řekla s úsměvem.
Šedovlasý pohlédl stranou. „Díky, Hametsu.“
Dívka mu však neodpověděla, tak se na ni opět koutkem oka podíval. Hlavu měla skloněnou a její výraz byl provinilý, což ho donutilo se k ní otočit úplně.
„Já… já se ti moc omlouvám… Kabuto-san. Je mi to líto,“ zašeptala roztřeseným hlasem.
Mladík zmateně zamrkal. Už dočista zapomněl, co jí to měl vlastně prominout. Čerstvě zašitá rána na spánku mu to však připomněla. Zhluboka se nadechl. „Nemáš se za co omlouvat,“ pronesl klidně.
Dívka překvapeně vzhlédla.
Hořce se ušklíbl. „Vlastně, omluvu ti dlužím spíš já. Jednal jsem… přehnaně…“
„Ale to ne!“ zaprotestovala a natáhla k němu ruce. „Ne, měl jsi na to právo. To já -“
Nenechal ji domluvit. Jemně ji uchopil za bradu a přitáhl si ji blíž k sobě, po čemž se dívce zastavil dech.