Ve spárech smrti 12: Pohled

Upustila jsem kunai ze zubů a chytla ho do levé ruky. Vzápětí jsem se odrazila a jako napjatá pružina vystřelila proti Ulízanci, který si snad ani neuvědomil, že jsem se nějak pohla. Vrazila jsem do něj plnou silou. Zpomaleně jsem vnímala, jak jeho tělo pode mnou padlo nazad, jak se paty odlepily od země, a zatímco jsme letěli vzduchem, lačně jsem se mu zakousla do krku. Do pusy se mi nahrnula horká krev a s její omamující chutí jsem musela blaženě zavřít oči. Netrefila jsem tepnu a ani jsem to neměla v plánu, hodlala jsem si tuhle svačinku pořádně vychutnat.
Po chvíli jsme tvrdě dopadli - tvrdě pro něj, mně to přišlo jako pohlazení - a já mu rychlým pohybem vrazila kunai přímo doprostřed čela a přišpendlila ho tak k zemi, přičemž vystříkla fontánka krve. Byla jsem do něj pořád zakousnutá a už jsem se chystala vyrvat pořádný kus masa, ale vtom se mi do zad něco zabodlo. Nechtěla jsem se své kořisti vzdát tak snadno, ovšem najednou mi zátylkem projela ostrá bolest a vzápětí se mi zatmělo před očima. Překvapením jsem povolila stisk zubů a Ulízance upustila. Nic jsem neviděla!
Se zuřivým vrčením jsem nahmatala kunai hluboko zabodnutý v mém zátylku a rychle si ho vyrvala. Z rány teklo hodně krve, ale sotva byla zbraň venku, pocítila jsem ono známé šimrání a ani ne po vteřině nebylo po zranění ani stopy. Zrak se mi ihned vrátil. Otočila jsem se a opět zavrčela. Teď už plálo rudým ohněm všechno živé. Žízeň a hlad mě bolestně ubíjely.
S šíleným skřekem jsem vystartovala proti zbytku mužů, od nichž mě oddělovalo ubohých osm metrů. Jeden z nich po mně vrhl kopu něčeho zvláštního, ale sotva ta věc urazila poloviční vzdálenost mým směrem, ucítila jsem ve vzduchu hrozbu, tak jsem rychle vyskočila na skalnatou stěnu - která pod náporem mých čtyř končetin s rachotem zapraskala - a dál pokračovala po ní. S vyceněnými zuby jsem se vrhla nepříteli po hrdle. Vteřinu poté, co jsem ho srazila k zemi, se za mými zády ozvala ohlušující rána jako z děla. Neohlédla jsem se, ani jsem nebrala ohled na hroutící se zdi všude kolem nás, v tu chvíli jsem se soustředila jen na onen zdroj potravy pode mnou.
Nedali mi čas na to se do něj pořádně zakousnout. Zase. Do pravého ramene a do krku se mi zabodly ostré cípy shurikenů, jeden z nich jen tak tak minul tepnu. Nechtěla jsem ztratit ani vteřinku jejich vytrháváním, hladová muka mi nedovolila myslet na nic jiného než na tu lahodnou chuť krve, kterou jsem ještě před malou chvílí měla na jazyku. Poznání z uniklé kořisti ve mně vyvolalo přímo monstrózní běsnění. Zařvala jsem jako zvíře, zuřivé hladové zvíře.
Pravá ruka mě zničehonic začala ukrutně pálit. Doslova vzplanula neviditelným ohněm. Zaťala jsem čelisti. Ta bolest… moc dobře jsem si na ni vzpomínala. Byla znamením zkázy. Nevratné zkázy.
Rána na mé pravé paži se otevřela a z ní vyrašila mně již známá hnědočervená srst. Jemná ručka se vmžiku až po loket změnila v obrovskou zvířecí tlapu s drápy dlouhými jako lidské předloktí. Bez rozmyslu jsem se odrazila a skočila na muže stojícího pět metrů přede mnou. Tomu se však neznámo jak podařilo mě chytit za krk. Jeho stisk byl směšně slabý. S řevem jsem mu zabodla drápy do levého boku a oba jsme padli na zem. Po chvilce jsem si uvědomila bolest ve vlastním spánku, načež mi došlo, že jsem tam měla po rukojeti zabodnuté dva kunaie. Překvapením jsem ztuhla. Hleděla jsem do děsivých očí, ve kterých nebyla naopak ani špetka strachu, ani sebemenší náznak nějaké jiné emoce. Byly hrozivě prázdné, bez lesku, jejich barva byla mnohem krvavější než všechno ostatní.
Zničehonic mou mysl pročísly blesky a v hlavě mi vyvstalo několik obrazů. Vzpomněla jsem si na to osudové odpoledne v lese, jak se tam tak znenadání objevil. Jak mě nesl do vesnice. A pak ta pekelná noc… Zase to byl on. Matně jsem si vybavovala vůni jeho pláště, do něhož mě tehdy zabalil, hrubost té látky. Pokaždé měl ten samý výraz v očích - naprosto lhostejný, chladný, bez života.
Mou pravačku znovu pohltil oheň, proto jsem rychle vyndala drápy z jeho těla, po čemž se tlapa přeměnila zpět na lidskou ruku. Stále jsem však viděla rudě. Chytila jsem ho za obě zápěstí, svou silou jsem ho donutila, aby pustil rukojeti kunaů zabodnutých v mé hlavě. Zároveň jsem pomalu odtrhovala jeho levou paži od svého krku. Moje síla byla výrazně větší, ale už to nebylo stejné jako před pár minutami. Ano, od mého úprku z Mrkváčkovy kanceláře neuběhlo snad ani deset minut.
Když už mě nijak neomezoval, opatrně jsem vstala a ustoupila o tři kroky vzad. Sám se zatím snažil postavit na nohy. Stále jsem mu hleděla do očí, proto jsem si až s ochromující bolestí uvědomila, že se mi do zad něco zaseklo. Kůže se protrhla, kosti zakřupaly, a ani ne po vteřině z mého břicha vyjely tři čepele rudé kosy. Zuřivě jsem se otočila, popadla jsem Ulízance stojícího těsně u mě za košili a rozevřenou dlaní druhé ruky jsem ho brutálně udeřila do hrudi. Proletěl napříč chodbou, prorazil protější kamennou zeď - současně se přetrhlo kovové lano připevněné ke kose -, načež s rachotem přistál v temné místnosti. Suť při tom létala na všechny strany.
S klidem jsem se otočila zpět k černovlasému. Jakmile jsem spatřila jeho silně krvácející bok, můj výraz přešel z rozzuřeného na zděšený. Natáhla jsem k němu ruku a udělala půlkrok vpřed, ale náhle zazněl krátký hvizd doprovázející slabé zablýsknutí. Rychle jsem před svou tvář nastavila levou ruku, do níž se okamžitě zabodl kunai. Pomalu jsem paži opět svěsila podél těla a sledovala, jak jeho ruka bezvládně klesla. Moc se snažil potlačit bolestný výraz.
Zbylí muži za ním byli stále ve střehu. Pak se ale rychle rozestoupili, načež jsem mezi nimi spatřila i Mrkváčka. Jeho pohled byl jako ostří katany. Došel až těsně ke mně, přičemž jsem musela zaklonit hlavu. Ani jsem se ho moc nebála… tedy přinejmenším ne do té doby, dokud jsem v jeho krví podlitých očích nezahlédla divokou pulzující spirálu.