Železná kunoichi 11: Poslušnost

Během následující vteřiny prudce zrudla, ale nebránila se. Pomalu zavřela oči.
Kabutovi se do tváří nahrnula krev. Doslova cítil, jak mu divoce pulzovala celým tělem. Polila ho horkost… vášeň. Jeho srdce nekontrolovatelně tlouklo, dech se mu ztěžoval. Slabě polkl. Střídavě se díval na dívčiny zavřené oči a na její rudé, čekající rty. Zhluboka se nadechl, zřejmě bude potřebovat kyslík do zásoby. Sám pak zavřel oči a naklonil se ještě blíž.
Sotva se však jejich rty stačily o sebe otřít, z vedlejšího pokoje se ozvalo žalostné skučení.
Hametsu sebou trhla. „Daken!“ Hned nato vystřelila z postele a běžela ke dveřím. Pak si ale uvědomila celou situaci a obrátila se zpět k udivenému mladíkovi, ve tváři poplašený výraz.
Z jejího pokoje zase někdo zaskučel.
Zoufale těkala hlavou z Kabuta na dveře a ze dveří na Kabuta. Pak skočila zpět na postel, vzala mladíkovu hlavu do dlaní a jemně přitiskla své rty na ty jeho. Překvapením ani nezavřel oči. Jen užasle držel.
Po čtyřech vteřinách se dívka odtáhla, hlasitě zalapala po dechu, načež se vrhla zpět ke dveřím. Když je otvírala, zůstala v nich na okamžik stát a celá rudá se znovu ohlédla. „Vydrž, prosím tě, za chviličku se vrátím,“ šeptla roztřeseně a zmizela.
Kabuto stále zíral na pootevřené dveře, oči překvapeně vykulené. Po chvilce mu to všechno došlo, prstem si letmo přejel po spodním rtu, po čemž se dal do blaženého smíchu.

Hametsu vpadla do svého pokoje a rozhlédla se. Daken ležel schoulený na její posteli a celý se třásl. Jakmile ji však spatřil, zvedl hlavu a zabodl do ní vystrašené oči. Z jeho úst uniklo tiché kníknutí.
Nejdřív vydechla, pak se jí po tváři roztáhl soucitný úsměv. „Copak je?“ zeptala se laskavým hlasem. „Ty ses tu bál?“
Nic neřekl - už to od něj ani nečekala -, jen se zvedl do sedu a přikrčil se.
Pomalu vykročila k posteli, natáhla ruku před sebe. „Nemusíš se bát, já ti neublížím.“
Sledoval ji bedlivýma očima. Nevypadala, že by mu chtěla něco udělat. Dovolil jí, aby si sedla na postel. Neodolal pokušení a natáhl k její ruce hlavu, zvědavě jí očichal konečky prstů.
Líbezně se usmála. Daken se lehce odtáhl a vykoukl na ni zpod řas. Jeho pohled byl najednou mnohem kajícnější.
Hametsu se k němu přisunula blíž a opatrně ho pohladila po rozcuchaných vlasech. „Ty můj chudáčku,“ šeptla. „Jsi celý zřízený. Pojď, trochu tě upravíme.“ Vzala ho za ruku a slezla z postele. Chtěl přistát na všech čtyřech, ale nedovolila mu to. Donutila ho, aby se postavil na obě nohy. Zprvu byl jeho pohled velmi zaražený. Sklonil hlavu a zmateně pohlédl na své dlouhé běhy. Pak se však nechal dívkou vést.
Kráčeli do koupelny. Šedovlasá ho poté pustila, když se ujistila, že zůstane stát pevně na nohou. Uchopila ručník a namočila ho, načež se obrátila k mladíkovi a opatrně mu začala otírat zakrvácený obličej. Pozoroval ji při tom zkoumavýma očima.
Pak s úsměvem vzala jeho ruce do dlaní a nastavila je pod proud tekoucí vody. Hnědovlásek užasle sledoval své paže, hlavně teda dlouhé prsty. Bylo to pro něj něco úplně nového.
Hametsu na něj nakonec z legrace chrstla trošku studené vody, z čehož polekaně ucouvl, ale jakmile vzala ručník a začala mu s ním jemně sušit obličej, zase se upokojil. Když se odtahovala, zlehka jí olízl dlaň. Dívka na něj chvilku překvapeně hleděla, ale pak se její oči rozzářily. Odvedla chlapce zpět do pokoje a posadila ho na postel, po čemž se na chvilku zamyslela.
„Zůstaň tady,“ poručila rázně a ukázala na něj prstem.
Daken naklonil hlavu ke straně. Sotva vyšla ze dveří, hodlal se zvednout a následovat ji, ale další varovné zvednutí prstu a přísný pohled ho nakonec přesvědčily. Zůstal tedy poslušně sedět na zadku, čekal.
Šedovlasá plnou rychlostí pádila k laboratoři. Dorazila k ní po chvilce, ještě z dálky zahlédla ten červenočerný balíček ležící u pootevřených dveří. Smykem zabrzdila, popadla oblečení do ruky a rychle se rozběhla zpátky. Jakmile se chystala zahnout za roh, lehce pohnula prsty, přičemž se železné dveře laboratoře za ní se skřípotem zavřely.
Hnědovlásek sebou lehce trhl, když dívka zběsile vpadla do pokoje. Jak k němu kráčela, vyčerpaně oddechujíc, všiml si nějaké věci v jejích rukou. Hametsu před něj položila šaty a nechala ho, aby si je očichal. Tvářil se sice trochu podezřívavě, ale nechala to být. Nekompromisně mu oblékla černé tričko a rudou košili. S kalhotami byl očividně problém, ale nakonec se jí s narudlými tvářemi podařilo ho převléknout i do nich. Tiše zavrčel, když mu nandávala sandály.
Poodstoupila a prohlédla si ho. Vypadal teď mnohem líp. Chtěla ještě něco provést s jeho vlasy, ale vtom si vzpomněla na Kabuta ve vedlejším pokoji. Ukazováčkem se dotkla Dakenova nosu. Zašilhal na špičku svého nosu, soustředěn jen na prst. Když šedovlasá klesala s prstem níž, věrně ji následoval. Lehl si a stočil se do klubíčka.
Hametsu se usmála, vykročila ke dveřím. Mladík však zvedl hlavu a tiše zakňučel. Pohlédla na něj, usmála se a vrátila se zpět. Podrbala ho na hlavě, pak mu pročísla rozcuchané vlasy, načež mu konečky prstů lehce zatlačila na temeno. Poslušně si položil hlavu na jednu z pokrčených paží. Už se nepohnul, ale stále provázel dívku smutným pohledem, dokud nezmizela za zavírajícími se dveřmi.
Kabuto se rychle napřímil, dveře jeho pokoje slabě zaskřípaly. Zahlédl v nich šedovlasou s nadpozemsky krásným úsměvem.
„Trvalo ti to,“ poznamenal a pobaveně se ušklíbl.
„Promiň. Napravím svou chybu,“ pronesla pološeptem, vstoupila a tiše za sebou zavřela dveře.