Ve spárech smrti 22: Odplata

Vzápětí oheň zmizel a opět jsem se objevila v obýváku. Spálená kůže opadala, přičemž holé maso pokryla nová. Hned nato všechno zčervenalo. Zaslechla jsem trojí bušení srdce a pulzování krve v žilách, pocítila jsem teplo, které vycházelo ze tří těl. Pozvedla jsem hlavu, pohlédla Peinovi zpříma do tváře, aby věděl, že jsem před ním i jeho očima v bezpečí. Zaznamenala jsem, jak se nepatrně roztřásl. Pulzující spirála nabyla na intenzitě, ovšem teď mi už nemohla nic udělat. Spatřila jsem na jeho čele kapičky potu, slyšela jeho zrychlený dech, ucítila, jak se zapotil. Do úst se mi nahrnuly sliny.
„Poslouchej, Miyuki,“ začal napjatým hlasem. „Měj rozum, ty tohle nechceš udělat -“
„Ne, chci! Chci to tak strašně moc, že už mě to čekání bolí!“ zaječela jsem. Při posledním slově dostal můj hlas podivný, démonický podtón. Znělo to dobře.
Pein o půlkrok couvl. „Nebuď blázen, tohle nejsi ty. Ty nejsi monstrum. Musíš toho netvora v sobě ovládnout, dřív, než on ovládne tebe.“
Rozčileně jsem pohodila hlavou, až se mi vlasy rozlétly kolem tváře. „Držte už konečně hubu! Mám dost těch vašich keců!“ Zaťala jsem tlapu v pěst a vzápětí se mi proměnila pravá část hrudi a kus břicha. „Když jste na koni vy, můžete si mě mučit dle libosti, že? Ale jakmile se tam dostanu já, hned máte plno žvástů! Už mě to začíná štvát! Ani jste si pořádně nevyslechl, jak to pořádně bylo!“ zařvala jsem a pak si dala chvilku na oddech. Po chvíli jsem se narovnala, hruď mi klesala a zase se zdvihala, oči jsem měla podlité krví. „Jestli mě nechcete ještě víc na**at, teď hned se mi kliďte z cesty, ať můžu tamtomu zm**ovi narvat tu jeho po**lanou kosu do chřtánu!“ Můj démonický hlas klesl o pár temných oktáv níž.
Když Pein hodlal opět něco namítnou, zabodla jsem do něj vražedný pohled. Nervózně polkl.
„Nebo chcete jít první? Pro mě za mě můžete, předkrm se vždycky hodí.“
Zamračil se. „To už stačí!“
„Přesně tak!“ přeřvala jsem ho. „Dost bylo tlachání!“
„Jestli se mnou budeš i nadále mluvit takhle -“
„Tak co?“ Ušklíbla jsem se. „Naplácáte mi na holou? Zase mě budete mučit? Pokud vám to stále ještě nedošlo, ta vaše divná technika na mě už nefunguje! Nic na mě nemáte! Ve vteřině vás můžu rozsekat, ani nehnete prstem! Postačí mi půl vteřiny a stanu se neporazitelným zvířetem. Na vás je, jestli toho hodláte být svědkem nebo ne.“
Nastalo ticho. Tedy pro ně. Mně to v hlavě bubnovalo, šumělo...
Najednou se Pein zhluboka nadechl, načež se s tuze vážným výrazem ve tváři otočil a zmizel v chodbě. Opět jsem se ušklíbla. Pak jsem stočila pohled ke Kakuzovi a změřila si ho očima. Při tom zjištění se silně zapotil.
„A co ty? Zůstaneš tu po jeho boku jako věrný parťák, nebo pláchneš jako srab, aby sis zachránil kejhák?“
Nervózně se zachechtal. „Maličká, na světě je pořád hafo peněz a já jich stále ještě nemám dost na to, abych si už mohl dovolit zdechnout.“
Sice se mi nelíbilo to oslovení, ale musela jsem uznat, že ve srovnání s ním jsem byla skrček. Přikývla jsem. „To ti schvaluju. I v pekle bude potřeba peněz.“
Uznale si mě prohlédl, načež se vypařil jak nejrychleji dovedl. Ulízanec se za ním díval a něco si nadával. Zabodla jsem do něj oči.
Otočil se ke mně a laškovně se ušklíbl. „No, teď jsme tu zbyli už jen my dva. Takže co kdyby ses proměnila zpátky, aby to bylo lehčí? Ne že bys takhle nevypadala dost dobře, ale já to dělám radši s normálníma ženskejma.“
Vycenila jsem na něj zuby. „Až ti ho urvu a nacpu do zadku, budeš mluvit jinak.“
„To si nějak moc věříš, ne?“
„Taky mám proč. Hlavu jsem ti ukopla jako nic, jeden malej prcek pro mě nebude problém.“
Zamračil se a pozvedl kosu. „Uvidíme, kdo komu tentokrát ukopne hlavu. A ty jsi na řadě.“
Přikrčila jsem se. Hodil kosu a ta vystřelila proti mně. Zaslechla jsem podivné zaskřípání, načež jsem si všimla lana připoutaného k násadě. Rychle jsem klesla do podřepu, nade mnou zařinčely čepele, které však vzápětí padaly na mou hlavou. Uskočila jsem a zastavila se ve vzdálenosti deseti metrů. Narovnala jsem se a pohlédla na něj.
Ušklíbl se. „Ale no tak, puso, neutíkej mi.“ Trhl za lano a už měl kosu zase v ruce, načež ji okamžitě hodil. Před očima se mi zalesklo ostří. Bez mrknutí oka jsem jej za letu mírně odstrčila a levačkou popadla zbraň za násadu. Ulízanec však ihned zase trhl, což jsem nečekala, takže se mi nejspodnější čepel zasekla do ruky. Nehnula jsem však ani brvou.
„To se chceš přetahovat?“ opáčil pobaveně a zatahal.
Zašklebila jsem se. „Na má měřítka jsi moc slabý, to by bylo, jako kdybych se přetahovala s kojencem.“
„Vážně? Tak nekecej a předveď se.“
„S radostí.“ Vší silou jsem trhla.
Na Ulízancově tváři se objevil tuze překvapený výraz, když se jeho nohy odlepily od země. A když ke mně po chvilce doletěl, mohutnou tlapou jsem ho do toho výrazu udeřila. Jeho tělo vystřelilo zase zpátky. Natažené lano ho však zbrzdilo, načež se pod náporem utrhlo a on dopadl na zem uprostřed místnosti. Zvedl se oblak prachu.
Pevně jsem sevřela kosu a vykročila k němu. Ležel v kráteru, oči měl zavřené, z koutku úst mu vytékal pramínek krve. Stanula jsem nad ním, chvíli se na něj dívala a vyčkávala, až prach usedne, po čemž jsem přiložila ostří k jeho krku. Chvilku se nic nedělo, když vtom jeho ruka vystřelila vzhůru a popadla kosu za první čepel. Hned nato mě silně nakopl do břicha. Odletěla jsem pár metrů, ve vzduchu jsem se však přetočila a dopadla pevně na nohy. Pohlédla jsem jeho směrem.
S námahou se vydrápal z kráteru, ještě trošku zavrávoral, načež se opřel o kosu a chvilku popadal dech. Poté se zachechtal.
„Smát se umíš, ale boj trochu pokulhává...,“ opáčila jsem znuděně.
Rozesmál se ještě víc a zavrtěl hlavou. „Ty nemáš ani páru, s kým sis to začala. Tohle je tvůj konec.“
Odfrkla jsem si. „Moc si nefandi, sotva stojíš na nohou.“
Zaklonil hlavu a propukl v šílený smích.
Pozvedla jsem jedno obočí a změřila si ho. Začala jsem pochybovat o jeho duševním zdraví. „Asi máš dost, jak tak koukám... Tak to radši rychle ukončíme, co myslíš?“
Přestal se smát, pohlédl mi do očí a ušklíbl se. Vtom jsem dostala takový zvláštní pocit.