Hyuuga vs Inuzuka 1

Postavy zmíněné v této povídce nejsou moje… bohužel.

Kapitola první: Odkdy je čich lepší než zrak?

Den jako malovaný. Slunce příjemně hřálo, jeho paprsky hravě lechtaly pihovaté nosíky. Mraky si volně pluly po obloze, nerušeně. Přestože vedly nekonečný závod, žádný z nich nespěchal k cíly, který na ně čekal za obzorem. Čas jako stvořený pro milovníky polehávání a obdivování bohy namalovaných výšin. Každý z klanu Nara by takový dar bezpochyby ocenil slabým úsměvem, leč ti v tomto příběhu nehrají tak velkou roli, i když u nich vše začíná.

„Kup jí kytku, nebo bonboniéru,“ pokrčil rameny znuděný Shikamaru zády se opírající o kmen listy obrostlého stromu. Před jeho uvelebenou postavou přešlapoval mladý a energií nabitý ninja. Ninja s dlouhou zelenomodrou šálou ovázanou kolem krku, která za ním volně vlála jako ocásek.

„Ta je moc obyčejná, moc všední. S ní mě pošle do háje,“ zamítl návrh staršího mládence nervózní klučina. „Zapni mozek, génie líná, a vymysli něco lepšího. Něco… víc hodného…“ hledal správná slova Konohamaru, „jí. Prosím, spoléhám na tebe,“ sepnul ruce, jakoby se chtěl modlit.

„Jí? To mi definuj, buď tak laskav,“ škádlil zoufalého kloučka Nara, než zívl a zavřel oči, dlaně zkřížené za hlavou.

Druhý nejmladší Sarutobi se začervenal. Koukl do strany, lehce zamračený. Dal si na čas, než vyslovil to, co škodolibý lenoch toužil slyšet. „Něco více hodno dívky mých snů… spokojený?“ jeho hlas jedovatý jako kobří kousnutí.

Shikamaru jen přikývl, úšklebek ale neopouštěl jeho rty. „No? Jakou mi dáš radu? Přestaň lelkovat a promluv konečně!“ vybuchnul nedočkavý mladík.

„Ve všem hledáš komplikace a přitom je to tak prosté, kluku jedna stydlivá. Jak jsem řekl. Kup jí něco drobného, ale hezkého a pozvi ji ven. Stačí se před ní nechovat jako pitomec a věřím, že podlehne tvému…“ přejel kluka pohledem, „nevyzrálému kouzlu. A teď mi dej pokoj. Stíníš mi ve světle,“ mávl rukou, než si ji položil na klín.

„Ale ona není jako běžné holky, které se sesypou, jen co uvidí ‚vnuka Třetího Hokageho‘. Ona je jiná, zvláštní, jedinečná,“ nehodlal dopřát vyčerpanému Narovi klid jistý důležitý vnuk.

„Hodně by nám oběma pomohlo, kdybys mi alespoň prozradil její jméno,“ zopakoval jeden ze svých prvních dotazů Shikamaru, stále opřený o strom, jakoby nespal celé roky.

„To… to nemůžu… budeš se mi smát… obejdeme se i bez toho,“ bránil své tajemství klučina rudý jako rajče.

„Je to ta zrzka z tvého týmu? Jakže se mi představila? Moegi?“ analyzoval své vzpomínky stratég a skvělý myslitel.

„Co? N-ne! Ta je příšerná! Pořád mě pošťuchuje a je strašně protivná,“ vyjekl téměř dotčeně Konohamaru.

Rádce přes milostné záležitosti, který sám shledává těžké vyzvat střed svých zájmů k tanci, přetaženě zakoulel očima. Posadil se a protáhl své končetiny. „Kdo tedy? Protože tenhle náš ‚dospělý rozhovor‘, jaks ho ty bez uvažování nazval, klesl i pod bod snesitelného pokecu. Začínám si připadat jako psychiatr, což je otrava. Tak vyklop, kvůli komu nemůžeš v noci spát, nebo padej!“ jeho pohled bezmála vražedný.

„Ha-Hanabi Hyuuga, pane, ano, pane!“ zasalutoval vystrašený klučina a ztěžka polkl.

Shikamaru se na Sarutobiho koukal, jakoby mu před vteřinkou narostla druhá hlava. Slezla mu veškerá barva z tváře. Znehybněl. Nemrkal. Pak si sedl do podřepu a sepnul ruce do své „myšlení podporující pečetě“. Když takto strávil první tři minuty, odvážil se znepokojený kluk prolomit nastalé ticho.

„Co to děláš?“ ukázal na jeho zvláštně spojené prsty.

„Vymýšlím blbu vzdornou strategii pro tebe a tvou milou, tak mě laskavě neruš,“ zabrblal si pod vousy na čele zpocený Nara, jehož oči se svíraly v silné křeči od samého vyčerpání.

„A jak jsi daleko? Protože podle mého slunce brzy zapadne,“ ohlédl se za pomalu klesajícím kotoučem zlaté záře Komohamaru.

„Ticho! Právě vedu komplikovanou válku tradičních nápadů a jiných hloupých postupů. Jestli nechceš skončit podobně jako já a Temari, která naše první rande málem nepřežila, tak sklapni a posaď se, tohle bude na dlouho,“ mnul si spánky mladík s culíkem.

„Co se stalo na vašem prvním rande?“ zajímal se zvědavý Sarutobi.

„Prozradím ti jen jedno: Když ti žena řekne, že je alergická na slávky, neřeš vzniklý problém objednáním ústřic,“ Narovy líce se podbarvily slabounkým ruměncem. „Trajdání po doktorech shledá každý spíše za otravné, než za romantické. A teď už mě nech soustředit se!“ zaštěkal na Konohamara vášnivý milovník mořských plodů skrytý pod fasádou lenivého ninji.

…

Když už přišla řeč na štěkání… znám jedno místo, kde ho obdivovatel chlupatých čtyřnohých potvůrek najde více než dost. Na druhém konci Konohy. Uvnitř stěn sídla klanu Inuzuka. Kde si, v jisté zamčené místnosti, jeden tmavovlasý potížista, také trénoval proslovy zahrnující výlevy citů a další jiná pojmenování slovy jinak nezachytitelných emocí.

„Válka skončila a oba jsme z ní vyšli ve zdraví a… ne to je hloupost. Boje po tvém boku mi otevřely oči. Uvědomil jsem si, že bez tebe nemůžu být… moc velké klišé. Takhle… už dlouho ti chci říct, že… jsi krásná… ne nádherná! Půvabná… a mnoho pro mě znamenáš. To není až tak zlé,“ mnul si bradu před zrcadlem stojící tetovaný kluk. „Co myslíš, Akamaru? Je to až moc sladké, nebo mám ještě přidat na cukru?“ ohlédl se Kiba za svou postelí, na které se jeho věrný druh snažil zarýt si hlavu do madrace, jen aby ušetřil své utrápené uši dalších poblázněných pazvuků. „Moc vtipné,“ zamračil se na něj Inuzuka, než znovu pohlédl na svůj odraz.

„Hinato… svět ninjů je plný nejistot, nevíš, kdy se tobě nebo někomu jinému přihodí něco strašného. V takovém životě je dobré vědět, že máš pro koho bojovat, pro koho dýchat, pro koho jít dál. Vím, co cítíš k Narutovi, ale jak vidíš, ani po válce si tě ani nevšiml, zapomeň na něj a… a co?“ zarazil se Kiba. „A to jsem tak hezky začal,“ poškrabal se na hlavě, oči upřené na strop. „Co myslíš, Akamaru? Co bys ty řekl feně, která se ti líbí, abys ji uchvátil?“

Jeho bílý a jako statný tygr rozměrný pes vykoukl zpod přikrývek a z tlamy vypustil několik pro běžného smrtelníka nesrozumitelných štěknutí. Kiba se na svého přítele znechuceně zadíval. „Očuchej mi co? Promiň, ale lidi se asi seznamují trošičku jinak… ale ponechám si to v rezervě, kdyby náhodou,“ posadil se na židli postavenou blízko svého lože.

Položil si dlaně na ústa a ulevil si do nich tlumeným výkřikem, než pokračoval ve spíše jednostranné konverzaci. „Proč jsou baby tak komplikovaný, každá chce někoho jiného a z jiných praštěných důvodů. Na akademii všechny mohly omdlít, když se na ně Sasuke jen letmo podíval. A jediná holka, která se do něj nezcvokla, ztratila hlavu zase pro Naruta… blba bez mozku. Nerozumím tomu, opravdu ne!“ praštil pěstí do okraje postele, načež Akamaru leknutím nadskočil.

„Kdyby si jí alespoň všímal, ale on je natolik zakoukaný do Sakury, že je pro něj Hinata míň než vzduch! Kámo… co mám dělat?“ podíval se smutnýma očima na svého bělosrstého psa. Ten jen zakňučel, než si schoval hlavu pod tlapy, na znamení sympatie.

Ozvalo se zaklepání. „Dále!“ zareagoval už automaticky Kiba.

Dveře se otevřely a v nich stála mladíkova přísná matka. „Jen jsem ti přišla připomenout, že jídlo máš připravené v ledničce. Takže večer alespoň zvedni ten svůj línej zadek a ohřej si ho, ano? A nespoléhej na sestru, že se nad tebou smiluje, zatrhla jsem jí jakoukoli solidaritu. Jestli budeš mít hlad, obsluž se sám! Jsi na to ostatně dost starý!“ její tón zněl útočně až nevraživě. Jen stěží lze uvěřit, že takto mluví se svým synem běžně. O to více hrůzy paní domu pouští, když se opravdu rozčílí.

„Rozkaz, kapitáne!“ pokusil se o rebelii skrze sarkasmus odbojný mladík. Leč jeho odvaha ho opustila hned potom, co zaslechl unikat ze chřtánu své veskrze milující matky první výhružné vrčení. „Spolehni se, mami, a přeji dobrou chuť u Hyuugů,“ nasadil nevinný až podřízený úsměv Kiba, který se bezmála propadl do své židle, jeho výška je srazila nejméně o dva palce.

Tsume jen zakroutila hlavou. „O tom pochybuji. Budu ráda, když se večer obejde bez připomínek zahrnujících naše zvyky. Ty bělooký harpie si myslí, jak se můžou nad každého povyšovat, jen protože si vidí za zadek. Ale jestli si zase vezmou do huby moji rodinu, můj pes si vezme do huby zase je,“ zašklebila se na Kuromara, který se postavil vedle ní. Jeho jedno dobré oko nenabízelo žádné slitování a plně dovršilo teror, který se mladíkovou hlavou šířil.

Kiba ztěžka polkl, věděl, že jeho matka o zadnicích nikdy nežertuje, především ne o té jeho. Tsume ponechala svého syna jeho samotě a spolu se svým šedomodrým vlkem započala s přípravami na nadcházející hostinu u arogantních Hyuugů, která zahrnovala koupel, kartáčování, přečištění bestiálního chrupu a výběr vhodného oděvu. Čím dříve se na tu maškaru dostane, tím dříve se z ní vrátí.

Jindy by Tsume tak nedbala na svůj či Kuromarův vzhled, ale dnešek nebyl běžný den. Hlava toho bělookého klanu si ji pozvala k sobě do sídla, aby společně probrali nad talíři dobrého jídla nějaké malicherné záležitosti točící se okolo pořádku v ulicích Konohy.

Hiashi přestává věřit, že jsou Inuzukové schopní stačit ve stínu nového míru narůstající kriminalitě. Nejraději by na posty policie dosadil svoje druhy a jeho myšlení dává smysl. Konečně, Inuzuků už mnoho nezbylo. Hyuuga klan byl vždy respektován a považován za budoucnost Konohy. Podle Hiashiho nastal čas, aby se Hyuugové opravdu zapojili do správy své vesnice a uplatnili tak po generace zdokonalovaný trénink.

Tsume samozřejmě umí počítat. Moc dobře ví, že jeden člověk nikdy nepokryje celou ves, teda, pokud nejste Naruto a nemáte téměř neomezené zásoby čakry. Leč Tsume si po celá ta léta musela vystačit jen se svýma dvěma rukama a smečkou děs pouštějících psů. Kdyby jí pomocnou ruku nabídl kdokoli jiný, přijala by ji a ráda. Bohužel se jí do řemesla začali plést Hyuugové a co je horší, nechtějí jí jen asistovat při vykonávání té svaté povinnosti, ale přímo ji nahradit. Nahradit! Ji! Tu, která už tolik let brání Konohu před všemi vetřelci, jejíž nos zachytil bezpočet hrozeb, jejíž rozhodnost a pevná pěst dostala Listovou z trosek, do kterých ji uvrhl Pein a jeho nohsledi.

Musí se dobře prezentovat. Chovat se kultivovaně a ukázat těm náfukům, že se jen slepě nehoní za svým ocasem, jak jeden ze starších klanu kdysi posměšně prohodil. Proto všechna ta paráda. Dnes se rozhodne o budoucnosti Inuzuka klanu. Pokud Tsume selže, jak bude její rodina vypadat? Kdo jiný by mohl jít příkladem? Když klan přijde o nablýskaný odznak, zbude mu už jen visačka s nápisem „Hanina veterina“ a popřípadě „Kibův… neuklizený pokoj“. To ona nikdy nepřipustí! Pro dnešek se z bojovnice Tsume stane dáma Inuzuka.

…

Hiashi se procházel po hodovní síni. Elegantně poskládané ubrousky. Vyleštěné misky a mísy perfektně uspořádané. Hůlky položené hned vedle nich na nadýchaných polštářcích. Osvětlení v podobě papírových lampiónů. Stůl potažený bílým ubrusem, stůl, tak dlouhý, že si u něj najde místa dobrá většina klanu. Hlava domu byla s prací svých služebníků spokojená.

Usadil se do čela stolu, jen na zkoušku. Ta žena od útulku se dostaví až za hodinu, tedy, pokud se nezpozdí. Vůbec by se nedivil, kdyby se znovu ukázala její divoká zvířecí stránka a celá večeře přerostla ve fiasko, jako tomu bylo posledně. Jen z rozkazu Šestého Hokageho se Hiashi uvolil k tomu, dát Inuzukům druhou šanci. Nevěří však, že dnešek cokoli změní. Hyuugové převezmou policii Konohy a Tsume si pak možná otevře obchod s pamlsky pro štěňata. Konoze bude lépe, když se o ni bude starat disciplinovaný klan. Éra zablešených hlav skončila, elita Listové nastupuje.

Přesto se Hiashi trápil. Není to na něm vidět přes jeho dokonalé maskování, ale v nitru trpí. Odjakživa cítil jen a jen bolest. Rodinné tradice mu vzaly bratra, přiměly ho nenávidět jej a ve výsledku ho i zabily. A nyní mu mají ukrást i jednu z jeho dcer. Hiashi už ztratil mnoho, své jediné dvojče, svou milovanou ženu, svého talentovaného synovce a čas se blížil. Čas, kdy přijde i o svou nejmladší.

Nedává svůj smutek najevo, to se na hlavu klanu nesluší. Ne, dusí ho v sobě a jen příležitostně uroní slzu před náhrobkem své milé. Slíbil si, že své dcery ochrání. Když mu během Peinovy invaze bohové málem odvedli Hinatu, pochopil, že jako led nemůže vystupovat věčně. Nebo jednou pukne a jeho střepy se rozletí do všech stran. A starší klanu budou spokojeně říkat, jak skvělý a obětavý vůdce Hiashi byl. Jak mrazivý a krutý otec ke svým dcerám byl. Ne! Dalšího člena své rodiny už zlu nevydá! Tradice či nikoli, musí existovat způsob, který by Hanabi zachránil před jejím osudem, před jejím životním utrpením, před přetvořením do bezcitného vraha, který nenávidí vlastního otce, před prokletou pečetí.

…

Dvě dívky se procházely po ulici. Kráčely pomalu a mlčky. Moc spolu nikdy nemluvily. Jeden by řekl, že se ani neznají. Kdyby otec Hinatu nepožádal, aby pomohla své sestře s výběrem nového kimona, ani by se dnes neviděly. Fialovlasá slečna s kadeřemi sahajícími až po bedra nesla lehkou tašku se složeným svátečním oděvem uvnitř, mezitím co se její mladší společnice, dlouhovlasá brunetka, rozhlížela po okolních stáncích.

Pak její oči uzřely něco, co ji zaujalo. Zastavila se. „Kam to koukáš?“ zeptala se slabounkým hlasem Hinata.

„Kolik nám ještě zbylo?“ podívala se na ni, dalo by se říci, s úsměvem Hanabi.

„Nevím, počkej momentík,“ sáhla do tašky fialovlasá a řádně vyvinutá slečna. „Smím se zajímat, proč to chceš vědět?“ sledovala ji po očku.

„Sestři!“ zkřížila si ruce na hrudník mladší a veskrze rozmazlená dívenka.

„Už mlčím, už mlčím. Já jen… jsou to moje peníze, jen se ptám, za co je chceš utratit… tentokrát,“ bránila se sporům neholdující mladá žena.

Hanabi se zamračila. Toužila jí povědět: „Do toho ti nic není a teď naval prašule!“ Ale začalo ji hryzat svědomí. Okrádat může své chůvy nebo sluhy, ale přeci nebude oškubávat i vlastní sestru. Povzdechla si a koukla na zem, než zašeptala: „Jen jsem dostala chuť na tahle ty dumplingy, nemůžou přece stát tolik. Půjčíš mi, sestřičko?“

Hinata se nad tou chuděrkou, kterou přepadla mlsná, slitovala a spolu s ní došla ke stánku, kde si obě dívky koupily, na co dostaly chuť. Zmíněnou sladkost pro Hanabi a sáček levnějších bonbodů pro Hinatu. Starší slečna právě zaplatila, když se k nim přikradl klučina v zelenomodré šále. „Ehm…“ očividně se je snažil oslovit, nenacházel buď odvahu, nebo slova.

„Ehm padej!“ zamračila se Hanabi a pohrozila vetřelci špejlí s napíchanými cukrovými koblížky.

„Počkej, nech mě mluvit!“ bránil se Konohamaru před ulepeným dumpingem rychlým úskokem dozadu.

„Co se děje, sestřičko?“ divila se Hinata, proč se dívenka chovala vůči jejímu známému tak nepřátelsky.

„Tenhle prevít mě špehuje!“ ukázala na hochův hrudník ostrým koncem dřevené tyčinky mladší slečna. „Už to dělá nejméně týden! Myslím, že nás chce okrást! Nic ti nedáme, žebráku! Ruce pryč od mé dobroty!“ vycenila zuby impulzivní hnědovláska.

„J-já tě nešmíroval, přísahám!“ koktal obviněný slídil. „Jen jsem se náhodou několikrát nachomýtl na místa, kde jsi, také čirou náhodou, byla i ty. To musí být… osud?“ hájil se kluk, který se krčil před očividně mladší holkou.

„Já ti dám osud!“ zrudla v obličeji Hanabi. „Vezmu ho a narvu ti ho do zadnice!“ pokusila se obžalovaného napadnout vzteky nepříčetná dívenka tvrdé disciplíny a přísné etikety.

„Sestřičko, nech ho. Nechce nás okrást. Znám ho, jmenuje se Konohamaru Sarutobi a je vnuk Třetího Hokageho,“ vzala mladší dívku za ramena Hinata. Držela ji. Kdyby ne, bouře kopanců by zavítala do krajiny s názvem „drzounovo vlezlé pozadí“.

„Ať je klidně jeho kojná, mě to nezajímá! Teď mě pusť, nebo tě kousnu do ruky!“ snažila se jí vysmeknout vášnivá brunetka.

„A co by na to řekl náš otec, hm?“ pousmála se vítězně Hinata, neb vynesla trumfovou kartu.

„Blafuješ… nenapráskala bys mě,“ zklidnila se Hanabi a zlověstně se zamračila na svou vypočítavou sestru. Hinata, přestože křehká jako porcelánová soška, toto kolo vyhrála. Ránou pod pás, ale přeci. Mladší Hyuuga si otráveně odfrkla, než přikývla té vyděračce, že se bude chovat slušně a jako dáma, ne jako uslintané vzteklé psisko.

„Tak… teď se tady tomu milému mladíkovi ještě omluv za to, že jsi mu vyhrožovala špejlí,“ pobízela uraženou brunetku starší Hyuuga.

„Ani mě nehne, on si o to koledoval,“ odhlédla od na citech poškozeného kluka opravdu řádně rozmazlená dívenka.

„Hanabi prosím. Dám ti peníze na další dumpling. Jen pár slůvek od srdce,“ přemlouvala umanutou princezničku Hinata.

„Za dva dumpingy a navrch přihodíš ještě koláček,“ smlouvala vypočítavá potvůrka. Hinata přijala požehnání, kterým ji bohové oblažili, a rychle souhlasila.

„Tak fajn. Promiň, že jsi blbec a vlezloň. Nemůžeš za to, že ses tak narodil a já na tebe kvůli tomu neměla křičet. Stačí?“ ohlédla se za svou sestrou, která se netvářila zrovna nadšeně, ale více na paličatou brunetku netlačila.

„Nic se nestalo,“ přehlédl jasnou urážku Konohamaru, který mezitím nabral odvahy a více uspořádal své myšlenky. „Ale lépe by se mi určitě odpouštělo u večeře… co ty na to, Hanabi?“ zadíval se na ni s nadějí mladý klučina.

„To nepůjde, dneska musím sedět vedle otce na jeho schůzi. Reprezentovat naši rodinu, víš? A navíc, s cizími já nejím,“ zakroutila hlavou pointu nechytající dívenka.

Hinata se lehce červenala nad nevinností a naivitou své sestřičky. Tiše se zachichotala a prsty si zakryla pusu, aby ji mladší dívka neslyšela.

„Čemu se směješ? Je to pravda, otec mi zakázal bavit se s cizími lidmi a tobě také, tak se přestaň tak blbě culit,“ dupla si Hanabi lehce pohoršená chováním své sestry.

„Ach, ty můj andílku. Konohamaru tě nezve jen tak na ledajakou večeři, ale na rande,“ vysvětlila prostě Hinata, její úšklebek ji neopouštěl. „Měla bys říct ‚ano‘, slušelo by vám to spolu, víš? Jste oba tak sladcí,“ rozplývala se nad tou vidinou a ještě více ukázala zoubky.

„O… aha… jejda…“ zarazila se náhle bledá dívenka. Pomalu se podívala na svého nápadníka, přejela ho zkoumavým pohledem, než od něj odvrátila hlavu, ruce na truc zkřížené, a pravila: „Nemám zájem.“

Kloučkovo srdce se lámalo na kousíčky. „P-proč ne?“ bylo jediné, co ze sebe v ten moment dostal. V duchu se proklínal, že nepřinesl bonboniéru, jak mu radil moudrý Shikamaru. Bál se ale, že by jí po něm vášnivá slečna mrštila.

„Kluci smrdí. Navíc… nechci ještě miminko, na to mám čas,“ pokrčila rameny hrdá Hyuuga.

Hinata nemrkala nad její poznámkou. „M-miminko? J-jak tě tohle napadá, sestřičko?“ vykoktala, jakoby nablízku jí stál její blonďatý idol.

„Nejsem už malá a tak vím, odkud se berou děti,“ odfrkla si arogantní princeznička. „Když se kluk a holka dlouho drží za ruce, čakra z chlapce uteče do holky a usadí se jí v bříšku, kde se nafoukne a za devět měsíců vyleze ven. Otec mi to vysvětloval!“ popsala Hiashiho učení Hanabi tak prostě, jakoby právě vyslovila, že dva a dva jsou čtyři.

Hinata si oddychla a její splašené srdce se vrátilo ke svému původnímu rytmu. „Sestřičko, myslím, že se nemáš čeho bát. Ale pokud ti to pomůže, můžete si na svou první schůzku vzít oba rukavice, abyste byli chránění,“ až pak jí došlo, co právě řekla. Náhle v kolenech zeslábla, hlava se jí točila, její barvou rajče připomínající hlava.

„To by možná šlo… ale stejně, dneska nemám čas,“ zahodila špejli od dojedeného dumplingu na zem Hanabi a zcela ignorovala fakt, že koš stál jen dva kroky od ní.

„To nevadí, co třeba zítra? Znám jednu moc dobrou restauraci, kam byste spolu mohli zajít. Na jídelníčku najdete, na co si vzpomenete a atmosféra tam je tak romantická,“ prosazovala dál svou neústupná Hinata. Konohamaru jen hloupě stál a nechal amorka přestrojeného do Hanabiny starší sestry, aby konal za něj.

„Eee…“ vyplázla jazyk lehce otrávená dívenka, „dobře, dobře. Půjdu s ním, jen se mi tady nezblázni a přestaň tak jančit, lidi se na nás dívají,“ nervózně se rozhlédla po očích, které jejich trojici už delší dobu sledovaly.

Po doladění detailů se sestry s hnědovlasým klučinou rozloučily a daly se na cestu domů. Konohamaru si nahlas oddychl. „Teda… šlo to lépe, než jsem čekal,“ pak se zamyslel, „Děti se dělají z držení za ruce? Já vždy věřil, že je nosí čápi,“ zakroutil hlavou a sám vyrazil. Jeho kroky veselé, skoro jako taneční poskoky. Dnes se toho o světě tolik dozvěděl.

…

Zhýčkanou a rozmazlenou princezničku vystřídala tichá a poslušná holčička, jen co Hanabi vkročila do sídla klanu. Nikdo neovládl umění herectví tak bravurně, jako ona. Ve svém pokoji se mlčky převlékla do svého nového kimona, než se spolu s Hinatou postavila před otcovu pracovnu.

Čekaly na něj přibližně půl hodiny, v úplné nehybnosti a poslušnosti. Když Hiashi otevřel dveře, spatřil své dvě překrásné dcery. V jejich bílých kimonech jim to velmi slušelo. Hinata vypadala jako už dospělá žena. Hiashi v ní viděl svou milou. Čestnou, statečnou a dobrosrdečnou dámu, kterou byl snad zločin nenávidět. Byl na své dcery tak hrdý. Věděly, jak důležitý pro něj dnešní večer je, a proto jej, jako poslušné a milující dcery, plně podpoří a budou mu stát po boku. Kdyby je teď viděla jeho žena, musela by jí ukápnout slza štěstí.

Přesto Hiashi nedal navenek znát žádnou emoci, ani se nepousmál. Jen přikývl, že služebné odvedly dobrou práci s Hinatinými vlasy, a beze slova pokračoval chladnou chodbou dál k připravené hodovní síni.

Hlavní větev rodiny usedla na svá čestná místa a trpělivě čekala, až se místnost postupně zaplní dalšími důležitými Hyuugy, jako jsou například vůdci vedlejších větví nebo starší klanu. Hanabi klečela po levici svého otce, vedle ní její starší sestra. Kolena ji už bolela a to večer ještě ani nezačal. Na tváři však svou drobnou komplikaci projevit odmítla. Před otcem musí vypadat silná, nemůže ho zklamat.

…

Tsume váhala, zda má zaklepat, zabouchat, či zazvonit na někde ve stínu dveří schovaný zvonek. Žádný ale nenašla, a jelikož klepadlo také nenalezla, nezbylo jí, než sevřít pravici v pěst a zabouchat vší silou na dveře, i když věděla, jak nekultivovaný její čin je.

Služebná jí otevřela a pozvala ji dál a spolu s ní i jejího vzrostlého šedomodrého vlka s páskou přes oko. Inuzuka se snažila poklonit každému, koho minula, jen aby někoho znovu neurazila. Její dobrá vůle brzy však přerostla v to, že vzdala holt i uklízečkám, zahradníkům a dokonce i dvěma sochám.

Přijala své místo na polštáři po Hiashiho pravici a znovu se, už sama od sebe, poklonila všem zasedajícím. Nevynechala ani Hinatu, kterou dobře zná, ani Hanabi, kterou její divné chování v nitru velmi bavilo. Hiashi jí nebránil, i když shledával její „nový mrav“ veskrze potrhlým a otravným. Jeho kamenná přísná tvář mlčela i nadále. Ani poznámkou nezmínil fakt, že psi u stolu jíst nesmějí. Popravdě, neměli ho pustit ani do domu. Nechal zvyky plavat a raději se obrnil na nadcházející večeři.

Ještě než kuchaři donesli na stůl předkrmy a džbánky s rozličnými nápoji, započala debata. Starší klanu opakovali svoje opotřebená moudra, členové vedlejší větve jim slepě přitakávali. Kuromaru zavrčel s každou narážkou na jeho zvířecí původ, kdy ho poté musela jeho panička výhružkou usměrnit, aby nevyskočil na stůl a neztropil scénu.

Konverzace se vlekla a ani jedna strana nehodlala ustoupit. Hyuugové chtěli Inuzuky vystrčit z úřadu policie Konohy a Tsume se svého postu držela zuby nehty. Na její obranu, dbala vyzrálého slovníku i slušných mravů, takto spanile si nepřipadala už nejméně deset let.

„Souhlasím s tím, že mi vaši muži mohou vypomoci, ale odmítám jim přenechat všechny své závazky. Do důchodu se ještě nechystám,“ lpěla na mírném hlase Tsume.

Služebník před Hiashiho položil nový džbán s vínem. „Děkuji,“ mávla rukou hlava klanu na znamení, že mladík může odejít. „Tsume, žena jako ty si bezpochyby své uplatnění ve vesnici ještě najde. Jediné, co říkám je, že bys měla změnit branži. Nejsi nejmladší, ale možná by se pro tebe našlo místo v AMBU,“ nalil si pohár červené tekutiny.

„To jako, že jsem stará? Pozor na jazyk běloočko,“ pohrozila opovážlivci dotčená chovatelka psů. Kuromaru se na svém polštářku narovnal a vypnul hruď. Tvářil se zmateně.

„A já věřil, že tohle divadélko potáhneš dál, než jen do hlavního chodu. S takovou se přes tvé ‚štěkání‘ nedostane na dezert,“ zachoval si svou ledovou fasádu Hiashi. Jednooký vlk začenichal svým čumákem, jakoby zachytil stopu, kterou ale vůbec neměl najít.

„Ještě jednou tvoje rty opustí nějaká narážka na můj klan a sám budeš kňučet jako vystrašené štěně. Varuji tě, se zadky to já umím. Ani s Byakuganem ti ho nikdo nepozná potom, co se mu mé drápy budou chvilku věnovat,“ předvedla mu své neostříhané dlouhé a zahnuté miláčky.

Kuromaru se nahnul nad stůl, přímo ke džbánu. Svým dobrým okem ho studoval a jeho závěr nepatřil k těm kladným. Hiashi zakroutil hlavou nad způsoby své návštěvy, než pozvedl číši a přiložil si ji k ústům.

„Co se děje, hochu?“ sáhla po nádobě na víno Tsume. Sama ji podrobila zkoušce čichem a její oči se šokem rozšířily. Okamžitě se podívala na Hiashiho a tím samým džbánem, který pevně a jistě svírala, mu vyrazila pohár z prstů. „Nepij to, ty ožralo hloupá!“ křikla během svého zdánlivě šíleného aktu.

Všechna pozornost se na ni upřela. „No madam, co to má znamenat?“ zvedl se ze svého místa vytočený starší klanu.

„Jak se opovažujete?“ připojil se k němu další.

„To už je vrchol!“ praštil do stolu jiný.

„Skandál! Takto adresovat hlavu klanu!“ přitakal ještě jeden těm ostatním.

„Tsume, běž pryč. Opusť můj dům,“ položil si v ostrou bolest uvrženou ruku Hiashi na své koleno.

„Tak takhle ty děkuješ někomu, kdo ti právě zachránil život?“ zakroutila nevěřícně hlavou šerifka Kohony. „To víno bylo otrávené,“ vstala a oprášila se, jako by bylo od čeho. „Pojď, hochu, mám tohohle místa už plné zuby,“ otočila se a zamířila k východu. Její věrný psí společník ji mile rád následoval.

Dveře se zabouchly a nastalo hrobové ticho. Tentokrát ale ne kvůli pohoršení nad impulzivní Inuzukou, nýbrž kvůli zprávě, kterou jim před svým odchodem zanechala. „Otrávené? Hloupost. Kdo by si zde dovolil otrávit vůdce Hyuugů?“ promluvil konečně jeden ze starších klanu.

Hiashi v ruce obracel z většiny prázdný džbán. „Kde je ten mladík, co ho sem přinesl?“ zeptal se vyrovnaným, leč přísným hlasem.

Jak se ukázalo, utekl. Jeho pokoj prázdný, jakoby jej vykradli potulní ninjové. Ani stopy po něm nezůstalo. S touto novinkou podezření ještě narostlo. V dalších dnech Hiashi nechal vzorky tekutiny ze džbánu prověřit ve veřejné nemocnici Listové, kde mu po týdnu oznámily, že ve vínu našli stopy vitriolu, silného jedu. Ten den se vše změnilo.

Hyuuga klan se dostal do úzkých. Vyhlásili pátrání po zrádném členovi svého vlastního rodu a rozšířili jeho podobiznu do všech koutů Ohnivé země. Atentátníka dopadli půl měsíce nato. Bohužel ale převoz do Konohy a před výslech nepřežil, neb si sám vzal život ve chvilce nepozornosti jeho dohlížitelů. Použitá technika jeho samo usmrcení? Čirý a jako tekuté sklo se jevící toxin.

Ač se to starším líbilo, nebo ne, dlužili Tsume za život svého vůdce. Otázka cti velela uznat omyl a vzdát Inuzukům upřímné díky. Otázka pýchy ale kázala zapírat a mlčet. Pokud přiznají chybu svého úsudku, jen posílí pozici Inuzuků. Vrátilo by to jejich postup na úřad o desítky let nazpět. Nicméně, tentokrát čest zvítězila. Konečně, spravedlnost je v klanu více, než osobní hrdost.

„Ta tvrdohlavá fúrie naši omluvu nepřijme, dokud se před ní nebudeme plazit s nosy zaraženými ve špíně. My jsme Hyuugové, ne hadi, abychom se trupy třeli o zem!“ oponoval většině starších zastánce názoru o ututlání incidentu.

„Co si o nás ostatní pomyslí, pokud zjistí, že nejsme schopni vyrovnat se s vlastními hříchy? Naše reputace by utrpěla velkou újmu a s ní i naše pýcha, ta pýcha, kterou ty toužíš lží ochránit!“ promluvil další z klanu.

„Moudrá slova. Přikláním se k tobě, bratře. Pravda je cesta Hyuugů, nikoli klam a stín. My záříme na světle, nekrčíme se ve tmě!“ dodal další.

Hiashi přikývl. Poslouchal hašteření svých rádců už alespoň půl hodiny a plně ho toto sezení znudilo. „Souhlasím, že podáme paní Tsume omluvu. Já osobně se toho úkonu ujmu, konečně, šlo o můj život, který zachránila,“ tleskl, aby si získal veškerou pozornost.

„Víte, co by to znamenalo?“ zvedl se ve svém místě u protáhlého stolu nejvrásčitější z poradců. „Stali bychom se jejími dlužníky. My, Hyuugové! Potom by náš respekt ještě více klesl. Nemůžeme jít příkladem a zároveň ‚spoléhat‘ na pomoc jiných. Proč nikdo z nás ten nicotný pokus neodhalil? Kde byli naši lidé? Odkdy je prostý čich lepší než náš vševidoucí zrak?“

Nastalo ticho. „Musíme vyrovnat účty, leč jak?“ usoudil jeden z tišších starších.

„Co kdybychom zapomněli na spor s Inuzuky a na naše dlouholeté nešvary? Zachránili život jednomu z nás, a jak my na to reagujeme? Bojíme se, že nás trumfli, namísto toho, abychom oslavovali, že náš pán, Hiashi, je stále mezi živými,“ poslední z přísedících si promnul svůj dlouhý rovný plnovous. „Navrhuji uzavřít příměří. Podat si ruce a zakopat válečnou sekeru. Prosazuji tuto ideu už dlouho a současnost je lepší, než byla minulost. Oslavme úspěch Inuzuků, nechme jim úřad. Konečně, prokázali, že na svou práci mají vlohy. Přistupme na myšlenku spolupráce, nikoli dominance, a sbratřeme je s nimi.“

„Jak byste toho chtěl dosáhnout, vy snílku?“ zakroutil hlavou umanutý shrbený potížista.

„Sňatkem samozřejmě. Diplomatické sňatky spojují nepřátele už od věků dávných. Je to tradice jako každá jiná,“ navrhl moudrý vousatý Hyuuga.

„Svatba? Koho? Hiashiho a Tsume? Pomátl ses snad? Neusínej na vavřínech, tvá slova jsou absurdum!“ poklepal holí hrbatý brepta.

„Slyšel jsem, že naše šerifka má syna. Proč ho nezasnoubíme s jednou z Hiashiho dcer?“ napadlo dlouho mlčícího staříka.

V hlavě klanu hrklo. Na moment upustila od své kamenné tváře, zadržela však svou ohnivou reakci a klidným hlasem promluvila: „Není škoda, mých dcer na kluka ze psího útulku ze špinavější čtvrti Konohy?“

Hiashi byl proti sňatkům z donucení, i když sám takový obřad podstoupil. On ale tvořil výjimku. Se svou nastávající se dlouhodobě znal, a když přišel ten osudný den jejich spojení, hořeli pro sebe láskou nehasnoucí. Pochyboval však, že by jeho princezny toužily po něčem tak staromódním a přežitém.

„Ten návrh se mi zamlouvá. Kdo je pro, aby se naše klany spojily, ať zvedne pravou paži,“ zahájil hlasování vousatý Hyuuga. Hiashi ani nestačil pípnout a bylo rozhodnuto. Jen nevěřícně koukal na své rádce, jak směle za něj vše vyřešili.

V nitru vyšiloval. To jako opravdu musí jedno ze svých dvou zlatíček provdat za toho smradlavého Inuzuku? Přál si věřit, že blouzní, že se octl v nějaké noční můře zasvěcené starostlivým otcům. Leč se neprobouzel a smysly ho neklamaly. Tohle byla realita… krutá realita.