Předurčené 8.díl- My dva? Spolu?

„Ty sprostý ho*ado!“ zařval Pein na Hidana.
„Co zas!?“ zařval v odpověď Hidan. Nikdo nechápal, jak tahle banda dementů může spolupracovat, a využili tohoto okamžiku k útoku. Hasu doufala, že Itachi se Sasukem nebudou používat svoji plnou sílu.
„Co jsou zač ti dva vzadu?“ zeptala se Sakura.
„Nevím,“ zalhala, i když jednoho poznávala.
„Sikamaru! Stáhni se dozadu a kryj nás. Dávej na ni pozor,“ zavolal Shino.
„Dobře.“
„Peine! To mi nemůžeš udělat!“ zapištěl Hidan, který visel ve vzduchu.
„Můžu, nepotřebuju, abys je obětoval!“ prskal Pein nazpátek.
„Mhh,“ odfoukl si Hidan.
„Em, Šéfe? Utočí na nás,“ upozornil blonďatý mladík.
„To vím taky,“ odpálkoval ho Šéf a dál se věnoval propalování Hidana pohledem.
„Ale já myslel, jako že už vážně útočí,“ nedal se odbít blonďák.
„Vždyť já vím, že útočí. Kolikrát ti to mám opakovat?!“ ani neotočil hlavu od Hidana-netopýra. „Ku*va, Šéfe! Otoč tu svou zas**nou hlavu a pak něco říkej!" na tohle Pein okamžitě zareagoval. Nikdo mu přece nebude nadávat!
„Co si to... Proč ksakru stojíte na místech jak tvrdý Y a nic neděláte!?“ rozčiloval se.
„Protože nevíme co, můžeme a co ne," odpověděl blonďák.
„Nezabíjejte je, jen si je chci vyzkoušet," pochopil to okamžitě*.
Na paloučku se začalo ozývat cinkání kovu, jak do sebe narážely kunaie. Všichni Akatsuki bojovali proti skupině, která se neskryla ve stromech a Itachi ani Sasuke jim nehodlali oznámit, že na ně pravděpodobně každou chvíli zaútočí i zezadu. Ale moment překvapení jim zkazil jashinita.
„Kisame, za tebou!“ zavolal na rybího kolegu, když se zpoza něj vynořila Hinata. I když to bylo pohotové, žralok nestihl zareagovat a tak od Hinaty schytal pár úderů.
Shino zaměstnal svými broučky ty dva přebývající členy a zbytek organizace se zapojil do boje s jeho přáteli.
Shikamaru, který hlídal Kirin pod stromem nedaleko od paseky, se dostal do křížku s tím blonďákem, ale jelikož si blonďáček vybral svou kořist, jedinou která ještě zůstala ve stínech, která jako jediná ovládala stínové techniky, tak se ocitl, v celku slušně řečeno, v průs*ru.
„Proč jste přišli? Co tu chcete?“ zeptal se ho Shikamaru, který měl obličej sotva pár palců od obličeje blonďáka. Blonďák se podíval doprava, ke kořenům stromu, kde ležela zkrvavená Uchiha a pak odpověděl.
„Nevím proč, nevím, co tu chce Šéf, ale museli jsme se sem táhnout strašně dlouho. A vyplatilo se to," znovu se podíval tím směrem a Shikamaru otočil hlavu.
„Jestli myslíš, že tě někdy bude mít ráda, když se dozví, cos jí udělal, tak se pleteš."
„A jak bude vědět, kdo jí to udělal?“ nadzvedl jedno obočí.
„Ukážu jí to v Knize, přirozeně,“ zašklebil se.
Blonďák škaredě zaklel a v zápětí se usmál. „Až se probudí, nebude si pamatovat, co mezi vámi bylo, pokud mezi vámi vůbec něco bylo," šklebil se.
Shikamara to ranilo, pokud to byla pravda, bál se toho okamžiku, kdy se vzbudí, ale nedal na sobě nic znát. Mučilo ho vědomí, že ji bude vídat, ale nebude ji mít po svém boku. Proto zalhal. „Nebylo mezi námi nic, ale mezi ní a tím psím klukem jo.“
„Neboj, zapomenou oba,“ ledově se zachechtal.
„Parchante,“ zavrčel a prásknul s ním o strom. Blonďákovi uniklo bolestné syknutí, ale jinak se mu nic nestalo.
„Postav se mi normálně, ve vyrovnaném boji. Jsi zbabělec, když mě chceš porazit takto," provokoval blonďák.
Shikamaru věděl, že to vůči němu není fér, ale nehodlal dopustit, aby se něco stalo Rin… Ale nakonec svolil. „Je to otrava, ale dobře. Ale předem mám vyhráno.“
„Tak pojďme,“ řekl blonďák sotva ho Shikamaru pustil.
Rozběhli se proti sobě a v tom momentě se lesem rozlehlo Šéfovo volání na ústup.
„Máš štěstí, ale příště ti stačit nebude!" zasyčel, když ho přeskakoval.
„Rin!“ sotva blonďák odešel, Shikamaru přeběhl zpátky k mělce dýchající Rin. Spala. Věděl, že ji za chvíli ztratí a už nikdy na ni nebude koukat jako na ztělesnění krásy. Její hlavu si položil do klína a svoje ruce na její ramena. Chvíli tak zůstal a ani nepřemýšlel, kde je zbytek jejich party. Nezajímalo ho to. Zajímala ho jen a pouze Kirin. Pak taky usnul.
***
„Shikmaru! Shikamaru!“ zatřásl s ním někdo.
„Kdo zas otravuje!“ zamručel a otevřel jedno oko.
„Vstávej, musíme do tábora. A vezmeš Kirin, že jo?“ pleskla ho Tenten.
„Au! Proč já?“ divil se.
„Chodíte spolu ne?" vytáhla jedno obočí.
„Jo chodíme,“ odpověděl jí, když vstával.
„Vezmi ji, prosím tě," řekla a odcházela.
„Proč jsem nezapomněl?" divil se, když ji nesl v náručí.
„Shikamaru?“ ozvalo se. „Kam mě to neseš?“
„Do tábora. Ku*va!“ zanadával, když ho praštila větev, která ve tmě nebyla vidět.
„Neměli bychom tam být? Proč tam nejsme?“
„Šli jsme se projít a zaútočili Akatsuki, tebe zmasakrovali nejvíc," odpověděl přiškrceným hlasem.
„Kdo mi to udělal?" zeptala se potichu.
„Slíbil jsem mu, že se to dozvíš," řekl a pokračoval slovy: „Jak ti je?“
„Nevím, necítím tělo.“
„Sakura tě prohlédne,“ uklidnil ji, když vyšli na mýtinku s vodopádem.
„Sakuro?! Jsi tu?“
„Co potřebuješ, Shikamaru? Zrovna léčím Nejiho,“ vylezla z holčičího stanu.
„Máš tu dalšího pacienta. Ne, nemůžu ji postavit na zem, necítí tělo.“ Viděl, jak ho Sakura chtěla poprosit, aby ji postavil na zem, že už se o ni postará.
„Ou, dobře, polož ji na její spacák. A sedni si k ní, nevypadáš dobře,“ řekla a odhrnula vstupní dílec.
„Shikmaru! Rin! Jste v pohodě?“ zeptal se Kiba, který měl zavázanou hlavu.
„Myslíš, že tak vypadáme?“ zeptal se jízlivě.
„Ne. Kde jste byli tak dlouho?“
„Usnuli jsme, teda já, Rin už spala.“
„Aha.“
„Všichni spí?“
„Ano, sotva jsme se došourali sem do stanu.“
„Aargh!“ Neji se prohnul v zádech a zakřičel, když mu Sakura nechala srůst polámaná žebra.
„Neji!“ vykřikla Rin. „Sakuro! Co mu je?“
„Měl zlomená žebra, skoro mu propíchla plíce. Ale už je v pořádku. Hlavně ležte a nic nedělejte. Oba, ty i Shikamaru.“
„Shikamaru! Co je ti? Vždyť úplně hoříš!“
„Kirin, už to nebude tak jako doteď, už nikdy.“
„Co nebude jako doteď? O čem to mluvíš?“
„My dva, spolu. To už nebude.“
„My dva? Spolu? Co to plácáš?“
„Říkám ti pravdu! Všichni co jsou tu v tom stanu, ti to můžou potvrdit!“
„Sakuro?“ kývla.
„Kibo?“ taky kývl.
„Takže to co se mi zdálo, byla pravda?“ zeptala se.
„Co se ti zdálo?“ zeptal se Shikamaru který se jí zhroutil na břicho.
„Že, že-“
„Shikamaru, bacha rudne.“
„Že?“
„Že jsme spolu chodili,“ zašeptala.
„To nebyl sen, to byla pravda. Za to zaplatí.“ Tu poslední větu si zamumlal pro sebe.
„Opravdu?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„Opravdu.“ řekl a chytl ji za ruku.
„Jsem ráda, že tě mám,“ bylo slyšet, že se usmívá.
„Kirin, podívám se na tebe, ano?“
„Ne, nejdřív na něj, já to ještě vydržím. Věř mi, že mě nechtějí zabít, jinak už bych tu nebyla.“
„Dobře, ale až mi řekneš, proč jsi mi s takovou jistotou oznámila, že neumřeš.“
„Mám své zdroje,“ řekla tajemně. Bylo jasné, že jí Sakura moc nevěří, ale nechala to být a začala léčit Shikamarua.
„Áaah!“ ozvalo se po chvíli z Kirininých úst.
„Kirin!“ zvolal Kiba a bleskurychle** se k ní přesunul.
„Kibo, ať ho doléčí, raději umřu, než žít bez něj,“ vypravila ze sebe během mělkých nádechů.
„Kirin, nedělej to.“
„Musím, pro něj cokoli.“
„Dobře,“ rezignoval. „Sakuro, doléč Shikamarua, ta hlava zabedněná chce, aby byl naživu on, ne ona."
„Ki-rin,“ ozval se Skimamaru šeptem.
„Ááááá!“ z očí jí začaly téct slzy, slzy bolesti.
„Ne-dovo-lím-ti-to.“
„Áááá!“ Kirin se začla svíjet pod náporem křečí.
„Kibo, dostaň ho na jiný spacák,“ rozkázala Sakura. Sama se zvedla a přešla k jedinému volnému spacáku.
„Děkuju. Neměj strach, vyléčím ji,“ znaveně se na něj usmála. Kiba se otočil na patě a přešel zpátky k plačící a zmítající se Kirin.
„U-ž? Áágh!“
„Chvilka,“ odpověděl Kiba, kterého mučilo vidět svoji skoro-sestru, takto trpět.
„Už je to dobré, Shikamaru.“
„Jak jí je?“
„Ááááh!“ ticho, které po Shikamarově otázce nastalo, proťal jeden z mnoha Kirininých výkřiků.
„Shikamaru! Pomalu!“ sprdla ho Sakura poté, co si strašně rychle sedl a zamotala se mu hlava.
„Rin! Vydrž to, prosím! Princezno moje!“ přeťackal se k ní v tu chvíli, kdy ji Sakura začala léčit.
„Shi-ky. Milu-ju tě.“ Stále jí po tváři stékaly slzy.
„Ššš. To bude dobré,“ uklidňoval ji.
„Kibo, čistou vodu. Musím z ní dostat ten jed.“ Kiba se okamžitě vypařil a za chvíli se objevil s dvěma kýblama čisté vody.
„Díky, už to nechte na mě.“
„Máš ještě dost chakry?“
„Nevím, už mi jí moc nezbylo.“
„Dám ti svoji,“ prohlásil Shikamaru.
„Shikamaru, to, může tě to stát živ...“ vyděšeně se po něm ohlédla.
„Já vím,“ přerušil ji.
„To nemů..“
„Ne Sakuro, trvám na tom. Je to špatné, ale jako člen silnějšího klanu, ti to přikazuji přijmout,“ zamračil se a položil jí ruce na záda. Sakura ještě chvíli protestovala, ale proti autoritě silnějšího klanu nic nezmohla.
„Kibo, hlídej ho.“
***
„Sasori! Sasori!“ volal černovlasý mladík.
„Co potřebuješ?“
„Kirin, jak..“
„Pojď se mnou,“ řekl loutkář stroze a zabočil do svojí laboratoře, před kterou ho Uchiha zastihl.
„Tak co to bylo za jed?" zeptal se, sotva se stihly zabouchnout dveře.
„Nic silného, ale pokud to do úsvitu někdo neodstraní, může ji to i zabít.“
„Děláš si p**el? Co když nemají medika!? Nestihnou dojít do Konohy!“
„Itachi, ta růžovovlasá je studentkou páté," odpověděl loutkář klidně.
„Nemohls to říct dřív!?“
„Hmm.. ne?“
„Chmpf,“ otočil se a odešel.
***
„Shikamaru!“ zakřičela po půl hodině léčení Kirin, která už byla při vědomí, ale ještě měla v těle zbytky jedu.
„Shikamaru! Poslechni ji. Tohle už zvládnu sama,“ rozčilovala se Sakura.
„Měl bys ji poslechnout. Meleš z posledního,“ souhlasil Sai, který se před deseti minutami probral.
„Ne,“ stál si tvrdohlavě na svém. Ale jeho tělo to vzalo do vlastních rukou, když se mu v zápětí podlomily nohy únavou. Kiba, který stál za ním, ho chytl a položil na vedlejší spacák.
„Jsi šílenec,“ prohlásila Hasu.
„Ale naštěstí jen zamilovaný šílenec,“ pousmál se.
„Tak a je to,“ vydechla si Sakura.
„Díky,“ usmála se Kirin a napřáhla k ní ruku. Sakura na ni chvíli vyjeveně koukala a chtěla něco namítnout, ale Uchiha se na ni zamračila a tak sklapla a zakousla se do její ruky.
„Teď bych měla děkovat já tobě,“ usmála se.
„Neděkuj, zachránila jsi život mě, a já teď tobě.“
„Rin?“ zachroptěl Shikamaru.
„Shiky, klid, už jdu,“ natáhla ruku a stiskla tu jeho.
„Hmm, nee, to nemůžu,“ pokusil se odmítnout.
„Máš pravdu, nemůžeš, ale musíš,“ souhlasila s ním. Zvedala Shikamaruovi hlavu a přiložila mu zápěstí k puse.
„Děkuju, princezno,“ řekl a stáhl ji na sebe.
„Jak je ostatním, Sakuro?“ zeptala se Hasu.
„Do Konohy se vrátíme úplně zdraví. Vážně jsem byla na pokraji zhroucení, když jsem začala s Kirin, takže ti děkuju, Shikamaru."
„Neděkuj, my děkujeme tobě."
Škruuund! zabručelo černovlásce v břiše.
„Jaj, pardon,“ zazubila se.
„Neji, ne Kibo, dojdi do potoka pro nějaké jídlo, prosím," řekla Ino.
„Hehe, právě včas,“ zaxichtil se a vyšel ze stanu.
„Ty, Sakuro, můžeme jít ke mně do stanu?“ zeptal se Nara.
„Ano, ale kdyby se cokoli dělo, dejte vědět,“ přikázala Sakura, která kontrolovala Ino, Shina a Tenten.
„Nejsme blbí,“ ušklíbl se Shikamaru a spolu s Rin vyšli ze stanu.
„Vážně si to nepamatuješ?“ zeptal se jí.
„Je mi líto, nepamatuju,“ sklopila hlavu.
„Neboj, vzpomeneš si," láskyplně ji objal.
„Doufám,“ zamumlala mu do hrudníku.
„Shikamaru? Kdo mi to udělal?“ zeptala se na slíbenou věc.
„Nemám tady tu knížku, takže ti toho moc neřeknu, spíš vůbec nic," smutně se na ni usmál.
„A Neji? Ten by ji mohl mít,“ navrhla.
„Půjdu se zeptat,“ souhlasil a opustil stan.
„Ví o tom naši?“ ptala se plachty stanu. „Souhlasili by s tím?“
„To nevím, ale zatím o tom absolutně netuší,“ oznámil Shikamaru, který právě vlezl do stanu a v jedné ruce držel dva spacáky a v té druhé Ninja knihu.
„Měl ji!“ zavýskla si Rin a šla mu sebrat jeden spacák.
„Neměl, tahle je Tentenina," usmál se na ni.
„Komu to mám oplatit?“ zakřenila se.
„Počkej, dvanáct, tenhle!“ ukázal vítězoslavně na modrookého mladíka s dlouhými blonďatými vlasy.
„Nic mi nezabrání, v mé lásce k němu. Ani ty," řekla a bodla kunaiem do jeho obličeje.
***
„Sasuke! Dávej bacha! Už bych mohl bejt mrtvej!“ rozčiloval se blonďák, který stihl tak tak uhnout před dobře mířeným kunaiem, stihl se trochu prohnout v zádech a tak ho kunai jen škrábl na čele. „Hai, hai Deidara-sempai,“ zamumlal Sasuke.
„Trénink končí, zavolej mi sem tvého bratra,“ rozhodl Deidara.
„Pravého, nebo bratra?“ zeptal se a povytáhl jedno obočí.
„Pravého. Kdybych myslel toho blonďáka, tak bych to řek rovnou!“ rozčiloval se.
„Hmpf,“ zabručel Sasuke a otočil se čelem k sídlu.
„A pohni!“
„No jo, furt!“
„Sakra práce s tebou,“ zamumlal si blonďák pod nosem a snažil se rozptýlit. Neustále myslel na to přepadení. Příčilo se mu to, jako ostatně všechno, co jako Akatsuki musel dělat. Kéž by pro něj Pein neposlal Itachiho, ale třeba.. no, to je jedno koho, ale někoho jiného, než je Itachi. Tenhle útok se mu příčil ještě víc po tom, co mu vyhrožoval ten černoculíkatec, že se mu pomstí. To že on zapomene, si vymyslel, a to že zapomene ona, si dobarvil, jelikož jí to mělo připadat pouze jako sen. Zlobil se sám na sebe, že si nedával větší pozor, když pro něj Itachiho poslali.
„To nemá cenu!“ mrsknul jílem o zem.
„Depka?“ ozval se za ním Itachi.
„Heh, tak trochu. Ptal ses Sasoriho co jí to udělá?“
„Říkal, že by nemělo nic, ale pokud by jí do dnešního východu nevytáhli jed z těla, mohla by umřít. Pamatuješ si tu růžovovlasou?“ přikývl. „Je studentkou páté. Nic by se jí nemělo stát. Sakura, tak se jmenuje, je prý už skoro stejně schopná jako sama Tsunade. A nezajímáš se o to nějak moc?“ zeptal se ještě.
„Ne, jen jsem chtěl vědět co to na tom kunai bylo. Doufám, že to stihli, už je skoro poledne. Tvoje sestřenka, ta, kterou chce Pein, je taky ninja medik, ne?" zeptal se.
„Je, ale z toho co o ní vím, soudím, že pokud je smrtelně zraněná, což ona byla díky Kakuzovi, tak udržuje naživu sebe a potřebuje pomoc jiných mediků. A také se neumí léčit během boje, jako to dělá právě Sakura. Takže Sakuře nemohla pomáhat. Ale jinak je velmi schopná medička," uzavřel to Itachi. „Aha, pošli mi sem toho blonďáka, měl by trénovat.“
„Dneska trénuješ?“
„Bohužel už to tak vypadá,“ přikývl Deidara.
„Užij si to,“ ušklíbl se.
„Hmm, děkuju,“ zabručel mu v odpověď. Sotva, co Itachi zalezl do sídla, se odněkud vynořil Tobi. „Tobi je kytičkový kluk!“ zapištěl a naštěstí to kytice, přes kterou nebyl skoro vidět, trochu ztlumila.
„Dnešek je snad nejhorší, jakej vůbec může bejt," zasténal Deidara.
Tobi si Deidary přes ten divný útvar, co nesl, naštěstí nevšiml a tím pádem za chvíli zmizel v sídle. Po pěti minutách se otevřely dveře a do slunečního svitu vstoupil mladík s tyrkysově modrýma očima s blonďatými vlasy, které trčely do všech stran.
***
„Kirin! Shikamaru! Pojďte se nasnídat!“ ozvalo se venku.
„Chmp, tak pojď,“ vstal a vytáhl Rin na nohy.
„Už je ti líp?“
„Mnohem,“ usmála se na něj, stoupla si na špičky a políbila ho.
„To jsem rád,“ řekl a objal ji okolo pasu.
„Ku*va! Jaký pablb!“ prskala Hasu, když se jí převrhl kotlík s vodou do ohniště. „Jaký pablb stavěl ty klacky!?“ dokončila to a rozhlídla se po přítomných.
„Eh, mám pocit, že to byl Lee,“ poškrábal se Kiba na temeni.
Hasu vydala podivný zvuk a dál se věnovala rozbitému ohništi.
„Kirin? Mohla bys to vysušit?“ zeptala se.
„Mohla," řekla a začala skládat pečetě, pak foukla k ohništi. Z toho se okamžitě vyvalila další vlna páry a sotva ustoupila, Hasu schmátla nejbližší klacek a bleskově ho mrštila po Leem, který se zrovna zjevil.
„Auu! Za co to bylo?“ zeptal se udiveně.
„Za rozbité ohniště,“ odpověděl pohotově Shikamaru.
„Eh?“
„Podle všech si stavěl ty klacky ty. A ony spadly,“ vysvětlil mu to.
„Hehehe,“ zazubil se.
„Ha!“ ozvalo se od ohniště, když se Hasu podařilo zapíchnout klacky do hlíny tak, aby udržely co největší zátěž.
„Ták a teď mi doneste marmeládu, mlíko, mouku, vajíčka a sůl,“ nařídila Hasu.
„Co to bude, až to bude?“ zeptal se hladově Chouji.
„Bude to kulatý, sladký, s marmeládou, určitě to máš rád...“ začla vypočítávat Hasu.
* on Pein něco chápe??
**=šnekorychle