Hyuuga vs Inuzuka 2

Postavy zde použité mi nepatří a snad se neurazí, že jsem si je dovolil použít v tomto svém malém příběhu. Pokud se některá z postav cítí dotčeně, ať se ozve teď, nebo ať mlčí navždy.

Kapitola druhá: První pusa a s ní spojené trable

„Konohamaru? Veledůležitý vnuku? Kde je vám konec?“ volal z jedné ze střech vesnice Ebisu. Rozhlížel se v dál s jednou rukou u dokořán otevřené pusy a s druhou nad čelem, snad aby mu takto pomohla v jeho nekonečném pátrání. Pátrání, po jistém mladém klučinovi. Klučinovi, který bere svůj velevážený původ na příliš lehkou váhu.

„Ach ten Naruto… všechno je to jeho vina. Kdyby si ho Konohamaru tak neoblíbil, nikdy by se mému tréninku tak nevzpouzel. Myslel jsem, že už z této ‚fáze‘ vyrostl, ale… asi jsem se spletl, i když je to skoro k neuvěření,“ povzdechl si muž s šátkem barvy stejné, jako jeho brýle proti slunci.

Zakroutil hlavou, než seskočil ze své vyvýšené pozice do ulic Konohy. Strčil si ruce do kapes a vydal se směrem domů. Když si jeho svěřenec umane, že se mu nebude věnovat, nezmůže s tím zmíněný chudák zhola nic.

Ano… vnuk Třetího se dnes znovu vybodnul na svou výuku, ale podnět k tomu byl jiný, než si Ebisu naivně představoval. Chvíli potom, co brejlovec opustil náměstí, vykoukly z dvou proutěných košů dvě kaštanové hlavy. Obě se škodolibě až samolibě culily. Nepatřily nikomu jinému, než mladému Sarutobimu a důvodu, proč poslední měsíc svého senseie tak zazdíval, Hanabi z hrdého klanu Hyuuga.

Za svůj společný čas se dva nevinní ptáčci často tajně scházeli a podnikali společně různá dobrodružství, ať už úsměvného charakteru, nebo zcela praštěného. Od strašidelných vycházek pozdě v noci až po pomalování hlav Hokagů rozličnými obrázky. Hanabi se prvně ostýchala účastnit se jakékoli z těchto spíše delikventních aktivit, leč, její zlá stránka vždy převážila a nakonec sama natropila více škod, než Sarutobi, který je v nezbednostech už pomalu mistr.

Konohamaru vylezl ze své proutěné skrýše a znovu ji přiklopil víkem. Jeho dívka se k stejnému aktu ale zjevně nemohla donutit. Stála v koši a koukala si pod nohy. Její vítězný úšklebek nahradila znechucená grimasa.

„Děje se něco, Hanabi?“ zeptal se klučina se zelenomodrou šálou zbytečné délky, než přistoupil blíže adresované princezničce.

„Páchnu po okurkách… a jen kvůli tobě… pěkně děkuju!“ zasyčela na něj a vycenila zoubky, své bílé perličky.

Klučina natáhl do nosu závan opouštějící dívčino tělo a kývnutím jí dal zapravdu. „Ty jsi ale džentlmen, nechat mi nakládačky a sám se zašít do prázdného sudu,“ zkřížila si ruce na malá prsa a zamračila se tak povýšeně, jak jen zrovna svedla.

„Bylas to ty, kdo zpanikařil jen co byakuganem zahlédl mého senseie… z druhého konce vesnice,“ připomněl jí hravým tónem, „a kdo prohlásil: ‚Vidím ho! Běží sem! Každý sám za sebe, Já beru sud a Ty si poraď sám!‘ Tvoje chyba, že sis zvolila špatnou schovávačku… a je to koš, ne sud,“ dodal navrch a opřel se o nádobu na nakládačky, z které jako sloup trčela jeho zbrklá dívka.

„To je detail, ty chytrej,“ otočila se k němu zády, oči zavřené, lehce se začervenala. „Možná že jsem na moment zapomněla, jak daleko ještě byl, ale co na tom?“ její hlásek spíše stydlivý, než nadřazený.

„Jak dlouho v té břečce hodláš ještě stát? Protože se bojím, že když budeš smrdět, nepustí tě do restaurace,“ hladil okraj proutěného produktu zručných řemeslníků mladý Sarutobi. Hanabi jen cosi zabreptala, než opustila bezpečí svého páchnoucího doupěte a znovu stanula na relativně čisté ale hlavně suché zemi.

Volné a snad i vlečné kroky vedly nový pár blíže místu, o kterém Konohamaru mluvil. Jeho oči se upřely na ručku dívky tiše se loudající vedle něj. Zhluboka se nadechl, polkl strach a vzal její dlaň do svých prstů. Hanabi tento troufalý čin hned postřehla a rychlým cuknutím se klukově pazouře vytrhla. „Ne-e,“ nasadila vážný obličej, byť její řeč zněla spíše dětinsky. Konohamaru si povzdechl, tak mu to zase jednou nevyšlo. Už ze zkušenosti věděl, co bude následovat.

„Bez ochranných pomůcek ne,“ sáhla si bělooká dívka do kapsy a vytáhla z ní pár rukavic. „Znáš pravidla,“ zamávala mu koženými věcičkami před otrávenými kukadly. Konohamaru jen poraženě zakroutil hlavou, než přijal vnucovaný doplněk šatstva, určený spíše do zimy, nežli do léta.

„Už jsme spolu o tom mluvili. Neotěhotníš, když se budeme držet za ruce. Šéf mi to prozradil,“ znovu začal se svou běžnou pohádkou Sarutobi, když si natáhl druhou rukavici, „a dokonce i vysvětlil. Měl k tomu takové hezké časopisy s holkami jen ve spodním prádle a–“ dál mu ale tématem i odporem k rutině znuděná dívka nedovolila pokračovat.

„Naposledy ti opakuji, že Naruto je čuně! Konec diskuse! Která normální holka by někdy dovolila klukovi strčit jí…ehm… to… do… však víš… tam,“ červenala se, jen když si tu bláznivou šílenost představila. Nastalo krátké ticho.

Hanabi koukala stranou a stejným směrem se její pohled upíral i potom, co neohrabaně popadla pazouru svého přítele. Ten by jí možná i vytkl, že mu jeho chuděrku packu příliš drtí, ale tím by riskoval, že se mu kontaktu se štítící dívka na jakýkoli dotek, byť přes látku, vybodne… znovu. Proto raději mlčel a skousl onu mírnou bolest.

„Ale v tomhle se šéf náhodou vyzná,“ bránil svého blonďatého hrdinu Konohamaru. „Má ženy perfektně nastudovaný, ví o nich první i poslední. A navíc je starší, takže už toho hodně zažil.“ Zastavili se před vchodem do restaurace. Hanabi netrpělivě čekala se zkříženýma rukama, kdy jí její kluk otevře dveře.

Sarutobi se rozpomenul a s lehkým ruměncem se chopil své povinnosti. Vstoupili do podniku a Hyuuga pro ně vybrala stůl. Seděli naproti sobě. Na stole dvě krásným plamínkem plápolající svíčky. Oba byli nervózní. Za ten měsíc se spolu hondě nařádili, ale tohle byla jejich první večeře. Jejich opravdové rande, se vším všudy. A už teď začalo špatně. Hanabi si pro tuto zvláštní příležitost vybrala krásné sváteční kimono, bíle jako lilie, leč ho zničila, když skočila do koše s okurkami. Konohamaru se snažil chovat galantně, ale příměsi hlouposti, které do něj zasela častá komunikace s Narutem, byly znatelná i přes jeho velkou snahu potlačit je.

Jídlo dorazilo posléze a konečně jim oběma dalo záminku pro mlčení, které až do té doby sice trvalo, leč z nevytoužených důvodů. Důvodů jako nedostatek fantazie ohledně témat pro rozhovor, neschopnost lepší námět udržet naživu déle jak půl minuty, či nechuť o některých záležitostech vůbec mluvit.

Cpali do sebe jedno sousto za druhým tak, aby nevznikla chvilka prázdnoty, kterou by musel nervózní pár vyplnit slovy. Konohamaru cítil potřebu si říhnout. Tak silnou, že věřil, že pokud si okamžitě neuleví, jeho útroby prasknou. Hanabi si chtěla odskočit, ale věřila, že by bylo hloupé a neslušné, nechat své garde samotné u stolu. Proto rozkázala měchýři vydržet za každou cenu. Kroutila se, křížila nohy střídavě jednu přes druhou a potajmu dřela čelistmi.

Jídlo zmizelo v dvou němých strávnících. Mrtvolné ticho trvalo. Číšník odnesl prázdné talíře a vzápětí se vrátil i s na lístku papíru naškrábaným účtem. Konohamaru vytáhl peněženku a zaplatil svou útratu. Pán s hadrem přes levou paži se otočil na Hyuugu. Ta nad chováním svého kluka nemrkala.

Věnovala Sarutobimu zmatený pohled, pak se očima upřela na účet, následně na klučinovu poloprázdnou peněženku ve tvaru kravičky, a pak znovu na svůj nechápavý doprovod. Dalo by se říci, že ho svým neaktivovaným byakuganem hypnotizovala. Kdyby se narodila jako Uchiha, každý by věřil, že na Sarutobiho uvalila nějaké bolestivé genjutsu.

Hnědovlasý klučina podlehl pronikavým sněhově bílým očím své partnerky a znovu otevřel vyhublou šrajtofli. Potom, co škrt vyrovnal účet i za Hanabi, opustil stydlivý pár restauraci, a znovu jednou, mlčky.

Konohamaru svou dívku doprovázel domů. V hlavě si přemítal události dnešního večera. Tak základní záležitosti a on na ně vždy zapomene, musí nechat Hanabi, aby jej o ně skoro slovy požádala. Je tak nedospělý a nesoustředěný. Co si o něm asi myslí? První rande je vždy nejdůležitější. Je při něm potřeba zanechat dobrý dojem, aby byla naděje na další schůzku. Konohamaru se obává, že selhal, že tohle je konec. Dařilo se jim skvěle, jako přátelům. Rozumí si a hodně se toho spolu nasmáli, ale… dál věci asi nepostoupí. Zde je hranice. Svou šanci dostal a zahodil ji.

Hanabi nemohla jinak, než cupitat. V hlavě si opakovala, že už chybí jen pár bloků a bude doma. Kousala se do spodního rtu. Potila se na čele. Vládla v ní víra, že pokud se jen trochu rozkročí, hráz se protrhne a ona se změní ve vodopád. Z restaurace vypadli tak rychle, že si ani nestihla odskočit. Jediné, na čem jí teď záleželo, bylo se na první schůzce se svým klukem nepočůrat.

Vzpomínala na krutý trénink Hyuugů, na hodiny výdrže ve stojce, na stovky a stovky cviků či sestav, kterými si prošla. Tohle je oproti výcviku nic, ještě před půl hodinou téhle povídačce věřila, teď se její žebříček hrůz a nočních můr ale rapidně přeházel. A změna v obrácenou fontánu zlatavé tekutiny vyhrála první místo nového pořadníku.

Zastavili se před bránou do sídla Hyuugů. Konohamaru studoval prach pod svýma nohama. A je to tady. Moment, kterého se bál nejvíce z celého večera. Rozloučení. A rozloučení doprovází polibek. Sarutobi ještě nikdy žádné holce pusu nedal. Byl rudý až za ušima. Pravačkou se škrabal za hlavou. Nervozita ho ochromovala.

Hanabi sama sebe viděla na toaletě. Jak si pohodlně sedí na bílém porcelánu svobody a úlevy. Přísahala, že už cítí prkýnko jemně tlačit na její sedinku. Oči měla přivřené na škvíru. Netrpělivě přešlapovala na místě, nožky roztřesené.

„Tak… a jsme tady,“ prolomil ticho Konohamaru tím, že konstatoval očividné. Hanabi horlivě přikývla. Netroufala si ani otevřít pusu, riskovala by tím otevření i něčeho jiného. Sarutobi sledoval svou přítelkyni. Hledal znamení, že čeká na něj, až provede první krok.

Ruce sepnuté před rozkrokem, nohy slabé až vratké. Vypadala nedočkavá, ale i nervózní, stejně ne-li více nežli on. Na lících ruměnec a viděl i kapku potu sklouzávat po jejím čele. Vyložil si tyto úkazy jako dobrá znamení.

„Hanabi…“ zašeptal a přiblížil se k ní. Dívka jeho pohyb ani nepostřehla, právě žila v jiném světě. Ve splachovacím světě. Doufala, že se brzy rozloučí, aby mohla rychle prchnout na onu místnost.

V duchu si jen opakovala: „Ať už se otočí a odejde, ať už se otočí a odejde, ať už se otočí a odejde…“

Konohamaru ji vzal za ramena, čímž ji vytrhl z transu i opakování její mantry. Naklonil se k ní, zcela nejistě a pomalu. Zavřel oči a spojil své rty s jejími. Chutnala po okurkách, z nějakého důvodu.

Hanabi šokem vytřeštila oči. Tohle od něj nečekala. V jediné sekundě zrudla do barev oblíbených u zralých rajčat. Pootevřela svou pusu, ne pro jazyk, ani netušila, že takový druh polibku vůbec existuje, konala spíše následkem údivu. Její mozek zapomněl na všechny jiné starosti a plně se oddal procítění té nové zkušenosti. Hanabi se rozplynula do své první pusy. Tak moc je uvolnila, až… povolila.

Konohamaru od ní odstoupil, zcela uchvácen tím, co se právě stalo. Jeho velký sen se naplnil. Fantazíroval o tomto okamžiku už dost dlouho. Přestože věděl, že představa a realita se často rozcházejí, nebyl zklamán, ba možná naopak, skutečnost předčila představivost. Díval se jí do těch nádherných bílých očí. Usmíval se na ni a ona na oplátku zase na něj. Takto se na něj ještě nikdy nedívala. Vypadala… unešeně, zasněně, vesele, to vše a mnohem víc.

„To bylo… pěkné,“ dostala ze sebe nadevše šťastná a v nitru zářící dívka.

„Jo…“ na celou větu se v ten moment nezmohl.

Pak se ale stalo něco, co Sarutobi zcela nepochopil. Vše se odehrálo až příliš rychle. Hanabi pozvedla jedno obočí, skoro jakoby ji něco překvapilo. Shlédla na svoje nohy a v tu ránu úsměv i ruměnec zmizel. Zbledla. Přitiskla si na ústa obě dlaně a vyjekla do nich.

„Děje se něco?“ strachoval se zmatený Konohamaru a shlédl níže.

„Nedívej se tam!“ vykřikla panicky a urychleně mu zakryla oči jednou z dvou ještě před chvilkou na jejích rtech spočívajících ruček.

„D-dobře…“ vykoktal Sarutobi poslušně.

Hanabi vyšilovala. ‚Tohle je ale trapas!‘ pomyslela si. ‚Nesmí se dozvědět, že jsem se z naší první pusy počůrala!‘ Ohlédla se k bráně, byla otevřená. „Už musím jít, sestra mě volá… asi?“ hledala blbu vzdornou výmluvu. Její kimono se jí lepilo na nohy. Cítila teplou tekutinu stékat po stehnech až ke kotníkům. „Dnešek jsem si hodně užila. Na mluvení do příště zapracujeme, pa!“ vše shrnula a ukončila, než odkryla chlapcovy oči a zmizela v zahradě sídla Hyuugů.

Konohamaru stál na místě. Nemrkal. Poškrábal se na temeni a ještě jednou si v hlavě zopakoval její zbrklá slova. Rozhodl se, že ono zvláštní chování přičte podivné výchově uplatňované v jejím klanu. Pokrčil rameny, než se otočil a s tichým prozpěvováním pokračoval dál v noc uvrženou Konohou.

…

Hinata se opírala o rám otevřeného okna. Sledovala z něj dvůr, cvičiště, jabloňový sad a dokonce i střípky vesnice, které se vysokým zdem komplexu nepodařilo zcela zakrýt. Její hlava odpočívala na překřížených předloktích. ‚Tak poklidný večer,‘ pomyslela si. Zvažovala, zda by už neměla zapadnout do postele. Konečně, zítra toho na ni čeká až příliš.

Starší jí vrátí její právo jednoho dne se ujmout klanu. Je sama na sebe pyšná. Dokázala všem, že je hodna svého jména, své krve, i svého osudem předurčeného poslání. Pravda, osud si s ní celý život nemile zahrával, leč nyní se vše obrací v její prospěch. Otec jí dal druhou šanci a ona z ní vytěžila maximum. Starší přehodnotili svůj pohled na ni. Dokonce i Naruto si jí více všímá.

„Naruto…“ zašeptala a smutně si povzdechla. Během války se jí zdálo, že až boje skončí, budou konečně jednou a provždy spolu. Že ji vyzve ven, do kina, nebo někam na jídlo. Spokojila by se i s ramenem, ale… ani tolik štěstí se jí zatím nedostalo.

Sympatie mezi nimi dozajista jsou. Jiskry volně přeskakují. Pouto se utvořilo. Doba vyznání už také minula. Dokonce i na obou stranách. Tak kde je problém? Hinata s natvrdlým blonďákem už pomalu ztrácí trpělivost. Co více má pro něj udělat?

Povzdechla si. „Možná… možná se jen stydí… možná se mě bojí zeptat?“ hledala ulehčení od frustrace tmavovlasá slečna. „Třeba si myslí, že by to můj otec nedovolil… a nechce ztratit své naděje…“ vzhlédla k měsíci, měsíci v úplňku. „Co si to nalhávám. Naruto se nebojí ničeho. Kdyby mě opravdu měl rád, nezastavil by se před ničím, aby mě získal,“ slza jí stekla po tváři.

Pak zahlédla, jak se drobná postava mihla zahradou. Směřovala k domu. Hinata vetřelce poznala jako svou sestřičku. Zdálo se, že má tatínkova princeznička docela naspěch. Pelášila jako o život. Než to starší slečna postřehla, brunetka zapadla do komplexu.

Netrvalo dlouho a slyšela ji, jak peláší chodbou. Její kroky zněly… zvláštně? Lepší slovo pro jejich charakter by jen stěží nalezla. Otevřela dveře svého pokoje a nakoukla do chodby, jen aby se stala svědkem toho, jak Hanabi zabouchla dveře vlastní. Hinata se rozpomenula, že dnešní den byl pro její sestřičku velmi významný. Neodolala zvědavosti a přicupitala k brunetčině komnatě, už teď napjatá, jak její schůzka probíhala.

Když bez ohlášení vstoupila, pochopila, proč lidé prvně zavedli pravidlo o klepání. Mladší dívka stála uprostřed místnosti, jen ve spodním prádle, a prohlížela si kimono, které snad ještě před pěti vteřinami měla na sobě. Rychlost, obratnost a mrštnost členů klanu Hyuuga získává s touto holčinou nový význam.

„S-sestři!“ vyštěkla zaskočená a snad i vystrašená dívka a hned se mokrým oděvem zakryla.

„O, promiň,“ odvrátila zrak lehce se červenající Hinata. „Já nevěděla, že se budeš chtít vysvléknout…“ na moment se zarazila, „proč to vůbec děláš?““ zeptala se a zakryla si oči jednou rukou.

„P-protože… to je fuk! Do toho ti nic není!“ vyjekla stále nervózní dívenka, schovávající se za vlhké oblečení.

„Asi máš pravdu… nechceš na sebe něco hodit?“ její hlásek jemný ale roztřesený. Potom, co se Hanabi převlékla do prostého béžového pyžama, se obě dívky posadily na postel a během jejich řeči tak nějak vyplynulo, co mladší ze sester dohnalo k takovému spěchu.

„On ti dal pusu a ty sis z toho ucvrkla tak moc, že už to ani nemělo smysl déle zadržovat?“ zakryla si pusu Hinata a snažila příliš nehihňat smůle své sestřičky.

„Tak to nebylo!“ protestovala Hanabi zběsilým máváním rukama nad hlavou. „Mně se strašně chtělo a on mě překvapil, to je vše! A navíc, je to hlavně tvoje vina!“ ukázala prstem na Hinatu ta energičtější z mladých slečen.

„Moje vina? A jak pak to?“ zmateně zamrkala a přestala se posmívat oné tak veselé historce.

„To tys mi přece říkala, že je neslušné na prvním rande si odběhnout na záchod! Podívej se na mě? Já nejsem vodní nádrž, abych v sobě zadržovala hektolitry moči!“ přeháněla a hledala výmluvy rozmazlenější ze sester.

„To jsem ti někdy řekla?“ zavzpomínala Hinata a zakoukala se na strop. „Aha! Už vím, kde došlo k nedorozumění,“ luskla na znamení úspěchu slečna s tmavě fialovými vlasy. „Já ti poradila, že kdyby to na tebe přišlo, jako nejistota a deprese, tak za žádnou cenu nemáš ‚utéct přes záchod‘, jako přes to malé větrací okýnko. Nikdy jsem ti ale nezakázala ‚odběhnout si na záchod‘. Už rozumíš?“ tleskla starší dívka, pyšná na své deduktivní schopnosti.

„Já v tom nevidím rozdíl, plácáš nesmysly…“ zabrblala Hanabi a zkřížila si ruce na prsou. „Můžeme už tuhle mou… ‚záležitost‘ nechat plavat a raději mluvit o něčem jiném?“ zoufale toužila po změně tématu.

„Dobře,“ přikývla znovu rozzářená Hinata. „Jaká byla tvá první pusa?“ lehla si na přikrývce, hlavou, kterou si podpírala párem rukou s propletenými prsty, blíže brunetě.

„Popojedem…“ koukla stranou červenající se dívenka.

„Líbilo se ti to a já vím, že jo-o,“ prozpěvovala si Hinata tichým a hravým hláskem. Hanabi mlčela. „Mít kluka není až tak zlé, že ne?“ škádlila stydlivou dívenku jindy převelice stydlivá slečna.

„No dobře, fajn, přiznávám… je to úžasné,“ mávla rukama nad hlavou brunetka a plácla zády o madraci. „Nosí mi tašky s nákupy, pochvaluje mi šaty i účes, a když si na mě někdo otevře pusu, i když to se zatím stalo jen jednou, zavře mu ji ránou pěstí. Jo, Konohamaru je miláček,“ jen vyslovení jeho jména jí vykouzlilo úsměv na tvářičkách.

„Měla jsem tedy pravdu? Stálo ti vyjít si s ním za tu námahu?“ snažila se vymámit pochvalu na svůj účet jedna jistá jindy mlčenlivá dohazovačka.

„Ha! Žádná námaha z mé strany v tomhle vztahu není, ne… Kono, můj kluk," zachichotala se nad zvukem těch krásných slov, „oddře všechnu špinavou práci za mě, jako třeba placení a tak,“ její nevinný úšklebek vystřídala škodolibá, až ďábelská grimasa. Hinata jí k tomuto prohlášení nic neřekla, i když si myslela, že její činy a postoje nejsou zcela správně. Zdá se, že Hanabina definice dobrého vztahu se krapet liší od jejích představ… ne krapet, velmi liší.

„A co ty? Jak se věci mají mezi tebou a tvým blonďatým hrdinou?“ ohlédla se za sestrou brunetka.

„S N-Narutem? N-no… v-víš… o tom se mi t-těžko mluví… j-je to složité… myslím,“ začala si hrát s konečky prstů náhle zcela vyměněná Hinata. Její líce tmavly rekordním tempem a celé její čelo se orosilo potem, o koktání a zadrhávání ani nemluvě.

„Sestři, ty jsi bezradná,“ zakroutila Hanabi nevěřícně hlavou. Jak ji Tahle ustrašená osoba mohla dát dohromady se Sarutobim, bylo nad její chápání. „Ale neboj, až budu mít čas, taky ti vypomůžu. Po mém zásahu, bude ten milovník instantních polévek slintat už kvůli tobě…“ složila si ruce pod hlavu a zavřela oči.

„Hanabi?“ špitla fialovlasá po chvilce ticha. „Ohledně zítřka… nezlobíš se na mě?“ bála se její odpovědi.

„Zprvu jsem ti chtěla vzteky utrhnout hlavu, nacpat ji do zavařovačky a hodit do stoky, ale… už mě to přešlo, takže můžeš klidně spát… jestli ti tedy šlo o tvé bezpečí,“ přestože se téma přesunulo do bolestivých vod, mladší z Hyuuga sester nedala navenek nic znát. „Jsi starší… už od narození ti bylo místo hlavy klanu předurčeno. To já se ti ho pokusila sebrat, což se mi… nepovedlo… a teď kvůli tomu dostanu razítko na čelo… zas tak moc se neděje,“ snažila se zlehčit vážnost svých slov hraným úsměvem.

Nechtěla sestře ukrást její osud. Když ji otec prohlásil za nadanější a silnější, byla stejně překvapená, jako Hinata. Vůdcovství ale není v její krvi, talent a nadání v cestě Hyuugy ano, ale smysl pro zodpovědnost rozhodně ne. Vlastně si oddychla, že z ní tahle nevytoužená zátěž opadla.

Problémem je, za svůj čas v klanu si znepřátelila svými žerty, slovy a šprýmy mnoho členů vedlejší větve, kteří ji za její činy dostanou hned, jak se jim naskytne šance. A tu budou mít hned potom, co jí na čelo přistane tetování řadící ji do jejich škatulky.

Pokud mezi nimi skončí, nepřežije ani den. Nechce svou sestru zatěžovat svými starostmi, tak raději předstírá, že se nic neděje, v tom už má cvik. Usmívá se a dál dovádí, užívá si poslední dny své volnosti a svobody. Jak se jí po ní bude stýskat…

…

Hiashi seděl ve své pracovně. Zvažoval, co si má počít. Nemůže jít proti starším, až tak volnou pravomoc zase nemá. Svazuje ho stoletá historie klanu a jeho směšné zákony. Bez souhlasu rady nemohl ani Hinatu zapsat na akademii. Byl zcela v jejich moci.

Koukal na fotku sama sebe a své rodiny, která zachycovala moment, kdy ještě všichni byli spolu a šťastní. Když jeho žena žila, nemusel se skrývat za bariéru necitlivého tyrana, vše bylo tak přirozené a jednoduché. Na tom obrázku Hiashi držel Hinatu ve svém náručí a dával jí pusu na tvář. Po jeho pravém boku stála jeho milovaná, která čekala Hanabi.

Někteří lidé se domnívají, že svou nejmladší ve skrytu nenávidí, protože mu „zabila“ ženu. To je samozřejmě hloupost. Bylo mu líto jeho ztráty a není den, kdy by nevzpomínal, ale ze své bolesti neviní Hanabi. Naopak ji o to více miluje. Věří, že ten den mohl přijít nejen o svou milou, ale i o svou druhorozenou. Ani by neotevřela oči a už mohla odejít na onen svět. Bere Hanabi spíše jako zázrak, než jako ránu. Mohl přijít o dvě drahé duše, ale zchudl jen o jednu.

A Hinata. Starší klanu o ní prohlašují, že je slabá a ona možná i slabá je, ale na tom nezáleží. Její srdce je ryzí, její úmysly vždy správné a její dobrota nezná hranic. I přes svou křehkou schránku se snaží překonat sama sebe, což je také dech beroucí vlastnost. Hiashi se nikdy neusměje, ale v nitru je pyšný. A upřímně si přeje, aby se jeho prvorozená nikdy nezměnila, aby zůstala stejně čistou květinkou až do konce svých dnů.

Leč… jedné z nich teď bude muset ublížit. Narušit její možné plány a uzmout jí svobodu. Ale které? Obě mají své sny a svá tajná přání. Kdo je, aby rozhodoval o takových věcech? Povzdechl si a znovu si zopakoval všechna pro a proti.

Hinata se z Inuzukou zná už od akademie, je její vrstevník, prodělala s ním bojový výcvik a vykonávala mise ve stejném týmu jako on. Jsou blízcí přátelé a na tom se může stavět. Leč Hiashi moc dobře ví o slabosti, kterou jeho dcera cítí k jistému blonďatému slepýšovy, který zamilovanou dívku nepozná ani potom, co ho ona dívka v nemocnici uhodí čelem do čela.

Naruto je hodný kluk, pravda, nepořádný, nekultivovaný, nevychovaný, omezený a zabedněný, ale veskrze hodný. Jeho četné klady převyšují jeho menší nedostatky. Navíc se ve válce projevil jako schopný ninja a impozantní vůdce, který je schopný své spolubojovníky inspirovat a vést vstříc jakémukoli zlu. Také se k němu doneslo, že se ti dva na bojišti trochu více sblížili, pokud by to byla pravda, kdo je, aby jim bránil ve štěstí?

Hanabi je čtrnáct a Inuzukovi devatenáct, ta mezera je do nebe křičící. Vždyť prožil o celou jednu třetinu let více, než ona. Jeho princeznička by mu nepoděkovala, kdyby jí dohodil tohohle veterináře. Hanabi je poctivá, slušná, dobře vychovaná a pořádná dívka, zatímco Inuzuka je synonymum pro čuně.

Podle Hiashiho zdrojů se ti dva v životě neviděli, což je nemilé.
Hanabi by od něj mohla pochytit jeho bordelářství. Záporný bod. Ten hoch, takzvaný „Kiba“, se jmenuje po části psího těla. Nereprezentativní, minusový bod. A jelikož žil o pět let déle, než ona, dostal se už do toho kritického období, kdy se muž začne zajímat o ženy jinak, než předtím. Hanabi je nevinná a hříchem neposkvrněná princezna a tak to také zůstane. Pět bodu dolů!

Hiashi praštil pěstí do stolu, jako by nebylo dost, že jeho nejmladší za dva měsíce dostane na čelo prokletou značku, k tomu všemu musí jednomu ze svých dvou nejdražších pokladů uspořádat vdavky. Chtělo se mu křičet. Dostal se do bezvýchodné situace. Kdyby byl alespoň nějaký způsob, jak tuhle pohromu využít v jeho prospěch… a tehdy ho to napadlo.

…

Nechal si k sobě zavolat obě dcery. V hlouby se úlisně usmíval nad svou genialitou. Dívky dorazily a postavily se uprostřed jeho chladné kanceláře. Oči upřené na zem, pusy zavřené. Proč by je otevíraly, když nejsou tázané?

Hanabi chtěla tuhle „záležitost“, jak ji služebné pojmenovaly, vyřídit co nejrychleji, aby mohla vypadnout ven, za Konohamarem a omluvit se mu za své včerejší chování. Snad se na ni příliš nezlobí. Ne, Kono je zlatíčko, neexistuje způsob, jak by ho mohla rozhněvat. A i kdyby, vždy může použít psí očka, že ano? Jo… má ho perfektně na háku.

Hiashi se ujal slova, začal přecházet po své pracovně a mluvil o povinnostech rodiny, o tradicích klanu Hyuuga, o cti, o hrdosti, o závazcích a o dalších běžných tématech tohoto konzervativního klanu. Hanabi ani nevnímala, spíše si představovala, co si pro ni asi dneska Konohamaru vymyslel. Doufala, že to bude zahrnovat trajdání po nákupech, potřebuje nové boty. Proč? Protože… své staré už vlastní přespříliš dlouhou dobu… celý jeden měsíc, jaká náhoda?

„… A proto si jedna z vás dvou vezme tohoto mladého pana Kibu Inuzuku,“ ukončil svůj vyčerpávající proslov Hiashi.

„A hádej, která z nás to bude?“ škádlila svou starší sestru brunetka tichou poznámkou, kterou otec přehlédl.

„Hanabi, rozumím, že je trochu starší, ale věřím, že je pro tebe ten… pravý,“ na poslední slovo natlačil až zbytečně moc odporu. Jeho skutečný názor na veterináře byl velmi vzdálený od onoho pojmenování, ale to jí samozřejmě říct nemohl.

„C-co?“ zbystřela mladší z dívek náhle, úplně zaskočená. Hinata si jen tiše oddychla, než také ztuhnula, z víc jak jednoho důvodu. Čas se zastavil. Celý svět se okolo brunetky bořil, rozpadal na prach a jinak obracel v trosky. Nemrkala, nedýchala. Její srdce vypovědělo službu, kolečka v jejím mozku se zasekla. A to vážně věřila, že už to nemůže být horší… osud ji zkrátka opravdu v lásce nemá.