Letní naděje 10 - Horké prameny

Menší připomínčička

Jubilejní 10. díl je tady! Jsem ráda, že několik z vás přece jenom vydrželo a dočetlo se až sem, vážím si toho a díky vám píšu dál takže arigato Ale dost keců, tady máte ten díl. ^-^

Rozdělili jsme se a vyptávali se všech možných lidí, jestli přece jenom nevědí něco o těch obludkách. Sešli jsme se zase až u večeře.
"Ahoj," zamávala jsem na něj. "Tak co? Našel jsi někoho? Docela ráda už bych odsud vypadla."
"Ne. Čuměli na mě jak Kabuto na sjetýho Orodědka. Měla jsi to jinak?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Něco jsem trefil kunaiem, koukej," zašklebil se a ukázal mi velkou tlustou kachnu.
"Už se mi sbíhají sliny," ujistila jsem ho. "Povýšíme tě na vrchního lovce kachen."
Suigetsu oškubal kachnu a já jsem ji upekla.
"Mňam," olizoval se. "Je to výborný."
"Jasně, že je. A mám otázku. Odkud znáš techniku mojí mámy?"
"Kterou?"
"Nanami. Sedm mořských vln. Rinji se ji chtěl naučit."
"Ty jsi její dcera?!"
"Ty ji znáš?!"
Vyjeveně jsme na sebe civěli. Nakonec to byl Suigetsu, kdo se první zmohl na slovo.
"Chodil jsem s ní. Byl jsem divnej. O dost mladší. Rozešli jsme se po necelém měsíci. Když na tebe tak koukám, v něčem jsi jí dost podobná."
"Třeba v tom, že tě asi praštím?"
"Možná."
Takže mě nabaluje týpek, co chodil s mojí matkou. Skvělá situace. Ale má něco do sebe. Myslím Suigetsu, ne ta situace, protože ta je dost na houby.
"Já jdu spát. Ráno pokračujeme v hledání," oznámila jsem a zalezla do stanu.
Ležela jsem v černé tmě a svírala jsem spacák. Poprvé od svého odchodu z Konohy jsem přemýšlela, proč jsem vlastně odešla. A zjistila jsem, že nevím. Čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc jsem si uvědomovala, jakou kravinu jsem udělala. Ale nepřiplazím se zpátky jako zpráskaný pes. A co bych tam dělala? Izuma porazím levou zadní a Tenzo mě neuvěřitelně štve. Navíc už si nejsem úplně jistá tím, co vlastně cítím k Asumovi. Suigetsova přítomnost mě poslední dobou dost znervózňuje a na Asumu pomalu zapomínám. Nejspíš se dá dohromady s Yuri, až se probere.
Problém číslo pět-osm-tři-devět. Suigetsu. Je starší, ale chová se, jako by nebyl. Není to žádný ideál krásy a dokáže být dost otravný, ale v jeho přítomnosti se ve mně bouří hormony.
A zachránil mi život.
Možná si budu muset připustit, že po něm jedu. Trošku.
Ne, to je blbost. Už mi hrabe a jsem unavená. Nemůžu být zamilovaná do někoho jako on.
Slyšela jsem, jak si lehá vedle mě do stanu, a dělala jsem, že spím. Chvíli se nic nedělo a pak jsem ucítila na tváři jemný dotek něčích rtů.
Nechápu, kde sebral tu odvahu.
A nechápu, proč jsem ho neseřvala.
Tělem mi projel zvláštní pocit a rozbušilo se mi srdce. Doufala jsem, že je ve stanu dost velká tma na to, aby si nevšiml, že se červenám.
Tyhle pocity u mě předtím dokázala vyvolat jediná osoba. Asuma.
Budu si to opravdu muset přiznat. Jak by řekl on, jedu po něm.
Prudce jsem se posadila. Suigetsu se začal vyděšeně omlouvat a byl rudý až za ušima, ale nedala jsem mu čas se vzpamatovat z šoku, protože jsem ho zaskočila něčím jiným. Políbila jsem ho a s úšklebkem zašeptala: "Odplata."
Rozšířily se mu oči a vypravil ze sebe: "Já tomu nevěřím. Přestaň být zbytečně zlá, prosím."
Zakřenila jsem se, protože jsem si představila jeho reakci, až mu vysvětlím, jak je to doopravdy.
"A netvař se tak arogantně!" zaječel zoufale, praštil pěstí do země a utekl.
"Počkej! POČKEJ, DO HÁJE! Já to tak nemyslela!" Rozběhla jsem se za ním, chytila jsem ho za zápěstí a zavrčela: "Teď poslouchej, protože opakovat se nebudu. Vždycky se tvářím arogantně, jasný? A bylo těžký si to přiznat, ale asi k tobě vážně něco cítím. Smála jsem se proto, že jsem si říkala, jak se budeš tvářit, až..."
Nedokončila jsem větu, protože mě Suigetsu umlčel dlouhým polibkem. Musela jsem uznat, že byl v tomhle směru lepší než Asuma. Možná to bylo tím, že byl zkušenější, nebo byly moje city jiné.
"Tohle se nikdo nedozví, jasný?" řekla jsem pak.
"Nikdo," souhlasil.
Ráno jsem se vzbudila s nohama na stěně stanu a hlavou na místě, které by Suigetsu mohl nazvat třeba svojí chloubou. (Ale nazývá tak svůj meč a pak se diví mým výbuchům smíchu.)
"CO TO SAKRA..." Vymrštila jsem se a podívala jsem se na něj.
"Máš divoký spaní. Buď ráda, že moc netrpím... ranním problémem, protože jinak by to asi bylo dost nepříjemné probuzení."
"Ani to nevyslovuj," vyjekla jsem. Hluboko v mojí hlavě se však probudila zvrhlá část mojí maličkosti a šeptala mi, že by se jí to moc líbilo. Škubla jsem rameny a zase jsem si lehla. Natáhla jsem ruku a přitiskla jsem se ke svému "podřízenému", jak bych o něm mluvila ještě před pár týdny.
"Hlavně neusni. V noci jsi mě kopla do stehna a bylo to těsně vedle... meče."
Vyprskla jsem.
"Nějak se ti to plete."
"Nene," vykulil oči v upřímně nevinném výrazu.
"Nepozastavíme trochu pátrání? Tábořit v přírodě, jenom my dva, romantika pod stanem... Dědek bez nás chvíli vydrží a pak na to stejně zapomene, co říkáš?" navrhla jsem. Odpovědí mi byl nadšený souhlas a pár vášnivých polibků, při kterých Ero-Natsuki jásala radostí.
.....
Pustila jsem naše oběti (Kabutovi stačí dát houbičky, udělat smutný oči a odpustí mi cokoliv), zamaskovala jsem veškeré stopy po naší přítomnosti a pomocí základního jutsu jsem změnila naše vzhledy. Vzala jsem na sebe podobu Yuri a Suigetsu teď vypadal jako Asuma. Vykročili jsme rychlým tempem a během tří dnů jsme byli zpátky v úkrytu.
"To je dost, že jdete," uvítal nás Kabuto. Za jediný týden mu zase vypadalo dost vlasů a měl kruhy pod očima. "Karin mi snědla celou zásobu hub, protože jste ji blbě schovali, a Orochimaru běhá po chodbách, v ruce drží modrou kouli z alobalu, hází ji po všem živém v dosahu a řve, že je Uzumaki Naruto. A stupňuje se to."
Nemohla jsem se nesmát.
"Jak, stupňuje?" nechápal Suigetsu.
"Čau neteřinko! Jsem ten nejlepší Hokage, to mi věř!" hulákal Orochimaru, když mě zmerčil.
"Takhle," odtušil medik. "Nejdřív jenom házel tou koulí. Pak mával nad hlavou větrákem a tvrdil, že je to Fuuton: Rasen Shuriken. A nakonec, když jsem mu předložil k obědu těstoviny, odpálil je tím Rasen Shurikenem Karin na hlavu a zařval, že chce ramen. Teď tohle. Bojím se toho, co přijde za chvíli."
"Dattebayo! Dattebayo! Dattebayo! Dattebayo!"
"A sakra. Jestli si bude myslet, že je Karin Sakura-chan, můžeme se jít rovnou utopit v těch těstovinách od oběda," řekla jsem ponuře. O Narutově dětství jsem toho od táty slyšela víc než dost.
"Musíme zjistit, v jakým stavu je ta zrzavá palice. Kaaariiin! Ukaž se, ty opičí ksichte s bradavkou na noze!" zařval Suigetsu. "Takhle jsem jí nadával vždycky, ale nikdy mě nenapadlo, že to jednou bude tak trefný," dodal, když se objevila ve dveřích.
"Palma na rtech vláčku se postavila na med," pronesla zasněně. Z Kabutova hrdla se vydral zoufalý řev.
"Pojď, seženu ti saké," řekla jsem a odvedla ho do jeho pokoje. Vypil láhev a zhroutil se na postel.
"Co rád posloucháš?" Řekl mi to, já to našla v jeho sbírce s hudbou a pustila jsem to. Nahlas, aby neslyšel ten kravál z chodeb. Potřeboval by dovolenou. A v tom okamžiku mě napadl skvělý nápad, kam s Orochimarem.
Někam hodně daleko.
Na opuštěné ostrovy zrovna ne, ale co Konoha? Strčíme ho na tři neděle Anko a koupíme si ozdravný pobyt v horkém prameni.
Karin brzo vyčerpala svoje houbové zásoby a když se Kabuto vzpamatoval z kocoviny, odstranil jí tu věc z nohy. Mezitím jsme já a Suigetsu trávili většinu času zamčení v mém pokoji a dolů jsme scházeli jenom na jídlo. V noci, protože jsme na ten blázinec dole neměli náladu.
Když si jednou Orochimaru dával dvacet (k našemu štěstí hodin, ale zato nám dal v těch ranních čtyřech pořádně zabrat), řešili jsme můj plán. Suigetsu zkontaktoval Anko, která souhlasila, a já jsem přesvědčila Naruta, že už dědek není nebezpečný. A jakmile jsme sbalili věci, oznámila jsem všem: "A něco byste měli vědět. Já a Suigetsu..."
"My to víme. Orochimaru vám koukal klíčovou dírkou do pokoje," zarazil mě Kabuto. "Buď ráda, žes ho neslyšela. Kdybych neznal jeho slovník, myslel bych si, že tam trénujete Icha Icha naživo. Slyšel jsem ho úplně náhodou, když se mi po tom saké udělalo špatně a já musel..."
"Stačí," zarazila ho Karin.
....
Když jsme vyřešili formality v Konoze (já a Kabuto jsme se mezitím schovali v lese) a dorazili do lázní, byli jsme tak unavení, že jsme ani nejedli a rovnou jsme si zabrali pokoje. Já a Suigetsu jsme bydleli v jednom pokoji, Kabuto a Karin ve druhém. Ale v noci se Kabuto nastěhoval k nám, protože ho Karin doháněla k šílenství, a už tam taky zůstal.
"Ohayou," zabručel Suigetsu a vstal.
"Natsuki?" ozval se Kabuto.
"Aano?"
"Mohla bys, prosím, dát ty nohy pryč z mého obličeje?" Rychle jsem se posadila na posteli a opatrně jsem ty nohy dala pryč.
"Tak co? Jak má Suigetsu velkej meč?" zeptala se Karin po naší společné noci.
"Se koukni, má ho skoro pořád na zádech," odsekla jsem.
"Já ale mluvila o meči. O tom, čemu říká meč."
"Grr. Ještě nevím."
"Dlužíš mi flašku, Karin," řekl Kabuto a tím mě vysvobodil, i když mě pro změnu pořádně naštval.
"Blbečku," ulevila si Karin. "To jste nemohli být trochu úchylnější?" obrátila se ke mně.
"Hej! Nejsme váš předmět sázky!" protestovala jsem, úplně rudá.
"Obávám se, že jsme a nic s tím neuděláme," řekl Suigetsu a políbil mě. Karin a Kabuto odvrátili pohled a oba vypadali sklíčeně, jako kdyby...
"Žárlíte?" ušklíbla jsem se.
"Ne! Jak tě to mohlo napadnout?" ohradil se Kabuto. Ale pravda byla jiná a oba jsme to věděli. Slyšela jsem jeho životní příběh. Za celý svůj život neměl čas na holky, ani později na ženy. Existovala jen jeho dlouhá mise a Orochimaru se svými pokusy a záchvaty blbých nápadů.
Večer jsme se najedli a šli si lehnout.
"Spíte?" zašeptala jsem. Nemohla jsem usnout a byla jsem zvědavá, jestli to mají ostatní podobně.
"Já ne," přiznal Kabuto. Suigetsu zalomil hned po večeři.
Vyšli jsme na terasu. Vítr mi čechral vlasy a sledovala jsem souhvězdí, když řekl něco, co mě překvapilo.
"Měla jsi pravdu. Cítím se strašně osaměle. Vždycky to tak bylo, ale když vidím vás dva, " mávl rukou směrem k pokoji, "uvědomím si, že narozdíl od vás mám jen mangu. Romantické příběhy, které nikdy nezažiju." Jeho hlas byl vyrovnaný a mluvil nezaujatě, jako by se ho to netýkalo. "Už jsem se s tím smířil, ale stejně si občas říkám, jak to asi vypadá, když se do někoho zamiluješ, když ti na něm záleží tolik, že bys pro něj obětoval život."
Sevřela jsem ho v přátelském objetí.
"Neboj, někdo se určitě najde. Třeba se na tebe usměje štěstí tady v lázních, nebo možná zjistíš, že si rozumíš s Karin. Nezůstaneš sám."
Nuceně se usmál a poděkoval mi.
"Za přátelství se neděkuje. Dobrou noc."
"Dobrou noc."