Klid před bouří 02- Seznámení

„Jsi zpátky,“ odtušila při pohledu na Hideakiho.
„Jak vidíš,“ prohlásil zasmušile.
„Kdo to je?“ Otázal se blonďáček.
Růžovovláska na něj vyvalila oči: „Tys na něj jako zapomněl?“
Blonďaté individium si Hideakiho prohlédlo od hlavy k patě-tedy spíš od paty k hlavě. Díky svému malému vzrůstu-nebo Hideakiho velkému, vyjde to nastejno-mu tak úplně neviděl do obličeje. Rozhodl se proto použít nejbližší stupátko. Po srážce jsem stále ještě seděla na zemi, takže blonďákovým schůdkem se stala moje ramena.
„Co to sak*a děláš?!“ Zeptala jsem se mírně zvýšeným hlasem. Klučina se tak polekal, až spadl na záda do písku.
„Tak placáka už umíš,“ poznamenala se zdviženým obočím růžovovláska.
Blonďák vyskočil a ukázal na mě prstem: „Ona žije!“ Vykřikl.
„Tak ne asi,“ poznamenal Hideaki ironicky.
„Nechceš to ještě víc zařvat? V Suně tě ještě neslyšeli.“ Obrátila Chyio oči v sloup.
„Moment, teď mi došlo,“ naklonil se nade mě ten kluk a přimhouřil oči, „proč sedíš na zemi?“
„Co myslíš? Čekám, až mi někdo přinese čaj o páté!“ Odsekla jsem mu.
„Vždyť je teprve půl třetí!“ Nedal se.
„Vysvětlil ste mu někdy někdo význam slova ‚ironie‘?“ Obrátila jsem se na růžovovlasou holku. Ta se na mě podívala pohledem ‚ona se zbláznila‘, načež se mne trochu neslušnou formou zeptala co to je.
„To všechno vysvětluje.“ Poznamenala Chyio a cukaly jí koutky.
„Prej nejvyspělejší ze skrytých vesnic. Dělal sis srandu, že jo?!“ Odhalila jsem chybu v Hideakiho popisu vesnice.
„Chtěl jsem říct největší!“ Hájil se.
„To je jedno, postav se!“ Nařídil mi blonďák.
„A proč jako?“ Odsekla jsem.
„Abych se ti mohl představit a podat ti ruku, to je přece jasný!“ Řekl tónem, který mi podle mě měl naznačit, že jsem úplně blbá.
„Tak mě zvedni, chytrolíne!“ Poručila jsem mu. K mému překvapení mě zvedl za ramena a postavil na nohy. Učinila jsem úlevné zjištění, že už můžu stát. Radost z tohoto objevu ale přehlušil vztek, když jsem se podívala na blonďáka. Byl totiž o půl hlavy vyšší než já, i když jsem měla boty na malém podpatku.
„Uzumaki Naruto, budoucí hokage.“ Podal mi ruku. Potřásla jsem mu s ní a taky se představila. Pak mi došlo, co to vlastně říkal.
„Počkej, ty chceš bejt hokage?“ Zarazila jsem se.
„Ne, já budu hokage!“ Vykřikl s důrazem na slovo ‚budu‘.
„Gratulace, teď už tě slyšeli i v Suně.“ Oznámila mu Chyio.
„A ty si kdo?“ Zeptal se, jako by si jí všiml teprve teď.
„Ai Chyio, a jestli ty budeš hokage, sem budoucí britská královna.“
„Těší mě Vaše Veličenstvo!“ uklonil se nadšeně Naruto.
„Fajn, fajn, Naruto už sis vzpomněl kdo to je?“ Zeptala se růžovovláska.
„Hm, hm, hmm…spíš ne,“ odpověděl Naruto a díval se do země. Po chvilce ticha začal dělat kroužek do písku pravou nohou.
„Jak ‚spíš‘ ne? Tak jo nebo ne?!“ Zařvala na něj ta holka.
„Klídek, klídek, klídek,“ mírnil ji Hideaki.
„Prostě ne!“ Zakřičel Naruto. Jelikož stál nalevo vedle mě, málem jsem ohluchla na levé ucho.
„Ty v*le uklidni se, seš slyšet až k Uchihům!“ zařval na něj nějakej kluk s culíkem a s cigaretou v puse, co šel zrovna kolem.
„Ještě dál,“ poznamenala blondýnka rovněž s culíkem a s ofinou, co šla vedle něj.
„Vysypal jsem kvůli tobě svůj poslední pytlík brambůrek!“ Lamentoval tlouštík za nimi.
„Co to sak*a bylo za lidi?“ Zeptala se Chyio když odešli.
„Slečna špejlička, pan buřtík a mistr mírně zapáchající ananas.“ Odfrkla jsem si. Naruto dostal záchvat smíchu.
„Čemu se směješ?“ Zeptala se ho ta holka. „Tomu, že urazila nejchytřejšího, nejtlustšího a nejnafrněnějšího člena Konohy?“
„Ten, co smrděl po cigaretách, je co z toho?“ Zeptala se trošku zasněně Chyio.
„Nejchytřejší, vrr.“ Udělala na ní růžovka.
„Mňau.“ Prohlásil pevně Naruto.
„Naruto…“ Povzdechla si růžovka.
„No co, mám radši kočky než psy.“ Odsekl.
„A já zase plný než prázdný žaludek. Můžeme se jít prosím někam najíst?“ Zaprosila jsem.
„Jasně, třeba do Ichiraku!“ navrhla růžovka.
„Skvělej nápad Sakura-chan!“ Zakřičel Naruto a odběhl někam pryč.
„No, tak já vám cestu radši ukážu sama, kdyby tady Hotaka zapomněl cestu.“ Prohlásila Sakura a zamířila za Narutem.