Typ

Myslím, že teď můžu oficiálně říct, že je nemožné se v tom klukovi vyznat. Nevěděla jsem, jak na něj mám reagovat, a ještě horší bylo to, že jsem nevěděla, jak bude reagovat on. Otočila jsem se zády k zrcadlu, abych věděla co obkreslovat. Zjistila jsem, že má na mikině znak svého klanu. Moc jsem se v tom nevyznala. Ino se mi to jednou pokoušela vysvětlit na obědě, ale stejně mi to nebylo moc jasné. Jediné, co mi bylo jasné, bylo to, že pro něj jeho klan musí znamenat hodně. Už jen z toho důvodu, že jeho znak má i vytetovaný.

Úsměv i nečekané objetí jsem jí opětovala. Opravdu se zdála velmi milá.
„To ty vypadáš opravdu nádherně!“ Hinata se jen jako odpověď zaculila. Myslím, že to věděla.
„Jinak vy se určitě znáte, že?“ otočila se tentokrát na kluky. Poprvé jsem se na ně podívala. Vypadali jinak než ve školní uniformě. Naruta jsem si jenom rychle projela očima. Za to na tom druhém jsem se zasekla. Jeho uplé tričko bylo snad průhlednější, něž košile ve škole. V ruce držel černou mikinu a na tváři měl nezaujatý pohled, ale to měl vlastně vždy.

Osmačtyřicátý díl – Na hraně

Pohľad na pomaly zapadajúce slnko v Tamiko vyvolával strach a úzkosť. Odvrátila preto zrak a znova si prečesala svoje husté čierne vlasy, aby nejako zabavila svoje ruky, ktoré sa triasli od nervozity.
Na sebe mala obyčajnú modrú tuniku, ktorú nosila v bežné dni. Niektorí občania by sa možno vystrojili trošku slávnostnejšie, keďže sa predsa jednalo o Radu ich skromnej dediny. Bol to len malý prejav rebélie Tamiko, avšak na to jediné nabrala odvahu.

Vonku bolo daždivo. Obloha bola posiata šedými mrakmi a na zem dopadali kvapky dažďa jedna za druhou. Dokonalé počasie na zločin, pomyslel som si. No dnes som nato nemal čas. Prečo? Blížili sa Hidanove narodeniny a ja som stále nemal pre neho dar.
Jeden by si možno pomyslel, má ten človek vôbec narodeniny?. Veď narodeniny sú od slova „narodiť sa.“ Keď som si v mysli predstavoval, ako ešte malý šedovlasý chlapec leží v perinke, prepadol ma záchvat smiechu. Možno už vtedy mal ako hračku kosu, len v detskom vydaní.

Seděla jsem zachumlaná v dece s čajem v ruce a dívala se ven z okna. Přemýšlela jsem nad vším, co se v poslední době stalo. Hinata se konečně dala do kupy s Narutem, i když to bylo náročnější, než se zdálo. Stalo se to až, když spolu měli dlouhou misi. Musela jsem se usmát při vzpomínce, kdy jsem je viděla vracet se ruku v ruce. Ino se Saiem jsou také spolu. Opravdu jim to sluší. Vlastně skoro všichni se dali dohromady, ať už to bylo očekávané anebo čistým překvapením.

Byl příjemný den v Konoze. Tým 7 měl zrovna namířeno na jedno z mnoha cvičišť.
„Zajímalo by mě, co Kakashi-sensei zase chce. Musíme trénovat na zkoušky a on si zrovna teď na něco vzpomene?“ Rozčiloval se malý blonďák v oranžové teplákovce.
„Určitě to musí být něco důležitého. Hlavně se uklidni, Naruto.“ Ujišťovala ho růžovláska. Vedle kráčející černovlásek byl jako vždy z kamene. Bylo zrovna období druhého kola Chuuninských zkoušek, kdy se k vesnici blížily delegace z okolí.

Po výměně názorů s Narutem a Sasukem jsem se zapsala ještě na jedno bojové umění. Štvalo mě to, že si o mně myslí, že jsem slabá a neuchráním se sama. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že to vlastně ani nebyla výměna názorů, protože já jsem si s nimi žádný názor nevyměnila. Nic jsem jim k tomu neřekla a Ino za cílem zachránit situaci začala vyprávět příběh z doby, kdy jí bylo osm a ztratila máminu peněženku. Ve finále bylo nejhorší to, že jsem věděla, že mají pravdu. V tuhle chvíle jsem toho vážně moc nezvládla a neuměla.

Za těch pár dní, co jsem na škole, jsem se přišla na pár věcí. První je ta, že při hodinách senseie Kakashiho je lepší dávat pozor a spolupracovat, jinak si to s vámi vyřeší po svém, a to není zrovna dobrá volba. V tom lepším případě na vás připraví nějakou ''past'' a v tom horším s ním poté budete mít trénink či jinou zátěžovou aktivitu a on vám to vrátí tam.

Konoha High School je nejprestižnější škola. Není lehké se sem dostat a snad ještě těžší je se zde udržet, tedy aspoň to všichni říkají. Můj sen byl se sem dostat a také jsem na tom dost dřela. A teď s úsměvem kráčím v té, snad nejhezčí, školní uniformě k mé vysněné škole. Abych byla upřímná ruce se mi klepou ze strachu, že něco pokazím anebo udělám špatný dojem. Ale i tak jsem nepopsatelně šťastná.

Podívala se směrem, kde Daisuke se Saiem stále zápolili s Kanou a neúspěšně se ji pokoušeli zpacifikovat.
„Postarej se o něj,“ houkla směrem k Sakuře a dál se o Sasukeho nestarala. Potřebovala totiž zaměřit svou pozornost na trojici opodál.
Kana se zmítala v Daisukeho náruči a Sai se ji s vypětím všech sil snažil zpacifikovat, aniž by jí ošklivě ublížil.
„Pusťte ji!“ křikla na ně.
Oba od ženy okamžitě odskočili.
Yui přeběhl mráz po zádech.

Prešlo mnoho rokov od tej udalosti ako Naruto navštívil Ino. Odvtedy sa veľa zmenilo.
Naruto sa zasnúbil a neskôr aj vydal za Hinatu Hyugu. Hinata bola “dieťa vznešeného klanu“. Naruto si ju pamätal ešte z čias, keď jeho kamarát Chouji prenasledoval Ino. Sakura, Ino a Hinata boli partia kamarátok a chodili na rovnakú školu. Vlastne, keď tak nad tým Naruto uvažoval, nebyť tej dávnej udalostu, tak jej otec Hiashi by mu možno ani nedal požehnanie k sobášu s jeho dcérou.
Naruto si to pamätal akoby sa to stalo včera. No bolo to už dávno.

Tanaris vošla so zdvihnutými kútikmi do kuchyne: „Dobré ráno prajem.“
„Aj tebe, Tanaris,“ jej otec sa obzrel po nej a okamžite sa vyškieral.
Tsume sa otočila v zástere od kuchynskej linky a pozdravila ju, no potemnený pohľad jej tety jej neušiel. Z úvah, čo to mohlo spôsobiť ju vyrušil Ashi, ktorý si bral vnúčika na ruky. Segawa vítal dedka nadšeným výskaním a spoločne sa usadili za kuchynským stolom.

„Sasuke je kde?“ Ashi zaujato položil otázku a Tanaris nemohla nezacítiť tú vlnu akéhosi negatívneho pocitu, ktorý smeroval od šporáku.

Umění je kámen na kameni, oba lusknutím prstu rozdrcené v pouhý písek. Umění je jáma v zemi, kde dřív rostly modré květy. Umění jsou paprsky slunce, odrážející se od hustého šedého závoje částic, vznášejícího se ve vzduchu. Umění je vůně žáru a vroucí závan tlakové vlny šlehající bledé tváře. Umění je zapraskání jisker těsně před tím, než se rozhoří. Umění je změna něčeho malého a bezvýznamného – jako je třeba obyčejný kus jílu – v něco majestátního a obdivuhodného.

Prvý deň v nemocnici sa pre Tamiko nezačal najlepšie. Ešte ani nevkročila dnu a už videla, ako štyria muži vynášajú z dverí telo zabalené v bielej plachte. Jej srdce od ľaku ani raz nevynechalo úder, lebo vedela, že to nie je Miyo. Podľa postavy, zabalenej v bielom, sa jednalo o muža. Sama zomrelých pripravovala na ich pohreb, tak sa už naučila nebohých rozlišovať. Takúto skúsenosť po čase získal každý v nemocnici, aj keď o to vôbec nestál a najradšej by ju vytesnil z mozgu. Bola to však ich práca, ktorá si niečo brala aj od nich.

Ten cvrček se mu nelíbil. „Seš si jistej, že umíš číst?“ prohodil Kankurou lakonicky a odhrnul z cesty další větev.
„Samozřejmě,“ nadmul se skrček, stiskl pomačkanou mapu a zrudl, „jak si vůbec můžete myslet...“
„Nejsem zdejší, ale moc mi nepřijde, že bychom se blížili k nějakému výzkumnému centru,“ přerušil ho Kankurou zamračeně a otřel si zablácenou nohu o kámen. „Vaše Mizukage sice pár stromků zmínila, ale rozhodně nás neupozornila, že poputujeme neprostupnou buší a budeme bojovat o každý metr. Tak nevypadala ani chuuninská v Listové. Kruci, co to je?“ znechuceně zvedl ruce omotané zelenými rostlinkami.
„Svízel přítula. Jenže ta mapa hovoří jasně,“ nahnul se nešťastný skrček nad vojenským plánkem.

“Někdy si říkám, proč taková krásná sexy kočka nemá žádného přítele,” pomyslel si Shikamaru a v duchu si kladl tuto otázku, ale přitom věděl odpověď, když seděl na verandě shogi obchodu a hrál s majitelem již tradiční partii shogi, kterou opakovali každý měsíc.

Hluboko kdesi v neznámém borovém lese na území nikoho. Kde zrovna začalo ranní švitoření různého ptactva, cvrlikání roztodivného hmyzu a sem tam prasknutí suché větvičky od rozličných zvířecích obyvatel. Se počala probouzet i mladá žena, co sotva odrostla „dívčím střevícům“.

Když jsem se probudila poprvé, pozvracela jsem se. Částečně znechucením ze sebe sama, částečně z kocoviny, jenž s mým žaludkem prováděla horší akrobacie než Lee při dvojitém lotosu. Ono, probudit se s třeštící hlavou vedle cizího, nahého mužského těla nebylo nic, za co bych na sebe mohla být pyšná.

Sedím si tak na posteli. Len tak sedím... alebo ležím? Vlastne na tom nezáleží. Moja myseľ je stále s tebou, zaseknutá v udalostiach dňa, keď ma uniesli ... ale ty si ma zachránil. Stalo sa to len predvčerom, ale všetko zlé akoby už dávno odznelo. Ostal si jedine ty a tvoja pokojná tvár. Pokojná tvár, ktorá sa mi stále zjavuje pred očami. Modré oči a žlté vlasy. Ach, Minato, sladký Minato. Strašne by som sa na teba chcela hnevať, ale akosi... nemôžem nájsť dôvod. Si asi príliš ideálny. Počkať! Ale práve ty si ma pozval na rande, ty, ty, ty jeden ... Dattebane!"