Valentýn

Seděla jsem zachumlaná v dece s čajem v ruce a dívala se ven z okna. Přemýšlela jsem nad vším, co se v poslední době stalo. Hinata se konečně dala do kupy s Narutem, i když to bylo náročnější, než se zdálo. Stalo se to až, když spolu měli dlouhou misi. Musela jsem se usmát při vzpomínce, kdy jsem je viděla vracet se ruku v ruce. Ino se Saiem jsou také spolu. Opravdu jim to sluší. Vlastně skoro všichni se dali dohromady, ať už to bylo očekávané anebo čistým překvapením.

Koukala jsem se na všechny zamilované páry, které chodili ulicí. Ještě aby ne. Byl Valentýn svátek zamilovaných. Všichni se drželi za ruce a zamilovaně se dívali na své partnery. Na ulici přibyli nějaké stánky s růžemi a skoro každá dívka držela puget. Byly chvilky, kdy mě mrzelo, že já a Sasuke takový nejsme. Ale on nikdy takový nebyl a já to po něm nemůžu chtít. Jen mi bylo líto, že ani v takový den nemůžeme být spolu. Ale co to plácám je to den jako každý jiný! Zakroutila jsem hlavou se snahou vyhnat všechny takové myšlenky.

Postavila jsem se a odnesla již prázdný hrníček do kuchyně. Ráno mi Hinata s Narutem nabízeli, abych s nimi někam zašla, ale předci jim nemůžu kazit jejich den jen kvůli tomu, že je Sasuke někde na misi. Je to úplně stejné jako každý jiný den. Jen si lidé dnes projevují trochu více lásky.
Ale vždyť páry potkávám každý den a jen málokdy je tady Sasuke, tak proč mi to dnes tak vadí?

Začala jsem uklízet nějaké věci, abych se aspoň na chvíli znovu zabavila. Moc dlouho mi to však nevydrželo, protože jsem uslyšela, jak mi kamínky dopadají na okno. Hrklo ve mně, protože tenhle způsob upozornění používal jen jeden člověk. Okamžitě jsem přestala uklízet a běžela jsem si obout boty. Schody jsem seběhla, jak nejrychleji jsem mohla a když jsem otevřela hlavní dveře do očí se mi začaly tlačit slzy.

„Sasuke-kun!” vyhrkla jsem a skočila jsem mu kolem krku. Neviděla jsem ho tak dlouho. A to, že přišel zrovna na valentýn, mému štěstí ještě přidalo. Cítila jsem, že je moje chování trochu přehnané, ale konec konců jsem holka a tyhle svátky trochu cloumají mými hormony.
„Jsem doma, Sakuro.” Cítila jsem, jak mi obtočil ruku kolem pasu a moje srdce začalo být jako splašené. Asi si nikdy nezvyknu na to, že se sen mého dvanáctiletého já splnil.
„Nemám pro tebe žádný puget,” zamumlal, když jsme se pustili ze sevření. Musela jsem se zasmát. On mi už jenom tímhle dal vše, co jsem chtěla. Nečekala jsem, že by mi donesl kytici. On nebyl ten typ kluka.
„Ale chci ti něco ukázat,” pousmál se a chytil mě za ruku. Bez dalších řečí se vydal na cestu a já ho jen omámeně následovala.
Byl tohle vůbec Sasuke?

Nevěděla jsem ani jak dlouho jsme šli. Nevnímala jsem nic jiného než to, že se držíme za ruku. Myslím, že nejsem jediná, kterou ten valentýn tak vzal.

Stáli jsme na nějaké rozlehlé louce. Uprostřed už byla rozhozená deka a Slunce začalo pomalu zapadat. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by Sasuke-kun mohl něco takového udělat.
„Stihli jsme to akorát včas,” vydechl a rozešel se k dece. Pořád držel pevně moji ruku a mně srdce bilo stejně rychle jako na začátku. Přišlo mi to jako sen. A jestli tohle je sen tak doufám, že se z něj nikdy neprobudím.

Pustil moji ruku a sedl si. Podíval se na mě a znovu ruku nastavil. Ve světle západu mi připadal ještě hezčí než normálně. Všechno bylo tak dokonalé. Chytila jsem ho za ruku a posadila se co nejblíž.
„Dlužím ti to,” zašeptal a odhrnul mi vlas z obličeje. Nechápala jsem, co tím myslí.
„Co mi dlužíš?” zeptala jsem se ho nechápavě. Nikdy mi nepřišlo, že mi něco dluží a nepřijde mi to ani teď.
„Nejsem s tebou tak jako je Naruto s Hinatou. Nemůžu ti nabídnou to, co by ti mohl nabídnou kdokoliv jiný. A nemůžu ti to ani slíbit. Navíc nedal jsem ti žádnou hezkou vzpomínku. Nechci, aby si mohla vzpomínat jen na to, jak jsem odešel anebo na ostatní věci.” díval se mi pořád zpříma do očí a mě jeho slova čím dál tím víc překvapovala.
„Sasuke-kun, nikdy jsem od tebe nečekala to stejné, co dělá Naruto anebo kdokoliv jiný. Ty jsi mi dal to, co jsem vždycky chtěla.”

Jemně mě pohladil po tváři a já se pousmála. Nechtěla jsem, aby cokoliv z toho skončilo. Měla jsem zavřené oči a doufala, že tahle chvíle bude věčná.
„Sakuro?” zašeptal a já znovu otevřela oči.
„Hnn?”
„Děkuju za všechno,” jemně mi ťukl do čela a moje tváře nabraly červenou barvu. Rukou jsem se dotkla toho místa a na tváři jsem měla úsměv. Oba jsme se otočili na pomalu končící západ sluce. Pomalu jsem položila svoji hlavu na jeho rameno. Tak hezky voněl.
On svoji hlavu opřel o tu moji a lehce mě objal.
„Nikdy jsem si nemohla přát víc, Sasuke-kun,” zašeptala jsem a spokojeně zavřela oči.