Typ

Jsme banda zoufalců, pomyslel si Shikamaru, zanořuje bradu do teplé vody. Jsme banda naprostých a totálních zoufalců. Všichni čtyři.
„No tak pravidla sou vám doufám jasný,“ zahalekal Kiba, opírající se zády o kámen čnící z lázně. „Kdo nechce diskutovat, ať odejde. Já si myslim, že tohle je nejlepčí čas na probírání chlapských záležitostí.“
Bože, já jsem se chtěl jenom v klidu vykoupat, pomyslel si Shikamaru a zabublal do vody.

Skupina ninjů zůstala v Yakitě ještě týden, během kterého se nic mimořádného už nestalo. Bavili se, trénovali a zkoušeli se navzájem v cvičných soubojích. Bylo jim fajn. Ale všechno musí jednou skončit, a tak se obě skupiny sešli na okraji města, již všichni sbaleni na cestu.
„Tak se mějte,“ začal Raiu a díval se na Listové ninji. „Ty, Naruto, tvrdě cvič, abychom se mohli utkat, až se zase uvidíme. Přeju ti, aby se ti podařilo dosáhnout všech svých cílů.“
Naruto se zazubil a vztyčil palec nahoru.
„Tomu tedy věř, dattebayo!“

KAPITOLA XIV – Dračia nora a Johanka z Arku

.
Na smolu pre Sasukeho prešla Kurenai štandardné učivo dosť rýchlo a už prešla na Temari nariadenú tému týždňa, antropocenózu. Pohľadom začal tlačiť ciferník na hodinách spôsobom, že by mu to závidela i Britney Spears, no aj tak bude hodina trvať ešte viac než 20 minút. A potom ďalších 14 vyučovacích hodín, než začnú konečne prázdniny a s chalanmi vyrazia niekam, kde sa nenormálne vybláznia.

Údělem shinobiho je poslouchat svého pána a jeho rozkazy.
Alespoň takový byl Inoichiho názor. Být shinobim pro něj nebylo důležité společenské postavení, ale povinnost. Povinnost dodržet rodinné tradice, povinnost následovat prastaré meziklanové vazby, společenská povinnost…
Povinnost, povinnost, povinnost.
K tomuhle postoji samozřejmě nedošel hned. Než nastoupil na Akademii, tak se dokonce těšil, že se stane ninjou, takovým, jakým byl jeho otec.

Seděl, ne, krčil se na hanbě. Na odřené stoličce v rohu, kam se posílaly zlobivé děti zpytovat svědomí. Přestože se bál, jaký trest přijde tentokrát, v jeho mlaďoučkém obličeji byly čitelné stopy vzdoru.
„To ty fakany nehlídáte?“ rozčiloval se pokročilý třicátník se sportovní postavou, zřejmě proto se mu malého uličníka podařilo dohonit.
„To víte, že ano. Ale… tenhle kluk je speciální případ, neustále utíká a tropí nějaké lotroviny,“ s krátkou odmlkou následoval nevraživý pohled jeho směrem, „musel zase lstivě proklouznout dozoru na hřišti.“
„Je mi fuk, jak k tomu došlo, jediný, co mě zajímá, je, kdo zaplatí škody na plotě. Je úplně zničenej, ty barvy nejdou dolů!“

Kapitola II – Jelen, had a starý lišák

Na pole patřící rodu Nara se pozvolna snášel sníh. Bílá obloha a bílá zem. Černé hradby smrkového lesa se táhly krajinou a tvořily přísnou linii, jediný náznak horizontu. Nad střechou prolétlo hejno krkavců. Letošní zima bude dlouhá.

Yoshino zavřela okno. Přes ramena si přehodila vlněný pléd a promnula si paže. Ještě se třásla chladem a hnusnou předtuchou, která jí nedávala spát.

Kapitola XIII - TMA

Co Zabuza pamatoval, byl hřbitov Skryté Mlžné vždycky ponuré místo a nezáleželo ani na tom, kolik zákazníků mu sám hodil do chřtánu. Ať už Černá jáma určená poraženým nepřátelům nebo zbytek pahorku pro mlžné obyvatele, vichr tu stále stejně nemilosrdně bičoval líce a s krutou radostí oslepoval popraškem slané vody. Navíc se tu špatně kopalo. Nebýt Byakurenova iritujícího aktivního přístupu k životu ve zdravém těle zdravý duch, Rada starších by poslechla mladého Hoozukiho, hřbitov povolila na Planinách a nikdo by se nemusel trmácet do kopce. Hoozuki sice Zabuzu štvali svým falešným optimismem, musel však připustit, že někdy neměli tak špatné nápady.
„Copak to nevidím, ty snad truchlíš? A já myslel, že kromě nekonečného cynismu Démon z Mlžné ve svém srdci nechová žádné city, natož ke zrádcům.“ Hoshigaki Kisame se šklebil od ucha k uchu.

Dům na západě lesa

Během dalšího půlroku se Akira neučila nic nového. Procvičovala si techniky a načasování s Shirem, zvyšovala si fyzickou kondici a výdrž. Nejbolestnější byl pro ni otužovací trénink od Kizokiho. Ale vyplatil se jí.
Také se hodně navštěvovaly s Rukushikou. Jejich přátelství bylo pořád silnější a silnější.
Jednou přistihla Kira Kizokiho při plánování dalšího tréninku s vodní podstatou.
„Plánuješ další trénink pro Akiru, Kizoku-sama?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl, aniž by se otočil.

[center]Rána pěstí do žaludku,
pak tři další - víte kam.

Boruto seděl na zábradlí nad náspem nad železniční tratí a kýval nohama. Za chvíli měl jet vlak. Normálně by se Boruto těšil, až na něj naskočí; vítr mu bude čechrat vlasy a on se poveze, okolo vesnice, jednou, možná dvakrát...

Ale dnes se netěšil. Vlastně poslední dobou se netěšil vůbec. A za všechno mohlo to pitomé oko. Jeho úžasné oko. Hvězda naděje. Jenže co to bylo platné, když nevěděl, jak ho aktivovat, ani k čemu slouží?

Vzbudily mě paprsky šimrající v obličeji. S úsměvem jsem si promnula oči a zašmátrala po telefonu. „Vstala jsem ještě před budíkem,” zamumlala jsem si pro sebe a sedla si. Spustila jsem nohy z postele a vstala. Rozhrnula jsem závěs a já tak viděla na rozkvetlé sakury před domem. Dneska bylo tak krásně.

„Sasuke, nech toho!“ vložila se do toho Haruno.
Otočil jsem se čelem k ní, zdviženým prstem jsem se k ní naklonil: „Takhle už mě neoslovuj, nemáš na to právo. A už vůbec se ke mně nechovej jako bys mě znala. Pro mě si mrtvá! To si laskavě zapamatuj!“ Měl jsem opravdu nutkání řvát na celé kolo, udržel jsem se jen silou vůle, už mi to i šlo.

Co se stalo? Kde to jsem?
Ještě před chvílí jsem se vyhříval na rozkvetlé louce a sledoval společně s Chojim a Asumou-senseiem, mraky na modré slunečné obloze, poslouchal ptáky, hmyz, občas se dokonce ozvala i lesní zvěř. Mistr nám vyprávěl o nástrahách rodičovství, které teď jako novopečený rodič prožíval na vlastní kůži.
Najednou jsem ležel promočený na kost v blátě. V dálce jsem slyšel nesrozumitelný řev a z temně šedé oblohy na mě padal déšť, ale i přes něj byl ve vzduchu cítit silný závan kouře a krve.

Posedenie v Grill bare naďalej pokračovalo a nakoniec Inuzuka bola rada, že Naruto toto večerné posedenie zosnoval. Konožský ninjovia takto pokope dlho neboli a bola to celkom vzácnosť. Sakura sa občasne pokúšala upútať pozornosť Tanaris a jej dvoch vysnívaných tmavovlasých mužov u stola, no dožila sa len ignorancie. Nenechala sa rušiť a keď počas konverzácie rozprávala ona, uvedomila si že ani moc nemá o čom. Dopyt po otázkach, ktorý patril Tanaris bol len o malom kotlíku a aké je sa o neho starať, keď sa narodí.

Padesátý díl – Jeho kryptonit

Pomalu jsem otevřela všelijakými výměšky k sobě přilepená víčka, taky to šlo náležitě těžce, a rozmazaným viděním zamžourala na bílý nemocniční strop. Z pachu dezinfekce, známého ruchu v budově a nepřívětivosti škrobeného povlečení jsem již po probuzení s jistotou věděla, kde jsem. Takže jsem ten pád přežila.

Hučanie vody prehlušovalo akékoľvek zvuky, ktoré mohlo dievča inak v pokojnej prírode, započuť. Sebecky si brala všetku pozornosť na seba a odmietala sa o ňu podeliť so spievajúcimi vtákmi, ktorí chceli svojím krásnym spevom potešiť aj ostatných poslucháčov.

Devětačtyřicátý díl – Za hranou

„Haló! Pomoc!“ volala jsem mezi nekontrolovatelným cvakáním zubů.
„Slyší mě n-někdo?! Jsem tady do-le, sakra!“

Rozsudok padol a s výsledkom bola spokojná väčšina Rady. Mladá starešinova vnučka ostane na slobode a časom jej dedina prehrešok odpustí, aj keď v podvedomí ostane navždy. Zvalia to na mladosť a jej neuvážené rozhodnutia. A nezabudnú, pretože jeden člen Rady sa o to určite postará.
Lenže samotná obvinená by radšej strávila mesiac v cele len o chlebe a vode, ako nechať Jira, aby ju vtiahol do svojich klamstiev. Toto rozhodnutie jej však bolo odobraté a ona musela čeliť ďalším prekážkam.

Ráno jsem se probudila jako první. Ani mě to nepřekvapilo, vždy jsem vstávala brzy. Přes okno už prosvítaly sluneční paprsky a já s úsměvem zamžourala. Posadila jsem se a co nejopatrněji ze sebe sundala Sasukeho ruku. Vypadal tak klidně a mile, když spal. V obličeji měl spadlých pár pramínků. Vypadal tak roztomile a zranitelně. Zvedla jsem ruku za účelem mu vlasy odhrnou, ale po pár centimetrech jsem se zastavila. Pane bože, co to dělám?