Omne principium grave

Hluboko kdesi v neznámém borovém lese na území nikoho. Kde zrovna začalo ranní švitoření různého ptactva, cvrlikání roztodivného hmyzu a sem tam prasknutí suché větvičky od rozličných zvířecích obyvatel. Se počala probouzet i mladá žena, co sotva odrostla „dívčím střevícům“.
Naše mladá hrdinka měla štěstí, protože spát jen tak v lese v jiném ročním období, než bylo léto, se rovnalo skoro jistému prochladnutí. Díky zeleni se teplota pohybovala okolo nuly. Dále měla další štěstí, že spala na poměrně měkkém mechu, udržujíc stabilní teplo…

Při prvním zkusmém otevření očí jsem si je nemusela zakrývat. Stromy zajišťovaly dobrý stín a stoupající pára zase příjemné oteplení. Uklidněná jsem zavřela oči v domnění, že jde o sen, ovšem neustupující lesní vůně mě stále více utvrzovala v jediném. Nesnila jsem.
Znovu, tentokráte naplno jsem otevřela oči, samým šokem jsem se posadila a zmateně se rozhlížela kolem sebe. Tím prudkým pohybem mě lehce rozbolela hlava. Sykla jsem bolestí. Obě ruce si tiskla na spánek tak dlouho, až bolest začala ustupovat. Poté jsem si na hlavě nahmatala pomenší bouli. Tudíž jsem se musela praštit do hlavy, anebo mě někdo praštil… což jsem nedokázala jasně určit. Také jsem nevěděla, jak dlouho jsem šla či běžela. A už vůbec jsem netušila jak jsem se tam mohla dostat, když jsem si jasně vzpomínala, že ještě předešlého večera jsem byla v (ne)dalekém úkrytu, se svým senseiem, plníc jakousi misi…
Pak mi to všechno začalo dávat smysl, i když jsem měla něco zastřené mlhou, což zhoršovalo stávající situaci a můj úsudek. Snadno jsem si dala dohromady, boule rovná se částečná ztráta paměti, do toho jistě jsem zažila stresující okamžiky. Můj úsudek byl správný.
Pomalu jsem si procházela události včerejšího dne. Částečná odpověď mi přišla sama.

Sebejistě jsem se procházela chodbami v jednom z mnoha úkrytů mého mentora. Stále jsem nevěřila, jak si dokáže při vší té práci udržovat tolik skrýší… za nějaký čas jsem měla tu krutou pravdu poznat na vlastní kůži. To však dalece předbíhám. Když v tom jsem zaslechla dva až moc dobře známé hlasy. Jen mi bylo vždycky divné, že jsem Kabuta nikdy neviděla jinde jak u něho v laboratoři… tam jsem nemohla ani já. Tiše jsem se přiblížila ke stěně a naslouchala končícímu hovoru…
„Jste si opravdu jistý, Orochimaru-sama?“ promluvil podlézavě první.
„Ano, uráží mě, jak stále zpochybňuješ má rozhodnutí, kdybys nebyl ve svém oboru tak dobrý, už je dávno po tobě, Kabuto.“
„Ovšemže, to mi nemusíte připomínat, ale bude to fér vůči Anko-san? Přeci jen je to schopná kunoichi, plus vaše podřízená,“ bránil mě nečekaně Yakushi, zaslechla jsem i to, jak si posunul brýle na nose.
„To nepopírám, velice zdařilá, jenže já potřebuji něco víc. Kdyby tak byla Uchiha, to by bylo něco jiného,“ povzdechl si takřka smutně legendární Sannin. „Dnes večer opustíme tento úkryt, jen my dva se přesuneme na další, chci si tam něco zařídit a bohužel s Anko jsem skončil. Dosáhla svých limitů. Už ji nemám, co dalšího předat. Navíc už mě nebaví ta hra na ‚senseie‘. Takže se jí potom nějak šetrně zbav.“
„Jak si přejete.“
„A Kabuto? Potom si ji klidně rozpitvej, třeba bude ještě k užitku.“
„To jste mi nemusel dávat takový dárek,“ usmál se ledově Kabuto.
„Znám tě, ty bys to stejně udělal,“ uchechtl se Sannin.
Musela jsem si rychle rukou zakrýt pusu, abych nahlas nevykřikla čirým šokem a překvapením. Takže tady jsme neplnili misi? Tak co tedy? Takže já byla zklamáním? A co myslel tím, že nejsem Uchiha? O co jim vlastně šlo? Nechtěla jsem tomu věřit. Zbledla jsem jak křída, udělalo se mi zle z pomyšlení, že ležím na stole a ten úlisnej zmetek se rýpá v mým těle. Tohle jsem už dál nesnesla poslouchat, musela jsem jít do svého pokoje… vše si pořádně promyslet.

Dokonce i teď jsem měla z toho špatný pocit. Jen se mi krapet ulevilo, že nedošlo na to pitvání. Aspoň toho jsem byla ušetřena. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by mě Orochimaru-sensei jen tak z rozmaru opustil. Byli jsme spolu tak dlouho, kam až moje paměť sahala.
Slzy se mi řinuly po tváři jako dvě slané cesty. Pěsti jsem zatínala do toho nebohého mechu, co mi zachránil život. Chtěla jsem řvát a trhat. Doslova jsem zuřila, až se moje pečeť počala probouzet k životu. Potlačila jsem ji. Nenáviděla jsem ten prokletý dárek, co jsem dostala před několika málo lety k narozeninám. Prý pak budu daleko silnější.
Až teď jsem chápala, jak sprostě mi lhal. Teď ještě nenastal čas. Ještě ne, toužila jsem vrhnout všechnu svoji nenávist proti těm dvěma. I přestože jak jsem vzhlížela k Orochimaru-senseiovi jako k otci, kterého jsem neznala.
Nepřipustím, aby mě tato zkušenost zlomila! Nenechám ho vyhrát! Pustila jsem mech, osušila si oči a tváře. Už jsem se rozhodla! Nebudu kvůli tomu bídákovi brečet. Když mě tak lehce odkopl, já si zase půjdu tvrdě za svým. Již se nenechám nikým tak snadno zblbnout. Zatvrdím své srdce. Budu se mít na pozoru.
Pak budu muset varovat Sandaimeho, neměla jsem představu o čem přesně, na to budu mít po cestě spoustu času. Čím jsem si byla jistá, bylo to, že určitě nahlásím tu pitvu na mně a tu divnou pečeť.
Už nebudu mlčet.
Už nebudu slepá ani hluchá.
Což se mi také časem potvrdilo, jakou správnou věc činím.
Úplně jsem však zapomněla, že tenhle les je hotové bludiště. Stejně jako můj život, taky nabral nečekaných zákrut končící coby slepé uličky. Nezoufala jsem si však. Zoufalství jsem dnešního dne vyškrtla ze svého seznamu. Nemá pro mě v životě cenu. Nač také?
Tady jsem měla čas si všechno projít od začátku až do konce. Od toho osudového prvního setkání s Orochimaru-senseiem… ne, od teď to už je jen Orochimaru, ode mě si už žádnou úctu nezasluhuje. Ztratil na všechno svá práva, až do té chvíle, kdy mě tak bezcitně opustil. Cožpak jsem něco použitého? Čeho je potřeba se hned zbavit? Co pozbylo cenu? Já mu ukážu, jak bezcenná ještě dokážu být. Bude svého rozhodnutí litovat. O to se s radostí postarám. Ušklíbla jsem se tomu.
Živila jsem v sobě tu nenávist vůči němu, i když moje druhá půlka, objevivší se zničehonic, se snažila mi to vyvrátit. Byla jsem vskutku na vážkách. Vůbec mi nepomáhalo to, že jsem si nebyla schopná vybavit si, co se stalo od toho, kdy jsem vstoupila do svého pokoje. Útržky tam byly. Jen mi nedávaly absolutně žádný smysl. Ztráta mých věcí, hádka s Kabutem, silná detonace a nakonec něčí smích. Nebyla jsem s to určit, co se asi stalo. Měla jsem zkrátka pořádné okno!
I tak jsem se zas a znovu ujišťovala o správnosti svých činů. Ne vždy jsem s Orochimarem souhlasila, leč mlčela jsem a plnila příkazy, někdy však naoko, aby viděl za prvé moji poslušnost a za druhé žák nikdy nezpochybňuje rozhodnutí učitele, aspoň ne veřejně a nahlas. Nikdy se nedozvěděl, že jsem nezabila toho zrádce, ale potají předala ANBU, nakonec se ukázalo, jakou měl nebývalou hodnotu, Sandaime byl u toho. Dostala jsem tajnou pochvalu.
Nedlouho poté mě začalo hryzat svědomí, že ho takhle klamu, ale brzy se to změnilo. Při další misi jsem nešťastnou náhodou někoho doopravdy zabila. Necítila jsem tady nic, než že je to vyrovnáno. Tenhle muž měl zůstat naživu. Smůla…
Takže jsem stále cítila jakýsi rozkol mezi nenávistí a pochopením.
Byla jsem jako na vahách, v jednu chvíli převládala ona bezbřehá touha se pomstít, nad tím vydat se ho hledat a žádat vysvětlení.
Jsem si jistá, nebýt toho daru, celá moje bytost by se oddala myšlence na strašlivou pomstu, ninja neninja. Takhle mě to rvalo na dvě části. Musela jsem učinit další rozhodnutí, která ta část vyhraje.
Anebo najít mezi nimi nějaký kompromis.

Uběhly dva dny a já jsem stále ještě v lese, ale zítra jsem z něho venku. O jídlo jsem se příliš nestarala, měla jsem ho dostatek při ruce. Spánek jsem řešila jako tu první noc. Vždycky jsem si našla mech, pak jsem spala jak zabitá.
Dnešním večerem jsem dospěla ke konečnému rozhodnutí. Co dál. Zdali to bude ta lepší cesta mě utvrzoval fakt konce lesa. Jako by i on souhlasil a dovolil mi tím pádem odejít.
Nebudu se ohlížet zpět.
Nebudu vinit Orochimara, jak snadno mě nechal jít.
Nebudu se tím užírat.
Nebudu ničí hračkou.
A NIKDO mě nebude pitvat!
Zkrátka si najdu vlastní cestu jak tohle překonat, poučit se a zesílit ještě víc. Vytřu všem zrak, jak silná nakonec dokážu být.
Budu předstírat, že jsem Orochimara nikdy neznala, sice tím popřu svoji minulost. Ale k čertu s tím! Komu záleží na minulosti? Stejně nejde změnit. Tak co? Mám se ubíjet něčím, co bylo? To tak! Nedopřeju mu to.
Byla jsem na sebe pyšná, jak rychle jsem se z toho oklepala. Asi něco na tom pravdy bude, že příroda umí léčit zraněné duše.
Zalehla jsem ke spánku, musím zde podotknout. Lépe jsem se v životě snad ještě nikdy nevyspala a určitě nevyspím.
Ráno jsem se probudila do krásného dne. Posnídala jsem lesní plody, deset dalších minut jsem vstřebávala sílu lesa. Poplácala se po tvářích, vstala a rozhodným krokem jsem se vydala na cestu. Zbytek lesa mi trvalo ujít ani ne za tři hodinky.
S posledním krokem jsem se ještě naposledy ohlédla do toho místa, které mě tolik změnilo.
Věrná žačka se proměnila v plnohodnotnou kunoichi.
Na jeden pohled jsem se usmála do lesa a na ten druhý zas zaměřila kamennou tvář do budoucnosti.
Zbývalo udělat jediné.
Udělat ten pomyslný první krok.
Učinila jsem tak.
Moje rozhodnutí už nešlo vzít zpět, protože jsem vyhrála nad sebou samou. Nejvíc mě hřálo pomyšlení, že jsem vyhrála i nad samotným Orochimarem!