Soutěž
„Hoj, Kakashi!“ zvolal chlapec hlasitě a pozdrav doprovodil svižným mávnutím pravé ruky. „Kakashi! Hej!“ snažil se opakovaně upoutat pozornost kamaráda, kterého zahlédl na opačné straně louky, ale nedařilo se. Byl zvyklý, že Hatake jeho entuziasmus nikdy neopětoval, ale vždycky se alespoň ohlédl a znuděně kývl. Byla to jeho drsňácká image a Gai to respektoval. Jenomže dnes se nevzmohl ani na to. Když vykřikl potřetí a opět se nic nestalo, rozhodl se přeběhnout louku a vyříkat si to s tím nadutcem tváří v tvář.
28. březen.
Jaro se probudilo a zima se musela smířit s tím, že skončil čas její vlády.
Ptáčci zpěváčci se vrátili do Listové a ohlašovali svým cvrlikáním nadcházející příchod jara.
Květiny rozkvétaly, aby se konečně mohly po dlouhé zimě dotknout prvních hřejivých slunečních paprsků, na které se dlouho těšily.
Zvířata v lesích všude kolem Konohy se probouzela ze zimního spánku a radostným řevem, mručením, pískáním, mlaskáním, kvílením a chrochtáním vítala jaro v celé jeho nádheře a kráse.
„Úplně nejlepší dárek? Myslíte jako za celej život? Asi, když mi moje žena Hinata dala první pusu.“ (smích)
„Tak tomu rozumím. A kromě toho?“
Vypadalo to jednoduše. Vejít dovnitř, uzmout tu věc a zmizet, jenže… Nebylo by to tak jednoduché, kdyby mezi ním a cílem nestála deset stop vysoká zeď. Navíc ke všemu byl vyslán na misi sám. Prej jednoduchá mise. Cítil však něco, co mu napovídalo, že by měl být opatrný. Podrbal se ve stříbřitě šedých vlasech a povzdechl. Od úst mu šel lehký obláček páry. Určitě měl na masce jinovatku. Byla tu velká zima. Možná, když sebou švihne, tak budu moct jít rychle domů.
Nastala okurková sezóna. Nic se nedělo, misí bylo pomálu a všude zavládla lenora. Pro všechny to byla příjemná změna po náročných dnech, každý si chtěl užít chvilku klidu, každý až na Naruta. Pro něho byl současný stav něčím naprosto nepřijatelným. Většina lidí si našla nějakou zábavu a na něho odmítala brát zřetel. Za svými kamarády chodil tak dlouho, až ho začali mít po krk a do kanceláře Hokageho měl přísný zákaz vstupu, protože si zvykl trávit tam poměrně dost času.
Konoha se opět probouzela do dalšího dne, který bude stejný jako předešlý. Ovšem jen jeden shinobi vstal dříve, byl jako na jehlách. Nechtěl si připustit, že je zase o rok starší, proto již kolem páté hodiny ranní bylo možno vidět Ibikiho jdoucího do práce. V posteli opravdu nemohl vydržet a tato procházka skoro ještě noční Konohou mu přinesla klid do rozjařeného srdce, toužíc po nějaké pozornosti. Tyhle city si přísně zakázal. Ovšem na tenhle den mu nějak nešly potlačit. Stával se člověkem, což se mu nezamlouvalo.
Věnováno všem konožanům, kteří na konoze pro sebe objevili i ten nejmenší ždibíček naděje......
Jak poznáš, že se někdo uvnitř rozpadá?
Foukneš mu do ucha a on odskočí.
„Mami, proč jsi tak unavená? Mami.“
„Cože? Ale to se ti jen zdá, broučku. To se ti jen zdá.“
Jak najdeš poklad, když nemáš nápovědu?
Nadechneš se větru.
„Mami. Mami. Toho medvídka... nepotřebuju. Mám jich hodně. A jsem už velká.“
„Ale vždyť je tak pěkný, zlatíčko, aspoň v pokojíku nebude ostatním medvídkům smutno a poslechnou si nová vyprávění, určitě už od sebe všechno znají. A tátovi by se jistě líbil. Ještě tuhle mašli do vlasů, co říkáš? Líbí se ti? Mně moc.“
Ozvalo se zašustění klíčů v zámku.
„Jsem doma.“ zašeptal jemný hlásek vycházející z úst mladého chlapce. Avšak nikdo mu neodpovídal, nikdo tam nebyl. Vracel se do prázdného bytu jako každý den. Tiše vzdychl a zabouchl za sebou dveře. Sundal si boty a zamířil do kuchyně nalít si pohár vody. Neměl však žádné čisté sklenice, a tak si vodu nalil do prázdného hlubokého talíře.
„Měl bych umýt,“ řekl nahlas.
Už desetkrát se mě ptala, co bych chtěl k jídlu, a já jí pokaždé odpověděl, že to nechám na ní. Stejně by to smetla a uvařila něco jiného, tak proč se zbytečně unavovat. Nikdy nemělo cenu se s ní hádat ohledně jídla, protože kuchyně byla jejím královstvím a my poddaní jsme neměli právo mluvit jí do vaření.
„Tak už sis to rozmyslel?“ zeptala se pojedenácté.
„Říkám, že je mi to jedno.“
Miesto vraždy. Možno to poznáte z knihy, filmu, či nedajbože z osobnej skúsenosti. Miesto ohradené policajnými páskami, uprostred ktorého si tróni mŕtvola. Asi taká mŕtvola, ktorú práve obťahuje Tekka Uchiha bielou kriedou, zatiaľ čo Yashiro kontroluje, či jeho kolegovia natiahli pásku presne podľa predpisov a Inabi si do zápisníka zapisuje doteraz zistené údaje.
„Tak, máme tu mŕtvolu mladého muža vo veku...“ začal Inabi nahlas.
Slunce sice teprve vyšlo, ale celá vesnice už byla na nohou. Tento den byl očekáván už nějakou dobu a vesničani se na něj těšili a připravovali už několik týdnů. Dokonce i největší lenoši a ospalci už pobíhali kolem a snažili se také přiložit ruku k dílu. Konečně zmlkli i pesimisti, kteří tvrdili, že se toho dne rozhodně nedočkají a taky je strhla slavnostní nálada.
„Shizune!” ozval se naléhavý hlas Hokage. Hned na to se otevřely dveře kanceláře a v nich se objevila černovlasá asistentka, držící růžového Tontona.
„Hai, Tsunade-sama? Co potřebujete?” tázala se.
„Večer chci jít do kasina. Zajdi mi pro peníze.”
„Jako vždy půl milionu yenů?”
„Ano,” souhlasila Tsunade. Pak pokynula Shizune, že může jít.
Po ukončení všech konfliktů se mnoho ninjů ocitlo bez práce. Rozšíření technologií rovněž zapříčinilo vymizení mnoha běžných zakázek pro ninji. Ne každý z bývalých bojovníků byl ochoten, nebo schopen najít si normální práci.
"Je to váš osud Hinata-sama," řekl tehdy Neji a pozoroval zamlklou Hinatu, která stála klidně před ním.
Vzpomínala Hinata na poslední chvíle, kdy viděla Nejiho. Zemřel, když to nikdo nečekal. Hinata sevřela ruce v pěst. Od té události uběhly už tři roky a stále nikdo nevěděl, proč Neji zemřel, proč musel zemřít zrovna on.
"Hinato, není ti nic?" Zeptala se Hanabi své starší sestry. Dnes spolu trénovaly, ale Hinata byla pořád myšlenkami někde jinde. Dědička Hyuuga klanu se podívala na svou mladší sestru.
„Pffff, i ty mraky se dneska nějak loudají!“ vzdychla si Temari a stiskla pevněji Shikamarovu ruku, aby ho donutila zareagovat.
„Z jihovýchodu už pádí čtyři beránci!“ odvětil jí zcela s klidem.
„A ten černej vlk, co je pronásleduje,“ přidal se Chouji.
„To je ale rande! Proč si připadám, že vám tu dělám křena!“ vybouchla blondýnka a pustila Shikamarovu ruku.
Celou Konohagakure no Sato halil toho dne opar děsu, který zanechával v pozadí i optimismus slunečního svitu, tak obvyklého v letních měsících, jehož půlka právě nastávala. Ten strašlivý pocit, ta hrůzná předtucha něčeho zlého se plazila ulicemi a v brzku zachvátila každého, kdo byl tak nepozorný, aby jí to dovolil. Sevřela lidskou duši, zatnula do ní drápy a pak už nepustila. Ve sklepeních pod budovou Hokage totiž někdo, nebo spíše něco, příšerně ječelo.
S úsměvem jsem vybírala knihu, kterou dnes dětem budu číst, i když jsem věděla, že bude zbytečná. V duchu jsem vděčně děkovala všem Kagům za to, že bojiště je mimo Konohu. Každý den shinobi trnou v obavách, že se sem fronta přesune. Zatím se to nestalo. Přesto mají civilisté a děti zákaz opouštět vesnici.
[i]Horko. Vyčerpávající a neústupný horký vzduch se v lehkých otáčkách vznášel nad bojem zničenou krajinou. Kapka potu, která se neposlušně táhla podél krku až k dekoltu zelenooké dívky lehce dráždila její rozžhavenou pokožku. Ztěžka dýchala. Pozvedla hlavu. A právě tento nepatrný pohyb neměla dělat. Naskytl se jí pohled na dva muže. Její týmoví partneři. Ten černovlasý teď z výšky hleděl na blonďatého pod sebou, který z posledních sil křičel pro ni nesmyslné věty. Brečel a řval z plných plic. Ona se neodhodlala říct ani větu.
Tiché šero, jak neodvratný osud snášející se na krajinu. V dálce zahouká sova, slyšíš myš drápající se hlínou někde pod tebou. Mraky, temné, dusivé a plné těžké vody poletují na obloze a jen hledají, kde mohou spadnout, a studený vichr profukuje krajinou, snad aby zahnal vše živé do úkrytu.
Sedíš v polorozpadlé chatrči opřené o skalní převis. Na skále nad sebou vidíš zbytky vytesaných obličejů, zničené korozí tak, že jejich původní rysy jsou dávno neznatelné. Ale ty víš, kdo tam visí. Moc dobře si je pamatuješ, všech šest.
Pod maskou ukrýval se výraz klidné spokojenosti. Lehce nahrbená záda znamenala uvolnění a jedna ruka v kapse jej zdůrazňovala. Druhá ruka citlivě svírala oranžovou knížku, přímo lahodné čtivo pro jejího zdánlivě „jednookého“ čtenáře…