Sedm Osamělých - Kapitola 25

Přesto, že z toho někteří neměli radost, tak čas společně strávený Raiuovou partou a dvojicí z Listové probíhal dobře, pro některé dokonce i zábavně. Trhlina mezi Tayuyou a Narutem byla stále hmatatelná, blonďákův přístup k ní se však změnil. Už nebyl aktivní ve svých verbálních útocích, no o druhé straně se to říct moc nedalo. Tayuya nebyla odpouštějící typ a stále měla v paměti jejich setkání jako nepřátelé, i to, co následovalo. A dávala mu to pěkně sežrat. Čímž zase Naruta vytáčela k nepříčetnosti.
Touhle jejich hrou se bavili ostatní. S novým volným časem na jednom místě a oddechem, že je nikdo nesleduje, všichni začali s individuálním tréningem i s cvičnými souboji mezi sebou. Zkoušeli své dovednosti jeden proti druhému, aby se naučili reagovat na různé bojové situace a umět na ně zareagovat.
Právě probíhal cvičný souboj mezi Narutem a Nouzuem, který sledovali všichni. Našli si větší volný dvorek, ve kterém měli určené omezení, že se musí pohybovat pouze tam, maximálně na střechy okolo, a to jen když je bude vidět. Nechtěli, aby ohrozili civilisty a samotné město.

Stáli proti sobě, hleděli si zpříma do očí, a provedli Pečeť Konfrontace, neboli poloviční pečeť Tigr složenou jen pravou rukou na znamení toho, že jsou oba dva připraveni. Když spustili ruce dolů, rozeběhli se proti sobě a boj začal. Naruto sekl kunaiem po Nouzuovi. Ten útok snadno zablokoval svým listovým kunaiem připevněným na levé paži a hned ukázal, že tudy cesta nevede. Vyskočil a provedl výkrut, který Narutův kunai zaklíněný mezi dvěma břity Nouzuova, vyvrátil z blonďákovy ruky. Ten se ho rychle pustil, přesto mu tu ruku prudce pootočil.

Listový ninja zaútočil kopem proti Nouzuovi, který byl v podstatě na jednom místě a pouze se otáčel okolo své osy. Nouzu však překvapil, když využil kontrolu své čakry a z jedné ruky vypustil krátký pulz větrné čakry, která zcela změnila jeho trajektorii a dostal se z dosahu Narutova útoku. Dopad na zem nebyl už ale tak ladný, ale na tom tolik ani nezáleželo. Dostal se pryč. Naruto byl ohromený tímto únikem, ale neváhal dlouho a přiložil ruce k pečeti tvořící kříž.
„Kagebunshin no Jutsu!“
Na scéně se objevilo dalších šest Narutů, všichni se stejně odhodlaným obličejem a každý vyzbrojený kunaiem. Všech sedm Narutů zvolalo hesla jako „Na něj! Vpřed! Dostaňte ho! Jó!“ a zároveň se vrhlo proti Tengu. S klidným výrazem jemu vlastnímu se na to Nouzu díval a vyskočil přímo proti klonům.

Když se jeho žluto-černá šmouha setkala s oranžovo-modrou Narutových klonů a strhla se skutečná vřava, všichni sledující viděli, že Nouzu opět zvolil zcela nekonvenční taktiku. A to, že nezasáhl přímo ani jediného z klonů. To bylo v rozporu s obecnými poučkami, které přímo říkaly, aby se ninja snažil co nejrychleji snížit nepřátelskou početní výhodu na minimum, což u klonů, hlavně těch stínových, šlo snadno.
Nouzu však přímo létal vzduchem jako list stromu ve větru, svištěl mezi všemi Naruty, vyrážel či blokoval jejich útoky, ale sám se jich jen dotknul, hlavně třeba odstrčením, lehkým bouchnutím pěstí nebo kopancem, ale nikdy tolik, aby klon zmizel v oblaku kouře.
Tato nečekaná strategie se záhy projevila jako účinná, protože se pohyb všech Narutů zpomalil. Ne kvůli tomu, že by se unavili, ale spíš proto, že to, co měli předtím v plánu, už neplatilo, a tak každý z nich teď přemýšlel samostatně, tudíž kooperace mezi jednotlivými klony byla už spíše jen automatická, nikoliv plánovaná. A o to Nouzuovi přesně šlo; vnést do bitvy zmatek.

Narutové se zmateně dívali na sebe a na zelenovlasého mladíka, který vypadal, jako kdyby se nic nedělo, jakoby všechny přemety, výkruty a skluzy dělal zcela běžně. A některé to dopalovalo.
„To je k vzteku! Vůbec ho nemůžu trefit!“
„Ani já!“
„Je jak ten pitomej pštros! Nejde ho chytit!“
„Co kdybys začal konečně bojovat!“
Ani po této výzvě se Nouzuův postoj nezměnil. Stál na jedné noze, ruce v úrovni ramen složené do písmene L před sebou a díval se na všechny klony polozavřenýma očima.
„Skočte na něj všichni najednou!“ zvolal jeden z davu bojovně a všichni se ke křiku přidali.
Travnatý ninja rychle vzal z vaku na zbraně kouřovou bombu a hodil si ji pod nohy. Celé bojové pole zahalil temný dým. Narutovy klony si zakryly ústa, ale byly ve střehu pro případ výpadu z kouřové clony. Ten se však nestal.

Kouř zmizel a klony se začaly rozhlížet po Nouzuovi, protože tam, kde předtím stál, už nebyl. Hned ho našly a zarazily se, když viděly svého soupeře na hromadě beden s nohami ve vzduchu, držícího se pouze na levé ruce, zatímco druhá byla připravená (tedy, zřejmě byla) k boji. Zmatení klonů brzy opadlo, když jeden z nich zakřičel.
„Na něj!“
A všechny se najednou vrhly proti Travnatému ninjovi. Bedny byly zcela zakryty hromadou Narutových klonů, které se teď válely na sobě jako valná hromada ve snaze zablokovat Nouzuovi pod nimi pohyb. Jeden z nich však zůstal na místě, ten pravý, a sledoval to. Něco se mu nezamlouvalo. Nouzu se nijak nesnažil uhnout, když po něm jeho klony skočily.
Díval se a najednou si všiml, jak se z hromady objevily zelenovlasého sandály.
Někdo mu najednou zezadu podrazil nohy a překvapený Naruto padnul na zem. Ucítil u krku kunai, který, jak si uvědomil, byl vlastně jeho. Podíval se nad sebe a uviděl sebe sama, ovšem se znuděným výrazem. S výbuchem bílého dýmu se změnil v Nouzua. Ten nad ním klečel s levou rukou držící standardní kunai u Narutova hrdla, s jeho vlastním listovým kunaiem přiloženým u Narutova srdce a pravou nohou stojící na Narutově levé ruce, aby se nemohl hýbat. Naruto nechápal, co se vlastně stalo.

„Konec,“ zvolal Jiraiya a mávl rukou: „Zvítězil Nouzu.“ Tímto oficiálním ukončení souboje se Nouzu zvednul z Naruta, který byl naštvaný, že prohrál a nabídl mu ruku. Blonďák se podíval na nabídnutou ruku, pak se ušklíbnul a pomoc ke vstání přijal. Nouzu se také usmál.
„Ještě proveďte Pečeť Smíření,“ řekl starší ninja a oba chlapci přikývli, zvedli ukazováček a prostředníček pravé ruky jako při Pečeti Konfrontace, akorát že je pak za sebe zahákly jako při potřesení ruky a oba dva se usmívali.
„To byl vskutku zajímavý souboj,“ pravil Jiraiya bodře: „Snad nikdy jsem neviděl takovýhle způsob boje s Kagebunshinem.“
„To je Nouzuův výcvik,“ řekl Raiu, který se také usmíval: „Nebojovat podle pravidel a zmást tím nepřítele. Tím se stane pánem situace a získá navrch.“
„Porazil bych ho, kdybych chtěl,“ začal se hájit Naruto, který společně s Travnatým ninjou přišli k ostatním.
Na to se ozvala Tayuya, která si dala ruce v bok.
„Jo, tak proč jsi to neudělal?“
Naruto se vztekle nafouknul a díval se na Tayuyu, která měla zase opovržlivý výraz. Ovšem všem bylo jasný, že si z blonďáka jen střílí a začali se smát. To přimělo Naruta se poškrábat na hlavě a se širokým úsměvem se zašklebit. Dokonce i zrzka se nakonec smíchu neubránila.

* * * * *

Zábava ve veselém duchu pokračovala další dva dny, kdy si užívali volna k dalším cvičením a hrám.
Bylo už odpoledne a skoro všichni byli různě po venku. Raiu spokojeně procházel budovou ven, aby mohl poslat další zprávu do své vesnice, když v hale potkal Jiraiyu. Pozdravil ho kývnutím a Sannin mu to oplatil.
„Ty nejsi ještě venku s ostatními, Raiu?“
„Zrovna jsem se chystal, Jiraiyo-sama. Jen jsem se trochu zdržel,“ odpověděl Raiu napůl pravdu. Starší muž se usmál a kývnul vědoucně.
„Tak si to užij, Raiu... Ikazuchi.“

Mladík se zastavil na místě a ztuhnul. Do háje, on to ví... pomyslel si, když jeho krytí bylo tatam. Pomalu se otočil k Jiraiyovi, který ho sám sledoval se založenýma rukama na prsou.
„Jak jste na mě přišel?“ zeptal se nejistě Raiu a s rukou lehce cuknul. Škoda že u sebe neměl ani jeden svůj meč. Pokud si toho pohybu Jiraiya všiml, nedal to najevo a zachoval naprostý klid.
„Ten bojový postoj, který si zaujal na ulici, když se tvoje kamarádka a Naruto chtěli zabít,“ vysvětil Jiraiya a mladík se uculil. Samozřejmě. Přelstít jednoho ze Sanninů nemůže být tak snadné. „Tenhle postoj jsem viděl pouze u členů klanu Ikazuchi ze Skryté Oblačné, a taky jsem si vzpomněl, že vůdce klanu má syna. Tak jsem si to dal dohromady.“
„Vy znáte mého tátu?“ divil se Raiu udiveně.
„Pouze z vyprávění. Slyšel jsem historky o některých jeho činech včetně toho, že měl mečem proseknout díru skrz horu,“ Jiraiya se usmál při té představě, a totéž udělal Raiu.
„Jo, to se o něm říká. Ale to není pravda. Bylo to jinak,“ pak Raiu změnil tón hlasu na vážný. Protože tohle bylo vážný. „Co teď se mnou uděláte?“

Jiraiya jen pokrčil rameny a zavřel oči.
„Co bych s tebou dělal?“ znovu je otevřel a vpil zrak do Raiuovi tváře, „nejsi tu proto, abys ublížil Narutovi nebo Skryté Listové Vesnici, tak nemám důvod. Ovšem, vzbudil jsi moji zvědavost. Potkat Ikazuchiho, který je ve společnosti ninjů z různých zemí včetně kriminálnice a skrývá se, to není jen tak. Pověz mi, co tu děláš? Proč jsi zběhnul?“
Proti tomu se Raiu ohradil a jeho předešlá nervozita a nejistota byla pryč.
„Omyl. Já nezběhl. Jsem stále loajální k Oblačné a Raiakgemu-sama.“
Raiu udělal pár kroků k žabímu mudrcovi, ale sklopil pohled od něho: „Musel jsem odejít pryč, abych splnil něco, co bych ve vesnici nemohl.“
Jiraiya ze sebe vydal jen prosté „hmm?“ a dál sledoval Raiua, který se jeho pohledu vyhýbal. Když pauza přetrvávala, tak sám promluvil.
„A co to něco je?“
Raiu se ošil a chvíli trvalo, než odpověděl.
„Chci někoho najít. Někoho, koho jsem ztratil v minulosti. Teď jsem dostal příležitost ho vypátrat, i kdyby mě to mělo stát život.“

Jiraiya přikývnul, že rozumí a už se dále neptal, což Raiu uvítal. Nerad o tom takhle mluvil. Ne s každým.
„A co Tayuya?“ zeptal se nečekaně Jiraiya a mladík se zarazil.
„Co?“
„Vidím, jak se na ni díváš při každé možné příležitosti,“ vysvětlil starší ninja a mladík začal rudnout.
„Nevím, o čem mluvíte, Jiraiyo-sama.“
Sanninovi se zvedly koutky úst v úšklebek z toho, jak přivedl Raiua do rozpaků a zabrumlal si pobaveně. Raiuovi došlo, že si z něho Jiraiya utahuje a také se zasmál.
„No, jak myslíš,“ řekl žertovně Jiraiya, napřímil se potom, co byl opřený o zeď a vyrazil opačným směrem, než kam měl předtím Raiu namířeno. Uprostřed haly se však zastavil.
„Ona se na tebe dívá podobně.“

Raiuovi oči se otevřely naplno a lehce mu poklesla čelist, i když ústa zůstala zavřená. Ve tváři se mu objevilo ještě více růže, takže teď měl barvu kůže skoro jako běžní lidé. Tento muž si u něho teď získal hodně sympatií, ale hlavně respekt, který Raiu nerozdával jen tak někomu.
Sannin se znovu rozešel pryč, když na něho Raiu zavolal.
„Jiraiyo-sama?“
„Hmm?“ otočil se starší ninja a mladší k němu udělal několik dlouhých kroků.
„Mohl bych vás požádat o pomoc s něčím?“
Jiraiya na něho hleděl s dávkou zvědavosti s ohledem na to, co bylo teď řečeno.

* * * * *

Venku spolu byli Jakkaru, Nouzu a Naruto. Raiu byl ještě v jejich dočasné noclehárně s Jiraiyou, ale měl se k nim brzy připojit. Tayuya někde hrála na svoji flétnu. Enza někam zalezl a určitě se vrtal v některé ze svých loutek. Nevyhledával tolik společnost ostatních, ale zase se jí úplně nevyhýbal. Spíš jen na ně teď neměl moc náladu. Trojice se právě vracela z nákupů pro Okimotovu rodinu. Přestože u nich už nebydleli, tak s nimi měli vřelé vztahy, a obzvláště Jakkaru jim stále pomáhal. Právě teď nesl celou přepravku jablek do speciálního koláče, který Tanimoto nabízel ve své pekárně jednou za týden.

„Mým snem je stát se Hokage, aby mě v Listové všichni respektovali a uznávali, dattebayo!“ řekl rozhodně Naruto, jako kdyby to někdo ještě neslyšel, i když podle všech to snad říkal aspoň dvakrát denně.
„Ty jo!“ zvolal nadšeně Jakkaru, ačkoliv už od Naruta tyto slova nejednou slyšel. „Tak to budeš hodně silnej, slavnej a důležitej!“
„To teda jo, dattebayo!“ prohlásil hrdě Listový ninja a přímo se dmul pýchou za něco, co vůbec nebyla pravda. Naruto se podíval na mladšího chlapce, který už teď byl mnohem vyšší než on sám. „A co ty, Jakkaru-niichan? Chceš se stát Tsuchikage?“
„J-já?“ mladšího, ale většího chlapce ta otázka překvapila: „N-ne! Ne. Na to nejsem dost chytrý.“
„Vůbec ne! Stačí si jen věřit, že to dokážeš!“ podpořil ho Naruto, ale Jakkaru jen zakroutil hlavou a otočil ji před sebe na cestu.
„Já jen chci chránit svoji maminku a zbytek lidí na farmě. Lidi ze Skryté Kamenné bych taky chránil, ale pro mě je nejdůležitější má rodina.“
Ta odpověď blonďákovi zřejmě stačila, když se otočil na zelenovláska, který vypadal, jakoby si už chtěl lehnout.
„A co ty, Nouzu? Ty se nechceš stát vůdcem vaší vesnice?“
„Ne,“ před rychlou odpovědí se Nouzu nadechl, ale nebylo to proto, že by odpověď byla pro něho nějak těžká, ale prostě se jen zrovna nadechoval. Řekl to úplně normálně, bez nějakých emocí či změny tónu hlasu, jako kdyby mluvil o počasí. Narutovi to (překvapivě) neušlo.
„To ti na tvé vesnici a kamarádech nezáleží, nebo co?“

„Nemám přátele,“ prostě odpověděl Nouzu, „ani rodinu. Mý rodiče zabili, když jsem byl batole a vychovávali mě v sirotčinci. Jako mnohé děti mne naverbovali do ninjovské školy a jen díky svým schopnostem jsem tím prošel. Na Travnaté mi tolik nezáleží. Jde mi o boj, a hlavně stát se jedním z Tengu. Nic víc.“
Jakkarův obličej posmutněl, ale neřekl nic, protože už to věděl (ne všechno), ale Naruto se tvářil šokovaně. O samotě toho věděl dost, ale nechápal Nouzův nezájem o zaplnění prázdného místa v srdci, které tam musel mít stejně, jako ho měl on. Nouzuovi to bylo úplně jedno. V blonďákovi začalo vřít.
„A co týmoví parťáci? Nějaké si musel mít!“
„Náš tým geninů byl sestaven z toho, co zbylo. Z těch, se kterými ostatní nechtěli nic mít. Očekávalo se, že brzo umřeme, ale já, Yakeno a Kakuri jsme každý byli natolik schopní, že jsme sami dokázali přežít. Ale ani jednoho nezajímal ten druhý. Náš kapitán považoval za trest mít nás na starosti. Mě to bylo jedno a ostatním taky. Byl jsem rád, když si mne vybral Outori-sama jako svého žáka a zbavil se jich.“

„To nemyslíš vážně!“ rozezlil se Naruto, zaskřípal zuby a zatnul pěsti.
„Myslím,“ řekl prostě Travnatý ninja s tím svým prostým, znuděným výrazem a přidal do kroku. Když měl náskok tří kroků, zahalil ho dým a Shunshinem byl pryč.
„Vrať se!“ zavolal naštvaně Naruto, ale bylo to zbytečné, Nouzu zmizel. Otočil se k Jakkaruovi, který se při jeho pohledu zarazil a lehce se začal třást. Naruto chvíli tiše zuřil, ale když si uvědomil. jak mladíka znervózňuje, tak se zklidnil, přesto pevně svíral ruku v pěst.
„Takovéhle bezcitné chování k ostatním mě tak vytáčí, dattebayo!“

* * * * *

Téhož večera Raiu seděl na střeše, zatímco ostatní se chystali ke spánku, pokud už nespali. Trávil takhle každý večer, že se díval na město a hvězdy. Ten klid mu pomáhal přemýšlet nad vším, co musel plánovat ohledně svého záměru zůstat mimo vesnici a pracovat na sběru informací o Orochimarovi, což ale nebyl jeho hlavní cíl. Aby tenhle klam Raiakgeho-sama i zpravodajské oddělení přetrval co nejdéle, musel věnovat spoustu času a energie na udržení náskoku, a do toho ještě dělat na svém vlastním, pravém cíli. Raiu to bral jako jeden z pozitivních prvků jeho insomnie.
Z večerního klidu ho vyrušily blížící se kroky na schodech. Černovlásek otočil hlavu a spatřil temeno ježaté blonďaté hlavy. Usmál se a díval se, jak se Naruto vyškrábal nahoru a přistoupil až k němu.

„Co tady sedíš takhle sám, Raiu? Kluci dole sehnali karty a hrají Hanafudu. Nechceš se k nám přidat?“
„Ne, děkuju,“ zdvořile odmítnul Raiu a otočil hlavu zpátky na město, které se pomalu ukládalo ke spánku, ačkoli se ještě v mnoha oknech svítilo: „Potřeboval jsem si něco promyslet v klidu a večer mám k tomu nejlepší příležitost.“
Naruto si k němu přisednul a podíval se také na město.
„Proč večer?“
„Mám problémy usnout, tak toho času využívám k přemýšlení. Mám klid, protože všichni ostatní spí,“ odpověděl Raiu: „To si přišel jen mě pozvat na karty?“
„Ne,“ řekl Naruto a jeho hřejivá dobrá nálada mu vyprchala z tváře: „Nouzu mne naštval.“
„To jde?“ zeptal se Raiu lehce pobaveně, „ten tak moc nedělá nic, že je to až k nevíře, jak by mohl někoho naštvat.“
„Nesnáším ty, kterým jsou ostatní ukradení. Když ignorujou ty, co jsou kolem nich.“

„Jo, tohle,“ Raiu přikývl, „Jakkaru mi o tom řekl.“
Naruto začal vrtět hlavou.
„Jak může být tak chladný? Ke své vesnici, ke svým přátelům. Tohle nemůžu pobrat, dattebayo!“
„Musíš pochopit jednu věc, Naruto,“ reagoval Raiu a objal si kolena, „a to, že Skrytá Travnatá Vesnice je velmi krutá ve všech ohledech. Není to tam tak pokojné jako v Listové, nebo třeba v Písečné. V Zemi Trávy se bojuje s nájezdy banditů neustále a politika Travnaté je nemilosrdná. Nouzu v tomhle vyrůstal a naučil se spoléhat jen na sebe, protože celou dobu byl sám. Nepřetržité vraždění a drsné zacházení bylo vše, co viděl. Rozhodl se nebýt takový, jako ostatní. Nechce ubližovat ostatním, dokud to nebude nezbytné, to ale neznamená, že ho budou lidé zajímat.“
„Taky jsem byl sám. Vím, jaké to je.“ ohradil se Naruto.
Raiu se však nedal a klidně kontroval.
„Ale nežil si v tom prostředí, jako on. On není ty a ty nejsi on. Nevztahuj svůj osud s jeho, když nevíš, jaké to bylo.“

„Ale prdlajs,“ odsekl Naruto nabručeně.
Raiu odhadoval, že blonďák nemohl nic namítat, protože to byla pravda, ale přesto něco říct musel.
„To já nemohu přijmout. Nemohu uznat, že tu může být někdo, kdo nechce mít přátele.“
Raiu se uculil a nic neřekl. Ne hned, ale počkal pár vteřin.
„Myslím si, že my jsme pro Nouzua důležití, i když by to asi nepřiznal ani sám sobě. Cestuje s námi, pomáhá nám, přestože by nemusel. Něco pro něho znamenáme.“
Blonďák hleděl na Raiua, přemýšlel, pak otočil hlavu a podíval se na město.
„Je to hezký pohled, že?“ podotkl Raiu, a také se začal dívat, jak se prohlubovala noc a osvětlená okénka jedno za druhým pohasínala.
„Ano. Už vím, proč tu v noci tak rád sedíš.“
„Hehe, a to si se ještě nepodíval nahoru na hvězdy.“

Tak si oba chlapci lehli na střechu a sledovali noční oblohu. Jen tak si lehnout a dívat se na hvězdy, to pomáhalo vyčistit si hlavu, nemyslet a jen se ponořit do toho pohledu.
„Štve mě to,“ začal Naruto po několika minutách ticha.
Raiu otočil pohled k němu a poslouchal.
„Protože by to znamenalo, že můj cíl je špatný. Že moje snaha přivést mého přítele zpátky domů potom, co řekl, že nás nepotřebuje, je zbytečná. To já prostě nemohu přijmout. Přivedu ho zpátky, i kdyby to mělo trvat celé roky. Jinak nemám na to stát se Hokage.“
Raiu si svoji odpověď nejdříve probral v hlavě, než ji nahlas vyslovil.
„Ty jsi vážně blbec, Naruto.“
„Co?!“ rozohnil se blonďák, zvedl se a díval se na černovlasého mladíka, který se šklebil od ucha k uchu.
„Svět ale potřebuje blbce, kteří udělají to, co ti ostatní považují za nemožné.“
Listový ninja a Jinchuuriki se na něho chvíli díval, a pak se oba rozesmáli. Smáli se tak nahlas, že tím probudili lidi v okolních domech, kteří na ně začali pokřikovat, ať toho nechají, že už je čas jít spát. Po chvíli se uklidnili a museli to rozdejchat.
„Já jsem totiž taky blbec,“ řekl Raiu a překvapený Naruto se na něho podíval.
„Proč to říkáš? Jakkaru o tobě mluví jako o nejchytřejším člověku, kterého potkal.“
„Jsem, protože i já chci udělat něco, co jiní považují za nemožné. Včetně mě. Ale jsem ochotný to stejně zkusit. Tak dlouho jak jen to bude možné.“
„A co to je?“
„Chci někoho najít. A když to bude možné, přivést ho taky domů,“ odpověděl Raiu a s úsměvem se díval zase na hvězdy. Naruto ho jen potichu sledoval.

* * * * *

Ve Skryté Zvučné sledoval Innami za pomocí svého jutsu, co viděl skrze jednoho ze svých zvířecích společníků. Pod svojí objemnou a starou dýchací maskou se ďábelsky usmál.
Konečně jsem tě našel. Celé měsíce to trvalo, ale konečně tě už mám.
Říkal si pro sebe v hlavě a přešel svojí osobní dílnou a laboratoří ke skříni a otevřel ji. Tam byly vyskládané nejrůznější ninjovské zbraně a zařízení včetně zvučné rukavice. Do rukou vzal právě rukavici, kterou rychlým pohledem přejel, a pak zvedl hlavu.
Teď už mi neutečeš. Tohle vyřídím osobně.