Konoha High School 04

Úsměv i nečekané objetí jsem jí opětovala. Opravdu se zdála velmi milá.
„To ty vypadáš opravdu nádherně!“ Hinata se jen jako odpověď zaculila. Myslím, že to věděla.
„Jinak vy se určitě znáte, že?“ otočila se tentokrát na kluky. Poprvé jsem se na ně podívala. Vypadali jinak než ve školní uniformě. Naruta jsem si jenom rychle projela očima. Za to na tom druhém jsem se zasekla. Jeho uplé tričko bylo snad průhlednější, něž košile ve škole. V ruce držel černou mikinu a na tváři měl nezaujatý pohled, ale to měl vlastně vždy.
„Jsme spolužáci,“ vytrhla mě až z mého přemýšlení Ino. Neměla bych se na něm takhle zasekávat.

Po chvilce jsme všichni vešli do malé útulné kavárny a sedli si do rohu. Hned co jsme se posadili, Naruto vycítil první chvíli, kdy mohl mluvit a hned toho také využil.
„Musím říct, že vám to strašně dlouho trvalo! Nechápu, co vy holky děláte vždy tak dlouho.“ Musela jsem se tomu zasmát, Kluci si vždy stěžují, ale čekali jste už někdy na kluka?
„S vámi je to mnohdy mnohem složitější! A u vás to člověk už vůbec nechápe!“ ohradila se Hinata a spolu s Narutem se tomu zasmáli. Zajímalo mě odkud se ti dva znají.
Zanedlouho k nám přišla menší číšnice a vzala si naši objednávku. U té mé zase nit nemohla zůstat suchá. Jak jinak.

„Hn, kafe jo? Jsi tak předvídatelná.“
„Sasuke, jsme v kavárně, co jiného bych si měla dát?“ Tentokrát mě jeho pokus o kousavou poznámku pravdu rozesmál. Moc lidí si nedělá srandu z kávy v kavárně. Chvíli to vypadalo, že ještě něco řekne, ale po smíchu ostatních se radši zdržel.
„Odkud se vůbec znáte?“ zeptala jsem se s nefalšovaným zájmem, protože mě to pravdu zajímalo. A nebyla jsem jediná, Ino tahle otázka přímo křičela z očí.
„Jsme dlouholetí kamarádi. Scházíme se v téhle sestavě už od malička.“ Objasnila situaci Hinata a Ino se evidentně ulevilo. Asi v Hinatě přestala vidět potencionální konkurenci. Tedy, jsou to kamarádky, takže podle mě by jí to Hinata neudělala, kdyby to věděla. Ale jsme holky, takže kdo ví, co se může stát. Potom, co nám slečna donesla naši objednávku, naše konverzace se rozproudila. Dokonce jsme se i přes moje prvotní obavy zapojili všichni.

„Sakuro, řekni mi něco o sobě! O těhlech už vím všechno, ale ty jsi ještě neobjevená!“ Řekla Hinata provokativně a podepřela si hlavu a upřeně se na mě dívala.
„Myslím, že o mně všechno nevíš, Hinato!“ ohradil se Sasuke a Hinata se rozesmála na plné kolo.
„To, že to nevím od tebe Sasuke, neznamená, že to nevím vůbec. Itachi je velmi sdílný,“ mrkla Hinata. To má Hinata asi pravdu. Itachi se zdál na rozdíl od Sasukeho více otevřený. Sasuke by se měl učit.
„Ale zpět k tobě, Sakuro,“ znovu mě pobídla.
„Na mě není nic zajímavého, Hinato,“ zasmála jsem se. Opravdu jsem byla úplně obyčejná.
„Neukradla jsi někdy něco aspoň?“ snažila se dál. Já na odpověď jen se smíchem zakroutila hlavou na náznak ne.
„Ta je čistá jak lilie, Hinato,“ přidal se Naruto a se smíchem do mě šťouchnul.
„Vy ale také nevypadáte, že bystě dělali něco extrémního,“ ohradila jsem se smíchem.
„To by si se divila. Jsme zkažený!“ mrknul na mě Naruto a začal se smát.
„Ale zas jsme neudělali nic extra extra,“ ohradil se Sasuke a podíval se na mě. Mezi námi to bylo zvláštní a strašně mě to mátlo. Jako by bylo něco nevyřčeného. Ale to byl spíš jen můj pocit.

„A tak jsi aspoň lamačka srdcí?“ pokusila se po chvíli zase Hinata.
„Podle toho, co považuješ za lámání srdcí.“
„Takže jsi někomu zlomila srdíčko!“ Zahlásila potěšeně. Byla snad první člověk, kterého takové věci těší.
„Bylo to vlastně strašně zvláštní. Jmenoval se Sasori a tak nějak celý ten vztah domluvili moji rodiče.“
„Úúú, středověk,“ zasmála se Ino a já s ní. Sasori byl kapitola sama o sobě. Byl jako něčí loutka.
„Když nad tím přemýšlím. Asi jsme spolu nikdy nebyli sami,“ zamyslela jsem se se smíchem.
„Pořád s vámi byli rodiče?!“ zhrozila se Hinata a začala se smát. Nedivila jsem se. Jen jsem se smíchem kývala hlavou v souhlas. Takže jsme tam seděli u skoro už vypitého kafe a smáli se tomu, že jsme se mým bývalým klukem v šestnácti nešli sami ani na zmrzlinu.

Venku se mezitím zatáhlo a spustil se nehezký déšť a aby toho nebylo málo, slečna nám přišla oznámit, že za chvíli už zavírají. Prakticky nás slušně vyhodila. Podívala jsem se na svoje oblečení. Měla jsem na sobě jen šaty, které mi půjčila Ino, abychom nešli v uniformě. Povzdechla jsem si, ale víc jsem se tím nezabývala.
„Ach jo, teď to budeme muset rozpustit. A já měla ještě plány!“ naštvaně mrmlala Hinata. Aspoň něco budu moct zachránit já.
„Pokud chcete můžeme, jít ke mně. Třeba si pustit nějaký film nebo tak.“
„A vašim to nebude vadit?“ zeptal se tentokrát Naruto, ale bylo vidět, že je můj návrh potěšil.
„Bydlím sama,“ doufala jsem, že se na víc ptát nebudou, protože tohle téma jsem nerozváděla ráda. Asi to všichni pochopili, protože žádná otázka okolo rodičů na můj účet nepřistála.
„Tak tedy k tobě!“ zavelel vesele Naruto a ostatní se přidali.

Smích nás přešel hned poté, co jsme vyšli před kavárnu. Ještě pořád jsme byli pod střechou kavárny, ale i tak už nás pohltilo chladno. Naskočila mi husí kůže a trochu jsem se zatřásla. V ten moment mi Sasuke do ruky vrazil svoji mikinu a bez slova vyšel do deště.
„Važ si toho. On se na svoje oblečení extrémně háklivý,“ zašeptal mi Naruto a sám vyšel na déšť.
Pro sebe jsem se pousmála a mikinu si přetáhla přes hlavu. Voněla přesně jako Sasuke. Jeho vůně byla hrozně silná a omamná, že jsem se do mikiny ještě více zachumlala. Hned jak jsem si to uvědomila, jsem zatřásla hlavou a vylezla na déšť jako ostatní. Jasně, že voní jako on, je to jeho mikina. Bylo by zvláštní, kdyby voněla třeba jako Naruto. Pane bože jsem vážně hloupá.

„Sakuro musíš jít první! Myslím, že kromě tebe nikdo neví, kde bydlíš!“ zakřičel na mě se smíchem Naruto, který byl i s ostatními dál než já. Trochu jsem se začervenala. Oni moknou na dešti a já přemýšlím nad tím, jak voní Sasukeho mikina. Rychle jsem je doběhla a snažila se je dovést co nejrychleji ke mně.

Když jsem odemkla byt, byli jsme už všichni promočení. Byla jsem ráda, že tady nebyla zima.
„Nemusíte na mě čekat! Běžte dovnitř a buďte jako doma!“ zasmála jsem se, když jsem si všimla, jak Ino s ostatními čekají na to, až se zuju konečně já.
„Můžeme si něco půjčit?“ optala se slušně Ino. Její oblečení bylo úplně mokré a celkově vypadala jako po sprše, tedy ne že by na tom někdo z nás byl jinak.
„Určitě! Klidně si udělejte čaj nebo něco! Potom vymyslíme něco k jídlu,“ pobídla jsem je a oni se v mžiku ztratili v obýváků, takže jsme znovu já a Sasuke zůstali sami.

Ve chvíli, kdy už jsem měla boty sundané a jen všechno srovnávala, mi položil ruku na záda. Začal obkreslovat nějaký znak a já strnula.
Ušpinila jsem mu mikinu?
Potom ruku spustil, přejel mi tím přes celá záda a mně znovu naskočila husina. Tentokrát ale nebyla ze zimy. Rychle jsem se otočila, abych na něj viděla.
Zlobí se?
Když jsem se však otočila, jemně se usmíval. Vypadal potěšeně, ale pořád nic neříkal. Dívali jsme si do očí a já nechápala celou tuhle situaci. Natáhl ke mně ruku a strčil mi pramínek vlasů za ucho.
„Vypadáš v ní líp než já.”
Ruku zase spustil dolů a bez dalších řečí odešel za ostatními.