Rozkaz zněl jasně

Ten cvrček se mu nelíbil. „Seš si jistej, že umíš číst?“ prohodil Kankurou lakonicky a odhrnul z cesty další větev.
„Samozřejmě,“ nadmul se skrček, stiskl pomačkanou mapu a zrudl, „jak si vůbec můžete myslet...“
„Nejsem zdejší, ale moc mi nepřijde, že bychom se blížili k nějakému výzkumnému centru,“ přerušil ho Kankurou zamračeně a otřel si zablácenou nohu o kámen. „Vaše Mizukage sice pár stromků zmínila, ale rozhodně nás neupozornila, že poputujeme neprostupnou buší a budeme bojovat o každý metr. Tak nevypadala ani chuuninská v Listové. Kruci, co to je?“ znechuceně zvedl ruce omotané zelenými rostlinkami.
„Svízel přítula. Jenže ta mapa hovoří jasně,“ nahnul se nešťastný skrček nad vojenským plánkem. „Přiznávám, že nejsem odborník na západní část Vodní země a nové Katsumotovo výzkumné centrum pomocných zbraní jsem zatím nenavštívil, ale dle mapy bychom tam měli dorazit co nevidět. Chybí nám asi posledních sto metrů -“
HVÍÍÍZD!
Kankurou na poslední chvíli trhl hlavou do strany a jen díky tomu o ni nepřišel. Vzápětí skočil po svém zmateném doprovodu a duchapřítomně ho strhl na zarostlou zem. Oba zaryli nosy do vlhkého jehličí.
Hvíííííííízzzzd!
„Zleva!“ - „Zprava!“ Hvíííííízzzzd.... hvíííííííízzzzd... hvíííííííííízd!
„Jsou jen dva!“ zařval někdo.
„Ty kráááso, to je Chou! Ruším akci, hej, HEJ, PŘESTAŇTE!“
Hvízdání vzápětí skončilo a poslední výbuch vykryla Sanshouuo.
„Hej, Chou, seš mrtvej, vo-e?“ ozvalo se zpoza ní.
Vzápětí někdo decentně kopl do masivního štítu loutky. „Slušná hračka. Kde takový prodávají? Šéfik si před válkou objednal titanovej štít na míru a doteď ho neviděl, protože to víš, nový čelenky s budovatelským znakem shinobi jsou přece mnohem důležitější než zbraně pro armádu. Fakt nechápu, na co ty čelenky byly, když nám je pak po válce zas vzali.“
„Přestaň žvanit, nemáme potvrzenou totožnost,“ okřikl ho jiný s rudými plameny na bílé masce. Kankurou mezitím zavrhl použití Karasu a vstal, aniž by věnoval pozornost krčícímu se Choushuurovi. Les tu byl stejně neprostupný jako cesta za nimi, během útoku se s ním však úspěšně popraly vražedné bomby a krátery nově nabízely mnohem víc místa. Člověk jen musel ignorovat fakt, že země pod nohama teď připomínala hladinu rozbouřeného moře a dávat si pozor, aby nezahučel do první jámy.
Stáli před nimi čtyři, každý s jinou maskou skrývající tvář, a se světle šedými vestami pozoruhodně nezapadali do temné zeleně kolem. Kankurovi bylo okamžitě jasné, o koho se jedná, ale nechápal důvod jejich přítomnosti. Nadechl se.
„Co je zač?“ předběhl ho ten s rudými plameny.
Choushuurou už konečně také vstal a teď si oprašoval svůj modrý kabátek. „Kankurou-san má na žádost Mlžné zaučit spřátelené zájemce o loutkové bojové umění,“ huhňal s ústy u kolen, „proto jsme se na rozkaz Mizukage-sama vydali do Katsumotova výzkumného centra po-“
„Nekecej nám, Chou,“ přerušil ho evidentní vůdce týmu. „Víš, že to nemáme rádi.“ Svoje tantó neschoval a držel ho zvláštně převrácené, jako by se jim každou chvíli měl pokusit podříznout krk. Kankurou ho podezřívavě pozoroval a počítal, jak rychle by dokázali zmizet z téhle divočiny. Konečný výsledek ho poněkud rozesmutnil.
Žvanílek si jich nevšímal. „Čoveče, Kaťák je úplně jinde.“
„Nekecám, hele!“ vypískl skrček pobouřeně, narovnal se a vykutal z rukávu průvodní list. Tři ANBU se svorně nahnuli nad papír, čtvrtý je všechny nepouštěl z dohledu.
Žvanílek studoval papír a drbal se pod krkem. „Jsem nevěděl, že Mlžná chce fušovat i do loutek...“
„To je ten Kazekageho bratr,“ zachraptěl náhle jejich nemluvný hlídač, „pamatuju si ho ze setkání po válce.“
Choushuurou schoval list do kapsy a zatvářil se značně samolibě.
„Kaťák je asi třicet kilometrů jižně,“ pokrčil rameny muž s kočičí maskou a připravil skrčka o všechny naděje. „Nikdy jsem tam teda nebyl, ale měl by být ve skalách, ne v lese. To vám nepřišlo divný?“
„Mizukage prostředí kolem Katsumotova centra nerozebírala,“ vmísil se Kankurou klidně, „a popravdě nevím, proč by měla, když jsme dostali mapu. Naopak líčila důležité poslání uskupení a způsob jeho organizace, což je jedním z účelů mé návštěvy.“
Přišlo mu, že ze čtyř ho poslouchá jen jeden, vůdce s plameny na masce. Druzí dva napjatě sledovali skrčka, jak ze svých četných kapes loví zbytky cukroví, kartičku do knihovny, odznak čestného člena potápěčského svazu v Mlžné, tuny zmačkaných papírů, ošuntělé rybí kosti („Ty mám pro bratra, hrozně rád je skládá dohromady.“) a mezi vším tím bincem konečně i značně unavený plánek, který při útoku bleskově schoval, místo aby se soustředil na vlastní krytí.
„Ty vo-e, oni mají naše mapy,“ vykřikl konsternovaně Žvanílek, sotva Choushuurou stačil plánek trochu uhladit.
Kankurovi začínalo pomalu svítat. „Vám dali nesprávné mapy? Jak je to možné?“
„Nám nedali žádný mapy,“ vyvedl ho Žvanílek z omylu a se zájmem si prohlížel plánek lesa. „Nojo, teď už ta cesta dává smysl...,“ mumlal si pro sebe, kreslil po plánku prstem a přeměřoval vzdálenosti. Pak zvedl hlavu a zamžoural kamsi do dálky mezi neprostupné houští plné trnů.
„To víš, my jsme elitní ANBU, my si poradíme,“ ušklíbl se vůdce při pohledu na Kankurův nedobrovolný ohromený výraz a konečně schoval svoje oslnivě ostré tantó.
„Vedení zas pos-alo...“
Plameňák Žvanílka okřikl.
„Vždyť žádný vojenský tajemství nevyzrazuju,“ bránil se, „všichni víme, jak na tom Mlžná po válce je a Písečná to samý, bysme se teď mohli pomlátit leda tak dřívkama od nanuků. Nebo mapama, dokud tam bude sedět ten kretén Uchida... Vsadím se, že mapy pro vás dostal jinej nešťastník.“
„Po nás byla na řadě Fugi,“ špitl Chouushuurou.
„Už se můžete těšit, jak společně posedíte v Kaťáku nad čajem.“
Ohledně Písečné se nemýlili. Kankurou chtěl svoji vlast hájit, proto otevřel ústa, ale posléze je zase zavřel. Těmhle mužům se sotva mohl pokusit věšet bulíky na nos jako Radě.
„To se neboj, že je bordel jenom u nás a jenom dneska,“ promluvil konejšivým hlasem Kočka, který zřejmě uhodl, co se mu honí hlavou. Ze všech čtyřech se Kankurovi zdál podle hlasu nejstarší. „V minulý válce Kamenná střílela do vlastních řad, protože vojákům nevěřila, že to hnědý není skrývající se nepřítel nýbrž polní kuchyně, kterou museli vojáci na vlastní triko přesunout z oblasti tekutých písků, kde měla dle plánu stát původně.“
„Jo, to máš jak s Oblačnou,“ přidal se Žvanílek. „Za Druhý nařídili masivní útok poblíž Rudejch skal, protože dostali echo, že se tam přesunuje nepřátelská armáda Kameňáků. Vybrakovali na to celý sklady dynamitu a výbušnejch lístků, a pak zjistili, že místo hromady Kameňáků v červenejch mundúrech zabili akorát hafo červenýho písku, co se tam volně převaluje, když se trochu zvedne vítr. Velitele jednotky přeřadili, hlavního generála Oblačný vyznamenali, protože vykázal nulový ztráty a dědek Tsuchikage z toho dodneška nemůže a na požádání o tom vypráví při oslavách novýho roku.“
„Raikage už kvůli tomu roztřískal pěkných pár stolů,“ utrousil poslední ANBU a všichni tři se až na Plameňáka rozesmáli.
„Chou, tu mapu si vezmeme, vám je stejně k ničemu,“ rozhodl tiše.
„Co tu vlastně děláte?“ rozhlédl se Kankurou kolem. Výbuchy lesu na kráse nepřidaly, ale alespoň vyrvaly několik těch nechutných plazivých věcí. „Nepřijde mi, že by tu kromě bujné fauny a flóry něco bylo.“
„Tajná operace.“
„Hrajem si na policajty a zloděje.“
„Chytáme lapky.“
„Hej!“ křikl Plameňák. Všichni tři totiž promluvili současně. „Nemůžete chvíli držet huby?!“
Kočka pokrčil rameny. „Přinesli nám mapu, zaslouží, abysme pustili chlup.“
„Reputaci už si stejně nevylepšíme,“ mínil Žvanílek, „i když taky by šlo vzpomínat, co provedla Písečná. Pamatuješ na ty neviditelný vápencový lomy?“
Kankurou rychle uvažoval, co z toho ho přednostně zajímá. „Jsou tu lapkové?“ rozhodl se pro informace o případném nepříteli. Moc nevěřil, že by Choushuura vedle něho nepřemohl i prudší poryv větru a netoužil vlastním zaviněným po prodloužení kariéry ochranky.
„Jasně, proto sem taky poslali armádu,“ zašklebil se Žvanílek. „Nás.“
„Mizukage se dozvěděla o loupežné skupince Benzaiten, přepadává kupce na západních cestách a daimyou z toho šílí,“ připustil Plameňák. „Má jich být kolem padesáti po zuby ozbrojených chlapů, dezertéři z řad shinobi, kteří nechtěli bojovat ve Čtvrté a radši si udělali z téhle džungle základnu. Měli byste vypadnout.“
Kankurou si rady v podobě úsečného rozkazu nevšímal. „Čtyři na padesát chlapů?“ zvedl obočí.
„Zapomínáš, jaká jsme elita, chlape,“ rozhodil rukama Žvanílek žoviálně. „Chlouba národa. Sice vyzbrojená za svoje, ale pořád chlouba.“
„Já myslel, že vám zbraně nakonec vydali,“ vmísil se Choushuurou zmateně. „Sám jsem Choujuurovi ten objednávkový list předával a vím, že ho bratr dal Uchigovi Uchimovi, aby -“
„Zapomínáš, že bratři Uchida a Uchima jsou prašť jak uhoď.“
„Jejich táta to úplně stejně vedl před nima a jejich povedení synáčci to stejně povedou i po nich. Bych se vsadil, že mají v rodině i starou bábu Uchigovou, která zavedla tuňákový příděly.“
Tentokrát se zasmál i Plameňák.
„Takže vám nedodávají zbraně?“ mračil se Kankurou. Připomnělo mu to vlastní, ne tak nedávný ojedinělý výbuch vzteku zaviněný mnoha přesně do sebe pasujícími maličkostmi, a dodnes to v něm vřelo, když vzpomínal na dodávku zmáčených výbušných lístků, vytáčky dodavatele a jeho kecy o neodpovědnosti za podmínky při přepravě. Tehdy dodavateli málem sám urval hlavu, a jak by jen mohl zapomenout na ten památný den, kdy se rudý vzteky odvážil vykopnout dveře Gaarovy pracovny.
„Ale jo, dodávají nám zbraně,“ uchechtl se nevesele Kočka.
Žvanílek okamžitě přispěchal s vysvětlením. „Ale jde o to, kolik nám jich dodávají.“
„Naše představa se od představ vedení diametrálně liší,“ nadhodil Plameňák a zastrčil ruce do kapes. „A tak uvidíš, jak se ve čtyřech, každý s pěti kunai, snažíme zastavit padesát cvičených ninjů, o jejichž schopnostech toho mnoho nevíme, zato však víme, že si dokázali podat celý doprovod švagra feudálního pána a ten na sobě rozhodně nešetří.“
Žvanílek otevřel brašničku a ukázal Kankurovi její obsah. „Jen pro ukázku. Tyhle kunaie, shurikeny, bomby a další jsem si platil sám a ten štít, co měl šéfikovi přijít, ten taky nenajdeš v oficiálních objednávkách vesnice. Já ti řeknu, v čem to vězí,“ zarazil Kankura, který už otevíral pusu, „je to vlastně o tom, že tu vůbec nemáme bejt.“
Tentokrát Kankura zmátl. Už neviděl, jak jindy korektní Choushuurou nenápadně protočil oči v sloup.
„Celej tenhle boj je vlastně jen fantasmagorická představa o vedení pozemní války proti pár nespokojenejm ksindlům, kteří prozíravě zdrhli už na začátku, a to všechno vlastně zastírá skutečnej fakt, že výrobnu zbraní postavili za řekou a ne před řekou, takže se dělníkům blbě zdrhalo za ženskejma a ztracenej čas věnovanej úsilí přebrodit tu nejhorší dravou řeku ve Vodní maskovali falešnou tuberou a kecama o těžkým zpracování materiálu. Každýmu, kdo umí počítat a nehyne láskou k vlasti, došlo, jak může ve válce bojovat leda tak holejma rukama, což se zrovna neřadí mezi deset nejlepších věcí, co můžeš zažít, a tak započala móda masivního zdrhalismu. Za nedostatek zbraní vlastně můžou ženský. Kdyby byly víc k mání, nemáme tu aktivní přeběhlíky, neutápíme vlastní prachy v armádě a hlavně nehnijeme v tomhle zpropadeným lese v maskovacím oblečení určeným pro boj v mlze. Je to vlastně úplně jednoduchý.“
„Zmlkni už,“ krotil Žvanílka Plameňák.
„Ty vo-e, jak si lízneš, seš k nezastavení a meleš hrozný sr-čky,“ poplácal ho po rameni Kočka.
„Chceš říct, že za dezertéry a loupežný Benzaiten může rozhodnutí velení postavit zbrojovku ZA řekou?“ soukal ze sebe pomalu Kankurou, který si to celé snažil urovnat v hlavě a přistupovat k tomu rozumně.
„Přesně,“ kývl Žvanílek a znovu se nadechl. „Stejnou logiku Mlžná použila v našem nasazení za války, kdy jsme se otravovali doma.“
Kankurou si zamyšleně promnul bradu. „Vím, že se vedení Aliance obávalo napadení domovských vesnic, a proto ponechalo některé jednotky ve vesnicích, ale myslel jsem, že zrovna vy jste si frontu odbyli, vždyť jsem slyšel o ANBU a záchranné akci zásobovacích vozů -“
Tentokrát ho překvapivě přerušil jinak rozvážný Plameňák. „Vedení ve své nekonečné moudrosti rozhodlo,“ začal klidně znuděným hlasem, „že elitní pozemní jednotka jako ta naše bude slavně bránit vzdušný prostor vesnice, přičemž elitní jednotka pro vzdušný boj vyfasovala stráž zásobovacího konvoje na frontu a se vší pompou zapadla do první bažiny, kterou potkala. Zatímco se to snažili vytáhnout, záložáci chybně nahlásili blížící se nebezpečí, takže se rozhodlo o opuštění posledních třech vozů, které spolu s dalšími čtyřmi vezly na frontu jídlo.“
„A světe div se, chmatáci jsou všude,“ doplnil vůdce Žvanílek. „Než se k tomu stačili vrátit, zbylo jim tam asi pět konzerv s vepřovým, dvě plechovky sardinek a šest krabic mlžnýho tuňáka, nad kterým i mrtvola radši zdechne podruhý.“
„Tak proto se nechtěla Mlžná dělit o jídlo,“ svitlo Kankurovi. „Nám se to nezdálo, potom co Mizukage vykřikovala ty věci o vzájemné solidaritě.“
„Chlape, se solidaritou se nesekla, toho tuňáka by nerozdejchal ani Madara. Proto ti nenabídnem nic k zakousnutí a radši to cestou zpátky neberte támhle přes mordkeříčky, Buchou se sice snažil, ale mlžnýho tuňáka neporazí ani metr hluboká latrína.“
Další minuta proběhla v bezděčném tichu. Kankurovi se k jeho nelibosti dostalo do otevřených sandálů jehličí a když si je pokusil nenápadně vyklepal, všiml si, že všichni ANBU mají své vlastní sandály amatérsky uzavřené omotanou páskou.
„Nesmíš si myslet, že pomlouváme naši Mizukage,“ rozhovořil se Kočka polohlasně, „protože dělá, co může, a mimochodem je i kus fajnový ženský, ale vedení vojenský vesnice se drobí z velkých frakcí na ty nejmenší a čím jich je víc a dál od centrálního mozku, tím víc to v celý sestavě začíná drhnout.“
„ANBU sice spadá přímo pod Mizukage, ale mapy, zbraně, jídlo a další spadá pod jiné,“ dodal Plameňák.
„A proto čím víc lidí, tím větší sranda.“ Žvanílek postoupil dopředu a poplácal Kankura po rameni. „Tak co, jak se mají ANBU v Písečný?“
Znovu nastalo ticho.
„Hehe, měli bychom jít,“ ozval se Choushuurou nejistě.