Typ

Když jsem se probudila poprvé, pozvracela jsem se. Částečně znechucením ze sebe sama, částečně z kocoviny, jenž s mým žaludkem prováděla horší akrobacie než Lee při dvojitém lotosu. Ono, probudit se s třeštící hlavou vedle cizího, nahého mužského těla nebylo nic, za co bych na sebe mohla být pyšná.

Sedím si tak na posteli. Len tak sedím... alebo ležím? Vlastne na tom nezáleží. Moja myseľ je stále s tebou, zaseknutá v udalostiach dňa, keď ma uniesli ... ale ty si ma zachránil. Stalo sa to len predvčerom, ale všetko zlé akoby už dávno odznelo. Ostal si jedine ty a tvoja pokojná tvár. Pokojná tvár, ktorá sa mi stále zjavuje pred očami. Modré oči a žlté vlasy. Ach, Minato, sladký Minato. Strašne by som sa na teba chcela hnevať, ale akosi... nemôžem nájsť dôvod. Si asi príliš ideálny. Počkať! Ale práve ty si ma pozval na rande, ty, ty, ty jeden ... Dattebane!"

nettie,

moc mě potěšilo, když ses přidala, chybí mi tvoje ffky. Sama jsem psát neplánovala, doufala jsem, že počty vyjdou. Už vůbec by mě nenapadlo, že se nakonec budu snažit splnit zrovna tvoje přání. Bohužel nejsem na tematiku „Haku a šťastný moment“ zrovna z těch nejpovolanějších, navíc jsem netušila, co vymyslet. I tak doufám, že si v tom něco najdeš a odpusť OC postavu, žila vlastním životem. Hezký nový rok, ať se ti v něm daří. A taky všem, kteří si tenhle příběh (určitě spolu s hide) přečtou

Haku si pamatoval ty ulepené ruce, pamatoval teplé slunce ve svých dlaních. Na hlavu se mu sypaly studené mokré vločky, vůně rybí polévky lákala a otevřené dveře zvaly k úprku. Poslouchej, šeptala maminka nábožně, když budeš poslouchat, uslyšíš, jak padá sníh. A tak poslouchal, protože byl zvyklý poslouchat. Proč měla maminka tolik ráda sníh? Jemu přišel náladový, rozmarný, sypal se z nebe po malinkatých roztomilých vločkách, tu po větších mokrých kuličkách, a někdy dokonce zběsile útočil ze všech stran a snažil se vniknout za límec.

Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí půl osmé a skrz dlouhé béžové závěsy do kanceláře pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál.

Pětiletý Zabuza pevněji stiskl matčinu ruku. Ona, stejně jako všichni ostatní dospělí, měla tvář staženou úzkostí. I na něho se nálada dospělých pomalu přenášela, tiskla se mu k hrudníku jako předoucí kočka, roztahovala své drápky a zatínala se hlouběji a hlouběji…
Zabuzovi každý krok připadal těžší.
Proč?
Vždyť on přeci není na řadě.
Ale bráška ano.
Došli na svá místa. Zabuza se pustil maminčiny ruky, vyškrábal se na sedadlo a zvědavě se rozhlédl kolem sebe.

Ten den se v Konožském sídle Hokage rozbila centrální kopírka (Shizune onemocněla), a protože si chtěla Tsunade ušetřit práci s přepisováním misí na vývěsku, raději svolala všechny ninji do Akademie a začala rozdělovat úkoly tak, že přečetla jejich náplň a vše ukončila otázkou:
„Kdo se hlásí?"

Pětice ninjů dorazila do jednoho z větších měst Země Čaje s malebným názvem Yakita. Jednalo se o zemědělské město, obklopené políčky s různými plodinami, které se sklízely a přenášely do města, kde se zpracovaly v různých budovách, převážně pekárnách, ve kterých se pekly vyhlášené, sametově jemné chleby shokupan. Právě pečení a polnosti mají původ v příbězích o založení města a jeho pojmenování.

Praskanie ohňa bol jediný zvuk, ktorý pretínal steny skromného prístrešku. Jeho plamene jemne osvetľovali tvár vystrašeného dievčaťa, ktoré bolo pripravené niesť zodpovednosť za svoje činy.
Zato, že porušila zákony ich dediny a zobrala cudzinca na zakázaný kopec, kde odhalili krutú skutočnosť.
A preto, že neuposlúchla svojho brata a ukázala Indrovi pravdu v podobe zomierajúcich ľudí.

Písčitou cestičkou směrem k odpočinku si to štráduje nadupaný rapper v širokém okolí známý jako legendární a nezapomenutelný Killer Bee.
„Hele Bee, co na to řekne Raikage, až zjistí, že ses zdejchnul a dáváš si voraz? Víš, jak se chová, když ho neposloucháš.“
♪ „Hele tohle vůbec neřeš, Osmo, teď dáme si lázeň zkusmo. Dřív než se brácha něco doví, budeme už dávno vycachtaní. Ou jee!“ ♫

Stále tomu nemohl uvěřit. Myslel si, že tentokrát už doopravdy zemře. Jenže osud asi považoval smrt za příliš mírný trest pro jeho činy. Činy, které nikdy nemůže smazat. S jejich následky, které změnily celý svět. Ačkoliv ke konci války, když se Narutovi konečně povedlo jej zachránit z temnoty, se rozhodl mu pomoci porazit své bývalé spojence. Jenže to byla jen drobná splátka za všechny ty životy, které sebral kvůli svému hloupému snu, který se nikdy nesměl uskutečnit. Neměl nikdy věřit, že život ve snu je lepší než ten skutečný.

Indra o Božskom strome počul len z rozprávania svojho otca, ale keď konečne stál pred ním, nemal žiadne pochybnosti, žeby sa zmýlil. Skutočne to bol on, aj keď ešte nebol úplne obnovený. Už teraz z neho cítil obrovskú čakru. Skoro mu to bolo až nepríjemné.
Podnes zo zeme vyrastal iba obrovský koreň, ktorý spôsoboval ľudom zatiaľ iba tú zvláštnu chorobu, ale počas ďalších rokov by sa jeho útoky stali agresívnejšie, a to by znamenalo už úplný zánik dediny a jej obyvateľov.

„Áno otče, beriem so sebou všetko potrebné. Rozumiem, dozvieš sa ako prvý, keď sa to začne!“
Hanabi vedela už z doby, kedy sa mal narodiť Boruto, že otcovi nemá zmysel ani náznakom oponovať, nech sú jeho očakávania akokoľvek nezmyselné. Akokoľvek sa za posledné roky zmenil, jeho pýcha mu ešte stále nedovolí uznať, že niet rýchlejšieho posla, než je Narutov klon.
„Ctihodný Hiashi-dono, svojím životom Vám ručím, že sa to dozviete ako prvý!“ slávnostne prehlásil Kō, ktorý po Hanabinej pravici div neurobil čelom dieru do tatami.

Šeré ráno vialo do havraních vlasov, studený vietor sa zarezával do nezakrytých častí pokožky ako ľadové ostrie a jeho líca tak chytali neobyčajný červenkastý odtieň. Lakte pevnejšie pritisol k telu a vydýchol mráčik pary. Rozplynula sa rýchlosťou, akou by si želal rozplynúť dnešné ráno. Pošúchal troma prstami a privrel oči. V tme vlastných viečok sa mu zjavili hnedé oči...vlastne to neboli oči, ani jej vlasy, či jeho bľabotanie, ale skôr pocit. Naplňoval mu kúsky tela postupne ako vlna na hladine jazera, do ktorého ste hodili drobný kamienok.

Naruto sa po dlhej dobe vracal vojny domov spolu s kamarátmi. Všetko sa zmenilo. Jeho rodné mesto bolo zničené. Na uliciach prekvital čierny trh, keďže dopyt bol veľký. Po vojne ešte vzrástol. Aj Naruto s kamarátmi a občas uchýlili niečo predať. Nuž čo, časy boli kruté. Peniaze navyše vždy prišli vhod. Jedného dňa sa zastavili v neďalekej kaviarni. O pár minút neskôr prišli do kaviarne dve ženy. Prosili čašníka, aby ich ukryl.
„Čo si myslíte, že sme nejaká úschovňa?“

Bojoval jako lev, nehledě na to, kolik bylo protivníků, díky svým očím dokázal vykrývat ty nejhorší útoky, když potřeboval místo, použil svoji bleskovou techniku. Na chvíli to pomohlo, jenže nepřátel jako by neubývalo. Už nevěděl, jak dlouho bojoval a jak dlouho to vydrží, což bylo důležitější. Začínalo se to projevovat na jeho zpomalení a reakce už neměl tak rychlé jako na počátku střetu, rozhodl se tomu učinit přítrž.

Klapot hůlek přerušovaný ojedinělým srkáním mu drásal nervy, když se snažil s klidnou nicneříkající tváří vychutnat si Hanabinu večeři. Nudle ve vývaru mu neustále klouzaly zpátky do polévky a vysušené vepřové bylo tak tuhé, že se musel se zavřenýma očima přinutit a celý kus polknout, div se nepozvracel. Hanabi, sedící naproti němu, zatím ladně jako vždy hůlkami nabírala výborně vypadající smažené krevety a při každém jeho nuceném polknutí mu věnovala jedovatý pohled.
"Tati? Děje se něco?"

Príbeh je z čias kedy bol Kakashi ešte veľmi malý. Mal len pár dní pred nástupom na akadémiu. S Obitom Uchihom boli veľmi dobrí kamaráti. Trávili spolu veľa času. Aj keď Kakashi nebol typ na bláznovstvá a veľa kamarátov, s Obitom si ako priatelia sadli.

Podľa Indru bola dedina, ktorej mal pomôcť, krásna. Vôbec nepredpokladal, že po takej úmornej ceste sa dostane na miesto plné zelenej trávy, úrodnej pôdy, krištáľovo čistej vody a modrej oblohy. Všade, kam sa ráno pozrel, to len rozkvitalo životom. Lenže ten život sa týkal iba prírody.