Konoha High School 02

Za těch pár dní, co jsem na škole, jsem se přišla na pár věcí. První je ta, že při hodinách senseie Kakashiho je lepší dávat pozor a spolupracovat, jinak si to s vámi vyřeší po svém, a to není zrovna dobrá volba. V tom lepším případě na vás připraví nějakou ''past'' a v tom horším s ním poté budete mít trénink či jinou zátěžovou aktivitu a on vám to vrátí tam.

Ta druhá je ta, že se v prvních dnech musíte zapsat na nejvíc kroužků a kurzů, co to jde. Jinak pro okolí přestanete být zajímaví a nějakým způsobem užiteční. Nejvíce možností je tady pro bojové umění a medicínu. Najdete tady vše od ozbrojených budžucu až po budó. U medicíny si můžete zvolit i tu alternativní. Jediný kroužek, který by se dal považovat za klasický, byl o psaní a péči o svitky. Ale věc, která mě zarazila nejvíce, byla ta, že se musíte povinně přihlásit aspoň na jedno bojové umění. Tedy abych byla přesná, dívky se musely povinně přihlásit na jedno bojové umění a zbytek měly volitelný. Chlapci měli povinně jedno bojové umění se zbraní a druhé bez.
Nevím, jestli se škola chystá vyhlásit válku a své studenty v ní použít, ale přišlo mi to poněkud neobvyklé. Já jsem se po doporučení starších přihlásila na jeden styl bojového umění a poté jsem zvolila více druhů medicíny. Přihlásila jsem se i na nějakou meditaci, protože mi někdo řekl, že by mi to mohlo pomoct. Můj hlavní důvod byl spíš ten, že se na ty věci hlásilo méně lidí a já se nechtěla prát o místa s ostatními, když to nebylo nutné. Navíc jsem měla možnost pracovat s dětmi, a to je to, co jsem vždy chtěla.

Do školy jsem vždy chodila o něco dříve, abych tam byla mezi prvními a nemusela každý den prožívat ty přeplněné chodby. A ani dnešek nebyl výjimkou. Tiše jsem seděla v lavici a připravovala si věci na nadcházející hodinu. Také mi zbýval čas si upravit nějaké své zápisky na odpolední kurz první pomoci. Ráda jsem měla věci barevně vyznačené a k nim přidané pomocné obrázky. Bylo to na pohled hezčí a na učení přehlednější. Byla jsem do té úpravy tak zažraná, že jsem si ani nevšimla, že někdo přišel do třídy.
„Máš ve všem hrozný pořádek a systém,“ zkonstatoval někdo a já leknutím shodila některé papíry na zem. Podívala jsem se, kdo mě tak vylekal a po zjištění, že to byl Sasuke, jsem začala papíry sbírat. Překvapivě mi se sbíráním ochotně pomohl.
„Jo, mám ráda, když jsou věci přehledné. Lépe se mi potom pracuje,“ odpověděla jsem mu, když jsme papíry sesbírali a já je znovu úhledně srovnala. Teda nevím, jestli se tomu můžu říkat odpověď, když se mě na nic neptal, takže jsem to spíše zkonstatovala.
„Pomáhají ti ty nákresy?“ zeptal se, když si sedal na svoje místo za mě. Byla jsem ráda, že se konečně aspoň trochu bavíme. Bylo na něm něco jiného. Mlčel, ale přitom jsem věděla, že má co říct. Lidé, které jsem znala, to měli spíše na opak.
„Myslím, že i docela ano, ale abych byla upřímná, mám je tam spíše kvůli estetičnosti.“ Pokrčila jsem rameny a zápisky nepotřebné k první hodině jsem schovala. Otočila jsem se na něj a podrobně si ho prohlížela. Měl vytetovaný znak svého klanu, stejně jako Naruto a spoustu dalších. Nechápala jsem účel toho, ale tetování se svým klanem měl každý, který byl součástí důležitého anebo jakýmkoliv způsobem silného klanu. On si mě prohlížel stejným způsobem, věděla jsem to, protože jeho pohled byl pronikavější než kohokoliv jiného.

„Proč to děláš?“ zeptala jsem se ho po chvílí ticha. Nebylo to trapné ticho, ale moc příjemné taky nebylo. Vlastně jsme jenom seděli naproti sobě a jeden druhého si prohlíželi. Nevím, co si na mě prohlížel, protože jsem neměla žádné tetování a moje košile na rozdíl od jeho průsvitná nebyla. Ale stejně si mě prohlížel stejně dlouho, jako já jeho.
„Co dělám?“ Zeptal se stejným tónem jako já a mně najednou přišlo, že svůj pohled do mě zabodl ještě více. Trochu jsem znervózněla. Bylo to jako by mi viděl do hlavy, cítila jsem, že mi tím pohledem viděl až do duše. Bylo to zvláštní.
„Mlčíš, i když toho máš hodně, co říct.“ Snažila jsem se o stejně pronikavý pohled jako on, ale on mě k sobě do hlavy nepustil tak snadno jako já jeho. Trochu jsem zatřásla hlavou, abych zahnala myšlenky na tohle, nikdo nikomu nevidí do hlavy. Asi jsem musela vypadat šíleně, když z ničeho nic třepu hlavou.
„Nemůžeš vědět, jestli mám co říct. A já nemám co říct, Sakuro.“ Lehce posměšně se uchechtl a dál se mi neobtěžoval věnovat pozornost. Byl tak arogantní. Z minuty na minutu měnil náladu a já nevěděla, jak na to mám reagovat, jak mám reagovat na něho. Naštěstí už bylo dost hodin a třída se začala plnit. Netrvalo to dlouho a ve dveřích se objevila moje veselá spolusedící a já už neměla ani šanci se zabývat arogantním chlapcem za mnou.

Hodiny ubíhaly tiše a rychle. Tedy tiše v rámci určitých možností. Někteří se snažili být vtipní, ale učitelé jejich poznámky buď ignorovali anebo je odbyli ještě vtipněji. Celá naše třída a vlastně nejen ta naše ožila až na přestávce na oběd. Všichni jsme se začali bavit o zajímavých tématech a celá místnost ani na chvíli neutichla.
„Všimla jsem si, že si se zapsala hlavně na medicínu,“ konstatovala Ino, když jsme přešli na téma zájmů. Trochu jsem se pousmála a napila se, protože mi něco říkalo, že z toho vznikne zajímavá konverzace.
„Ano, myslím, že by mě to mohlo bavit. Navíc můžu pracovat i dětmi.“ Obeznámila jsem Ino se svým plánem do budoucnosti a ona jen chápavě přikyvovala.

„Myslím, že je lepší, že jsi šla cestou medika. Nepřipadáš mi jako typ na boj.“
„Sasuke! Nemůžeš takhle mluvit o Sakuře, vždyť si ji ani neviděl! Navíc musíš brát to, že je to holka,“ naštvaně na něj zasyčel Naruto a trochu do něj strčil. Sasuke dal jen ruce do obraného gesta a začal se smát. Možná toho z bojového umění moc neumím, ale to ještě přeci neznamená, že nejsem bojový typ! A nemyslím si, že bych byla o tolik slabší než Sasuke anebo Naruto. A jestli ano, tak budu trénovat, abych se jim brzy vyrovnala.