Typ

Než začnete číst

Tato série navazuje na dvě předchozí série: Květ pouště a Tenten - dívka bez přítele? Obě série najdete tady.

Gaara se převalil na bok a pak se posadil. Usoudil, že dnes v noci opět neusne, a tak vzdal další pokusy o nemožné. Po dlouhé době dnes nezůstal v kanceláři dlouho do noci, ale odešel domů ještě před západem slunce. I když ho práce kazekageho bavila, přišla mu někdy nesmírně náročná. Všechno zařídit, na nic nezapomenout. Nebylo to poprvé, co si to uvědomoval. V posledních dnech chápal čím dál víc odpovědnost své práce. A cítil stále větší osamělost. Možná proto tak často pracoval až do noci. Obvykle ho to vyčerpalo tak, že ať už jen ležel nebo spal, na nic nemyslel. Ale v poslední době to bylo jinak. Vstal a vyndal si z ledničky lahev se studenou vodou, aby se trochu osvěžil. Vlastně věděl, proč je tak nervózní, ale nevěděl, co s tím má dělat.

Dopoledne už byla Listová v plném proudu. Tanma, jak si naplánoval, tak učinil. Byl zrovna v polovině cesty za Tsunade, oba svitky k dispozici.
„Hned z rána, umíš si vybrat dobu,“ ozval se Kyuubi, když blonďák neměnil směr a stále se přibližoval.
„Já vím. Nejseš první, co mi to říká,“ opáčil Tanma a začal vycházet schody. Hokageho budova byla prozatím prázdná.
„Hej, Kyuu. Promiň mi to, co jsem ti řekl. Já jenom, že…bylo toho hodně a…“ začal Tanma, když se dostal na potřebné patro.

„Hokage! Hokage sama!“ po chodbě byl slyšet hlasitý dusot a chvíli na to se do kanceláře Páté vřítila Shizune. Udýchaně stála ve dveřích, opírala se o jejich rám a vytřeštěně hleděla před sebe.
„Co je?“ ozvala se Tsunade. Dlouho neviděla svoji asistentku tolik vyděšenou. Vypadalo to, že celou cestu sem běžela. Muselo to být něco opravdu naléhavého. Shizune vešla do místnosti a rozhodně se postavila před stůl.
„Hokage sama, máme problém. Musíte poslat Naruta pryč!“ vychrlila.

Bylo asi kolem osmé, kdy hlavní bránu Listové opustilo pět lidí. Malý tým vedený Narou Shikamarem, který vyslala Tsunade na záchranu jejich druha. Nebo aspoň pokus o záchranu. Sakura ještě chvilku sledovala, jak se její zbylý týmový partner vzdaluje. Donutila ho udržet slib. No, nedonutila, nabídl se sám. S hlavou plnou myšlenek zašla zpátky do vesnice. Potřebovala se někomu svěřit. Ale ne Ino, potřebovala někoho, kdo byl k celé věci celkem neutrální a hlavně byl starší.

Sora čekal na jednotku ANBU. Asi před půl hodinou se vydali do různých skrytých vesnic vrátit jejich lidi. Pořád mu leželo v hlavě, co mu řekla Rin. Vždy k ní byl shovívavý, ale tentokrát byl bezradný. Vyčetla mu pomalu úplně všechno. Rozhodl se, že se polepší a teď to zkusí změnit.
„Pane, jsme připraveni“ ozval se za ním kapitán ANBU.
„Dobrá. Můžeme vyrazit,“
Nově vytvořená lesní mýtina pořád zela prázdnotou. V jednom z trnitých keřů ležel Tanma. Vypadal bez života, pod ním se rozprostírala pořádná kaluž krve.

Sora seděl u mapy, kterou vytvořil. Společně na ni s Rin hleděl. Červená tečka zatím stála před ruhou jeskyní, co jim Sora zadal.
„Dlouho se nepohli. Myslíš, že jsou v pořádku?“ zeptala se Rin, nespouštěla tečku z očí.
„Kdyby nebyli, tečka by zmizela,“ odpověděl Sora a promnul si bolavé oči. Nikdo si bohužel nevšiml, že tečka lehce pohasla. Náhle zarachotila vysílačka.
„Soro, máme problémy. A hodně velký,“ byl to Tanma.
„Co se stalo?“

Na trávu pred náhrobný kameň si kľukol chlapček. Mal čierne stredne dlhé vlasy v cope a oči rovnakej farby.
Ku náhrobnému kameňu, na ktorom stálo „Uchiha Izumi“ položil kyticu kvetov. Potom sa otočil a pozrel sa vyššie. Stál tam jeho otec. Usmial sa na neho, potom si k nemu kľukol a pohladil ho po vlasoch.
Dnes prešiel presne rok od tragickej smrti Itachiho manželky. Odvtedy sa snaží, aby jeho syn nepocítil stratu matky. Venuje mu celý svoj voľný čas.
„Môžeme ísť?“ opýtal sa syna.

„Ahoj, Hirou,“ řekl vřele Raiu. Hirou si trochu zaraženě prohlédl všechny ostatní příchozí s podobně nepřítomným výrazem, jaký mívá Jakkaru. Potom ustoupil o jeden krok stranou a uvolnil tak cestu dovnitř.
„Pojďte rychle dál.“

Oblizol si prst a prevrátil stranu. Chvíľu si prezeral obrázok a prevrátil ďalšiu. List za listom prechádzal knihou. Nejaký čas to trvalo, lebo bola hrubšia než tá prvá. Na poslednej strane zostal kus prázdneho miesta. Bolo treba ho zaplniť. Nevytiahol však farby ani ceruzky. Vzal štetec, namočil ho do atramentu a pustil sa do písania. Napriek pokročilému veku mal pevnú ruku. Drobné úhľadné písmo zapĺňalo zostávajúci priestor. Občas zastavil, aby sa zamyslel. Nie však často. Všetko mal už dlho premyslené. Posledná čiarka. Spokojne odložil štetec.

„Já ji zastřelím!“ zanadával Tanma a snažil se na něco přijít.
„Tak co teda? Jdeme pro ni, nebo pokračujeme v misi?“ zeptal se Sasuke, otráveně jako vždy.
„Pochopitelně, že jdeme za ní. Bez ní nemáme svitek a bez svitku nemůžeme pokračovat,“ nakázal Tanma a začal si vybavovat, kde ji naposledy viděl.
„Že jsem se vůbec ozýval,“ zaúpěl Sasuke a sledoval vzdalující se blonďaté duo, protože si Tanma vzpomněl.

[i]Pro začátek mého kratšího vyprávění, jmenuji se Uzumaki – pardon, pořád si nemůžu zvyknout, že jsem se vdala – Senju Mito a než jsem se nadála, měla jsem tchyni denně za zády. Kontrolovala, jak se starám o domácnost a hlavně o jejího syna, kterého milovala víc než Tobiramu. To jsem poznala okamžitě. Také jsem s ní měla ustavičné neshody, až jsem – těsně před svátky – vypěnila.

„Promiňte, že ruším,“ zamumlal Ganryu a s třísknutím dveří opustil pokoj.
„A sakra!“ syknul Tanma po chvilce, co Ganryu odešel. Po očku se podíval po Rin, ta měla ve tváři naprosté zděšení.
„Rin?“
„O Kami! Co budu dělat?“ Rin sotva šeptala. Byla nezdravě bledá v obličeji.
„Ať se stane, co se má stát,“ Tanma chtěl odlehčit situaci a zvedl se k odchodu.
„Ty se ho nebojíš?“

Dělat dvojitého špeha mi absolutně nevadilo. Byl jsem pro tohle vycvičen a navíc moje nenápadnost mi v tomto pomáhala. Ale na druhou stranu jsem musel své dovednosti skrývat a být jen obyčejným ninjou, co má náhodou něco víc… něco jako Kakashi-san, ovšem do jaké se tím dostanu situace, jsem nesnil ani v těch nejšílenějších snech.

V izbe boli dvaja. Chlapec a muž. Rovnako neposlušné, červené vlasy a hladké rysy napovedali, že ide o otca so synom. Sedeli na stoličkách oproti sebe. Syn hovoril oduševnene. Keď skončil, otec sa pousmial.
„Takže zamilovaný hovoríš."
„Aspoň myslím, je to najkrajšie dievča na akadémii. Vždy pri nej spravím nejakú hlúposť a ona na mňa potom jačí."
„Jačí?"
„Dobre, niekedy nielen to." Chlapec si namrzene pošúchal zreteľný otlačok dlane na líci.
Otec sa znovu pousmial. Spomenul si na priateľa a jeho mladícke ťažkosti s láskou.

Dávno, pradávno žili dvaja bratia, Dvojčatá Byakuganu, Hagoromo a Homura. Mali vzácny dar, ktorý museli uchrániť, inak by svet prepadol chaosu. Raz hrozilo, že oň prídu, preto sa mladší obetoval. Uvalil na seba kliatbu, pomocou ktorej hrozbu odvrátil. Posledným dychom zaviazal brata, aby jeho potomkovia pokračovali v tradícii ochrany Byakuganu tak, ako to učinil on. Iba tak jeho obeť nebude márna.

„Statočná princezná vytasila svoj meč a hrdinsky bránila svoj národ pred nepriateľmi. Nielenže porazila všetkých zloduchov, ale zachránila aj celé svoje kráľovstvo. V jej zemi opäť nastal mier.“ Sakura zatvorila rozprávkovú knižku a postavila sa z kresla vedľa postele.
„A to je koniec. Dobrú noc, chrobáčik.“
Priklonila sa k posteli a dala dcérke na čelo pusu.
Sarada sa usmiala a potom sa ticho spýtala.
„Mami?“
„Prosím.“
„Tá princezná je hrdinka, však? Ako náš ocko.“
Sakura sa pousmiala.

„Dovolali jste se na urgentní příjem nemocnice v Konoze, co si přejete?“
„Tady Uzumaki Naruto. Prosím pošlete ihned lékařku Sakuru do kanceláře Hokageho, mám tu vážně nemocného.“
„Sakura bohužel nemůže přijít, od rána sem přivážejí spoustu lidí, co mají různé zažívací a nervové potíže a některé případy jsou opravdu vážné. Vypadá to na nějakou otravu či co.“
„Ano, ale může jí přece někdo zastoupit. Potřebuji tady nejlepšího zdravotníka, byl otráven i stínový hokage Uchiha Sasuke, víte snad, co to znamená!“

Sedmá hodina se blížila. Daisuke celý tým vyzbrojil podle jejich přání. Pořádná zásoba vrhacích zbraní byla potřeba. Tanmovi dal celý set, takže měl katanu na zádech, wakizashi na opasku a tanto na pravé botě.
„Slumy projdeme bez povšimnutí, pokud budete dělat, co říkám,“ nakázal Tanma, když si nasadil černou čepku, aby zakryl svoje světlé vlasy.