Typ

„Promiňte, že ruším,“ zamumlal Ganryu a s třísknutím dveří opustil pokoj.
„A sakra!“ syknul Tanma po chvilce, co Ganryu odešel. Po očku se podíval po Rin, ta měla ve tváři naprosté zděšení.
„Rin?“
„O Kami! Co budu dělat?“ Rin sotva šeptala. Byla nezdravě bledá v obličeji.
„Ať se stane, co se má stát,“ Tanma chtěl odlehčit situaci a zvedl se k odchodu.
„Ty se ho nebojíš?“

Dělat dvojitého špeha mi absolutně nevadilo. Byl jsem pro tohle vycvičen a navíc moje nenápadnost mi v tomto pomáhala. Ale na druhou stranu jsem musel své dovednosti skrývat a být jen obyčejným ninjou, co má náhodou něco víc… něco jako Kakashi-san, ovšem do jaké se tím dostanu situace, jsem nesnil ani v těch nejšílenějších snech.

V izbe boli dvaja. Chlapec a muž. Rovnako neposlušné, červené vlasy a hladké rysy napovedali, že ide o otca so synom. Sedeli na stoličkách oproti sebe. Syn hovoril oduševnene. Keď skončil, otec sa pousmial.
„Takže zamilovaný hovoríš."
„Aspoň myslím, je to najkrajšie dievča na akadémii. Vždy pri nej spravím nejakú hlúposť a ona na mňa potom jačí."
„Jačí?"
„Dobre, niekedy nielen to." Chlapec si namrzene pošúchal zreteľný otlačok dlane na líci.
Otec sa znovu pousmial. Spomenul si na priateľa a jeho mladícke ťažkosti s láskou.

Dávno, pradávno žili dvaja bratia, Dvojčatá Byakuganu, Hagoromo a Homura. Mali vzácny dar, ktorý museli uchrániť, inak by svet prepadol chaosu. Raz hrozilo, že oň prídu, preto sa mladší obetoval. Uvalil na seba kliatbu, pomocou ktorej hrozbu odvrátil. Posledným dychom zaviazal brata, aby jeho potomkovia pokračovali v tradícii ochrany Byakuganu tak, ako to učinil on. Iba tak jeho obeť nebude márna.

„Statočná princezná vytasila svoj meč a hrdinsky bránila svoj národ pred nepriateľmi. Nielenže porazila všetkých zloduchov, ale zachránila aj celé svoje kráľovstvo. V jej zemi opäť nastal mier.“ Sakura zatvorila rozprávkovú knižku a postavila sa z kresla vedľa postele.
„A to je koniec. Dobrú noc, chrobáčik.“
Priklonila sa k posteli a dala dcérke na čelo pusu.
Sarada sa usmiala a potom sa ticho spýtala.
„Mami?“
„Prosím.“
„Tá princezná je hrdinka, však? Ako náš ocko.“
Sakura sa pousmiala.

„Dovolali jste se na urgentní příjem nemocnice v Konoze, co si přejete?“
„Tady Uzumaki Naruto. Prosím pošlete ihned lékařku Sakuru do kanceláře Hokageho, mám tu vážně nemocného.“
„Sakura bohužel nemůže přijít, od rána sem přivážejí spoustu lidí, co mají různé zažívací a nervové potíže a některé případy jsou opravdu vážné. Vypadá to na nějakou otravu či co.“
„Ano, ale může jí přece někdo zastoupit. Potřebuji tady nejlepšího zdravotníka, byl otráven i stínový hokage Uchiha Sasuke, víte snad, co to znamená!“

Sedmá hodina se blížila. Daisuke celý tým vyzbrojil podle jejich přání. Pořádná zásoba vrhacích zbraní byla potřeba. Tanmovi dal celý set, takže měl katanu na zádech, wakizashi na opasku a tanto na pravé botě.
„Slumy projdeme bez povšimnutí, pokud budete dělat, co říkám,“ nakázal Tanma, když si nasadil černou čepku, aby zakryl svoje světlé vlasy.

Třiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 1

„Ale proč by se vydával za někoho jiného?“ Ryo trefil otázku s onigiri v puse. Ještě teď pro něj bylo vše hektické, informační proud ne a ne se zastavit.

Plavba do Země Vody lodi zabrala dva dny kvůli rozbouřenému Střednímu moři. Kapitán si netroufl plout moc rychle, takže se loď pohybovala skoro až krokem i přesto, že počasí nebylo až tak vážný, jak by jeden čekal.

Tanma stál ve svém novém pokoji polonahý před zrcadlem. V sedmnácti, skoro osmnácti, se mohl pyšnit celkem vyrýsovaným tělem, které pokrývaly menší jizvy. Nejčerstvější byla jizva na rtech. Sundal ze sebe zbytek svého starého oblečení a šel si vyzkoušet svoje nové. Obyčejné černé kalhoty s kapsami po stranách stehen, černý pásek, vysoké uzavřené boty, černé přiléhavé tričko s dlouhým rukávem, které Tanmovi statečně připomínalo termo-triko, které fasoval dřív a černá taktická vesta.

Žabí poustevník seděl v pokleku u prkenné ohrady, oddělující mužskou a ženskou část lázní a dírou po suku nahlížel na protější stranu. Bylo teprve krátce po poledni, slunce stálo vysoko na bezmračné obloze. Jiraiya ovšem neměl nic lepšího na práci a proto mohl v onsenu strávit třeba celý den. Kromě toho nutně potřeboval inspiraci. Jako na potvoru ale až doposud zely lázně prázdnotou. Nedalo se nic dělat. Místní vesničanky byly zřejmě všechny přes den v práci.

„Kam jdeme?“ ptal se již počtvrté Minato. „Kušino, zastav!“

Neodpověděla, jen zrychlila. Minato měl co dělat, aby držel krok. Těžký batoh na zádech nepomáhal. Kušina mu zčistajasna uprostřed dne vzkázala, aby se s ní setkal u pomníku padlých na okraji lesa za vesnicí. Když dorazil, stála tam se dvěma batohy plnými zásob. Minato předpokládal, že šlo o nečekané povolání na misi, ale Kušina mu odmítala cokoli vysvětlit. Místo toho ihned zamířila do lesa, do prudkého kopce, mimo hlavní cestu z Listové.

Už od malička som bol sám. Nikto ma nechcel, každý sa ma bál. Na rodičov si pamätám iba matne, no na ich lásku ku mne vôbec. A tak som v jeden deň od nich navždy odišiel. Stále rozmýšľam kedy, a či vôbec si všimli, že som preč.
Bolo to v deň, kedy som ich počul rozprávať sa. Bol som v izbe ako každý deň poobede. Zišiel som dole na zvuky hlasnej hádky. Sadol som si na schody a cez zábradlie som potichu načúval.
„Je to tvoj syn,“ naliehala matka na otca.

V Zemi Moře vyšlo slunce a ozářilo sice chudou, ale klidnou zemi rozprostírající se na několika ostrovech. Ostrovy se začaly probouzet do nového dne, pouze rybáři byli vzhůru už časně a vyrazili na ryby. Spolu s nimi se brzy vzbudili i Osamělí. Chtěli mít jistotu, že stihnou loď, která by je odvezla do Země Vody.

Kráčela temnou, hlubokou nocí neznámo kam. Obloha byla dehtově černá, měsíc i hvězdy nevidno. Kolem sebe měla pouze temné siluety vysokých budov, které jí prozrazovaly, že je v nějakém větším městě či možná velkoměstě.Přesné místo však určit nedokázala. Vzduch byl nehybný, dusný, téměř jako v tom největším letním parnu, přestože bylo chladno.
Svět se utápěl v perfektně absolutním tichu.
Otřásla se.

„Přál jste si se mnou hovořit, Hokage-sama?“

„Ach, Kušina. Pojďte dál.“

Usadila se do křesla naproti Čtvrtému, který se rozvaloval na pěkné, široké, ale určitě tvrdé proutěné židli, těsně mimo čtverec světla, který vrhalo polední slunce dovnitř oknem. Někdo ze známých Kušině říkal, že Oročimaru postupně přeměnil Hokageho kancelář dle svého vkusu. Proutěná židle místo křesla, svícny namísto lustru, mnohem více polic s knihami a mnohem více místa na papíry s poznámkami. Ty se kupily v haldách kam až oko dohlédlo.

„S Učihy budeme muset dříve nebo později něco udělat,“ zakončil Danzó svou řeč. Za okny Hokageho kanceláře fičel podzimní vítr. Větrem unášené listy se ve vzdušném tanci proplétaly jako černé body proti šedivé obloze. Mračna visela nízko, jejich okraje skoro jako by se dotýkaly kamenných čel nad srázem.

Prolog
Domy se bortily. Lidé křičeli. Obrovská silueta devítiocasé bestie zaplňovala celý horizont, korunovaná měsícem té strašné úplňkové noci.

„Kde je Hokage-sama?“ volal kdosi.