Konoha High School 03

Po výměně názorů s Narutem a Sasukem jsem se zapsala ještě na jedno bojové umění. Štvalo mě to, že si o mně myslí, že jsem slabá a neuchráním se sama. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že to vlastně ani nebyla výměna názorů, protože já jsem si s nimi žádný názor nevyměnila. Nic jsem jim k tomu neřekla a Ino za cílem zachránit situaci začala vyprávět příběh z doby, kdy jí bylo osm a ztratila máminu peněženku. Ve finále bylo nejhorší to, že jsem věděla, že mají pravdu. V tuhle chvíle jsem toho vážně moc nezvládla a neuměla.

Ve třídě jsem byla jako vždy první a užívala si posledních chvil ticha a klidu. Doufala jsem, že tentokrát mě nikdo svojí přítomností nepřekvapí. Uvědomovala jsem si, jak je moje chování dětinské a bylo mi to i docela trapné. Ale stejně jsem nechtěla potkat Naruta ani Sasukeho, když jsem byla sama. Moje modlitby však nebyly vyslyšeny a ve dveřích se zjevil kluk s havraními vlasy. Poslední dobou chodil brzy, a ještě divnější bylo to, že byl přesný jako hodinky. Každý den chodil ve stejný čas.

Rychle jsem sklopila hlavu a začala jsem vybarvovat nějakou antistresovou omalovánku, kterou jsem dostala od Ino. Snažila jsem se dělat, že vůbec nevím, že tam je. I když byl hlučnější než normálně. Pohození taškou, bouchnutí židle. Anebo se mi to možná v tom tichu jenom zdálo. A já vymýšlím doslova konspirační terapie.

„Dětinské,” falešně si odkašlal a přerušil tak dokonalé ticho. Trochu jsem se cukla, ale snažila jsem se být pořád v klidu. Dál jsem si vybarvovala svoji omalovánku.
„Co tím myslíš?” zeptala jsem se po chvíli, ale svůj pohled jsem nezvedla od stolu.
„Jsi dětinská. Celé tvé chování je dětinské. Někdo ti řekne pravdu a ty se urazíš, to není moc dospělé. Nemyslíš?” pořád se snažil znít klidně, ale občas jeho hlas přibral na intenzitě.
Jasně, že jsem si to myslela. Ne, já jsem si to nemyslela. Já jsem to věděla, ale to mu přece nepřiznám.
„Vůbec nevím, o čem mluvíš.”
„Ale víš! Proč to prostě nepřiznáš?! Ty prostě nemůžeš unést, že máme pravdu!” Teď už se nedokázal uklidnit a začal křičet, dokonce se k tomu i postavil. Já na rozdíl od něj jsem zůstávala klidná. Až teď jsem se na něj otočila. Měl trochu narudlý obličej od vzteku, ale jinak byl stejný jako vždy. Nechápala jsem, co ho tak rozhodilo, ani čeho chce tímhle vším docílit.
„Asi jsi neměl moc dobré ráno, co.”
„Tohle není o mém ránu!”
„Tak o čem to je?”
„Pane bože, ty jsi strašně otravná!”
„Já?! Víš co? Ty ses pěkně otravnej! Sám sebe naštveš a vylíváš si to na ostatních!” Tentokrát jsem se už postavila i já. Naštvaně jsem lapala po dechu a křičela stejně jako on. Přeci nemůžu za to, že měl špatné ráno. Nemusí ho kazit i mně.

Ve všem tom hluku jsme si ani nevšimli toho, že už se tady nenacházíme sami.
„Nekřičte tady. Všichni vás uslyší,” překvapeně jsme se otočili a na dotyčného. Stál tam o něco starší kluk, než jsme byli my. Ještě jsem si ho tady na škole nevšimla.
„Sasuke, přeci bys nechtěl křičet na takovou půvabnou mladou dámu.” Tentokrát jsem se otočila zmateně na Sasukeho. Zná ho?
Ani jeden z nás nic neříkal. Sasukeho výraz se z naštvaného změnil na otrávený a můj měl v sobě vepsaných spoustu otázek. Ta nejhlavnější se však hned zodpověděla.

„Ahoj, jsem Itachi. Sasukeho starší bratr.” Natáhl ke mně ruku a mile se usmál. Možná jsem teď byla i zmatenější než před chvilkou. Rychle jsem cukla pohledem k Sasukemu, který se znovu zatvářil naštvaně, ale hned jsem se otočila k chlapci s nataženou rukou.
„Jsem Sakura, těší mě,” podala jsem mu ruku a úsměv oplatila. Nepřipadali mi ani moc podobný. Tedy měli stejné oči i vlasy, ale i tak si nebyli moc podobní.
„Myslím, že bys měl jít. Za chvílí ti taky začne hodina,” zavrčel za mnou naštvaně Sasuke a přerušil moje přemýšlení o jejich podobnosti.
„Moc si ho dnes nevšímej. Má špatnou náladu a ráno ho naštvalo i kafe, které měl v jiném hrníčku než obvykle,” pošeptal mi Itachi a se smíchem se otočil k odchodu. Já se k němu po chvilce přidala a moje naštvání v mžiku zmizelo. Na rozdíl od Sasukeho, který vypadal, že za chvíli bouchne.
„Náročná noc?” otočila jsem se s úšklebkem na Sasukeho. Nemohla jsem si nerýpnout.
„To není tvoje věc!”
„Teoreticky by mohla být, protože si svoje naštvání vyléváš na mně.”
„Promiň.” Trochu jsem ztuhla. On se mezitím posadil a vše zase utichlo. Nechápala jsem ho. Chvíli křičí a potom se omlouvá. Jeden den se se mnou snaží normálně bavit a potom do mě rýpe.
Možná jsem mu neměla říkat, že toho má dost co říct. Vzal si to nějak moc k srdci.

Třída se začala plnit a po chvíli se ve dveřích objevily dvě blonďaté hlavy. Ino s Narutem.
„Sakuro, dobré ráno! Vypadáš sklesle, ale neboj, hned ti zlepším náladu!” křikla Ino aktivně jako vždy a už jen tím mi vykouzlila úsměv. Objala jsem ji a pozdrav opětovala.
„Chci ti někoho představit! Je to moje dobrá kamarádka, je trochu ráznější, ale myslím, že si ji oblíbíš.”
„Ráda poznám někoho nového!” Tentokrát jsem se nechala trochu unést a lehce vypískla. Skoro nikoho jsem tady neznala a za jedinou kamarádku jsem považovala Ino, takže jsem byla ráda za někoho nového.

Přišlo mi, že dnes ten den utekl rychleji než normálně. Asi to bylo tím, že jsem se na setkání s Hinatou strašně těšila. Doufala jsem, že si budou s Ino podobné a my si budeme rozumět.
Tak moc jsem se zamyslela, že jsem si ani nevšimla, že na mě Ino mluví. A podle jejího ne moc potěšeného výrazu jsem usoudila, že už to bude trochu delší chvilka.
„Sakuro! Ty mě vůbec neposloucháš!”
„Promiň, trochu jsem se zamyslela,” bylo mi to docela trapné, protože už jsme dobrou chvíli šly a já ji od chvíle, kdy jsme odešly ze školy, neposlouchala.
„Co si myslíš o Narutovi?”
„O Narutovi?” Zarazila jsem se. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Naruto nebyl zrovna typ kluka, kterému bych nějak extrémně věnovala pozornost. Ale i tak jsem se jí snažila co nejpravdivěji odpovědět.
„Ještě ho moc neznám, ale myslím, že je fajn. Vypadá jako hodnej kluk. Proč?” Pokrčila jsem rameny, nechápala jsem, proč se ptá zrovna teď na Naruta. Dnes asi nechápu vůbec nic.
„Jen mě to zajímá, navíc jsem mu řekla, ať za námi potom přijdou,” ten konec trochu zašeptala. Nervózně se na mě podívala. Jenom jsem kývla hlavou, že chápu. Nechtěla jsem zrovna s nimi strávit zbytek dne, ale bylo mi jasné, proč to Ino udělala. Mám za to, že si myslí, že je Naruto fajn víc než já.

Došly jsme před domluvenou kavárnu a Ino s Hinatou si okamžitě padly do náruče. Já jsem jen stála opodál snažila se na nikoho okolo moc necivět. Ale když se Hinata postavila vedle Ino, nemohla jsem nezírat. Naskytl se mi dokonalý pohled na Hinatu a já cítila, jak se ve mně nahromaďuje závist. Hinata byla ještě o něco menší než já. Postavu měla ve tvaru přesýpacích hodin a její dlouhé černé vlasy s odlesky do modra dokonale kontrastovaly s jejíma velmi světlýma očima. Vypadala přesně jako holky, na které jsem žárlila, protože jsem chtěla vypadat jako ony. Avšak Hinata oproti nim nemá mít jen božský vzhled, ale i skvělou povahu. A to jsem naštěstí mohla hned poznat.

„Ahoj, ty musíš být Sakura, že? Jsi ještě krásnější, než mi tě Ino popisovala!”