Poezie
Práve vám hľadím do očí,
život mi preblysne,
Ino, Shikamaru, Choji,
cvičil som vás prísne.
Dúfal som, že skončím takto,
po boji a s úctou,
neviete, vníma ma niekto,
drahá, si pre mňa TOU.
„Môžem si ju požičať? Ale no tak. Viem, že ju máš stále pri sebe. Práve som sa ho pokúsila zabiť a on mňa, koniec koncov, tiež. No tak, daj mi ju! Prosím. O chvíľu ti ju vrátim.“
Ľahšie čeliť súdu než smútku zelených očí.
Rozlúčiť sa treba, preto dotknem sa jej tváre.
Viac nepoznám, ale dúfam, že to tým nekončí.
Je to večnosť? Je to moment? Otočiť sa musím.
V špičkách prstov po dotyku iskra brní, hreje,
nepoznám ten pocit, hoci blesk mi nie je cudzím.
Díval jsem se mu do tváře
a toužil jsem ho rozdrtit,
vždyť vraha člověk nekáře,
když cosi přetrhlo mi nit
bouří mých, jichž byl jsem dávno syt –
z hloubi mých starých zapomnění
citát, jež zůstal do paměti vryt:
„Vítězství a pak odpuštění!“
stoja, nepohnú sa z miesta, pokojne, bez dychu.
Hladký kameň, oči slepé, nepočujú uši.
Medzi nimi voda padá a na skalách hučí.
v očiach majú odhodlanie, no na duši rany.
Podobnosť by bola, oboch stihol osud smutný.
Zhoda je však vylúčená a boj nevyhnutný.
[center]Z prvého chlad sála, srdce v bolesti sa topí,
má však svoje plány a preto slova sa chopí.
„Vieš, čo žiadam, po čom túžim, aké mám postoje,
dívám se, jak čteš mi v paměti,
dívám se, tvé oči vidí duši,
tvá ústa šeptají, co srdce jenom tuší.
jak tenkrát, když vyšel jsem si do skal,
teď však tě pevně držím, už tě neopustím,
lžím už neuvěřím, co stalo se, to už si neodpustím.
mám to v živej pamäti.
Krátky švih a rana sečná,
až mi hlava odletí.
S úsmevom sa vrhám späť a vyhrám bez depresie.
tíživá myšlenka pozbyvši slov,
napřahuje náruč, stín, co ztratil podob,
chytá prázdnotu ve snaze lapit moc.
halené v bezhlesném výkřiku,
a vše, co bylo, zůstává skryto,
bez nikoho, kdo dá mi to za vinu.
bola si krásna, ja som bol mladý.
Mal som rád pohyby tvojich bokov
a moju zdvorilosť čakali pády.
Chcel som ti pochváliť nové šaty.
Pomýlil som si dojem s pojmom,
namiesto odevu spomenul vnady.
Správny pohyb, ale v duši,
cítim, že ma niečo suší.
Prosím, len ma neprekvap.
Po dlani mi steká teplo.
Z očí tvojich mizne svetlo
a do mojich lejú lieh.
Na kopci stojí postava,
pod stromem tiše postává.
Kolem jen safírové nebe,
s hvězdnými diamanty pro tebe.
Vítr si tiše pohrává s jejími vlasy.
Padá okvětní lístek - té krásy!
Přemýšleli jste někdy co dělal Pein ( Nagato) ve svém volném čase?
Skládal různé příběhy, básně, písně a složil i hymnu pro Akatsuki:
My jsme členi Akatsuki.
Řveme tu furt na sebe,
v podobě výbuchu, Hidan letí do vzduchu.
Tobi leží na stole, rozstřílí ho pistole,
jedna špatně nabitá, střelila ho do oka.
večerem pěl cikád chór.
Slunce krví barvy rudé
zapadalo za obzor.
shlédla dívka z okna ven.
Sotvaže se šero snese,
vyjdou spolu na ramen.
ruku její v dlani své.
Blíží se již k restauraci,
blaženě ji dovnitř zve
dívka se již usmívá.
„Budeš platit půlku, Saku-“,
chlapec se pak ozývá.
[center]Rána pěstí do žaludku,
pak tři další - víte kam.
Život si kráča chodníkom zmien
a mne je ľúto obzrieť sa späť.
Zmeny sú dobré, no nielen.
Lúči sa so mnou detský svet.
Povinnosť veku vrhá svoj tieň,
volá ma zmocniť sa vlastného sna.
Sny sú tiež dobré, no nielen.
Obraciam sa na chodníku zmien.
Nakrátko záblesk oslepí, farebné príbehy, rýchly dej,
pri vode chlapec vzpriamený, dýcha do záplavy plamennej.
Už se blíží Vánoce
a s nimi spoustu práce.
Ale to nám nevadí,
všechno uděláme,
moc šikovné pomocníky
zde v Konoze máme.
Zavoláme na Yamata,
máme stromek natotata.
A Zetsu nemůže mít kecy,
že ničíme japonské lesy.
není to procházka růžovým sadem
naprosto všechny musím ohlídat,
i když bych nejradši zdrhnul zadem.
odboural jsem výčitky z usínání na stole.
na můj názor se nikdo neptal
nemám čas marodit, přecházím kašel
a denní rozvrh mě kolikrát zdeptal.
co podporujou dobrou náladu,
hodit kunaj až nad mraky,
zabít všechny Akatsuki,
v noci chodit strašit do hrobu.
Už sa blíži trinásteho piatok,
všetkých poverčivých je to sviatok.
Aj v Konohe žijú taký,
poverčivci - vieme aký.
Naruto už od rána
vôňu ramenu nasáva.
Bol to však bohužiaľ len
jeho obľúbený chutný sen.
Na obed už rýchlo beží,
od Ichiraku na ramen sa teší.
Hody hody doprovody,
máme barák plný vody,
Kisame, ten blázen,
vypustil svůj bazén.
Hodky hodky doprovodky,
promáčené máme botky,
Itachi už vzdal i fén,
oblékl si neoprén.
Šel nukenin do městečka,
šel tam zvesela,
protože mu pokladnička
v kapse pěkně cinkala.
Čas od času zastavil se,
do kasičky nakoukl,
když mincemi pokochal se,
pýchou se nám nafoukl.
U srdcí ho pěkně hřálo,
