Poezie
svého odrazu se báli.
Čím jsme se stali?
Kolik životů vzali?
svoji pomstu chtějí na mně vykonat.
Musel jsem jim život brát?
Měl bych snad na místě skonat?
Mnoho kunoichi pení,
vidiac oznam na stene.
Kakashi, že vraj sa žení.
Cítia sa tak nechcené.
Na poludnie o týždeň
veľactený ..... sa sobáši.
Každý doneste dar preň!
Váš Hokage Kakashi.
Koho si tak náhle berie?
S kým len môže pomer mať?
Otázka sa na vrch derie:
Čo že mu len darovať?
Ač si dnes večer sáhnu na život,
není to vina, co mě drtí,
to les, obilí, květ i plod,
zem lká mi píseň smrti.
leč nezmizela moje tíseň
pochopil jsem, kde najdu klid.
Smrt vyla svoji píseň.
nebo bez dažďa
len mesiac svietil
pomedzi mračná
nie ako každá
tak trochu divná
tak trochu strašná
Miluji tu oranžovou barvu tvou,
nesoucí se nad oblohou.
Připomíná mi můj znak
a s ním i celý mrtvý klan.
Jen tak sedím nad skálou
s Hokageho hlavou do ní vytesanou.
Slza má na zem padá
a rudá obloha po mě lapá.
Myslí víří vzpomínky
Nedají jí spát
Vidění rozostřené
Slzy stékají
Rušené šumem větru
Šeptá své „kdyby“
Ty můj milý měsíci.
Tvá záře mi vrací sílu mou do mých zchřadlých svalů.
Svět druhý mi otevíráš a má duše mění se na krásnou, jako jsi ty.
Odraz tvůj se objevuje v tmavé tůňce.
Noční bytosti ti zpívají hymnu na počest tvou.
Máš na sobě obrazců.
Maličká Konan smutně hledí ven
to když ženou muže
levá pravá
kolem jejich stavení
Na tabulkách skla
se sráží dětský dech
Brzy nastane zima
Svítá
a kolem dupe stádo koní
Konan počítá husté hřívy
nikdy však nedojde konce
zatím je malá
Když v bolestech tě rodila,
já kousal, škrábal, ryčel, řval,
krev se nám v žilách vařila,
jen ty ses tiše rozplakal.
Nevidíš zlobu, chlad a kal
a nechápeš můj očistec,
nejradši bych si život vzal:
byl jsem a budu vždy jen věc.
Boruto už přišel domů
a volá hned od dveří:
„To byl dnes den, u sta hromů!
Těším se na večeři.
Trénink celé odpoledne,
hlad dostanu cobydup!“
Hinata však na to řekne:
„Tak mi dojdi na nákup.
Nejsou vejce, není zelí,
rýže není, ani sůl,
chléb je snězen skoro celý,
mléka máme litru půl.
Každý z nás hledá spřízněnou duši
Někdo má ji blíže než tuší
Ono sledovat svět kolem nás stačí
Všimnout si touhy krásných očí
Každý z nás prázdnotu zaplnit by chtěl
Zahojit tu ránu, na kterou obvazy nestačí
Najít toho, za kým do pekla by šel
Zažít ten žár, kdy všechny ledy roztají
zoufalství vláčí kolem sebe,
ledové kapky krouží deštěm,
srdce se chvěje, pláče nebe.
zima ho strhává prsty svými,
v horách hučí přes planiny,
mrazivé ticho a křik bídy.
vesnice, kde hranice jsou zrezivělé ploty,
místo, kde pádem končí vzlety,
vesnice, kde dny se měří léty.
nachází pouze opuštěná hnízda.
Jeden sen on mal
Aby Hokagem sa stal
No kto ho len uvidel
Vysmial sa mu len
Dlhú cestu podnikol
Smiech ostatných zanikol
Veril, že to dokáže
Šikovný sa ukáže
až by každý klel.
Sakura nevydržela to:
„Drž už, sakra, hubu, Naruto!“
měla jednou klid zase.
Naruto celý den mluvit nemůže.
Snad jí to trochu pomůže.
Zhasla svíce.
Tma skryla linii tvé skráně,
tak náhle, tak prudce...
tak strašně nečekaně.
Včera jsi mě znenadání objal.
A já odbyla jsem tvůj milý smích.
Co jsem to udělala, Bože?
Jak ve snu šlapu po svících.
Ano, je to jenom sen,
co za chvilinku jistě zmizí.
Bílé květiny mi zase podáš TY!
A ne ta řada cizích.
Jsi tu? Snad tam za rohem?
Víš, moc ráda se tě lekám.
Čekám, kdy mě překvapíš a zakryješ mi oči.
Čekám, čekám...čekám.
Ty už nepřijdeš, viď?
To pomyšlení proniká vším a bodá jako led,
novým mostom môžeš prísť.
Ako sme ho dostavali,
nádeje nás nesklamali.
hoc vyskytla sa chvíľa taká,
keď by som si jazyk prehryzla,
skúsenosť to bola vskutku zlá.
zas mi spustlo lôžko manželské,
bo ovládli nás svine gangsterské,
Kaizovi mstiace sa za činy hrdinské.
Vieš, nemala som s ním sex.
Zvykol vždy a výlučne
všetko robiť vlastnoručne.
za řekou s vodopádem,
tam, kde jsi vlastním pánem,
v jiné dimenzi.
slepé oči vidí,
čelo bez prokletí,
dějin propadliště.
o které jsi dlouho snil,
kdo tě tehdy ochránil,
zemřel dříve.
Tam, kde podáme si ruce,
kde nás vyhodila evoluce,
Tam, kde mnohý zapomene.
[center]Tam, kde smíš se dotknout hvězdy,
která letí vedle tebe,
tam, kde zrůžovělo nebe.
Zář slunce za obzorem
za chvíli již vybledne,
tma pustým jde prostorem
za cáry mrtvého dne.
Po silnici kráčí sám.
Je vinen či nevinen?
Čest zůstala mrtvolám,
on touží po jediném.
Od krve vší umýt se,
však žene se do hlavy,
pes líže ji z ulice
a mrtví se nezdraví.
Tu živý ho zastaví,
jenž dohnal ho na rohu.
„Pryč ode mě, bratříčku,
vždyť zabít tě nemohu.“
I.
Byl jeden pyroman s jazykem na dlani,
lidé ho častokrát mívali za paní.
Po každém výbuchu
chudší byl na duchu.
Strašlivě zaplatil za velké nadání.
II.
Jeden nesmrtelný masochista
chtěl zjistit, co pro něj osud chystá.
Sám s výkřikem „Ámen!“
strh' si hlavu z ramen.
Teď je z něj uřvaná sprostá bysta.
III.
Znávala jsem kdys jednoho masového vraha,
nezavraždit svého bratra byla mu věc drahá.
A tak když se jednou našli
radši hned podlehl kašli.
Tím skončila celá jeho zločinecká dráha.
IV.
Znám jednoho pána z nití,
Do ticha zapraská vaz
Pomyslíš si trpce
A přijde to zas
Je období deště!
Pořád, stále, ještě...
