Konoha High School 01

Konoha High School je nejprestižnější škola. Není lehké se sem dostat a snad ještě těžší je se zde udržet, tedy aspoň to všichni říkají. Můj sen byl se sem dostat a také jsem na tom dost dřela. A teď s úsměvem kráčím v té, snad nejhezčí, školní uniformě k mé vysněné škole. Abych byla upřímná ruce se mi klepou ze strachu, že něco pokazím anebo udělám špatný dojem. Ale i tak jsem nepopsatelně šťastná.

S údivem jsem si prohlížela chodby školy a všechny studenty, co chodili kolem mě. Všichni vypadali tak chytře, a přitom byli tak nějak sví. Spousta z nich měli i tetování, občas se našel i někdo, kdo měl nějaký ten piercing. Myslela jsem si, že tady budou přísná pravidla úplně ve všem, ale jak se zdá vzhled je tady vůbec nezajímá. třeba to pro mě bude výhoda a nebude se mě tolik lidí ptát na mé růžové vlasy.
„Hej, ty s těmi růžovými vlasy! Počkej na mě!“ vypadá to, že jsem to s těmi vlasy doslova zakřikla, i když ještě se mě na nic neptá. Otočila jsem se za hlasem a počkala na uřícenou blondýnku.
„Jsem Ino! Ty jsi také prvačka, že? Jde to poznat z toho, jak se na vše díváš, a také jsi stejně ztracená jako já, ale tak aspoň nejsem sama!“ mluvila hrozně rychle a pořád se smála. Vypadala mile a velmi sympaticky. Snad si budeme rozumět.
„Jsem Sakura. Doufám, že ty budeš mít lepší orientaci než já, protože už nějakou chvíli nemůžu najít třídu,“ zasmála jsem se a poukázala na malou mapu školy v ruce. Opravdu jsem se v té mapce nevyznala, nebyla moc jasná.
„No tak to moc nepomůžu, protože orientace na mapě není moje parketa. Ale támhleti kluci vypadají, že by tomu mohli rozumět víc než my!“
Dříve než jsem mohla něco dodat, Ino aktivně běžela k menší partě kluků a já šla s úsměvem pomalu za ní. Jsem ráda, že se ptá, protože já jsem tak stydlivá, že nechci mluvit ani s novými učiteli, natož s novými spolužáky. Ino se s nimi hned a bez ostychu začala bavit, a i přes to, že mi to připadalo jako úplně zanedbatelná chvilka, Ino se stihla všem představit a obeznámit je s naším problémem.
„Tohle je Sakura, je kouzelná, že?“ Ino mě chytla kolem ramen hned, jak jsem se k nim přiblížila a vtáhla do kroužku. Mile jsem se usmála a s tichým ahoj jsem čekala, jestli se představí i oni. Ale místo nich se šance mluvit chytila znovu Ino.
„Tohle je Naruto, Sai, Shikamaru, Neji a na konec Sasuke.“
Všechny kluky jsem si podrobně prohlédla, přeci jenom oni dělali to samé i u mě. U posledního kluka jsem se pozastavila. Měl stejně tmavé oči jako vlasy. Jeho obličej byl dokonale symetrický a ke všemu byl ze všech kluků nejvyšší. Jeho tělo také zdobilo spoustu tetování, které prosvítaly přes bílou košili. Cítila jsem na sobě jeho uhrančivý pohled, ale to mu nemůžu vyčítat, protože právě dělám to samé. Tuhle chvíli pozorování přerušil až Naruto. Naruto byl stejně energetický jako Ino akorát byl možná tak desetkrát hlučnější.
„Máte štěstí, mé dámy, protože jste narazili na ty nejlepší z nejlepší, takže nechte se námi vést!“ otočil se a rukou ukázal směr našeho cílů. Měl také dost tetování a po podrobnějším prohlédnutí jsem si všimla, že má některé stejné se Sasukem. Nejspíš jsou nejlepší kamarádi. Přeci jenom tetování jin a jang tomu dost nahrává. Naruto s Ino pořád mluvili, byli si vlastně dost podobní. Oba byli blonďatí, hluční, energetičtí a také upovídaní. Určitě si budou skvěle rozumět.

Po chvíli už jsme se objevili před třídou, uteklo to strašně rychle, když jsme si povídali. Ani jsem se moc nevěnovala cestě, takže stejně nevím, jak sem dojít sama. Ale zase jsem se dozvěděla snad všechny informace o Ino a Narutovi. A také jsem zjistila, že mám spoustu společného i s ostatníma klukama. Tedy kromě Sasukeho, ten možná i s pozdravem řekl tři slova. Společně jsme vstoupili do třídy, ve které už někteří studenti dávno seděli.
„Sedneme si spolu?“ zahákla se za mě Ino a táhla k místu uprostřed. S úsměvem jsem přikývla a nechala se vést. Posadili jsme se a hned za nás se posadili Naruto se Sasukem. Ostatní kluci si posedali na nejbližší místa okolo. Otočila jsem se na kluky dozadu a snažila se zapojit do konverzace o nějaké nesmyslné videohře. Upřímně jsem neměla ani nejmenší tušení o čem se baví, ale uklidnilo mě to, že na Ino bylo vidět, že z té debaty má úplně stejné pocity. A taky to bylo jediná konverzace, do které se zapojil i Sasuke. Náš pokus o navázání nějakého kontaktu narušil až další, a ne moc tichý hlas.¨

„Jmenuji se Rock Lee! A jaké je tvé jméno úchvatná dívko?“
Zmateně jsem se otočila a dívala se na chlapce, který se mě snažil oslovit. Nebylo to úplně nejlepší, jestli mohu být upřímná. Stále stejně zmateně jsem si ho prohlížela, ale jeho to vůbec nevyvedlo z míry. Stál na stejném místě, se stejným širokým úsměvem a čekal na vytouženou odpověď.
„To mluvíš na mě?“ zeptala jsem trochu zmateně a doufala, že odpoví ne.
„Samozřejmě! jsi úchvatná a unikátní! Ještě jsem nikdy nepotkal takovou jako jsi ty!“
Zarazila jsem se. Ne že by mi lidé neříkali, že jsem unikátní skoro denně, ale zní to pořád stejně špatně.
„Jsem Sakura,“ snažila jsem se mile usmát a neukázat, jak moc je mi tahle situace nepříjemná. Lee byl potěšen mojí odpovědí a nad mým křečovitým úsměvem se ani nepozastavil.
Sakuro-san, budu ti pomáhat s úkoly a testy, dokud nevyjdeme školu!“ křikl nadšeně a mrknul na mě. Nebo respektive se o šarmantní mrknutí pokusil, ale ve výsledku to vypadalo spíše jako tik. Z jeho nynějších slov jsem byla zmatená ještě víc než z těch počátečních.
Proč by mi měl pomáhat s úkoly a testy až do konce školy?
Mojí záchranou se stal až přicházející učitel, protože Ino se skvěle bavila nad touto zvláštní situací a nikdo z kluků s mi taky nechystal nějak pomoct.
„Lee, myslím, že tvoje pomoc nebude potřeba. Sakura má skvělé výsledky, i když pracuje sama. Teď se jdi, prosím, posadit zpět na své místo.“
Byla jsem za jeho slova ráda, protože přesvědčila toho zajímavého chlapce, aby se posadil a dál se mi nevěnoval.
V tu chvíli mi ani nepřišlo divné, že zná naše jména, ačkoliv jsme prváci a myslím si, že nás nikdy předtím neviděl. Tedy aspoň mě určitě ne.
Ale už od první chvíle mi bylo jasné, že Konoha High School nebude jen velmi prestižní škola, ale také že bude velmi odlišná a můžu jen doufat, že to bude k mému prospěchu.