Když má srdce svoji hlavu 48

Osmačtyřicátý díl – Na hraně

Odsunula jsem knihu jedovatých rostlin a po krátkém přehrabování v rozložených výtiscích, jenž svými deskami zakrývaly téměř devadesát procent plochy stolu, si z té hromady naučné literatury přitáhla vespodu zaskládanou mapu, do níž jsem se soustředěně skousnutým rtem zakreslila další bod. Z vyčtených údajů o výskytu oné konkrétní trvalky jsem si podle uvedeného měřítka vzdálenosti na prázdný papír vypočítala, v jakém okruhu by se zhruba mohla nacházet a výsledný rádius pomocí kružítka pečlivě zaznamenala.
Unaveně jsem si promnula kořen nosu, zavřela oči a následně se s rukama, spojenými díky propleteným prstům, dlaněmi obrácenými ke stropu protáhla. Provedla jsem úklon na obě strany, čímž jsem se zbavila nepříjemné ztuhlosti mezi lopatkami, spustila paže podél těla a s hlubokým nádechem ještě zakroutila hlavou. O dost uvolněněji jsem sáhla po pet lahvi s vodou, s hrdlem přiloženým k ústům jsem se podívala na hodiny nad regálem, načež pozřený lok málem vyprskla na odvedenou práci.
Sakra, touhle dobou už tam nejspíš bude. Úplně jsem ztratila pojem o čase.
Lemem trička jsem si utřela potřísněnou bradu a rychle začala poklízet zapůjčené svazky. Naštěstí byla knihovna mým druhým domovem, tudíž jsem neměla problém s rozřazením knih, věnujícím se různým odvětvím, na původní místa. Nakonec jsem srolovala mapu a spolu s notýskem s poznámkami, penálem s psacími potřebami a pitím ji ledabyle hodila do plátěné tašky přes rameno. Po rozloučení s knihovnicí jsem spěšně vyběhla na ulici. Oslněna světlem, které pro malá, navíc vysoko umístěná okna nemělo šanci ani z poloviny proniknout do útrob budovy, z jejichž spár na vás citelně dýchalo všechno to vědění a moudrost, jsem si pravačkou zastínila oči.
Včerejší letmý rozhovor s Narutem, vlastně jeho celková snaha jakkoli pomoct, mi do žil vlil novou dávku odhodlání. Hned ráno jsem požádala taťku o volno, s prosíkem o laskavost vzbudila Sasukeho a s úderem deváté, doprovázeným zarachocením klíče v těžkých dvoukřídlých dveřích, vstoupila do knihovny, kde jsem vykysla skoro do jedné po poledni.
Cestou do zapadlejší části vesnice mě do nosu nemilosrdně udeřila vůně ze stánku s rychlým občerstvením. Až nyní jsem si pořádně uvědomila, jak velký mám hlad. Zastavila jsem se a s ke straně našpulenou pusou se zamyšleně zadívala na nabízené pokrmy, tedy spíš na jejich ceny, v duchu chvatně vynásobené třemi.
Donáška jídla by spolupráci jednoznačně podpořila.
Bez zdlouhavého rozjímání jsem nakráčela k pultu a nechala si s sebou zabalit půl tuctu knedlíků plněných vepřovým masem, kukuřici na špejli a jakousi směsí přetékající slané palačinky. Bafla jsem objemný papírový pytel, načež jsem nejkratší trasou svižně rázovala k ANBU ubytovně. Vyklusala jsem schody do příslušného patra a rozprouděna nasazeným tempem čile zabouchala na omlácené dveře. Během čekání na odezvu jsem do plic táhle natáhla vzduch, schovávajíc ruce s pozdním obědem za zády. Sotva jsem se v rámci možností obrnila klidem, zašramotila klika a dveře se otevřely.
„Ty?! Co tady chceš?“ vyjela okamžitě, přitom si mě s dlaní levé ruky umístěné na boku nelibě měřila, druhou se sebejistě opírala o dveřní zárubeň. Že bude má trpělivost vystavena zkoušce už na prahu, jsem zrovna nečekala. Trochu rozladěně jsem si povzdechla.
„Sasuke-kun ti neřekl, že přijdu?“
„Ne. Tak se zas můžeš otočit a jít,“ utrousila naježeně.
„A kvůli čemu si myslíš, že seš tady ty?“ opáčila jsem obdobným tónem. Tolik k naordinované rozvážnosti. S tou zabedněnou holkou se však nedalo normálně mluvit.
„Pusť ji dál, Karin,“ zavolal z bytu netečně Sasuke. Uraženě odstoupila, abych mohla vejít, nicméně mě nepřestávala probodávat za skly skrytýma očima. Po hlasitém zabouchnutí, jenž mělo dozajista na svědomí upadnutí kusu odchlíplé omítky nad futry, jsem zaznamenala, že mě bezprostředně následuje. Nemohla jsem si pomoct, o to suverénněji jsem si to štrádovala do malé kuchyně, kde nad hrnkem stále kouřícího čaje seděl nositel jména významného klanu.
„Jak jsem si myslela, žádný vřící hrnce na plotně. Určitě jsi ještě nic nejedl,“ rýpla jsem si směrem k velmi vzdálené Narutově příbuzné, jejíž nepřátelská aura mě doslova funěla na krk.
„Tady,“ pokračovala jsem poté, co jsem si dopřála krátký pocit zadostiučinění, „něco jsem přinesla. Pro všechny.“ Na stůl, bez podložení napadající na jednu kratší nohu, jsem postavila hnědý sáček a jala se z něj vytahovat krabičky s dobrotami. Po očku jsem sledovala, jak Karin po mém dodatku o příjemcích jídla nápadně polevila v ostražitosti. Vždycky byla vyzáblá, leč dle vystouplých kostí bylo zřejmé, že i teď to s jejím stravováním není nijak valné.
„Proč jsi jí neřekl, že se zastavím?“ zeptala jsem se, zatímco jsem ze skříňky vyndávala talířky a třetí hrníček.
„Chtěl jsem si ušetřit brblání,“ odpověděl upřímně. Chápavě přikyvujíc to ve mně zabublalo smíchy, kdežto za mnou se ozvalo ukřivděné zamručení. Při nalévání čaje z konvice jsem přemýšlela, co si ti dva asi povídali, když pro ni šel. Pokud necupitala dva kroky za ním, jak jsem to kdysi dělávala já.
„Dobrou chuť,“ popřála jsem jim, přičemž jsem se dobývala do svého přídělu. To už si sedla i červenovlasá kunoichi a malinko nejistě si přivlastnila nejbližší krabičku.
„Takže, Růžovko,“ zahlaholila s plnou pusou, současně na mě ukazujíc ohlodanou špičkou kukuřice, „rozumím tomu správně, že tohle je tvoje dílo?“
„Uhm, požádala jsem Sasukeho-kun, jestli by tě sem nepřivedl.“
„Proč? Hodláš nám s miláčkem Sasukem konečně požehnat?“ Co to bylo s lidmi z tohohle klanu, to nemají žádné zábrany?! Soudnost? S pochybovačně nazdviženým obočím jsem se obrátila na mstitele, ten si právě ukousl dobrou polovinu knedlíku, probíhající konverzace ho nechávala zcela chladným.
„Potřebuju vaši pomoc.“ Pohled, který mi při kousání zbytku koule věnoval, napovídal, že má celkem jasné tušení, odkud vítr vane. Zato Karin vypadala překvapeně. Pravděpodobně mě netipovala na někoho, kdo se takhle sníží to přiznat, obzvlášť před rivalkou. Měla jsem dojem, že se po mém konstatování notně uvolnila.
„Nepochybně to víte oba, ale radši to shrnu. Před několika měsíci byl vyslán pátrací tým, mající za úkol přivézt kapitána Yamata a Anko-san, mimoto se jim z nalezené laboratoře podařilo přinést Orochimarovy spisy se záznamy o všelijakých pokusech. Tsunade-sama mě pověřila jejich prostudováním.“ Za účelem si vytvořit prostor jsem odšoupla tác i obaly od jednotlivých pochutin, otřela si do ubrousku mastné prsty a zašátrala v tašce po mapě, jenž jsem po rozvinutí položila doprostřed stolu. „Při čtení jsem narazila na nějaké styčné body, díky nimž se poměrně spolehlivě dala určit lokalita, kde se podle mého skromného úsudku nachází ostatní neobjevené úkryty. Všechny jsem je vyznačila, než to však předám dál, ráda bych slyšela, co si o tom, jakožto bývalí obyvatelé některých z nich, myslíte.“ Odmlčela jsem se, navázala s dvojicí Sanninových dřívějších objektů zájmu oční kontakt, potom jsem se naklonila nad papír a poťukávajíc ukazováčkem na první černý křížek pokračovala: „V tomhle jsme byli před lety s Narutem, když jsme tě hledali a střetli se s Kabutem. A tady,“ poklepala jsem na další, „jsme tě našli se Saiem.“ Potěšilo mě, že následovali mého příkladu, nahnutí dopředu se tvářili zaujatě.
„Pak jsme se přesunuli na základnu, kde jsem později zabil Orochimaru a osvobodil Suigetsu“ ujal se slova Sasuke, nato se chopil červené fixy a pedantsky zakreslil přesnou polohu, stěží dva milimetry od mého křížku. „V jižnám úkrytu se k nám přidala Karin.“ Tentokrát jsem to měla asi správně, protože nic nepředělával.
„V severním jsme vyzvedli Juuga,“ navázala poněkud potrefená Uzumaki putujíc prstem s rudým nehtem na příslušné místo, „ale ten je nadobro zničenej.“
„Tak dopadly vesměs všechny, co jsme navštívili,“ připustil Sasuke zadumaně.
„V týhle jeskyni zachránili Anko, Orochimaru ji tam odvlekl, když jste ji po jeho vzkříšení nechali na pospas vlastnímu osudu,“ podotkla jsem tónem vyjadřujícím nesouhlas nad naprosto nekolegiálním jednáním, na což uživatel Sharinganu pouze lhostejně pokrčil rameny. Ač se jeho přístup ke spoluobčanům postupně zlepšoval, v přítomnosti lidí, kteří nespadali do kategorie týmových partnerů, se měl pořád na pozoru, nedůvěřoval jim. Byla jsem přesvědčena, že v případě jakéhokoli ohrožení by udělal vše, aby zabránil ztrátě nevinných životů, konal by tak ale nejspíš jen z morálních pohnutek, povinnosti shinobi, ne pro citovou vazbu. Tu si udržoval pouze s námi a členy svého bývalého týmu. Za dobu, co ho znám, jsme spolu měli nejvřelejší vztah teď po válce, věděla jsem, že na mě svým způsobem dohlíží, záleží mu na mně a přeje si, abych byla šťastná. Bylo to vzájemné. Byla jsem za to vděčná a doufala, že časem ty jeho vztyčené zdi opadnou a rád se začlení do obšírnějšího kolektivu.
„Ta kolečka představují oblast, kde si myslíš, že by mohly ležet další skrýše?“ vyrušila mě z vážných úvah Karin, zabraně si posazujíc brýle výš na kořen nosu. Prostým kývnutím jsem jí dala za pravdu, přičemž jsem se začala nanovo přehrabovat v tašce.
„Největší naděje vkládám do toho v Zemi Mrazu,“ řekla jsem, zatímco jsem na dosavadní mapu rozložila o něco menší, zobrazující podrobněji zmíněné území.
„Hm, rozhodně tady v horách,“ podpořila mé domněnky, „skály nabízí klid, žádné zbloudilce, minimum přístupových cest, dobré maskování, poskytují těžce dobytné útočiště. Co myslíš, Sasuke-kun?“ Její náhlá ochota spolupracovat mě zaskočila. Okamžitě jsem si v kopcovitém terénu načmárala puntík.
„Tak počkat! Chystáš se tam jít a pídit se po něčem, co by prolomilo tu techniku,“ vyrukoval se svou teorií mírně pobouřeně Sasuke. Nebyla to otázka. Otevřela jsem pusu, abych ji vzápětí zase zavřela, lhát mu by bylo stejně trapné, jako pokoušet se nabulíkovat Shikamarovi nějakou nebetyčnou hloupost.
„Sakuro!“ Zvýšený hlas dodal jeho napjaté tváři o úroveň vyšší stupeň vážnosti. S jakýmsi zvrhlým sebeuspokojením jsem zjistila, že to ve mně nevyvolává ten potupný pocit malosti, neschopnosti, jaký mě kdysi zachvátil pokaždé, když na mě zakřičel. Naopak, aktivovalo to obranný mechanismus. Opřela jsem se a tvrdohlavě na prsou překřížila paže.
„Říkej si tomu třeba intuice, ale já prostě vím, že tady kápnu na nějaké řešení,“ pravila jsem neústupně. Přestože mě bez mrknutí probodával onyxově černýma očima, neuhnula jsem pohledem. Statečně jsem mu čelila. Nakonec souboj v upřeném zíraní přerušila empatií zavánějícím tónem Karin: „Slyšela jsem, co se ti stalo. Přijít o chakru je pro shinobi ta nejblbější varianta, jak nedobrovolně ukončit kariéru, dá rozum, že odmítáš ustat, dokud nevyčerpáš všechny možnosti, ale nemyslím si, že vkrást se do Orochimarova doupěte je nejchytřejší nápad.“ S obličejem, staženým do zmatené grimasy, jsem se k ní otočila. Odkdy měla kruci o mém životě takový přehled? Užuž jsem se nadechovala, abych ji odpálkovala do patřičných mezí, když jsem ve sklech, zasazených ve výrazných tmavých obroučkách, spatřila svůj ofenzivní, vtipně rozplizlý odraz. To mi kupodivu navrátilo ztracenou rovnováhu.
„Předpokládám, že to hodláš pojmout jako sólo misi,“ poznamenal o dost klidněji Sasuke. Nechala jsem Karin a její výchovné mudrlování být a pádně svou pozornost opět přesměrovala na Uchihu.
„Nedokážu ti vysvětlit proč, ale tohle potřebuju podniknout sama.“
„A co Naruto? Snad nečekáš, že to bude jen tak akceptovat?“ Při zmínce o blonďákovi jsem se nervózně ošila. Hluboko uvnitř jsem totiž cítila, že jsem ho zase vyšachovala.
„Odešel na Myoboku. Patrně tam nějakou dobu stráví.“
„Docela náhoda, co?“
„Nebudeš tomu věřit, ale vlastně jo,“ prskla jsem podrážděně. Spolčil se s mým svědomím, nebo co?! Až budu chtít absolvovat hodinu morálních kodexů, přihlásím se!
„Pro mě za mě. Snad víš, co děláš,“ zadoufal po delší chvíli nepohnutě. Poznal, že vymlouvat mi to a odrazovat mě, nemělo cenu. Chápal mé důvody a věděl, že jsem si vědoma svých omezení a nebudu zbytečně riskovat. Periferním viděním jsem zaznamenala, jak červenovláska udiveně zamrkala, nicméně zůstala zticha.
„Děkuju za pomoc.“ Srolovala jsem mapy a sklidila psací potřeby. „Oběma, vážím si toho,“ dodala jsem, zatímco jsem se zvedala. Pověsila jsem si tašku na rameno a naposledy dvojici odměnila vděčným pohledem; Sasuke kývl hlavou na pozdrav.
„Příští oběd platíš ty,“ zvolala jsem za sebe, když jsem se ubírala ke dveřím, přece jen mě čekalo na vyřízení ještě dost věcí.

Čekání na taťku, až se vrátí z práce, jsem vyplnila balením batohu, nehodlala jsem nic podcenit, Země Mrazu bude dozajista nepřívětivá, stejně jako samotné Orochimarovo doupě. Poněvadž jsme v našich končinách nebyli na zimu nijak zvlášť zvyklí, nevlastnila jsem mnoho teplého oblečení, budu si muset vystačit s pláštěm, rolákem a jouninskými kalhotami. Po přidání skromných zásob jídla a futrálu se zbraněmi jsem zip zavazadla i tak stěží zapnula.
Když jsem zezdola zaslechla klapnutí domovních dveří, zhluboka jsem se nadechla a modlíc se za hladký průběh svolala rodinnou poradu.
Se sklenicí vody jsem zasedla ke stolu, který již, se zřetelným znepokojením vepsaným ve tváři, okupovali oba rodiče.
„Um, děkuju, že jste si na mě udělali čas,“ začala jsem nejistě si pod stolem mnouc ruce, „já… potřebuji s vámi něco probrat.“
„Ale ne, ty jsi v jiném stavu!“ vyrukovala okamžitě mamka, čímž mě solidně zaskočila, dobré půl minuty trvalo, než mi došlo, z čeho mě to nařkla.
„Co?! Pro všechno na světě, ne! My jsme… ne!“ Celá rudá jsem před sebou začala horlivě máchat rukama, zatímco jsem se snažila se co nejrychleji vzpamatovat.
„Takže nejsi těhotná?“ ujišťovala se s nepřeslechnutelnou úlevou.
„Nejsem.“ Rezignovaně jsem svěsila hlavu na hrudník, místo dospělé konverzace se pro narážku na možný intimní život potýkám s ruměncem, za nějž by se nemusel stydět ani mistr Gai po uvolnění všech osmi bran. Jak ji to vůbec mohlo napadnout? Tuto otázku jsem radši odsunula do pozadí a silou vůle se soustředila na původní body rozhovoru. Napila jsem se a odkašlala si.
„Týká se to mého působení v pekárně. Promiň, tati, ale už tam nemůžu pracovat,“ pravila jsem na rovinu, tlumeně, omluvně. „Jsem kunoichi, lékařský ninja, tu profesi miluju, dělám ji dobře a chci v ní pokračovat.“ Navzdory neodbouratelné provinilosti jsem na něho upírala jeden ze svých zatvrzelých pohledů, na míle daleko hlásajících, že už jsem skálopevně rozhodnutá.
„Pravděpodobně jsem narazila na příležitost, jak vyřešit ten problém s chakrou,“ dodala jsem velmi obecné informace.
„Opravdu? To je skvělé, zlato,“ rozzářil se můj zploditel upřímně. Popravdě, nevím, co přesně jsem čekala za reakci, vždycky mě hojně podporoval v čemkoli, co jsem si umanula, tak proč by to nyní mělo být jinak?
„O podnik si nedělej starosti, s Kaemonem to zvládneme. Neuraz se, ale ve skutečnosti to nebude zase až taková ztráta.“ Cože?! Už jsem se kvůli jeho bezprostřednímu prohlášení chtěla urazit, ale onen uličnický, potutelný úsměv, který jsem na něm tolik obdivovala, mi v tom zabránil. Vždyť měl pravdu, nic kloudného jsem obchodu nepřinesla, hravě si pořídí najít lepšího zaměstnance.
„Co je to za příležitost?“ zeptala se racionálněji smýšlející třetina rodiny podezřívavě.
„Obnáší to pátrání na vlastní pěst, budu muset na nějakou dobu odcestovat. V horách se možná nachází jedno místo, kde bych mohla najít odpovědi.“ Nechtěla jsem jim lhát, ani prozradit příliš.
„Je to nebezpečné?“ Nebyli hloupí.
„Myslím, že ne,“ odpověděla jsem nelíčeně.
„Pak běž za svým srdcem, dcero,“ udělil mi požehnání taťka, mamka jeho srdečnost tak neprožívala, dvakrát se jí to nezamlouvalo, leč nezatrhla to. Možná mi přece jen rozuměla víc, než jsem si byla ochotná připustit.
I tak jsem se nevyhnula kázání, kterak je důležité všechna rozhodnutí pečlivě zvážit a nevrhat se do ničeho po hlavě, rovněž jsem obdržela spoustu rad ohledně teplého oblečení, jenž se záhy přeměnily ve výčet těch nejobvyklejších příčin promrznutí. Poté, co jsem bez zjevného účinku třikrát zmínila svou plnoletost, jsem vše raději poslušně odkývala, dokud mě k neskonalé úlevě nezachránil taťka – zkušeně odvedl pozornost své ženy jinam, takže jsem zvládla nepozorovaně proklouznout do pokoje.
Po krátkém rozmýšlení jsem si nazula uzavřené boty vyplněné jemným kožíškem, mající v tomto případě spíše vizuální efekt, sice jsem je zatím nepotřebovala, nechtělo se mi s nimi však tahat na zádech. Zespodu batohu jsem si přicvakla podložku a spací pytel, naposledy se rozhlédla, jestli jsem nic nezapomněla, a vyrazila.
Nenamířila jsem si to rovnou k bráně, ještě mě totiž čekaly dvě zastávky. Jedna byla u Naruta, kde jsem mu pod dveře zasunula dopis s vysvětlením, a ta druhá v květinářství.
„Čau, Ino.“
„No, tě pic. To je dost, že se taky- Ty se někam chystáš?“ dodala překvapeně po uzření napěchovaného báglu, jehož popruhy se mi už zařezávaly do ramen.
„Jo. Nejdřív mi ale slib, že nebudeš vyšilovat,“ stanovila jsem si podmínku prozrazení mé cesty. Chvíli se nelibě mračila, nicméně přikývla.
„Jdu do Země Mrazu, s devadesáti procentní pravděpodobností se tam nachází další Orochimarova skrýš, kde jsem přesvědčená, že kápnu na řešení, který tolik urputně hledám.“
„Cože?! Zbláznila ses? Vžd-“
„Oj, oj, tomu říkáš nevyšilování?“ S přispěním ve vzduchu horizontálně mávající levačky jsem mírnila její nefalšované zděšení.
„Promiň, spontánní reakce. Ale, Sakuro, rozmyslelas se dobře? Je to nebezpečný,“ domlouvala mi důležitostí vyplněným tlumeným hlasem, zatímco s očima navrch hlavy a živě gestikulujícíma rukama obcházela pult.
„Věř mi, nejedná se o žádné unáhlené rozhodnutí. Tsunade-sama mi za odvedenou práci na deníkách udělila propustku opustit vesnici, našim jsem řekla, kam se chystám a Naruto, tomu jsem nechala vzkaz, protože je momentálně na Myobokuzanu.“
„Já nevím, mně se to nelíbí,“ zaskuhrala nesouhlasně, „neměla bys chodit sama.“
„Naopak. Pochop, tohle je něco, co musím podniknout sama.“
„A co, když tam na toho slizouna narazíš?“
„Možná nemůžu používat chakru, ale mozek jo,“ připomněla jsem ji, přičemž jsem kamarádce vemlouvavě položila dlaně na ramena. „Budu maximálně opatrná, slibuju.“
Nepokojně si hryzajíc spodní ret po chvilce přikývla, rezignovaně si povzdechla a jemně se usmála.
„Dobře. Dávej na sebe pozor.“
„Budu.“

Svižným tempem jsem se méně frekventovanou cestou vydala k severovýchodní hranici Ohnivé Země. Bylo to maličko riskantnější, než zvolit obchodníky často vyhledávanou trasu do Zvučné, leč podstatně rychlejší. Přestože se pomalu začínalo smrákat, nebála jsem se, že zabloudím, pěšina byla dost široká, takže koruny podél vzrostlých stromů nebránily svitu nastupujícího měsíce v dopadu na udusaný hliněný povrch. Chtěla jsem pochodovat, dokud mi onu přírodní lampičku nezastíní nevyzpytatelné mraky, což se stalo kolem půl třetí ráno. Skepticky jsem zvrátila hlavu k nebi, za ten večer již po několikáté, většinou se ty vrtošivé potvory po chvíli zase rozestoupily, tentokrát to však vypadalo definitivně. Trochu nelibě jsem uznala svou porážku, zatím jsem žádnou únavu nepociťovala, pro špatnou viditelnost se na ty tři hodiny uložila nedaleko za rozložitý kmen listnáče, kde jsem si, s kunaií přitisknutou k hrudníku, dopřála krátký odpočinek.
Po probuzení jsem něco pojedla, vyčistila si zuby a spravila spánkem rozvrkočený culík, sbalila si spacák s karimatkou a odhodlaně pokračovala vytyčeným směrem. Ochrannou čelenku se symbolem značícím příslušné zařazení jsem měla pečlivě uschovanou na dně batohu, po objektivním uvážení současného stavu jsem usoudila, že v případě střetu s lupiči, zběhlými ninji, úchyly a kdo ví, kým ještě pro mě bude prospěšnější si hrát na překupnici, nebo něco podobného.
Kromě pár nezbytných zastávek jsem byla na nohou celý den i část noci. Po regeneračním šlofíku v roští jsem zopakovala ranní rituál předchozího dne a opět vyrazila zdolávat další kilometry. Pozdě odpoledne jsem konečně překročila hranici a vstoupila na území Země Páry, kde jsem se napojila na větší cestu, která přiváděla milovníky horkých koupelí do velmi oblíbené turistické destinace, jejímž středem byla Vesnice Horkých Pramenů. Tam však mé kroky nesměřovaly. Odmítala jsem zbytečně utrácet za nocleh, v nejbližších veřejných lázních jsem doplnila zásoby jídla a pití a takřka přímou čarou putovala k hranicím Země Mrazu. Byla to zvláštní lokalita, jak jsem postupovala dál, pochybovala jsem, že tu lidé vůbec vědí, jaké to je, když jim na pokožku dopadnou hřejivé sluneční paprsky. Pro nepřeberné množství horkých pramenů se mi nad hlavou více či méně viditelně ustavičně vznášela oblaka páry, pod jejichž nejhustěji nakumulovaným shlukem jsem tušila hlavní vesnici. Jelikož jsem ji chvíli měla i na dohled, překvapilo mě, že nemá žádné ochranné hradby. Obyvatelé tu musí být buď velmi mírumilovní, nebo neskutečně naivní. Nebo jim z té věčné vlhkosti změkly mozky, nebylo to sice tak citelné jako na Myobokuzanu, přesto jsem vnímala, jak se mi pozvolna krepatí vlasy. Následky ve vzduchu sražené vody na sebe nenechaly dlouho čekat, jak jsem se blížila ke své cílové zemičce a znatelně se ochlazovalo, začala jsem se nezadržitelné třást zimou. Až jsem to nevydržela a oblékla si černý rolák. Paráda, ještě jsem se nedopachtila ani k úpatí hor a už jsem vyčerpala jednu vrstvu. Popravdě jsem chlad nesnášela, vždycky když jsme měli misi na nějakých místech se studenějším podnebím, byla jsem nevrlá a přála jsem si mít zadaný úkol co nejrychleji za sebou. Zrychlila jsem, abych alespoň zčásti zahřála protestující organismus. Což by nejspíš pomohlo, kdyby se počasí stále nezhoršovalo. K nízkým teplotám se s nástupem tmy přidal i studený vítr. Čert vezmi hrdinství, třesoucíma se rukama jsem na sebe navlékla veškeré oblečení, které jsem měla. Byla jsem natolik zoufalá, že jsem si na hlavu napařila i pletenou čepici, o níž jsem byla skálopevně přesvědčená, že si nikdy nenatáhnu. Když už jsem měla totálně ztuhlé končetiny a z nosu mi dozajista visel obří rampouch, rozhodla jsem se přenocovat ve z půli vykotlaném kmenu, kam jsem se, zabalená ve spacáku a omotaná podložkou, zadkem nacpala, což mě krapet chránilo před ledovou fujavicí. Obemkla jsem se pažemi a zkusila zavřít oči.
„Ale, copak se to tady třepotá za květinku?“ Trhla jsem sebou, až jsem se bolestivě praštila do temene - zřejmě se mi přece jen podařilo usnout- to mi však nezabránilo ve zlomku vteřiny instinktivně vyskočit a s připravenou zbraní zaujmout bojovou pozici.
„Co? Sasuk-“ Okamžitě jsem zmlkla, protože mi docvaklo, že onen lehce nakřáplý hlas týmovému kolegovi opravdu nepatřil. Snažíc se rozmrkat mihotavé tečky způsobené úderem zasoustředila jsem se na postavu před sebou, měla jsem dojem, že jsem v úrovni očí zblikla cosi červeného, nemálo připomínajícího Sharingan. Ať to bylo cokoli, teď jsem to neviděla. Ve tmě, navíc s tím otravným větrem, jsem toho celkově moc neviděla. S jistotou jsem věděla jen to, že se přede mnou nachází vysoký muž s tmavými vlasy v těžkém kabátu. Nehnutě tam stál a prohlížel si mě, zatímco jsem se pokoušela nedat na sobě znát známky prochladnutí a věrohodně držet pevný postoj.
„Klid, neublížím ti,“ promluvil snad po věčnosti.
„Proč bych ti měla věřit? Kdo jsi?“
„Pocestný. Jako ty.“
Po zběžném zvážení jeho slov jsem se narovnala a sklonila kunai, nicméně jsem nepolevovala v ostražitosti. To na mě bude furt takhle civět?!
„Heleď, nepotřebuju problémy. Chci tu jen přečkat do rozbřesku a pak hned vyrazit.“ Znervózňoval mě.
„Tak to právě problém je, ta vichřice se bude zhoršovat, nic příjemnýho,“ prorokoval nezaujatě.
„Jak to víš?“
„Řekněme, že tuhle oblast dobře znám.“
„Hm, dík za echo, nějak si poradím,“ prohlásila jsem přesvědčivě, třebaže jsem silou vůle kočírovala drkotající zuby.
„O tom nepochybuju,“ odpověděl pobaveně, „ale mám lepší řešení. Kousek odsud je jeden podnik, kde to můžeš přečkat pěkně v teple.“ Ačkoli by to znamenalo menší zacházku v doprovodu naprosto neznámého člověka, ten nápad mě docela lákal. Rozhodně víc než vidina mrznutí v mělké dutině stromu.
„Jak je to daleko?“
„Kilometr a půl.“ Další ledový poryv to rozčísl, chvatně jsem si sbalila podložku a nasadila batoh, přes který jsem si přehodila spacák, jímž jsem si následně omotala vrchní polovinu těla. S hlavou, vtaženou mezi ramena, jsem mu mlčky kráčela v patách.
„Tak, kam máš namířeno, Kvítku?“ zeptal se hovorně.
„Do Ledové vesnice, na obchodní schůzku,“ zalhala jsem duchapřítomně.
„Vážně? To bys byla první kunoichi s obchodním nadáním,“ odvětil, aniž by hnul brvou nad faktem, že jsem si důvod vymyslela. Tázavě jsem se na něho podívala.
„Reakce a postoj, když jsem tě vzbudil, taky oblečení,“ vysvětlil. Samozřejmě. Okoukl mě podrobně, a byl všímavý. To potvrdilo mé podezření, že i on se řadí mezi ninji, čemuž spolu s chůzí napovídala stavba těla. Nemohla jsem si pomoct, přišlo mi na něm něco povědomého. Tiše jsem s tajemným nočním narušitelem srovnala krok, přičemž jsem si ho zpod přivřených víček periferně nenápadně prohlížela. Třebaže měl černé kadeře stažené do gumičky, nejdelší pramínky vpředu sestříhaných vlasů mu dosahovaly až pod čelist a zamezovaly řádný výhled do pohledného obličeje. Ten bezchybný nos a stěží znatelně dolů povislé koutky jsem léta obdivovala. Zčistajasna jsem přesně věděla, s kým mám tu čest. Z onoho zjištění mi po celém povrchu kůže vyrašila nic dobrého nevěstící krupička. Těžce jsem polkla a urputně přemýšlela, jak z toho ven, když jsem skrz poletující částice prachu zaznamenala neskutečně barevně osvětlenou budovu. Během pozvolného rýsování detailů podivným oparem zastřeného stavení jsem se spěšně probírala možnostmi, útěk nepřicházel v úvahu a boj by byl předem prohraný, takže mi zbývalo jít s ním dovnitř a doufat, že nejsem na seznamu lidí určených k likvidaci, že je tohle bizarní setkání jen jedna obrovsky ujetá náhoda.
„A jsme tady, Kvítku,“ vytrhl mě z úvah o hrozícím osudu.
Pravačkou jsem si zastínila oči a na okamžik věnovala plnou pozornost baráku s rudě červenou lepenkou potaženými okny. Kromě neonově problikávajícího poutače ve tvaru srdce mě oslnil nade dveřmi svítící nápis U Loly. S nevěřícně otevřenou pusou jsem se automaticky otočila na svého průvodce, aby mi brada záhy spadla ještě níž. Ta podoba byla ohromující. Nejprve mě upoutala typická uchihovská pěšina rozdělující ofinu, potom to byly oči, identické se Sasukeho, rovný nos, který jsem párkrát spatřila na Itachim a naposledy kapku samolibě protažená ústa, ta musel mít dozajista po otci. Ze všech tří synů mu byl podobný nejvíc, troufla jsem si to tvrdit, neboť jsem si o jejich rodině pro soukromé účely kdysi zjišťovala absolutně všechno.
„Neplaš se, nehodlám tě slečně majitelce prodat, nejsem náborář pracovních sil. Beztak bych nepochodil, neber si to osobně, ale na tohle řemeslo seš až moc plochá,“ dorazil mě onou známou ješitností, nezastíraně se odrážející v hlubším barytonu. Zatímco jsem se tam opařeně choulila v tom nevlídném počasí, Fugakův nemanželský potomek došel ke dveřím, s jednou nohou za prahem se otočil a houkl na mě: „Tak jdeš?!“
Vykolejeně jsem sebou cukla a donutila ztuhlé končetiny k pohybu, takže jsme dovnitř nakonec vklouzli jedním vrzem. Pokud jsem do poslední chvilky doufala v chybný úsudek, nyní se mé falešné naděje nekompromisně rozplynuly. Interiér byl zařízen v různých odstínech červené a rudé, po levé straně se rozprostíral dlouhý, křiklavě nasvícený bar, uprostřed byly rozmístěny malé kulaté stolečky pro dva, kdežto podél stěny s okny se nacházely boxy s dvoumístnými pohovkami, nepochybně určené pro muchlující se páry. Schody do patra vedly zaručeně do pokojů, kam si lehké holky vodily své zákazníky. Kdyby mě ani tohle nepřesvědčilo, že jsem vlezla do hanbince, zajisté by to učinily velmi spoře oděné dívky roznášející nápoje.
„Podívejme, kdo to k nám zabloudil,“ zvolala korpulentní dáma, nasoukaná do opravdu nádherně zdobené, stoprocentně minimálně o velikost menší, yukaty, jenž se k nám s vějířem v ruce hnala uličkou.
„Buď vítán,“ zatrylkovala během uctivé poklony.
„I já vás rád vidím, madam Lolo.“
„Přivedl sis vlastní společnost?“ otázala se s předstíranou sladkostí, přičemž si mě zběžně nevraživě přeměřila. Urychleně jsem sňala spacák i plášť a sundala si čepici, potom jsem alespoň zdvořile pokynula hlavou.
„Našel jsem ji mrznout venku, prozatím si sedneme a dáme si něco k pití.“ Sotva jsem si stihla nasoukat věci do batohu, už mě za rukáv neomaleně táhl k zastrčenějšímu stolku. Zbožně jsem se upínala k naději, že mi to tlumené osvětlení opticky pozmění barvu vlasů.
„Co si dáš, Kvítku?“ zeptal se, jakmile přitancovala servírka.
„Třeba čaj. A neříkej mi Kvítku.“
„Přineste mi to, co obvykle, dvakrát. Dobře, jestli ti víc vyhovuje Haruno Sakura, tak prosím,“ odvětil nonšalantně. Překvapeně jsem po něm šlehla očima a nasucho polkla, to rozhodně nebylo dobrý. Jen těžce jsem odolávala nutkání se instinktivně přikrčit, nebo lépe – úplně zaplout pod stůl.
„Co, ty mě znáš?“
„O těch, kteří se vyskytují v blízkém kruhu mého nevlastního bratra, jsem si zjistil naprosto všechno.“ Pakliže jsem předtím vypadala udiveně, netuším, jak bych popsala svůj nynější stav - s obočím vystřeleným do jiné galaxie, vykulenýma očima a negramotně pootevřenou pusou jsem na něho tupě civěla.
Kdybych si mohla vybrat, jistě bych v širém světě nekápla na hezčího nájemného vraha. Bylo celkem ironické, že z toho zamotaného kluba milionů myšlenek, se do popředí protlačila právě tahle. Z transu mě vysvobodila až sklenka jakési nahnědlé tekutiny, která přistála kousek od mé pravačky, roztržitě jsem zamrkala a uvědomila si, že dosud zadržuji dech, přerývavě jsem nasála vzduch do plic, uchopila ji a roztřeseně do sebe ten mok, ať už to bylo cokoli, oklopila. Vzhledem k dosavadním zkušenostem jsem alkoholu, národnímu, ani zahraničnímu, dvakrát neholdovala, neuměla jsem pít, takže jsem se okamžitě rozkašlala a vytryskly mi slzy. No, možná mě to zabije a ušetřím mu práci.
„Chceš mě zruinovat? To se jen usrkává,“ pokáral onen zbrklý počin. To by objasňovalo, proč mě tak nehorázně pálilo hrdlo. Měla jsem dojem, že mi ten chlast rozleptal i dýchací trubice, nemohla jsem se nadechnout a nezadržitelně rudla.
„Propána, ty se fakt dusíš,“ konstatoval posměšně, nicméně se naklonil dopředu, aby mi záhy uštědřil slušnou herdu do zad. „Na, tohle cumlej.“ Nato mi do pusy obratně vsunul kostku ledu. Uvolňující se voda zanedlouho krásně svlažila v plamenech se svíjející polykací ústrojí, což umožnilo opětovný průchod vzduchu, katastrofa byla zažehnána.
„Máš pro mě nařízenou jinou smrt?“ vysoukala jsem ze sebe sípavě, zatímco jsem si vyčerpaně utírala stále rozhycované tváře, druhou ruku jsem si bolestivě tiskla k hrudnímu koši. Tentokrát to byl můj společník, komu se nechápavostí zkrabatilo čelo.
„To děláš, ne? Odstraňuješ nepohodlné lidi. Copak tě lord Daimyo nenajal, abys mě odkrouhnul?“ vybalila jsem na něj na rovinu sundávajíc si z nárazového návalu horka černý svetr.
„Ne,“ odtušil s absolutním klidem, „neříkám, že jsem pro něj nikdy nikoho nevyřizoval, ale ty můj terč nejseš.“
„A takoví čtyři týpci, co ti fušovali do řemesla?“
„Jo, tos vystihla přesně. Prej něco pěkně podělali, tak bylo potřeba zamést stopy,“ podotkl suverénně. Na srozuměnou jsem pouze odevzdaně kývla hlavou, začínalo to do sebe krásně zapadat.
„To ti udělali oni?“
„Hm?“
„Ten blok, nemůžeš používat chakru.“ Nejednalo se o otázku, nýbrž o sebevědomé oznámení faktu, které jsem nepovažovala za nutné komentovat. Rozladěně jsem si skousla spodní ret a odvrátila hlavu stranou, s levačkou ve vlasech jsem se rozhlédla po zjevně prosperujícím nevěstinci. Celkem mě překvapilo, kolik zde v tak pozdní hodinu posedávalo návštěvníků, a to jsem neměla ponětí, jak vytížené jsou pokoje nahoře. Ne nadarmo se prostituce označuje za nejstarší řemeslo. Pro samou zadumanost jsem nepostřehla, že se ke mně záhadný spolustolovník naklonil, však jsem sebou taky náležitě cukla, když promluvil kousek od mého ucha. „Divíš se, kde se tady všichni ti chlapi berou, v bordelu schovaným uprostřed lesa. Většina z nich jsou hosté horkých pramenů, dokonalí manžílci, kteří svým drahým polovičkám štědře zaplatí nejdražší procedury, aby od nich měli aspoň jeden večer klid. Ve skutečnosti jde o perfektně spolupracující byznys, na recepci jim tajně podstrkují prospekty, dokonce sem z města jezdí svozová drožka.“ Se zhnuseným výrazem jsem spustila zrak z podsaditého čtyřicátníka, jenž v nedalekém boxu velmi náruživě osahával mladičkou společnici. Bylo mi z toho úzko. Když jsem nasměrovala pohled zpět ke stolu, zjistila jsem, že přede mnou stojí plná sklenka té hnědé břečky, k níž přibyla ještě jedna s vodou.
„Na shnilej svět,“ pronesl ne příliš optimistický přípitek, načež si požitkářsky ucucl. „Nuže, Sakuro, čímpak sis znepřátelila vznešeného lorda?“ vyzvídal se zájmem hovorně.
„Řekněme, že jsem překážela v realizaci jeho plánů,“ odpověděla jsem po chvíli, během níž jsem zahálčivě kroužila s tou vražednou tekutinou. Potom jsem ho napodobila, nasála do úst jen malé množství a polkla, vlastně to nebylo tak špatný. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy, nejspíš z požitého alkoholu, zahákla jsem si za ucho uvolněné prameny a zpříma se na něho podívala.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Pořád mi vrtala hlavou spousta otázek.
„Nech mě hádat, chceš slyšet příběh nelegitimního parchanta vůdce jednoho z tehdejších nejmocnějších klanů Ohnivé Země.“ S lehce pokřiveným úsměvem jsem přikývla. Neshledávala jsem to vtipné, naopak, to ten jeho nadnesený přístup, pohodlně se opřel a kotník si položil na koleno druhé nohy.
„Nerad tě zklamu, ale je to klasický scénář o vlivným chlápkovi, který si nemohl dovolit žádný skandál. Ať z nudy či obyčejného rozmaru, jednoho krásného dne zavítal do obdobnýho podniku, kde se ho ujala moje matka. Sice na ni nemám nejlepší vzpomínky, nebyla to zrovna matka roku, prostě dělala to, co uměla, ale pamatuju si, že byla krásná. Musela Uchihu okouzlit, protože vyžadoval jedině ji, kdykoli si šel užít,“ nakrátko se odmlčel, aby se mohl napít. „Poté, co zjistila, že je těhotná, vyhledala ho a dovolávala se finančního odškodnění za mlčenlivost, jenže drahý otec usoudil, že by bylo nejlepší, kdyby zmizela úplně. Po nepovedeném pokusu ji odstranit žila na útěku, nikdy jsme na jednom místě nesetrvali dýl než týden.“ Popravdě mě to nepřekvapovalo, u klanů s takto mocnou kekkei genkai to byl běžný postup, existence levobočka nepřicházela v úvahu.
„A jak to dopadlo? Vzhledem k tomu, že jsi naživu, se jim nepodařilo vás najít.“
„Umřela, když mi bylo sedm. Rakovina. Bylo to rychlý.“
„Oh… Tehdy jsi probudil Sharingan?“
„Ne, k tomu došlo až o kupu let později, u jinýho… emotivního zážitku,“ prozradil mi ledabyle krče rameny. Cosi mi napovídalo, že detaily radši znát nechci. Na okamžik mezi námi zavládlo ticho, každý jsme byli ponořený ve vlastních myšlenkách.
„Nebylo dne, kdy na Uchihy nenadávala, to věčné schovávání a živoření ji nakonec stálo život, přesto mě k té rodině stále něco táhlo. Mnohokrát jsem si pohrával s myšlenkou se přihlásit a trochu zamíchat kartami, ale nestihl jsem to. Když jsem své schopnosti konečně dostal pod kontrolu, klan byl vyvražděn. Zbyli jsme akorát já a Sasuke-nii-chan." S nepřítomným pohledem jsem si představovala, jak by můj týmový kolega asi reagoval, kdyby se dozvěděl, že mu po světě běhá nevlastní bratr, jediný příbuzný. Bylo zvláštní, že mi to všechno tak ochotně vykládal, zmocnila se mě neblahá předtucha. Podezřívavě jsem si ho přeměřila.
„Máš v úmyslu se s ním setkat?“
„Měl jsem. Byla doba, kdy jsem měl pocit, že jsme si podobní, oba jsme se vydali cestou pomsty, chtěl jsem si s ním poměřit síly, ale pak se přidal na stranu aliance a konfrontace s ním mě přestala lákat.“ Jako by měl šanci.
„Mě hrdinství nebere, uznávám jenom práci a zábavu. Je mi fuk, jestli je válka nebo mír, o politiku se nestarám. Volno pro mě končí, když klient hodí prachy na stůl a předá mi popis cíle, pak se soustředím pouze na kšeft, zabíjím lidi na objednávku a nic jinýho mě nezajímá.“ Z toho chladného tónu bylo zřejmé, že mluví pravdu, pravděpodobně neměl zkušenost s jinými vztahy než s těmi na jednu noc.
„Možná jsi jen nedostal příležitost vytvořit si pouto s tou správnou osobou,“ nadhodila jsem malinko posmutnělým hlasem, svým způsobem mi ho bylo líto.
„Možná,“ připustil nezvykle měkce, přičemž do mě zapíchl oči s nebývalou intenzitou, která se mi vůbec nelíbila. Znejistěla jsem. Zašilhala jsem po hodinách nad barem, ukazovaly pár minut po čtvrté ranní. Chvatně jsem do sebe hodila zbytek drinku, otočila se po přes opěradlo přehozené svršky a začala se zvedat.
„Um, děkuju za pití, ale už bych měla vyrazit, zanedlouho bude svítat,“ řekla jsem a bez ohlédnutí vystřelila k východu. Ani jsem neztrácela čas s oblékáním, to zvládnu venku. Doufala jsem, že to byla jen přeháňka a ten zatracený vítr se mezitím uklidnil. Volnou rukou jsem stiskla kliku a otevřela, když vtom mě silný poryv ledového větru rozhodil rovnováhu, až jsem udělala krok vzad. A do někoho narazila. S neblahým tušením jsem se pomalu obrátila a k mé hrůze tam stál on.
„V tomhle by ses leda tak ztratila, Kvítku,“ pravil nadneseně, zároveň se nahnul nebezpečně blízko a dlaní nesmlouvavě zabouchl rozražené dveře. Nato mi před nosem zacinkal klíčkem na malém kroužku.
„Pojď, můžeš si odpočinout na pokoji,“ zavelel, čapl mě za nadloktí a neústupně vmanévroval na schodiště potažené červeným kobercem. Nechtěla jsem ztropit scénu, proto jsem protestovala naléhavým pološeptem, který byl bohužel vystaven totální ignoraci.
„Nešil, nejsem žádnej násilník, nemám to zapotřebí,“ ujistil mě, když jsem se mu na dřevěném ochozu mermomocí snažila vytrhnout. Sotva jsem zauvažovala, co to pro mě vlastně znamená, prudce jsme zastavili a já se znenadání ocitla zády přitisknutá na stěnu vedle futer. „Coby čestný host tu mám permanentně rezervovanou cimru, můžeš ji využít. Sama, pokud bys teda neuvítala společnost.“ S mírně ke straně nakloněnou hlavou drze vstoupil do mého osobního prostoru, rukama se zapřel vedle obranně stažených ramen a uhrančivě si mě prohlížel. Jakmile zrakem sklouzl na přerývavými nádechy se vzdouvající hrudník, do tváří se mi nahrnula spalující červeň. Kami, co bych za to kdysi dala, kdyby se na mě takhle Sasuke podíval. I když některé obličejové rysy byly rozdílné, oči byly přesnou kopií jeho, uhlově černé, hluboké a přesto nečitelné. Byl hezký, a to velmi. Na rozdíl od nejmladšího Uchihy i velice výmluvný. Nasucho jsem polkla, zatímco jsem bojovala s nenadálou slabostí v kolenou. Stačilo kývnout a mohla jsem prožít noc, jenž jsem si mnoho let přehrávala před spaním. Na zlomek vteřiny jsem zavřela oči, v tu chvíli mi na rty dopadl horký dech, nesoucí stopy pozřeného alkoholu, bleskurychle jsem je zase otevřela. Cosi tu nesedělo. Kam se podělo rámenové aroma a ona známá citrusová vůně? Proč na mě neshlížejí ta nádherně hřejivá modrá kukadla? Rázem jsem vystřízlivěla, právě včas, jen taktak jsem ho zabrzdila dlaní přiloženou na prsa.
„Em, myslím, že se přece jen trochu prospím,“ prohlásila jsem pevně, načež tmavovlasého milovníka žen doslova odšoupla do patřičných mezí. Zlomyslně se zašklebil a naposledy mě přejel hodnotícím pohledem.
„Hádám, že by Jinchuurikimu vadilo, kdybych mu sebral prvenství. Chápu.“ Hodil mi klíč, který jsem bez problému chytila.
„Mimochodem, s tím bych se utkal mnohem radši. Tak na viděnou, Sakuro.“ Sotva mi ukázal záda, spěšně jsem odemkla a s bušícím srdcem zapadla dovnitř. To bylo o fous.

Když jsem před půl osmou – horká sprcha a suché místo na přemýšlení přišly vhod – scházela do hlavní místnosti se stolky a boxy, z nevysvětlitelného důvodu jsem se cítila krapet zahanbeně. Nebyla jsem žádná smilnice, už pouhá přítomnost v takovémhle podniku mě uváděla do rozpaků. Naštěstí tam nikdo nebyl, všichni zákazníci dozajista vyspávali, včetně mého nočního „parťáka“, jenž si po mém odmítnutí šel nepochybně opatřit nějakou placenou společnost. K neskonalé úlevě se živá duše nevyskytovala ani za barem, podle šustivého lomození z prostoru za závěsem jsem seznala, že si odskočila do skladu, klíč s visačkou s číslem jsem nepozorovaně položila na pult a spěšně vyběhla na čerstvý vzduch. Protivný vítr sice značně polevil, zato pro změnu poměrně hustě pršelo. Táhle jsem si nad nepřejícím počasím povzdechla, nasadila si čepici a s novou vervou naprogramovala rychlou chůzi. Ačkoli jsem v tom malém krcálku s obrovskou postelí nad vším dost hloubala, zcela jsem se nerozhodla, zda se s tímhle ujetým setkáním někomu svěřím, zburcovat Tsunade-sama, aby sem na blind poslala hlídky, by určitě k ničemu nevedlo, o inteligenci muže s částečnými uchihovskými geny jsem si nedělala iluze, profesionál jeho kalibru se beztak chová nanejvýš obezřetně. Mnohem větší dilema bylo, jestli to řeknu Sasukemu, leč ke konečnému závěru jsem nedospěla, umínila jsem si, že teď je pro mě prioritou prozkoumání Orochimarova úkrytu, zaobírání se touhle těžkou volbou jsem odsunula na později.
Neměla jsem ráda déšť, každou další kapkou dopadnuvší na oblečení se postupně propracovával jednotlivými vrstvami šatstva, až si proklestil přístup ke kůži, kde útočil nevídaným chladem, znemožňoval ostré vidění a zpomaloval pohyby, a to jsem nemyslela lehkou letní přepršku, ale nelítostný bičující liják, jemuž jsem, jak jsem se blížila k horám, čelila. Sprostě klejíc jsem se pustila do výšlapu po náhlým přívalem vody změklém povrchu. Díky absenci ledového větru nebyla taková zima jako včera, do poslední nitky promoklé věci však souvisle snižovalo tělesnou teplotu. Navzdory fyzické námaze jsem se klepala a nemohla jsem s tím nic dělat, rozčilovalo mě to. A sněhem pokryté vršky pahorků tomu moc nepřidávaly.
Po hodině svižného stoupání, kdy se rozbředlé bláto střídalo s pěšinou zarostlou kořeny a posetou různými velikostmi kamenů, jsem se doplahočila k bodu vyznačenému na mapě. Schovala jsem se za ojedinělý trs keřů a důkladně se porozhlédla po okolí. Přímo přede mnou se tyčila hora, v jejímž nitru se neomylně nacházelo vybudované spletité bludiště chodeb. Po dostatečné analýze vnějšího prostranství jsem se urychleně přemístila k úpatí na odlehlejší straně, kde jsem předpovídala vstup. Po několika minutovém tápání jsem ho objevila, byl maskovaný kmeny popadaných jehličnanů, skrz které jsem se bez závažnějších problémů zručně protáhla. Nemálo mi k jeho lokalizaci napomohla stékající voda, která se vydatnou průtrží nahromadila v trávě, kde vytvořila louži a po dosažení určité kapacity si probourala cestu mezi drny. Stáhla jsem si čepici, stejně už dávno prosákla, pečlivě ji vyždímala, utřela si s ní mokrý obličej a následně ji zastrčila do kapsy. Z minimálně o deset kilo víc vážícího batohu jsem vyndala baterku a opatrně začala postupovat uličkou hrubě opracované skály.
Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem to tam prolézala, vylučovacím způsobem nakukovala do dveří, za nimiž se většinou rozprostíraly prostorné haly, buď nadobro vyklizené či s pozůstávajícím nábytkem a nejspíš vyřazeným vybavením. Nepotřebovala jsem být Einstein, abych poznala, že jsem se ocitla v opuštěné tajné vojenské základně. I po tomto zjištění jsem to nevzdávala a pokračovala dál do útrob. Jelikož jsem neustále dávala majzla na možné nastražené pasti, nechtěla jsem opakovat tehdy podstoupené chyby, sunula jsem se kupředu velmi pomalu. Užuž jsem začínala ztrácet naději, když jsem si všimla, že se chodba viditelně svažuje, což znamenalo jediné – další patro. I o úroveň níž mě čekala spousta místností, tentokrát s mnohonásobně zajímavějším obsahem, prošla jsem pokoj s nepohodlně se jevícím kanapem a hrstkou vědeckých knih, žalostně zařízenou kuchyň, sklad se zbraněmi a nespočet kobek s přehledem využitelných jakožto vězení, po laboratoři ani památky. Zahnula jsem za roh a vtom patou došlápla na nerovnost v podlaze, čímž jsem si bolestivě vyvrátila nohu.
„Kruci,“ zanadávala jsem tlumeně. Voda se tu asi držela ustavičně, dle špíny vymlela kámen až na zeminu, v prohlubni navíc dosahovala takřka do poloviny lýtek. Odhodila jsem si slepené vlasy z čela a udělala ještě pár kroků, když mě ochromil krev v žilách mrazící praskot. Než mi došlo, co se to děje, zem se pode mnou prolomila, na nestabilním podloží jsem zavrávorala a zlomek vteřiny na to už jsem po bahně klouzala do tmy. Snažíc se čehokoli zachytit upustila jsem svítilnu a zběsile zarývala prsty do šutru, po kterém se spolu s provalenou vodou sesouvala i uvolněná hlína. Nebylo mi dopřáno moc pokusů, neboť jsem kratičký okamžik letěla vzduchem a pak s hlasitým žblunknutím zahučela do studené vody.
Spodní proud mi zařídil několik kotrmelců, takže jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole, ke všemu jsem absolutně nic neviděla, v návalu paniky jsem instinktivně začala mávat končetinami a šťastnou náhodou nějak vyplavala na hladinu. Mocně jsem se nadechla, zatímco to se mnou smýkalo dopředu a dozadu, pomocí za dané situace vyvíjené pokulhávající plavecké techniky jsem se pořídila doplácat ke skále, jenže byla natolik kluzká, že se po ní nedalo vyšplhat. Každý nezdařený pokus mě znovu poslal pod hladinu, proto jsem po zběžném uvážení odhodila snad tunu vážící batoh, tím jsem se stala lehčí a aspoň se co chvíli netopila. Stylem jakési čubičky, kdy jsem levačkou šátrala všude, kam jsem dosáhla, jsem obeplavala nepravidelný kruh a potom znovu a znovu, než jsem si byla ochotná přiznat, že odsud žádná cesta nevede. Někde v horách musela pramenit řeka, která podemlela kus skály a vytvořila zde cosi připomínající jeskyni, kvůli menšímu množství srážek naplněné jen částečně.
Po vyhodnocení nastalého průšvihu se mi do očí nahrnuly slzy.
Obestřená čirou hrůzou jsem si uvědomila, že tady umřu.
Naruto.