manga_preview
Boruto 31

Série

Hinata seděla na dece ve stínu stromů a na kolenou houpala dítě. Ani jeden ovšem nevěnoval plnou pozornost tomu druhému – přes tupé zvuky úderů, škrčení zbraní a vykřikované rozkazy to ani dobře nešlo. Oba páry očí tak byly upřeny na dění na nedaleké mýtině.
„Nechoď do útoku tak bezhlavě, přesně vidím tvůj záměr ve tvém postavení.“ Poučil Neji Nishina, zatímco se mladý chlapec se zuřivým vrčením škrábal ze země, kam ho již po několikáté svalila senseiova rána.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Díl jedenačtyřicátý – Nejhorší narozeniny

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

FF - Roj meteoritů.jpg

Jak už jsem říkal, tehdy jsem viděl rudě a neuvažoval racionálně, vybavuji si jen jak jsem praštil Naruta, toho to pár kroků odmrštilo, pak jen vidím Hanabi v šoku, stejně tak Sakura, chtěl jsem Naruta udeřit ještě jednou, ale to se Sakura rozhodla běžet vstříc, chtěla ho chránit, jak jinak, jenže si dobře nevypočítala kroky (spíše nebyla zvyklá běžet s podpatky), nemotorně zakopla o své nohy, tím se řítila na mě a oba jsme upadli na zem, já tvrději, jelikož Sakura spadla na mě…

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Dopsala hlášení a odložila štětec. Kapky na svitku začaly pomalu zasychat a na místě dopadu se látka nepříjemně vlnila. Srolovala hlášení a ovázala ho žlutou šňůrkou. Víčkem zadělala nádobku s inkoustem.
Uprchlý ninja seděl u stolu a dojídal zbytek večeře, kterou byla Hinata nucena přinést. S třesoucími prsty se zvedla a přikročila k Itachi. Ten pomalu zvedl pohled od jídla a podíval se na ni.
„Hotovo?“
Hinata mu mlčky ukázala svitek a stále ho držela třesoucí se rukou.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Prolog

„Musím si pospíšit, než se zabíjí navzájem.“ Kami vyrazil, co nejrychleji mohl.
Mezi tím spolu Hashirama a Madara bojovali na život a na smrt. Madara si navíc přivolal na pomoc Kyuubiho. Byl to nelítostný boj. Kami dorazil za chvíli a zastavil na vzdáleném stromě. Sledoval, jak jeho otec bojuje s prvním Hokage.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„K Dambovi?“
Nentou se ošil.
„Radši ne. Minule mě dva dny bolelo břicho.“
Nigenteki protočila očima.
„Tak na Růžek?“ navrhla Kyoudou. „Tam mají určitě tip ťop hygienu. A výběr taky není špatnej.“
„Na Růžku?“ zaúpěl Nentou. „To jako fakt, holky? Vždyť tam mají jenom nudle! Doma nudle. Na misi nudle. V bistru nudle. Nudle, nudle, nudle. Já chci konečně rýži!“
Kyoudou s Nigenteki se na sebe podívaly a ušklíbly se.
„Tak k Medúze? Je to hned za rohem.“

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„Říkám ti, že to brácha takhle nemyslel!“
„A jak to podle tebe asi myslel, hm?! Abys věděl, strašně tomu parchantovi vadíme! Ale my nemůžeme za to, že vypadáme jako pobudové z eposů! Tobirama by se měl vážně přestat hrabat v těch knížkách a rozhlídnout se kolem sebe!“
„Já vím, že je umíněný. Ale proto se přece nemusíte stěhovat někam na kopec! Tohle naopak vyvolá napětí. Nepřátelé si řeknou, že se něco děje a budeme mít obrovské problémy!“

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Roj meteorů.jpg

Už ani nevím, kdo mi tu kartu sundal, ale oba mí kamarádi si o mě dělali starosti, byli jsme si jako bratři, starali jsme se o sebe, když naše rodiny ne. Protože od toho okamžiku, kdy mě Sakura praštila, jsem nepromluvil slovo a byl duchem mimo. Musel jsem neustále myslet na to jakým způsobem se na mě dívala… beze strachu, jen s právoplatným hněvem. Pomalu jsem ji začínal obdivovat. Bylo jen málo lidí, co si mě dovolili uhodit. Většina za to draze zaplatila.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

FF - Ovládán temnotou.jpg

Naruto ji musel připsat k dobru, že neomdlela, spíše naopak, ještě více se narovnala v ramenou, nasadila zcela klidnou tvář, když promluvila jasným čistým hlasem.
„Přesně tak, jak jsem to myslela. Nebo znáš ještě jiný význam těch slov?“ Zeptala se ho na to návdavkem mladá dědička.
„Ne, ale chtěl bych vědět proč? Proč zrovna já?“ Tohle ho trápilo nejvíc. Cítil se mnohem lépe, ačkoliv to nebyla ta nejdůležitější otázka.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„Tušili jste přece, že se někdy potkáte. Když už ne tady, určitě na misi. Na zkouškách. Kdekoli. Je to přece Hokage.“ Taiův hlas byl tichý, aby nevzbudil spícího Keitara, přesto však pevný a možná i lehce osočující.
Hinatina vyčerpáním povadlá víčka a sesunuté koutky se napnuly. Zamračila se.
„Já vím.“
„Museli jste s ním počítat. Nikdo neříká, že teď, ale třeba za pár let, až by byl Keitaro větší… určitě by se o tom dozvěděl.“
„Já vím.“
Tai položil svou ruku na tu její a konejšivě ji stiskl.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Nikdy neměla dlouhé vlasy. Nikdy. Možná proto se stala vyvrhelem. Ale ve zvláštním smyslu slova. Bylo důležité znát celý kontext. Asi proto si ji vybrali. Podle jejího lidu mít krátké vlasy přinášelo smůlu. Promnula si spánky. Prohlížela se v zrcadle. Ale ano, byla velice krásná. Rty jako plátky růží, veliké oči, dlouhé řasy, kulatý obličejík. I její vlasy měly jistý půvab. Rovné, husté, nemusela se o ně ani moc starat. Ale byly krátké. Sahaly sotva po ramena. Z takových vlasů nelze tvořit účesy, jaké nosily ženy její vesnice. Nezapadala.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Toho rána napadl sníh. Kolem lázní toho napadlo tolik, že se návštěvníci nemohli dostat ven a zaměstnanci museli sníh odhazovat ode dveří. Což majiteli lázní přišlo velice výhodné, jelikož se většina zákazníků rozhodla v tomto nečase zůstat uvnitř v teple.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)
Roj meteorů.jpg

Na druhý den jsem překvapivě vstal za dvě minuty sedm. Tak dobře jsem se už hodně dlouho nevyspal. Netrápily mě noční můry o mém únosu. Vůbec nic. Naposledy to bylo, když jsme s bratrem byli na výletě blízko Kamenné vesnice. Kai se nestačil divit tomu, že dneska nemá se mnou žádnou práci.
„Přines mi klanové oblečení,“ nařídil jsem ihned, jakmile se trochu vzpamatoval. Splnil ho ještě dřív než jsem si myslel.

5
Průměr: 5 (3 hlasů)

Dveře Meiiny kanceláře se rozzvučely rozhodným zaklepáním. Hlava kunoichi vystřelila do vzduchu. Dnes už žádnou návštěvu nečekala.
Byla to už dobrá čtvrthodina, co její kancelář opustil Hokage a jeho společník. Přesto ale bylo ženino obočí stále stažené starostmi a ona neměla nejmenší chuť prodloužit svůj náročný den o další formální setkání.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Čtyřicátý díl - Úzkost na hrudi, kilometry v nohách a písek v sandálech

Aniž by se obtěžoval s odestýláním od rána rozruchané přikrývky, netečně sebou na znak plácl na postel a s prsty zabořenými do ještě vlhkých vlasů se zadíval na strop. Holé nohy, po vykoupání si v neustupující roztržitosti oblékl akorát čisté tričko a trenýrky, mu ohnuté v kolenou nepříliš pohodlně visely přes okraj. Nedbal toho.

5
Průměr: 5 (6 hlasů)

Roj meteorů.jpg

[i]Můj příběh začal obyčejně, jenže to jsem netušil, že díky obyčejné banalitě se můj život převrátí doslova vzhůru nohama. Říkám hned na rovinu, v životě nemáte nic jistého. Snad jen, že všichni umřeme. Ale to sem nepatří. Jen chci říct, že nikdo, ale absolutně nikdo by neměl trpět pro lásku tak, jako my. Když si na to vzpomenu, i po tolika letech, stále se mi svírá hrdlo a neskutečně bolí u srdce. Stejně tak jako tenkrát. Ovšem to dalece předbíhám událostem.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Svitek v jeho ruce ho pálil jako rozžhavené železo, když si to rázoval po chodbě do místnosti, kde před několika minutami začala rada. Kdokoliv mu v tu chvíli vstoupil do cesty, ihned s vyděšenou úklonou ustupoval stranou. Když konečně rozrazil dveře do honosné síně, nedbal věty, která byla jeho příchodem náhle přerušena v polovině, ani šokovaných pohledů starších, které se stočily jeho směrem. Nikdy nebyl z těch, co lpěli na dobrých mravech, a teď, když se jeho tělo třáslo pod přívaly vzteku a bezmoci, nebyl ten pravý čas s tím začít.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Pohřeb byl ve středu. Přišlo daleko míň lidí, než Setsuyaku čekal, ale on vlastně vždycky čekal až příliš.
Mlha, která ráno pokrývala úplně všechno a přes kterou nebylo vidět na krok, se poprvé za celý měsíc zvedla a na zamrzlou trávu dopadlo zimní slunce. Skoro ironie, že první krásný den po tuhé zimě připadl zrovna na dnešek.

5
Průměr: 5 (1 hlas)

„Takhle to dál nejde!“ praštil jsem do stolu naštvaný kvůli dalšímu zbytečnému sporu mezi Tobiramou a Madarou. Každý samostatně byl pro vesnici nepostradatelný, ale jakmile byli v jedné místnosti, nadělali víc škody než užitku.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Zbytky sněhu křupaly pod ošoupanými podrážkami, sem tam vykukující zbytek podzimního spadu zašustil.
Cesta byla dlouhá a nohy unavené, stejně jako oči, které nepřestávaly sledovat své okolí. Nikdy si nemohl být jistý, ne na hranicích vlastní země a ne se svou minulostí, která střílela do vzduchu světlice a lákala nájemné lovce. Ne s novým břemenem coby Hokageho tajný rádce a přisluhovač.
Pachuť hadího jedu ho zaštípala v ústech a místo, které kdysi zdobila prokletá pečeť, ho začalo pálit.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)