Série

Pohled Kawakiho

„Děkuji,“ řekl jsem Hinatě, když mi podala večeři. Udělala výborné kari.
Hima sedí vedle a taky se spokojeně láduje, Naruto tu klasicky není.
Mám ale hlavu plnou myšlenek. Už se těším, až Sarada přijde z mise, pořád na ni myslím. Až se toho bojím, ale ta Eida…
Mám strach, že fakt něco Saradě udělala. A i když jsem chtěl, aby to mezi námi zůstalo jako do teď, už si tím nejsem tak jistý.
Její objetí už není jako kdysi, asi se jí začínám štítit. Je to kvůli Saradě?
Neznám se…

Město Amanaki bylo na dohled. Místní řemeslníci a Namikaze se činili, během roku měli téměř celé město opravené do původní podoby. Tanmovi trochu poklesl pohled, když si vybavil loňskou událost, ale hned ji zahnal myšlenkami na předchozí dny. To mu trochu zlepšílo náladu, ale zase na druhou stranu, podezřele dlouho byl klid. Takový klid, až to nebylo možné. Zatím to nehodlal řešit, počká na nějakou zprávu a pak se uvidí. Mlčky procházel ulicemi, mířil domů.

Kapitola XXIII. – Kori (část třetí)

„O pár dní později, ještě, než ho Ammanti přivolala k sobě, mi řekl, že půjdou na misi a budou cobydup zpátky. A to bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“

[i]Ammanti, stejně jako další tři členové jejího týmu, poklekli před Hokagem v jeho pracovně. Byla ještě tma a v místnosti svítily jen tři lampy.

Jak to, že se u nás v pokoji svítí? Koukáme z venku do našeho okna.
S aktivovaným sharinganem pomalu odemykám dveře. Co se to děje?
Chocho i Shikadai jsou za mnou připraveni na nejhorší...
Otevírám pomalu dveře.
„Aaaaahh?! Co tady děláte?!!“ Vyjekla jsem samou radostí! Můj otec seděl u stolu a Boruto se válel na velké matraci, ale na něj nemám čas se koukat! Rychle jsem běžela za tátou. „Tati!!“
Otec vstal a já mu padla do náruče.
„Dobrý den, Sasuke-san! A Boruto???“ Vyjekla Chocho a přišla blíž.

Kapitola XXII. – Kori (část druhá)

„Koriho jsme každopádně vzali s sebou s tím, že ho vrátíme Yuki.“

×××××××

[i]„Tati! Tati! Že mě naučíš tu techniku, co jsi použil proti těm ošklivákům? Prosííím,“ naléhala Ammanti na otce už snad po tisící od chvíle, kdy zachránili Koriho od pašeráků.
Cestovali z Písečné opět směrem k Yama no hyo, aby vrátili Koriho mezi levharty. Momentálně byla bezmračná noc a tábor, který sluhové a strážní před chvílí dokončili, se chystal ke spánku.

Nový den, další dobrodružství.
Nebo ne?
Procházím se sama krajem města Makov, přesně tak, jak jsme se s Shikadaiem a Chocho domluvili. Nesmím dát šanci nikomu, aby mě poznal. Sice byla tma, ale mých brýlí si přece jen někdo při boji se stínem mohl všimnout. Ale hlavně můj hlas. Ten se davu asi vryl dost do paměti.

Je večer v Makově. Právě jsme došli s Chocho a Shikadaiem zpátky na hostel, kromě zjištění existence nějakého Akačiho jsme i decentně prošli město. Zjistili jsme, že pokud jde člověk dál od hlavní ulice, je vidět extrémní chudoba. Ty obličeje pár ušmudlaných dětí nezapomenu.
„Město mi ze začátku připadalo celkem normální ale, nejsme tu ani noc a už mám tolik pochybností a otázek…“ Pronesl Shikadai, když jsme si vyzouvali boty v našem pokoji.

„Na začiatok poprosíme štyrikrát Rasengan a pražené mandle k tomu,“ objednala Sakura a žmurkla na pýriaceho sa mladého čašníka, ktorý pri ceste k baru narazil do vedľajšieho stola. Tenten sa spolu so Sakurou začali chichotať a Hinate sa na perách rozprestrel súcitný úsmev.

„Ino, napomeň nám tu pani slečnu, nech ho nepoškodí. Kto nám bude nosiť drinky?“ rýpla si Tenten a štuchla do Ino, ktorá sa pri tom pohybe strhla. Pokúsila sa o smiech, no obsah rozhovoru jej preletel cez uši a v hlave z neho neuviazla ani bodka.

Elika si užívala horkou koupel před perným dnem. Uvolňující koupel zrovna potřebovala. Tanma byl někde ve vedlejších místnostech. Elika se ponořila po krk do vody a zavřela oči.
„K***a! K***a, k***a, k***a, k***a!“ zaslechla náhle z vedlejší místnosti. Hned na to nějakou ránu a klus směrem k ní.

Městečkem Amanaki se rozléhalo ticho. Naprosto ohlušující ticho. Takové ticho, ze kterého až mrazilo. Tři muži z Namikaze, Tanma, Naruto a Tanaka se vraceli prázdnými ulicemi směrem k nemocnici. Naruto Tanmu podpíral, jeho starší sourozenec sotva chodil, jak se přetáhl. A odmítal pustit katanu z ruky.
"Otče! Čekali jsme další rozkazy, ale bylo ticho. Už jsem za váma chtěl vyrazit," promluvil Hikaru, když se trojice přiblížila k perimetru nemocnice.

Pohled Eidy

Lije jako z konve. Je kolem tří ráno a já letím do svého malého příbytku v Zemi ohně. Nechápu, že mi to nevyšlo! Když jsem sledovala tu starou babku, jak dokázala s tímhle šutrem se samou lehkostí zmanipulovat tu náhodnou holku, myslela jsem si, že to musí vyjít! A mimo to, proč je ksakru vůbec ta Uchihovic pinda imunní vůči mému šarmu! Proč zrovna ona?! Proč ne kdokoliv jinej. Aghh!! Tohle je tak nefér tohle to všechno!

Tanma si utřel pot z čela. Uplynuly už dva týdny od jejich návratu ze severu. Pomohl Kamiře s bydlením a tak celkově, než se nějak zařídí. Zbývající volno využil k tréninku. Měl svoje schopnosti a každý den je piloval, ale vždycky našel něco nového do zásoby. Podíval se kolem sebe, kde rozestavěl hodně polystyrénových válců. Cvičil se v jedné šermířské technice a nechtěl, ať se čepel zbytečně ničí. Technika spočívala ve využití Hiraishinu.

Od Sarady to není domů daleko. Žijeme ve stejné klidné oblasti. Pospíchám deštěm, abych byl co nejdřív v suchu.

„Kawaki!“ To je Eidin hlas. Otočil jsem se ke zdroji.
Stojí opodál pod nějakou stříškou. Zase vypadá jako modelka vystřižená z časopisu. Jako by se jí ani jediná kapka nedotkla. Zase mě pozorovala? Já doufal, že jí to už přešlo. Přiběhl jsem za ní, stříška je tak akorát pro dva lidi. V jedné ruce stále držím svou promočenou těžkou mikinu.
Nezaujatě pozoruji Eidu. Vypadá naštvaně?
Zdá se mi to, nebo vidím stopy po breku?

Chocho se na mě upřeně dívá.
Nebudu na to sama.
„Dobře.“ Hlesla jsem a trošku se usmála.
„Joo!“ s úsměvem do široka řekla Chocho.

Sedíme na malé mýtince na okraji vesnice. Cestou sem jsem jí vyprávěla o naší misi. O tom, jak Kawaki vypil první štamprli. Jak se mě zastával. Jak se opil ještě víc a… Jak ten večer skončil.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí říct i o takovýchto detailech, ale věřím ji. A je fajn se o tom s někým podělit. Předtím mě ani nenapadlo, jak mi to může pomoct. Vyzpovídat se…

Mrazivý vítr narážel do okna malé strážnice. Narážel tak prudce, že se dalo pochybovat o výdrži toho okna. Seržant Han unaveně pohlédl na zprávu od svého nadřízeného. Pro něj se nic neměnilo, jenom hlídat vstup do města a informovat o každém nově příchozím. Rukama v rukavicích si promnul už vrásčitý obličej, než se zadíval na svou helmu. Už několik let dělal pořád to samé. Asi je na čase odejít.
"Seržante, pojďte se na něco podívat!" ozvalo se ode dveří strážnice. Han vzal svoji helmu a vyšel vstříc mrazivému větru.

Nastalo dlouhé překvapené ticho.

Dorazila jsem domů. Nahodila jsem bezemočního autopilota a udělala si černý čaj. Pustila jsem si nějakou klidnější muziku, sedla si na terasu a sledovala pověšené prádlo mezi stromy s pár domy čouhajícími za naším plotem.
Jsem v šoku. Zaražená.
Opřela jsem se o dřevěnou stěnu našeho domu.
Chvíle klidu a mého autopilota vystřídaly pocity. Vlhnou mi oči. Tělo je ale stále nehybné.
Bylo nutné tak zdrhnout? Nemohla jsem se z toho ještě zkusit vykecat? Takhle jsem akorát všechno potvrdila.
A co to vůbec cítím?

*Bum*
Hmh? Něco mi spadlo v pokoji.
Jak dlouho jsem spala? Kolik je?
Pomalu jsem otevřela oči a nasadila si brýle.
„Aaah!! Kdo jsi?!“ Lekla jsem se.
Jen co jsem si nasadila brýle, všimla jsem si vysoké holky, jak sedí u mého psacího stolu. Nevypadá moc normálně. Má zvláštní oči, krásné dlouhé modré vlasy s růžovými melíry. Co tu proboha dělá? Je vůbec z Listové?
Vidím na zemi knihu, to bylo to, co spadlo?
„Konečně jsi vzhůru, už mě nebavilo čekat.“ Pověděla, přišlo mi, jako by se povyšovala.

Čas plynul, ale my si ho nevšímali.

„…Tohle bylo poprvé, kdy jsem poprvé hodila kunai přesně doprostřed terče…“

Sem tam zahoukala sova a někdy na chvíli mrak zastínil měsíc.

„Tenkrát jsem odběhl od Jigena a ztratil jsem se. Ale našel jsem krásný vodopád, ale… Už vůbec nevím, kde to bylo…“

Dokonce jednou projel i noční vlak. Vítr nás z něj úplně ovál.

*Vrrrz*
Ale ne! Matka!
Rychle jsem pověsila poslední Kawakiho oblečení na radiátor, který ale nefunguje, je léto… A urychleně jsem šla do obýváku.
Pozdě.
Mamka rozsvítila.
„Kawaki?“ Sakura klidně, ale překvapeně kouká na Kawakiho, po chvíli se podívá i na mě.
Kawakiho světlo probudilo a snažil se pochopit situaci.
„Eehh, mami, Kawaki se šíleně zašpinil na misi, tak mu peru prádlo, hehe.“ Pověděla jsem rozpačitě.
„A však Hinata by mu to vyprala, ne?“ řekla zmateně mamka.