Sedm Osamělých - Kapitola 16

Situace na bojišti mezi Hotakaou a trojicí mladých ninjů nebyla nijak pozitivní. I když měli všichni talent nebo úchvatné schopnosti, Hotaka byl jednak zkušený jounin, jednak dostatečně schopný na to, aby ho zvolili na prestižní pozici Ochránce města Hashiwari. Měl atypický a unikátní způsob boje, ale co bylo nejdůležitější, byl skutečně nakrknutý, že ho někdo tak mladý, jako byli Raiu, Tayuya a Jakkaru, dokázal zasáhnout a zranit. Tím zasáhli hlavně jeho pýchu, a to nemohl nechat jenom tak, takže se už tolik nedržel zpátky.
„Doton: Dangan no Jutsu!“
Ze země se vyrval kus kamene velký jako stánek na tržišti, chvíli se jen tak vznášel, a pak se rozletěl proti Raiuovi stojícímu nejdál, když sbíral novou čakru. Letící balvan však k černovlasému mladíkovi nedorazil, poněvadž ho pěstí z oceli rozbil Jakkaru. Tayuya už měla většinu obličeje pokrytou šipkovitě tvarovanými znaky - První úroveň Prokleté pečeti, ale nebyla daleko od rozhodnutí postoupit na druhou. Raiu otevřel oči, pozvednul oba své meče, které najednou pokryla stabilní záře s elektrickými jiskrami okolo.
„Kaminari no Ken!“

Všichni tři se postavili do řady proti Skalnímu oponentovi. Ten stál v bojové póze a prohlížel si mladé bojovníky. Nejednou ho překvapili a zdálo se, že mají stále ještě co nabídnout. Bylo však vidět, že jsou zoufalejší než předtím. Sám cítil určité napětí, protože ho donutili změnit jeho obvyklý bojový styl, což nebylo nijak snadné, to jim musel dát za pravdu. Ale porazit je musel. Ukradli kameny Iori a zato museli předstoupit před soud. A on to udělá.

„Zadržte!“
Ozvalo se bojištěm za Hotakaovými zády, který rychle otočil hlavu a uviděl Nouzua společně s ninjou v černo-červené bojové uniformě s maskou a Matsukuraa, který se tvářil, jakoby tam nechtěl být. Skalní ninja změnil pózu, aby mohl dávat pozor na obě skupiny a nejistě si nejstaršího a neznámého ninju prohlížel.
„Co tohle má znamenat?!“ otázal se Hotaka nahlas a důrazně: „Proč držíte pana Matsukura?! Je to snad váš rukojmí?!!!“
Mladý muž zakroutil hlavou a z kapsy své ochranné vesty (Hotaka se přikrčil v přípravě na útok vrhací zbraní) vytáhnul malou knížečku, kterou podržel v ruce, aby na ni bylo dobře vidět.
„Ne, chci to tu ukončit a všechno vysvětlit.“
Po těchto slovech Nouzu zvednul do výše očí uzlíček látky, ve kterém byly uložené zbylé kameny Iori. Jeho starší spoluviník si sundal masku, odhalil pohlednou tvář a pomalu a opatrně se rozešel k Hotakaovi s knížečkou stále držící před sebou. Napětí bylo veliké. Raiu a ostatní mladí ninjové nehybně stáli a čekali, jestli nedojde k boji, Matsukura se pouze chvěl, ale nic jiného nedělal. Jiro byl klidný, ale opatrný, aby Hotakaa nevyprovokoval jakýmkoliv špatným pohybem. Skalnatý jounin přivřel oči soustředěním, když se snažil vyhodnotit, jestli v jednání tohoto muže byla faleš, nějaká lež, která měla otupit jeho ostražitost, a v nestřeženém okamžiku by byl napadnut.

Lovec došel až ke strážci kamenů a podal mu svoji Bingo knihu. Hotaka ji opatrně převzal a začetl se do složky o Matsukuraovi Noriatsu.
„To... to nemůže být pravda...“ vydechoval nevěřícně, jak pokračoval v četbě výčtu zločinů přisuzovaným právě obchodníkovi, kterého si předtím vážil: „Jestli je to všechno pravda, pak...“

„Pak jste se stal další obětí jeho lží a podvodů. Nebyl byste jediný,“ odpověděl Jiro a povzbudivě se usmál: „A doufám, že i posledním.“
Raiu si viditelně oddechl, nechal zmizet bleskové ostří mečů, které vrátil do pouzder a vyčerpaně se opřel o Jakkaruovo rameno. Mladý ninja se na černovlasého podíval s radostí v očích, zatímco jeho kůže se měnila z leskle stříbřité na jeho přirozenou. Jen Tayuya ještě nechala svoji Prokletou pečeť aktivní, přesto její postoj taktéž povolil.

* * * * *

Celá skupina se vrátila zpět do Hashiwari. Hotaka se všem opět omlouval, i když tentokrát mu to Tayuya, i přes zjevný věkový rozdíl a status, neustále omývala o hlavu. Ostatní byli rádi, že se všechno vysvětlilo. Předali Hotakaovi všechny kameny Iori, zatímco odváděli obchodníka-zločince do města, kam ho dali prozatím do vazby. Jiro měl v plánu ho co nejdříve odvést do Země Měsíce, kde na něho byla vypsána největší odměna, i když měl dojem, že se o něho bude zajímat mnohem více zemí a vesnic.
Skupina čtyř ninjů se vrátila do hotelu, kde jim Hotaka, jako (další) omluvu sjednal nocleh na neomezenou dobu a oni tak mohli odpočívat. Raiu se konečně po dlouhé době pořádně vyspal i přes svoji částečnou insomnii. Nájemný lovec se taktéž přesunul do města i se svým vozem, ale Hotakaovu nabídku k noclehu zdvořile odmítnul.
Druhý den se Raiu, Tayuya, Jakkaru, Nouzu a Jiro sešli u jeho vozu, kam je nájemný lovec odměn přizval. Nacházeli se za hotelem na malém travnatém prostranství hned vedle stájí, kde byli ustájeni i Jirovi koně. Seděli na lavicích vypůjčených z čajovny, která byla součástí hotelu. Nouzu seděl osamoceně na jedné lavici, Tayuya naproti němu taktéž sama (nikdo neměl dost odvahy, aby si k ní přisednul), Raiu (v civilu) a Jakkaru seděli společně na další a Jiro na poslední naproti nim, takže tvořili dohromady čtverec.

„Prohlížel jsem seznam hledaných ninjů, abych identifikoval mladíka, který chránil Matsukuraa. A našel jsem ho,“ začal Jiro.
Ve své Bingo knize nalistoval jednu stránku a ukázal ji mladým ninjům. Na dvoustránce byla fotografie právě toho teenagera se špinavě blond vlasy zakrývajícími pravou půlku obličeje, se kterým Jiro a Nouzu bojovali.
„Jmenuje se Toshiro Tadanori. Pochází ze Země Tesáku a měl se účastnit určitých výpadů do sousední Země Spáru. Před dvěmy lety zběhnul a stal se žoldákem. Odměna na jeho hlavu není nijak výrazná, proto jsem o něm neměl ponětí. Moc toho ještě neprovedl. I když zradil svoji rodnou vesnici, tak jeho doménou má být plnění svých závazků až do ukončení kontraktu. To nesedí moc s tím, že opustil Matsukuraa takhle uprostřed boje.“
„Byl zahnaný do kouta. Nejspíš se raději rozhodnul utéct od svých povinností, než padnout do zajetí,“ podotknul Raiu.
Jiro v reakci přikývnul: „Souhlasím. Od žoldáka se nedá čekat nic jiného. Jde jim čistě jen o sebe, jinak by žoldáky nebyli.“
Jiro stáhnul knížku k sobě a začal v ní listovat. Po chvilce se zastavil u jedné stránky, od které odtrhnul oči až po chvilce.
„Našel jsem však ještě někoho dalšího.“

Ukázal stránku a v mladých ninjích, kromě Nouzua, hrklo, když se dívali na portrét Tayuyi. Zrzčin výraz zcela ztuhnul, zatnula obě pěsti a v očích se jí znovu objevil vražedný pohled.
Ajaj, pomyslel si Raiu, když to viděl. Tohle bylo skutečně poprvé, co hrozilo prozrazení faktu, že byla stále naživu. Že jako jediná ze Zvučné Čtyřky přežila, ale nevrátila se k Orochimaruovi a zběhla. I když se musela skrývat, pořád to pro Tayuyu byla svoboda a Jiro jí teď mohl tenhle život zničit.
„Nicméně,“ řekl Jiro zcela klidně, jakoby si vůbec nevšiml vražedného úmyslu v zrzčiných očích, a sklopil pohled zpět do knížky, kterou si natočil svým směrem: „Tady se píše, že Tayuya ze Zvučné Čtyřky zemřela před pár měsíci nedaleko Údolí Konce v Zemi Ohně, takže odměna na její hlavu byla odložena.“
Úsměv na jeho rtech se rozlil i na tvářích ostatních s úlevou. Dokonce i Tayuya se usmála. Jen Nouzu uvolněnou náladu kazil, ale to už byla tak nějak tradice. Ten kluk se snad neuměl ani usmát.
Lovec k tomu dodal, „přeci bych nezradil někoho, kdo mi teď tolik pomohl.“

„Pořád si ale vražedkyně a zločinec,“ řekl bez obalu Nouzu a okamžitě zničil přátelskou atmosféru. Tayuya mu věnovala přísný, zamračený pohled.
„Bejt tebou bych držela zobák, nosále! Myslíš, že nevím, co jsi zase TY zač?!“ obořila se na něho s důrazem na slovo 'ty'. Její pohled zelenovlasý plně opětoval.
„Jsi jeden ze Čtyř Tančících Ninja-Tengu z Travnaté!“
Tayuyino prohlášení uvrhlo celý tábor v napjaté ticho. Nouzuova tvář byla pořád ta stejná maska. Jeho mlčení však prozrazovalo, že zrzka ťala do černého.

„Ninja-Tengu?“ zeptal se Jakkaru zmateně a hlavou otáčel mezi Tayuyou a Nouzuem: „Ty je znáš, Raiu?“
„Pouze jsem o nich slyšel,“ odpověděl Raiu, ale nezněl tak jistě jako jindy: „Je to prý zvláštní jednotka ANBU Skryté Travnaté, která vznikla někdy během Druhé Ninjovské Války. Má to být jakýsi protiklad k takovým skupinám jako Sedm Ninja Šermířů z Mlžné nebo Explozivní Sbor z Kamenné. Nic víc už nevím.“
Tayuya přikývla, ale její hnědé oči se nepřestaly vpíjet do Nouzuových úzkých černých.
„Je to čtyřčlenný tým složený z těch nejkrutějších, nejtvrdších a nejvíce bezohledných ninjů, kterých už i tak brutální Travnatá má dost. Jsou postrachem každého nepřítele Travnaté, protože jejich specializace není přímý boj jako u Sedmi Šermířů, ale psychologický boj a sabotáže. Podle jedné historky měli všichni čtyři Tengu donutit celou rotu Kamenných ninjů k ústupu, když si mysleli, že na ně útočí celá armáda. Dělali mezi nimi tak veliký chaos dobře umístěnými výbušninami, pastmi a falešnými zvuky, že Kamenné ninji nenapadlo, že proti nim nejdou stovky Listových, ale jen čtyři útočníci z Travnaté. O tom se doslechli až po válce.“

„Jsem pouze učeň,“ konečně promluvil zelenovlasý mladík a na chvíli zavřel oči, „ale naučil jsem se toho o jejich způsobech boje dost na to, abych vyřídil kdejakého zločince.“
„Jo?! Tak abys ten svůj frňák neměl červenej i zevnitř!“ rýpla Tayuya.
„Dost! Oba dva!“ vložil se do toho Raiu a Tayuyu a Nouzua sjel pohledem.
Oba se nejdřív podívali na černovláska, potom na sebe a zmlkli, i když oba věděli, že jejich rozepře zdaleka neskončila.

Když se situace uklidnila, Jiro se napřímil a vzal si slovo: „Hlavní důvod, proč jsem vás sem všechny pozval, nebyl brífing o uprchlém ninjovi, ale protože jsem vám chtěl poděkovat za pomoc. Nebýt vás, nedostal bych jednoho ze svých nejobtížnějších cílů. A chci vám poděkovat trochu netradičně.“
Muž vstal, hodil po mladších ninjích úsměv a přešel do svého vozu. Ostatní si vyměnili pohledy a čekali, co se bude dít dál. Jiro se za chvilku vrátil a něco sebou nesl.
Nejdříve přistoupil k Jakkaruovi: „Tyhle se ti budou hodit.“
Jakkaru se zcela nejistě postavil a od lovce lidí převzal pár velkých boxerů.
„Navrhnul jsem je pro zdolávání velmi silných nepřátel, ale i překážek jako kamenné zdi. Jejich tvrdost je ohromná a s tvojí velkou silou bude jejich moc i ničivá,“ popsal Jiro dárek.
Jakkaru si zbraně prohlížel. Jednalo se o kvádrový kus železa se třemi výstupky boxeru, částí ochrany za tím přidělaný silným koženým páskem a dvěma řemeny obepínajícími zápěstí a dlaň. Kamenný chlapec boxery převzal a začal je převracet v rukách.
Jiro se přesunul k Nouzuovi, kterému podával něco podobného, co předal nejmladšímu.
„Toto jsem vyrobil pro případ, kdybych potřeboval víc ostří najednou a v širším záběru.“
Jednalo se o podlouhlý chránič na ruce s koženými řemeny, ze kterého vyčnívaly tři hroty těsně nad sebou.
„S mojí neschopností používat ninjutsu jsou to pro mě nic než zápěstní zbraně, ale ty bys s tím a svým Fuutonem mohl dokázat něco víc.“
„Hm,“ Travnatý ninja snad jen lehce zvednul víčka svých očí se zájmem, když si chrániče začal zkoušet dávat na ruku. Stisknutím malého tlačítka se tři kunaie bleskově vysunuly nejdříve vpřed do délky zhruba dvaceti pěti centimetrů, pak se horní a spodní stočily do stran, takže ve výsledku připomínaly listy javoru.

Teď se Jiro otočil k Tayuye, která měla oči rozšířené překvapením s určitou dávkou nejistoty.
„Z tvé složky jsem se dočetl, že tvojí hlavní zbraní byla flétna, je to tak?“
Když zrzka přikývla, Jiro se pousmál: „Asi nemám žádnou dle tvého vkusu, ale rozhodl jsem se, že ti jednu vyrobím podle tvých instrukcí, aby ti padla na míru a hodila se perfektně ke tvému bojovému stylu. Možná nám to zabere pár dní, ale určitě to společně dokážeme.“
Zvučná tomu nemohla (nebo nechtěla) uvěřit, a když se nijak dál nevyjádřila, přesunul Jiro svůj pohled na posledního přítomného.
„Raiu, mohl bys jít se mnou do vozu? Můj dar pro tebe je uvnitř.“
Černovlásek překvapeně vstal a následoval lovce dovnitř. Ten přešel až k posteli na druhé straně vozu, zpod ní vytáhnul bednu, sundal víko a strčil dovnitř ruku. Raiu si nebyl jistý, co tam mohlo být. Pro nějaký meč to nebylo dost dlouhé, pokud to nebylo krátké tantou, jako měla Tayuya. Jiro ruku vytáhnul a Raiu zatajil dech, když na stůl položil železnou přilbu. Nahlédnul do bedny a tam spatřil i zbytek zbroje a kombinézu.

„Počkej, tohle... To nemohu přijmout,“ řekl Raiu v rozpacích, ale Jiro se jen ušklíbnul.
„Ale ano, můžeš. Tohle je beztak jen prototyp, ze kterého jsem čerpal při výrobě novější zbroje, kterou mám ve svém domě. Přesto je plně funkční a ochrání tě před všemi možnými druhy útoků a poškození. Bude se ti hodit i jinak.“
Jiro vzal přilbu do ruky, pár vteřin se na ni díval, a pak pohled stočil k Oblačnému mladíkovi.
„Jako Ikazuchi jsi věrný své domovské vesnici. Vzhledem k tomu, že se nacházíš ve skupině ninjů z různých vesnic, z nichž jedna je z hledaných zločinců, tak by asi nebylo dobré, kdyby tě někdo poznal. Vaše klanová zbroj je dost charakteristická. Dříve či později by tě někdo poznal, a kdyby se to doneslo až k tobě domů, mohl bys být ve velikých potížích.“

Raiu sklonil pohled a zamyslel se. To byla pravda. Skutečně by byl v průšvihu, kdyby prasklo, co ve skutečnosti dělal. Raikage-sama se dokázal rozzuřit takovým způsobem, že se ho bál úplně každý. Jeho zlost ke zrádcům byla nezměrná a Raiu se toho právě bál.
„Máš pravdu. Skrýt svoji totožnost i příslušnost při plnění mého úkolu je prvořadá.“
Jiro mu podal přilbu a Raiu ji s nejistotou přijal a zahleděl se. Její hledí bylo vyrobené z černého skla, průhledného pouze z jedné (vnitřní) strany, zatímco druhá byla polo-reflexní. Byla vcelku jednoduchá, ale už na pohled byla odolná a dobře obrněná. Jeho hlava bude v bezpečí i při výbuchu výbušného lístku v bezprostřední blízkosti.
„Jestli to myslíš vážně, tak ji tedy přijmu,“ hlesnul Raiu.

„Myslím,“ potvrdil usměvavě Jiro a podíval se na další zbraně vystavené na stěně.
Raiu položil přilbu a pohlédnul na nájemného lovce lidí.
„A nechtěl bys jít s námi? Někoho s tvými schopnostmi a kvalitami bychom při našich cestách určitě využili a potkali bychom určitě hodně hledaných lidí,“ navrhnul černovlasý mladík a dospělejší černovlásek se lehce zachechtal.
„Che, che. I když přiznávám, že zase spolupracovat ve větší skupině bylo po dlouhé době příjemné, já preferuji operovat sám. Jsem na to zvyklý a moje povinnosti mě nutí cestovat do vzdálených zemí zcela náhodně. Takhle chodit a náhodně někoho chytat, to není pro mě. Jsem radši pánem svého vlastního času.“
Ikazuchi přikývnul a zahleděl se na svoji novou zbroj.
„Máš pro ni nějaké jméno?“

Jiro se zamyslel, přičemž se podrbal na bradě a zahleděl se někam nahoru.
„Vlastně ne. Jenom jsem na ní zkoušel nové techniky a metody výroby, takže jsem o tomhle nijak nepřemýšlel. Tebe něco napadá?“
Raiu chvíli přemýšlel. Vždycky si přál vybarvit svoji uniformu takovým způsobem, jakým sám chtěl, ale předpisy vesnice i klanová tradice to nepovolovaly, ne tak značné tak drastické jak by si přál. Se spokojeným úsměvem se podíval na Jira.
„Mám.“

* * * * *

V Hashiwari se zdržela parta ještě další tři dny, během kterých Jiro a Tayuya strávili většinu času výrobou její nové flétny, aby byla co nejpodobnější té předchozí. Raiu se dal do učení Jakkarua dalších technik a umění ninjů, jakoby byl zase na akademii. Přece ho nemohli nechat pozadu proti jeho vrstevníkům. A Nouzu... kdo ví, kde mu byl konec. Nejspíš už odešel domů, nebo kam měl vlastně původně namířeno.

Po těchto třech dnech se trojice shromáždila u jižní brány. Hotaka se s nimi rozloučil před hotelem, ale Jiro už byl pryč, odváděl Matsukuraa předat spravedlnosti. Ninjové už byli připraveni. Jakkaru si protahoval ruce, na kterých měl nasazené své nové boxery, do jejichž ocelové desky chránící záprstí vyryl znak Skryté Kamenné Vesnice. Tayuya měla k pravému stehnu připevněnou svoji novou flétnu, která, když ji zkoušela, dokázala úspěšně kontrolovat její summony, tři Doki, a stejně tak s ní dokázala znovu používat genjutsu.
Raiu měl na sobě oblečenou svoji novou zbroj, které dal jméno Kironin, Žlutý Ronin. Sestávala z černé kombinézy, která měla být
ástečně odolná proti ohni, nebo ho alespoň předtím ochránit. Přes hruď měl přehozenou ochranou vestu, do které byly zapuštěny silné, lehké a odolné železné desky, stejně jako na ramenech a okolo límce vesty, na předku stehen a chrániče rukou a holení. Ty Raiu obarvil stejně jako ocelové pláty přilby na žluto, jeho oblíbenou barvou. K tomu přihodil světle hnědý pásek, na kterém měl vzadu zavěšenou velkou brašnu ze své klanové zbroje, ve které nosil shurikeny a ostatní malé vrhací zbraně, obvazy, léky, svitky a další. Opasek taktéž držel ochrannou suknici temně kávové barvy sahající přes jeho kolena, do které měl vetkané další dvě velká černá pouzdra na vybavení, a samozřejmě k tomu měl připevněné své dvě katany, kterým taktéž obarvil rukojeti na žluto, zatímco jejich pouzdro teď bylo černé. Ninja sandály vyměnil za těžší a více chráněné boty. Přilba, kterou už měl schovanou v přivolávacím svitku, teď byla většinově žlutá, pouze vršek zůstal černý. Tvářové pláty nechal kovově šedé a hledí bylo černé, takže přes něho dovnitř nebylo vidět.

Udělali první krok, když si najednou všimli, že nahoře, na střeše brány sedí Nouzu a dívá se na ně. Ale nedíval se svým typicky znuděným nebo unaveným pohledem. Víčka měl více pootevřené, takže se zdálo, že tomuto věnoval pozornost a důležitost. I když, kdo ví, co se mu vlastně honilo hlavou.
„Nouzu. Co tu děláš?“ zeptal se Raiu přátelsky.
Jakkaru se usmíval, zatímco Tayuyin obličej potemněl.
„Sedím a čekám tu na vás,“ odpověděl dlouhonosý mladík a chvíli mlčel.
Dole na zemi také mlčeli a čekali, i když Tayuya se chystala něco říct, určitě urážku. To jí ale překazil Nouzu, když znovu promluvil: „Mohl bych se k vám přidat?“

Ta otázka byla překvapivá, protože doteď Nouzu nijak nedával najevo, že by o ně měl jakýkoliv zájem. Hlavně poslední tři dny, když se jim ani neukázal.
„Ty máš ale nervy, ty frňáku!“ vypustila ze sebe prudce Tayuya.
Raiu zdvihnul ruku, i když měl pohled stále na Nouzuovi.
„Počkej. Myslíš to vážně? I když si mi prokázal, že jsi schopný bojovník, tak se nechováš jako týmový hráč. Chci mít jistotu, že se já i Tayuya a Jakkaru na tebe budeme moct stoprocentně spolehnout. Můžeš mi tohle zaručit?“
Nouzu si s Raiuem vyměňoval pohledy a jeho úzké černé oči se začaly dívat dál, do své minulosti.

* * * * *

Nouzu stál uprostřed jednoho z parků ve Skryté Travnaté. Slovo park bylo možná moc silné pro shluk stromů různých druhů včetně pařezů, trávy vysoké aspoň metr, přes které procházelo pár vydlážděných, ale dlouho neopečovávaných cestiček. Stál na cestě a shlížel dolů na malou postavu. Stál před ním stařeček, který měl něco pod jedním a půl metrem tělesné výšky, s dlouhými vlnitými vlasy bílé barvy pod slaměným kloboukem kasa. Oči měl zapadlé kůží z obočí, zarudlý dlouhý špičatý nos a šibalský úsměv na tváři. Na sobě měl prostou zelenou košili, světle hnědé kalhoty kolem pasu svázané bílým šátkem, dlouhou fialovou kápi a světle hnědé dřevěné sandály geta se dvěma „zuby“ na spodku.

„Outori-sama, nechápu přesně, co teď máte na mysli,“ pronesl Nouzu zmateně.
Jeho mistr, Outori Tengoku, jeden z původních zakladatelů Čtyř Tančících Ninja-Tengu, kteří ještě zůstali na živu, se stále jen usmíval.
„Přesně to, co jsem řekl, chlapče.“
Přešel k jednomu pařezu, vyskočil si na něho a posadil se. Nouzu z úcty zůstal stát.
„Teď tě čeká poslední zkouška, poslední úkol, než se staneš kandidátem na oficiální status Ninja-Tengu.“
Udělal pauzu, během které jediný zvuk, který byl slyšet, byl pískající vanoucí vítr skrze vysokou trávu: „Musíš se sám vydat na pouť a najít to, co je třeba pro to, abys byl Ninja-Tengu.“
„Ale... já nevím, co tím myslíte, Outori-sama,“ hájil se zelenovlasý, přičemž i jeho výraz odpovídal jeho slovům: „Ještě jste mi neřekl, co přesně mám hledat.“
„Chi-chi-chi-chi,“ zachichotal se vysokým hlasem stařec s ještě širším šibalským úsměvem. Pak se jeho obličej změnil ve více rozvážný. Jeho tvář představovala těžce nabitou životní moudrost.
„Přijdeš na to, až to budeš mít. Potom bude tvůj výcvik dokončen.“

Nouzuovo zmatení a nejistota byla ještě větší, než byla doteď.
„To jste mi moc neporadil, starý pane.“
„Řekl jsem ti dost. Věřím, že to najdeš. Já to už vyřídím s vůdcem vesnice i Radou starších, aby ses mohl vydat na cestu.“
Mladík zdráhavě přikývl, rozloučil se a odešel domů se připravit. Outori jen seděl a díval se za Nouzuem i dlouho potom, co se mu ztratil z výhledu.

* * * * *

To se stalo před pár týdny, během kterých Nouzu o samotě putoval nejdříve Zemí Trávy, pak Zemí Balvanu. Vůbec mu putování nevadilo, spíš naopak mu vyhovovalo. Teď seděl v Hashiwari na bráně a shlížel na trojici ninjů-vrstevníků. I když byl Nouzu sólista, kooperovat s těmihle bylo docela zajímavé. Také se zdálo, že problémy na sebe přímo přitahovali, obzvláště s tou kriminálnicí Tayuyou. Určitě se budou setkávat s ninji nejrůznějších druhů a příslušností. Díky tomu bude mít spoustu příležitostí k nácviku a vypilování technik Tengugei, Triků Tengu, případně se i učit novým věcem. Ale hlavně měl dojem, jakoby mu malý hlásek našeptával, že s touto skupinou najde to, co mu Outori-sama zadal, ať už to bylo cokoliv.

„Ano. Mohu to tobě i ostatním, zaručit,“ odpověděl rozhodně Nouzu na Raiuovu otázku.
Ikazuchi se usmál, zatímco zrzka zaskřípěla zuby. Ninja-Tengu seskočil dolů a zařadil se do party. Bohatší o dalšího člena, skupina vyšla ven z vesnice vstříc novým dobrodružstvím.

* * * * *

O pár kilometrů dál procházela teď už čtveřice po cestě. Nikam nespěchali, neběželi ani tak, prostě jen šli. Neměli však ani tušení, že je z větve jednoho suchého stromu, který stál opodál od cesty, sledoval pár orlích očí. Jednalo se o docela velikého orla, asi metr vysokého se zcela černými pery kromě křídel, na kterých je měl naopak sytě rudé. Orel je sledoval s velikým zájmem, obzvláště se díval zezadu na kštici rudých vlasů Tayuyi.

I kdyby si orla kdokoli všimnul, ani by je nenapadlo, že nebyl jediný, kdo se na ně díval. Mnoho kilometrů dál, ve zcela jiné zemi a to v Zemi Zvuku, ve Skryté Zvučné v jedné zemní místnosti plné obrazovek, na kterých se promítaly záběry mnoha skrytých kamer, seděl na židli muž, který prostřednictvím orla se zájmem pozoroval odcházející čtveřici.
Mohlo mu být přes třicet, měl tmavé vlasy s nádechem modré, které měl učesané do levé pěšinky tak, že mnohé prameny mu sahaly až do poloviny zcela zakryté tváře. Horní část obličeje byla zakrytá za velikými lyžařskými brýlemi, přes které nebyly vidět jeho oči, kdežto spodní část obličeje byla zase skrytá dýchací maskou ve stylu ninjů z Deštné. Jeho oblečení se skládalo ze základní ninja vesty a uniformy Zvučných ninjů, černé vesty a tmavě vínové kombinézy, černých ninja-sandálů a rukavic. Jedinou jedinečností byla stará šedo-modrá pruhovaná šála, kterou měl obtočenou kolem krku.

Ninja seděl před zářícími monitory, ale nevěnoval jim pozornost. Ta byla výhradně zaměřena na jeho orla v Zemi Balvanů. Z jeho pohledu byl tak vzrušený, že ze své židle vstal a udělal pár kroků ke stěně místnosti, kde měl svůj velký pracovní stůl, na kterém se povalovalo nejrůznější kovové harampádí, nářadí, papíry s náčrty a svitky deníku.
Takže Tayuya je na živu? To je velmi zajímavé. Pomyslel si v duchu vzrušeně. Z myšlenek ho však vyrušilo zavrzání dveří. Muž k nim otočil hlavu.
„Innami?“ vyzval muže Orochimaru osobně, znovu ve své původní podobě předtím, než musel narychlo změnit hostitele jiného, než byl Sasuke Uchiha. Jmenovaný se otočil k příchozímu vůdci čelem.
„Ano, Orochimaru-sama?“
„Jak jsme na tom s přípravami nových zvukových technik pro další sérii experimentů?“ zeptal se Hadí Sannin svým typickým syčivým hlasem.
Innami si na něho už dávno zvyknul a ani mu nevadila jeho záliba v hadech.
„Všechno je připraveno, můj pane. Můžeme kdykoliv začít se selekcí kandidátů pro operace.“
„Výborně,“ řekl potěšeně Orochimaru a oblíznul si rty svým hadím jazykem. Měl se na odchodu, ale zarazil se: „Zníš trochu jinak, Innami. Děje se něco?“
„Ne, Orochimaru-sama,“ odpověděl muž bez zaváhání: „Jsem pouze nadšený z nadcházejících pokusů.“

Orochimaru přikývnul a zavřel za sebou dveře. Innami se musel té ironii pousmát, i když to nebylo přes jeho dýchací masku vůbec vidět. Orochimaru změnil hostitele dříve, než dorazil hlavní kandidát Sasuke Uchiha, kterého doprovázela Tayuya. Tu teď objevil živou a zdravou. Jaká náhoda. Otočil hlavu směrem, kde měl svůj pracovní stůl, jakoby se skutečně díval na místo vzdálené stovky kilometrů.

Pokračuj ve sledování cíle. Podávej pravidelná hlášení a všechno si zapamatuj. Vydal mentálně rozkaz černému orlovi. Ten na znamení přikývnul, roztáhnul svá rudá křídla a vznesl se k nebesům.