Konečně spolu 2

Haruno Sakura byla u sebe doma a uklízela svůj pokoj. Zrovna měla volno z práce a shodou náhod pro dnešní den neměla žádné plány.
„Hm, možná bych mohla zajít za Ino a zeptat se jí na to jak ji dopadlo rande se Saiem?“ Stále nemohla věřit tomu, že se jí její nejlepší kamarádka svěřila s tím, že se zakoukala do jejího bledého kolegy z Týmu 7. Jasně, pamatuje si na to, že když ho poprvé spolu potkaly, tak z něj nemohla Ino spustit oči. Myslela si však, že to bylo jenom chvilkové poblouznění jako u každého jiného kluka, přeci jen to byla Ino. Ino se pak po nějaké době přiznala Sakuře s tím, že ji Sai dost připomíná Sasukeho.
„Sasuke-kun…“

To jméno stále rozviřovalo emoce uvnitř jejího srdce, hlavně teď. Ne proto, čím vším si prošli, ale kvůli toho, co ji Sasuke řekl, než ji znovu opustil…

„Vážně je to tvé konečné rozhodnutí?“ zeptal se Kakashi.

„Ano.“ Přikývl lehce hlavou Uchiha.

Čerstvě jmenovaný šestý Hokage si povzdychl před tím, než se přiznal: „Nuže dobrá, hlavně nezapomeň na to, jaké jsi měl štěstí.“

„Jaké jsem měl štěstí?!“

„No abych byl upřímný… za normálních okolností tě čekalo doživotní vězení. Jediný důvod proč ti byla udělena milost, je fakt žes pomáhal zrušit techniku Věčného Tsukuyomi. Ale stejně to neznamená, že jsi úplně z obliga. Každopádně na tom má největší zásluhu Naruto, hrdina celé této války. A já se za tebe taky trochu přimluvil, coby šestý Hokage. Tak na to nezapomeň. A nevyváděj blbosti. Jestli se o něco pokusíš, padne to na moji hlavu…“

„Rozumím a omlouvám se.“ Hlesl Sasuke upřímně.

Sakura se na něj nervózně podívala: „Tak přeci jen odcházíš? Zrovna. Když pro tebe Tsunade-sama vytvořila náhradní ruku z Hashiramových buněk…“

Sasuke se na ní podíval a řekl: „Já prostě musím na vlastní oči vidět, jak svět nyní vypadá. Musím jít…kvůli sobě. Cítím, že jsem konečně schopný spatřit věci, které jsem do teď přehlížel. Když nepůjdu, připravím se o jedinou šanci vidět všechno tak jasně. Navíc je tu pár věcí, které si musím srovnat v hlavě.“

Ještě než Sasuke dokončil větu se Sakura začala červenat, nemohla se mu podívat do očí, při tom, co mu právě chtěla sdělit.

„A…co…co kdybych ti řekla, že bych…šla ráda s tebou…?

„Ne, Sakuro.“ Řekl Sasuke jemně. „Toto je pro mě cesta vykoupení. Moje hříchy s tebou nemají nic společného.“

Sakura svěsila hlavu, jakmile to slyšela. „Nic společného…říkáš…?“ vzdychla poraženě. Kakashi ji věnoval soucitný pohled.

„Navíc,“ Sasuke pokračoval, donutiv mu tak znovu věnovat pozornost. „musíš si najít svou vlastní cestu. Musíš se podívat hluboko do svého srdce a zeptat se sebe sama, po čem vlastně toužíš.“

Mladou kunoichi zaskočilo, to co jí černovlasý přítel zrovna řekl. Co myslel tím „Po čem vlastně touží?“ Toužila po něm! Toužila po něm celý svůj život! Byli pro sebe jako stvořeni nebo ne…? Nebo ne…?

Najednou se dívce hnalo hlavou milion a jedna otázek, na které se chtěla bývalého mstitele zeptat zrovna v tu chvílí před branou…ale nikdy se nezeptala. Poslední věc, kterou si pamatuje je jak ji Sasuke ťukl svými prsty do čela, přímo tam kde měla svou značku Byakugo.

„Uvidíme se, až se vrátím. A děkuju.“

Sakura nemohla najít slova. Jeho slova byla tak přátelská, upřímná a plná vděčnosti. Obsahovala všechny emoce, které byly u Sasukeho viděny jen zřídka. V minulosti by považovala tenhle akt za romantický… Ale proč ne teď?

Ano, ano byla hluboce zamyšlená, ale ne kvůli toho, co jí udělal. Stále zpracovávala to, co ji právě řekl. Rozhodla se to však protentokrát odložit a společně s Kakashi pozorovala, jak je jejich kolega opouští vstříc jeho novému osudu…než ho zastavil Naruto.

„Naruto,“ Zamyslela se Sakura, jakmile ho v dále uviděla. „Nemyslela jsem si, že vůbec dneska přijde…Co jsem to za hlupáka samozřejmě, že došel. Podívala se směrem k dvěma nejdůležitějším chlapcům – ne, mužům – v jejím životě. Zrovna si vyměňovali svá poslední slova na rozloučenou. Bylo to celkem daleko, takže neviděla, co přesně se mezi nimi odehrávalo, ale vypadalo to jakoby Naruto Sasukemu něco předával…

„To ne!“ Sakura lapla po dechu. Nezačala brečet, ale slzy se ji v očích začali hromadit, hned po tom co viděla blonďáka, jak předává černovlasému příteli jeho starou ochrannou čelenku. Ten pohled byl…no, byl nádherný. Vypadalo to, jakoby všechno bylo při starém a Tým 7 byl zpět. Konečně byli všichni tři zase pohromadě, vše bylo tak jak má být…

„Koho se tady snažím obelhávat?“ řekla Sakura nahlas sama sobě. „Hodně se toho změnilo, Sasuke se změnil, Naruto se změnil, já jsem se změnila…Přiznej si to holka, možná jsme zase pohromadě, ale starý Tým 7 je už pouhá minulost.“

Samozřejmě, že to byla pravda, teď si to poprvé uvědomila. Sasuke, kterého znala, ten úžasný Sasuke se kterým chtěla strávit zbytek svého života… ten Sasuke byl pryč. Už to bude dlouhou dobu, co ji ten kluk nepřímo nutil vydat ze sebe všechno, Chtěla se stát ninjou. Proč? Aby byla blíž Sasukemu. Chtěla se stát silnější. Proč? Aby pomohla ostatním Sasukeho přivézt zpět domů.
…Aspoň ze začátku to byly její hlavní důvody. Vybrala si svůj život pouze kvůli jednoho kluka? Ano, ale zůstala tím, kým je jenom kvůli sobě! Stala se žačkou Tsunade, ne kvůli toho aby pomohla zachránit Sasukeho ale aby pomohla Narutovi v jeho cíli, ano. Čím více trénovala, čím více se učila, tak si uvědomila, že má vrozený talent a potenciál stát se skvělým lékařským ninjou, o co víc, Ona chtěla ten život! Opravdu chtěla!

„Tak jako se Naruto chtěl stát Hokage.“ Sakura se nad tou myšlenkou usmála.
Odešla směrem ke svému nočnímu stolku a vzala si do rukou starou zarámovanou fotografii, kterou pořídili první den, co se z nich stali Geninové. Všichni tři byli tenkrát tak nevinní, všechno bylo o tolik jednodušší. Ona byla tou poblázněnou fanynkou bez jakýkoliv ambicí. Na druhou stranu Sasuke byl pořád ten cool samotář, nejlepší ve třídě, švihák, prostě všechno, co si holky v jejich věku přály. A pak tu byl on… Její druhý parťák. Blonďaté nemehlo v oranžové teplákovce. Kluk, kterého celé jejich dětství hubovala, bila a ponižovala za všechno, co prováděl. Jeho nejotravnější sen byl stát se Hokage. Všichni věděli, že to byl jenom bláhový sen. Bylo to nemožné. Byl nikdo, vždy poslední, idiot bez potenciálu, nedokázal by nikdy nic. Sakura to věděla, věřila tomu, jako všichni ostatní, hlavní když máte před sebou ještě někoho jako Sasuke.

Ale víte co? Mýlila se. Všichni se mýlili. Celý jeho život se to pokoušel jim všem dokázat. Vyvrátil všem iluze a s podporou svých přátel mu zabralo pět dlouhých let, aby se z netvora, kterého se každý bál stal ten nejslavnější ninja na světě, a to mu bylo teprve sedmnáct!

Ten blonďatý debil, kterého kdysi pořád trestala, se stal živoucí legendou, a zasloužil si to! Tvrdě makal, makal na sobě, všechny schopnosti, techniky, na všem tvrdě pracoval celý svůj život. Samozřejmě, možná je Jinchuriki Kyuubiho, byla to však jen přítěž, která mu vše zkomplikovala. Jasně, může být synem Yondaimeho, on to ale nevěděl do doby než Pain zaútočil na Vesnici, skoro nikdo to nevěděl…Kdyby ano, věci by vypadaly určitě jinak. Ale víte co, i přes to jak hrozně to může znít, bylo lepší, že se to dozvěděl až tak pozdě. Proč? Protože ho to neučinilo líným. Protože mu to dovolilo najít si svou vlastní cestu, ne kráčet automaticky v otcových stopách, ne tak jako Sasuke ještě v dobách, kdy se koukal pořád na záda svého staršího bratra. Naruto Uzumaki je možná naprostý mezek…ale je také ten nejsilnější, nejodvážnější, nejvíce soucitný a sobecký člověk, kterého kdy poznala. Nedokázala ani spočítat kolika lidem změnil život, kolik lidí teď žije lepší život jenom kvůli toho, že ho poznalo? Oh ano, Sakura se v něm od začátku pletla…nemohla být šťastnější, že to byla pravda.

Jistě, že to jenom složilo k tomu, aby to Sakuru bolelo ještě více, kdykoliv se myšlenka prohrabávala v jejich vztahu. Všechny ty urážky, odmítaní, pohlavky – bylo toho dost. Nejvíce na sobě nenáviděla, že považovala přátelství s ním za samozřejmost. Poté, co Sasuke opustil Vesnici, aby se připojil k Orochimarovi, tak doslova škemrala před Narutem, aby jí ho přivedl zpátky. Zapřísahala ho jenom kvůli toho, že sama byla zatraceně slabá! Mohl říct ne, mohl ji to říct hned na místě, ale místo toho ji dal ten nejvíc sobecký životní slib, a to že ji ho přivede zpátky jenom kvůli tomu, aby byla šťastná.

A právě kvůli tomuto slibu musel vydržet nesčetná selhání, zmatenost i zlomené srdce. Všechno jenom kvůli ní! Ano, trénovala s Pátou, aby se stala silnější, aby mu mohla při dalším pokusu pomoct, aby nebyla přítěží…Ale stejně ji byla! Nezáleželo na tom, co se dělo. Nikdy nebyla schopna mu jakkoliv pomoci. Pouhé maličkosti, nevýznamné věci, které mohl udělat kdokoliv. Kvůli tomu slibu skoro zemřel! A ona se za to nenáviděla!
To proto mu tenkrát v Zemi Železa lhala. Neudělala to kvůli tomu, aby z něj udělala blbce, nebo aby ho nějak využila, bylo to pro jeho záchranu! O Sasukeho se musel někdo co nejdříve postarat. A Narutovi někdo musel něco říct dříve, než by se zabil. Samozřejmě to nevysvětluje to, co se stalo potom –

„AAAGGGHHHH!“ chytla se Sakura s hněvem za hlavu. Čím více o tom přemýšlela, tím více jí to štvalo. Dokud někdo nezaklepal na dveře.

„Sakuro, drahoušku? Všechno v pořádku?“ Zeptala se Mebuki přes dveře.

„A-ano, jsem v pořádku mami. Díky.“

„Oh, dobře. Kdybys cokoliv potřebovala tak mi dej vědět, ano?“

„Jasně.“

Jakmile si byla jistá, že její matka odešla, tak znovu vzala do rukou starou fotku Týmu 7. Její oči se nedívaly na jejího dětskou lásku, ale na ninju v oranžové mikině, a to ji přivádělo k šílenství.

„…Naruto…“

Vypadal tenkrát tak mladě a hloupě, jeho naštvaný výraz ji teď připadal neuvěřitelně k smíchu. Nikdy si to nepřiznala, ale ten chlapec ji vždy dokázal vykouzlit úsměv na rtech. U všech pekel! Vždyť už na akademii, kdy mu říkala při jeho vtípcích, že to není dobrý nápad a rozhodně by se tak neměl chovat. Jejímu vnitřnímu já to připadalo už tenkrát opravdu zábavné. Podívala se znova na fotku mladého Naruta a porovnávala ho s mladým mužem, kterého znala teď. Jeho vážný obličej, jeho fit postava, jeho svaly – ó ano, přemýšlela. Pointa ale byla v tom, že čím více nad tím uvažovala, tím více to začalo být jasné. Nezáleželo na citech, které k němu chovala, ať už byly jakékoliv…ona si ho nezasloužila.

„Co si jenom myslíš, Sakuro?! Možná je to ten největší hlupák pod sluncem, možná je líný jak lenochod a možná je trochu moc hlučný, nejvíce otravný chlap, kterého si ve svém životě potkala…ale je to také nejlepší přítel, kterého si kdy měla. Skoro jako bratr…bratr? Ne, bratr ne…j-já tě… To je fuk! Kdokoliv, kdo si prošel tím čím ty, si zaslouží všechno štěstí světa.“ Přejela jemně prstem po Narutově obličeji a na zasklený obrázek spadla jediná slza.

„Naruto…zasloužíš si být s někým, kdo tě učiní opravdu šťastným…a to nejsem já.“ Sakura položila fotku na postel. V okamžiku na ní začalo dopadat víc a víc slz. Plakala celou noc, dokud ji nezmohl spánek...