manga_preview
Boruto 28

Když má srdce svoji hlavu 38

Díl osmatřicátý – Země Zmatku

Válela jsem se na gauči. Ležela jsem na pravém boku, s rukou ohnutou v lokti, kterým jsem byla doslova zapíchnutá mezi sedadlem a bočním opěradlem, jsem si podepírala hlavu a tupě civěla na televizi. Byla jsem líná přepnout na jiný kanál, takže jsem už přes dvacet minut sledovala nějaký pořad pro kutily. Ne, že by mě zajímalo, jak správně ořezávat stromy nebo si podomácku zbouchnout jednoduchou poličku, prostě jsem zabíjela volný čas. Najednou jsem ho měla přebytek a neuměla s ním efektivně naložit.
Protáhla jsem si dolní končetiny, dosud skrčené v devadesátistupňovém úhlu, a bez zakrytí úst apaticky zívla.
„Ty jsi doma?“ zeptala se ve futrech překvapeně mamka. Patrně ji po příchodu z obchodu cestou do kuchyně zarazila hrající bedna.
„Jo,“ odpověděla jsem otráveně a přitom se držela, abych nepodotkla, že to přece vidí, ne?
„To nejdeš ani do nemocnice?“ dotírala stejně udivujícím tónem. Jako by fakt, že se o středečním odpoledni nečinně nacházím v prostorách bytu, popíral veškeré zajeté pozemské zákony.
„Ne,“ odfoukla jsem napůl úst.
„To má směnu zase Ino?“ dolehlo ke mně za chvíli zkresleně. Dozajista na mě hulákala od vybalování nákupu z tašky.
„Dlouho jsi tam nebyla.“ Nyní její všímavé konstatování znělo zřetelněji, nejspíš šla odnést trvanlivější potraviny do špajzu.
„No jo, nějakou dobu teď do práce chodit nebudu,“ houkla jsem nazpět. Táhle jsem vzdychla, spustila nohy z pohovky a rezignovaně se posadila, předpokládaje, že budu muset s pravdou brzy ven. To, že mamka se zmateně nakrčeným obočím opět nakoukla do pokoje, mě v tom utvrdilo.
„Proč, už tě nepotřebují?“
„U-m, to ani ne. J-“ Z vypuštění převratného odhalení na světlo světa mě milosrdně vyrušil řinkot domovního zvonku.
„To bude zákaznice, dojdu otevřít,“ oznámila mi - nevím, co v ní budilo dojem, že bych to snad chtěla udělat já - a zmizela.
Bezbarvě jsem zamručela na srozuměnou, mrtvolně sebou plácla do zadní opěrky a zvrátila hlavu. S přitrouble pootevřenou pusou jsem zírala do stropu, nevědouc, zda se z odložení rozhovoru mám radovat či truchlit, mohly jsme to mít za sebou. Z oné naplňující zábavy mě vytrhlo až oslovení paní domu.
„Sakuro, to je pro tebe.“
Podívala jsem se ke dveřím, kde spolu s ní stála Lady Tsunade. Ohromeně jsem vytřeštila oči a jaksi samovolně se zvedla do pozoru; i na domácí frontě budila nemalý respekt. Obzvlášť, když sem za mnou jakživ nepřišla.
Z lehce zachmuřeného výrazu bylo vidno, že i mamka je z přítomnosti vůdkyně vesnice u nás v předsíni nesvá, ačkoli z opačného důvodu.
„Ahoj, Sakuro. Můžeme si promluvit?“ prolomila Pátá zaražené ticho.
Utrženým šokem jsem nebyla sto mluvit, tak jsem pouze sotva znatelně kývla.
„Prosím,“ pobídla blondýnu k překročení prahu starší nositelka jména Haruno.
Než došla ke dvěma křeslům, která spolu s gaučem okupovala konferenční stoleček, stihla jsem se jakž takž vzpamatovat, sáhla po ovladači a spěšně vypnula ukřičenou reklamu.
„Posaďte se,“ vyzvala jsem ji zdvořile.
K mému úžasu návrh přijala, s vyzařujícím sebevědomím usedla na bližší z nich, těsně předtím si ještě upravila spodní část zeleného pláště, a elegantně si přehodila nohu přes druhou.
Poněkud prkenně jsem zaujala původní místo a vyčkávavě se na ni zahleděla.
Dlouholetá mistryně a můj vzor se však jen otočila na mamku, jenž stále zádumčivě postávala u vstupu do místnosti, intenzivně ji hypnotizujíc pohledem.
„Budu vedle,“ řekla na vyslanou prosbu o soukromí uštěpačně, načež uraženě odkráčela.
„Jistě se ptáš, proč jsem si tě nezavolala do kanceláře,“ začala, jako by mi četla myšlenky. „Prostě jsem si říkala, že mému starému tělu krátká chůze prospěje.“
„Vždyť nejste stará,“ oponovala jsem horlivě. Vřelý úsměv, kterým mě obdařila, značil, že přesně takovou reakci ode mne čekala, leč její přesvědčení to stejně nevyvrátí.
„Taky jsem myslela, že v domácím prostředí se budeš cítit líp, když v nemocnici tomu tak již není. Proto tam nechodíš, že…? Je to moje chyba, omlouvám se.“ Legendární Sanninka najednou nepůsobila autoritativně, přísně, ba ani odměřeně, místo tvrdé a rozhodné Hokage se přede mnou unaveně hrbila empatická a lítostivá žena, která rozhodně není neomylná.
„Mrzí mě, pokud sis v posledních dnech připadala odstrčená a nepotřebná.“ Vida, někdo si pustil pusu na špacír. „Vážím si tvých schopností i úsudků a rozhodně nemám v úmyslu tě nahradit Ino. Jsi moje nejlepší studentka, to nějaký dočasný problém s chakrou jen tak nezmění. Počítám s tebou i nadále.“
Po celou dobu vyzdvihování mých kvalit jsem si hleděla na ruce sepjaté v klíně. Věřila jsem jí, sakra hezky se to poslouchalo, jenže jsem si to neuměla dost dobře představit v praxi. Budu dělat konzultantku? Budu lidem oznamovat diagnózy, k jejichž stanovení si budu muset přizvat někoho jiného? Budu vyplňovat karty, zastávat papírování, zatímco ostatní budou zachraňovat životy? By mě hanba fackovala.
Zkormouceně jsem si promnula kořen nosu, upevnila rozkolísanou vnitřní rovnováhu, se semknutými rty nesouhlasně zavrtěla hlavou, potom jsem ji pozvedla a podívala se Tsunade-sama do ztrápeného obličeje.
„Ino je skvělý lékařský ninja, na svém postu bych si nemohla přát nikoho lepšího. U ní budou pacienti v dobrých rukou. Vím, kdy jsem prospěšná a kdy ne. V tomhle stavu jsem… nemůžu to dělat.“ Dala jsem si záležet na odhodlaném tónu, handrkování a plané naděje nepomohou nikomu.
„Ale nevzdáváš to?“ položila mi klíčovou otázku.
Zastrčila jsem si vlasy za ucho a dlaněmi si bezmyšlenkovitě přejela po stehnech, tam a zase zpátky.
„Ne, hodlám v pátrání pokračovat,“ odvětila jsem vážně, abych záhy dodala: „Musím.“
„To je dobře.“ Jak se Páté ulevilo, rázem jí z čela zmizely vrásky znepokojení. Položila si předloktí na boční opěradlo a nakloněná mírně ke straně si udělala pohodlí.
„Nenechám tě v tom samotnou, budu hledat, dokud nepřijdu na něco, co by tu tvou tvrdohlavou chakru rozpohybovalo. Poslala jsem nákres té použité techniky do spojeneckých vesnic, třeba to už někdo někdy viděl. Požádala jsem je i o prostudování knih, v nichž by o ní mohla být zmínka. Během čekání na odezvy ti je samozřejmě k dispozici archiv, všechna oddělení.“
„Děkuju,“ ocenila jsem její velkorysou snahu upřímně. O přístup ke zmíněným materiálům jsem ji sama měla v plánu poprosit.
„Dokonce jsem ji ukázala Starším, ale prý se dosud s něčím obdobným nesetkali. Podle nich se nejedná o starobylé jutsu, nýbrž o nějakou novodobou, za speciálním účelem vyvinutou techniku; a já si to myslím taky.“ S tímto konstatováním, zužujícím mé šance na absolutní minimum, do mě se záhadnou vědoucností zapíchla své hnědé oči.
„Je tedy možné, že její účinky umí zrušit jen uživatel, jež ji ovládá,“ pronesla jsem pohřebním hlasem spíš pro sebe.
„Ano,“ odpověděla s tolik zraňující otevřeností. Za přímé jednání jsem si Lady Tsunade vždy považovala, tentokrát jsem ji za něj však nenáviděla. Ať jsem na to nahlížela z všemožných úhlů, došla jsem k závěru, že nezbývá nic jiného, než mluvit. Poskytnout popisy útočníků a doufat v jejich dopadení, aniž by vylezla na povrch spojitost s mocným lordem Daimyo.
Nedá se svítit, pokud chci svůj ninjovský život zpět, budu to riziko muset podstoupit.
Nestačila jsem se definitivně rozhoupat, jelikož Pátá měla ještě cosi důležitého na srdci. A dle napětí v její tváři jsem seznala, že daná informace nebude optimistického rázu.
„Přimět původce té techniky k jejímu odvolání bohužel nepůjde. Z Písečné dorazila zpráva, že Temarinu týmu se je podařilo vystopovat, ale všichni už byli mrtví. Přesněji řečeno úkladně zavraždění.“
Jak se pro mou budoucnost stěžejní fakt postupně dopracovával k zabrzděnému mozku, měnil se i výraz mého obličeje. Bylo divu, že vykulené oči nevypadly z jamek a nerozkutálely se jako cvrnkací duhové kuličky. Úplně jsem cítila, jak se mi po oddělení rtů našponovaly lícní svaly a zanechaly směšně propadlé tváře. Jakmile jsem získala kontrolu nad strnulým tělem, těžce jsem polkla a roztřesenou dlaň si přitiskla na konečně zavřená ústa.
„K-Kdo by m-mohl?“
„Ten, kdo si je najal. Buď dělali problémy, nebo se jich zbavil jen tak, aby neměli možnost mluvit. A sehnal si na to skutečného profíka.“
„Profesionála?“ ujišťovala jsem se, že jsem se nepřeslechla.
„Zdá se, že máme co do činění s lovcem lidí, se Sharinganem,“ dodala, jako by toho nebylo málo.
„Se sharin- Počkat, to je ten samý, který tenkrát napadl tu skupinku průzkumníků?“ vzpomněla jsem si na dobře půl roku starý případ, v nemocnici jsme tehdy měli frmol.
„Bezpochyby ano. Zanechává za sebou jakýsi druh podpisu, jinak je jeho práce naprosto beze stop.“
Nakrátko se mezi námi rozprostřelo deprimující ticho, každá jsme byla ponořená ve vlastních myšlenkách. Pro čerstvě vyslechnutou jobovku jsem zcela vypustila prvotní úmysl se svěřit, ostatně teď by to už stejně k ničemu nebylo. Jediní svědci, kteří by tomu prašivému Daimyovi mohli zavařit, a zároveň adepti na ukončení mé mizérie, to měli za sebou. Nyní stačilo jen čekat, až si ten nájemný vrah přijde i pro mě, napravit zpackaný úkol.
„A… jak to, že se tu potuluje neznámý zabiják s Kekkei Genkai klanu Uchiha? Myslela jsem, že momentálně mají Sharingan akorát Sasuke-kun a mistr Kakashi,“ vyslovila jsem se zamračeně staženým obočím část svých úvah. Popravdě, sama jsem se podivovala, že po všech těch peckách pořád zvládnu spekulovat nad nesrovnalostmi.
„Ano, v totožném přesvědčení žila většina z nás,“ připustila s pokřiveným úšklebkem. „Nasnadě jsou pouze dvě vysvětlení; buď některý z členů před vyvražděním klanu tajně podstoupil transplantaci oka/očí, k čemuž se osobně nepřikláním, anebo se jedná o ututlaného levobočka, který zdědil otcovy schopnosti.“
Stržena přirozenou ženskou zálibou v konspiračních teoriích jsem si poposedla na samý okraj gauče a dychtivě se naklonila dopředu.
„To znamená, že to může být třeba zrovna Sasukeho a Itachiho nevlastní bratr,“ nadhodila jsem se zanícením vibrujícím hlasem.
„To je celkem vysoce pravděpodobné,“ připustila trochu ustaraně. Chápala jsem ji, kdyby byl byť i ze třetiny jako ti dva, byli bychom ve velkém maléru.
„Fíha,“ uniklo mi ohromeně.
„Jo. Jistě ti nemusím připomínat, že je to vše přísně tajné,“ upozornila mě s doprovodným gestem naznačujícím uzamknutí úst, přičemž se pomalu zvedala k odchodu.
„Samozřejmě, nechám si to pro sebe.“
„Výborně. Máš co zpracovávat, tak já radši půjdu.“ Ladným zakroužením v kotníku si protáhla přesezenou nohu a otočila se ke dveřím, pak se však zarazila a opětovně pohlédla mým směrem.
„Kdyby sis chtěla promluvit, o čemkoli, víš, kde mě najdeš,“ řekla vlídně, ukazujíc pravačkou, že vyprovázet ji nemusím.
Jakmile mi zmizela ze zorného pole, padl na mě splín. Z bezmocnosti a bezvýchodnosti. Opřela jsem si lokty o kolena a usoužený obličej vložila do přistavených dlaní.
Tohle by nespravilo ani Narutovo pozitivní myšlení.
„Proč jsi mi neřekla, že nemůžeš používat chakru?“ vyčetla mi nepozorovaně se přikradnuvší mamka.
„Nevím… Nejspíš jsem se bála, že bys mi řekla, že takhle je to lepší,“ zahuhlala jsem do připlácnutých rukou
„Nejsem tak necitelná, jak si myslíš. Vím, co to pro tebe znamená a mrzí mě to,“ pravila, načež mi povzbudivě stiskla rameno.

***

S rukama pohodlně složenýma pod hlavou ležel na proležené, od myší prokousané matraci podepírané rozvrzaným roštem, který byl laxně zasazený do odbytě svařeného rámu připevněného ke zdi.
Ani si nedělal plané iluze, že by se zde od posledně něco změnilo. Nevadilo mu to, kolikrát nocoval i v horších podmínkách.
Přestože na dočasném, nelákavě působícím lůžku spočíval naprosto nehybně, se zavřenýma očima, vytrénované smysly pracovaly na sto procent.
„Sem nikdo nesmí,“ pronesl chladně do ticha rušeného jen nepravidelnými dopady kapek, rozprýskávajícími se o kamennou podlahu.
„Nemohl jsem odolat. A udělal jsem dobře, je to vskutku pohled k nezaplacení. Vždycky jsem tvrdil, že by Uchihům vězení slušelo,“ odpověděl s nádechem zadostiučinění, nelehko detekovatelným ve strojeném hlase, muž skrývající se ve stínu.
„Tak to vám asi nebude moc do zpěvu, až to obvinění půjdete stáhnout,“ opáčil s ledovým klidem Sasuke, setrvávaje v neměnné pozici.
„Nevím, proč bych to dělal.“ Nyní se předvídatelný návštěvník nijak neobtěžoval svůj posměšný tón zatajovat.
„Protože jinak se budu muset bránit. Pro člena Rady je zločinecké jednání nepřípustné, to jistě víte.“
„Na to neprávem získané křeslo můžeš rovnou zapomenout, budeš rád, když se odsud vyhrabeš jako šedivý dědek prolezlý artritidou, o to se postarám,“ zaznělo podzemní vlhkou kopkou mrazivě sebejistě.
Poslední žijící příslušník klanu s nejmocnějšími očními technikami pomalu otevřel oči, líně se vytáhl na sedací kosti, pravou nohu spustil dolů, zatímco o druhou, pokrčenou v koleni, se opřel předloktím protilehlé paže a záměrně koukaje na pásky černých sandálů se suše, hlasitě zasmál.
„Na základě čeho? Je mi zatěžko vám kazit počáteční nadšení, ale vyšetřovací tým proti mně nenajde jediný důkaz. A Daimyo nic neřekne, na to se odnikud zhmotněného nočního přízraku moc bojí.“ Nad tou legrační vzpomínkou se sám pro sebe potěšeně usmál, dlouho se na někom takhle kutě nepobavil.
„Brečel hůř než malý děcko, jako svinče jdoucí na porážku.“ Euforicky zaklonil hlavu, přitom se mu pohledný úsměv němě roztáhl v děsivý škleb hodný šílence, jež vysadil dlouhodobě užívané utišující léky.
„Mám očitého svědka, strážce z karavany,“ uzemnil ho - aspoň si to tedy myslel – vůdce snad od nepaměti konkurenčního klanu, aniž by nad jeho chováním hnul brvou.
Sasuke se otočil právě ve chvíli, kdy Hiashi s triumfálním výrazem vystoupil z temnoty, dobrovolně na sebe nechal dopadnout mdlé světlo prosvítajícím malým obdélníčkovým okénkem.
„Hezký pokus,“ ocenil nepřítelovu blafovací taktiku sarkasticky. „I já mám svědka. Je připraven vypovídat, že jste se v paláci sešel s lordem a společně jste zosnovali útok na Haruno Sakuru.“ Vytáhl své ne zcela pravdivé eso Sasuke.
„Samozřejmě, ta rozmazlená hloupá holka. Kdo by jí věřil?“ setřel ho nadneseně Hyuuga, skládaje si ruce pevně na prsou. „Bude to tvrzení proti tvrzení!“
„Pravda, tyhle hormony ovládané puberťačky, dělají jenom problémy,“ přisadil si v souhlasném duchu uživatel Sharinganu, jež se zvolna natočil čelně k mřížím, aby si posléze zvučně usrkl z omláceného plechového hrnečku zasunutého pod postelí.
„Mimochodem, doneslo se mi, že se líbím vaši mladší dceři. Musím říct, že je to pro mě ohromná čest. Myslím, že k obnovení klanu je to skvělá partie, silná a chytrá, bezpochyby po vás. Ten nápad se spojením rodin se mi zamlouvá čím dál víc… taťko.“ Při posledním slově se úlisně ušklíbl a naklonil hlavu na stranu. Ač si to právě doslova vycucal z prstu, věděl, že tohle zabere, neboť Hiashi nebyl typ otce, jenž by s dětmi debatoval na téma milostných záležitostí. Neměl nejmenší tušení, ke komu planou jejich srdce. A kdo ví, třeba nebyl tak mimo mísu, vždyť v Konoze byl idolem pro spousty žen.
„Leda přes mou mrtvolu,“ zavrčel dlouhovlasý muž bezcitně. Vtom se Sasuke bleskurychle vymrštil a ve zlomku vteřiny přiskočil těsně k železné mříži, která je dělila, a skrz níž se mu prostrčenou pravačkou podařilo bříšky prstů zavadit o hebký šat Hinatina otce. Ve skutečnosti nečekal, že by se nechal chytit, chtěl ho pouze patřičně zastrašit, což se mu dle nekoordinovaného ucuknutí podařilo.
„Tak poslouchej, ty zas*anej pleticháři, teď půjdeš a stáhneš to obvinění, nebo, přísahám na hrob svého bratra, kterýho jsem bez mrknutí oka zabil, s největší radostí vyvraždím celou tvoji rodinu. A věř, že to udělám. Vy, Hyuugové, pro mě nejste soupeři,“ cedil přes zaťaté zuby výhružně, probodávaje mírně pobledlého vlastníka Byakuganu vražedně černýma očima.
„Taky přestaneš usilovat Sakuře o život, a necháš je s Narutem na pokoji, rozuměli jsme si?“
Hodnou dobu se bezhlesně měřili pohledy sršícími blesky, pak Hiashi s neprostupnou tváří zavířil pláštěm, obrátil se na podpatku a byl ten tam.

***

„Myslím, že za tyhle dvě hodiny jsem otevřel víc knih než za svůj dosavadní život, a to jsem na cestách byl nucenej fanynkám za Zvrhlýho poustevníka podepisovat ty jeho díla,“ povzdechl si Naruto zaujímajíce u stolu celkem krkolomnou polohu; v jakémsi pololehu na židli s překříženýma nohama, hozenýma nahoře, zabouchl prolistovaný titul, odložil ho na příslušný stoh a vzal si další.
„Nemusíš tu se mnou být,“ zopakovala jsem mu od své otevřené bichle.
„Proto to neříkám, chci pomoct. Prostě se mi to tak najednou vybavilo,“ uvedl předchozí komentář na správnou míru. Když jsem Jinchuurikimu ráno oznámila, že hodlám i dnešek strávit procházením čtiva v archivu kage budovy, trval na tom, že mi píchne.
Na jednu stranu jsem byla vděčná, protože to bylo úděsně zdlouhavé, na druhou jsem svého rozhodnutí kapánek litovala, nemohla jsem se totiž plně soustředit. Začínala jsem pochybovat, že existuje nějaká činnost, u které by byl Naruto nadobro klidný. Neustále na nekomfortní dřevěné židličce měnil polohy, vrtěl se a především měl potřebu mi co chvíli něco veledůležitého sdělit.
Ke všemu jsem se několikrát přistihla, že místo na řádky vejrám na týmového kolegu a zápasím s touhou se k němu rozejít, vytrhnout mu čtený výtisk, obkročmo mu usednout na klín a… Kruci! Nekompromisně jsem zavrtěla hlavou a rozčarovaná z vlastní neukázněnosti zapíchla oči do textu.
„Jó, věděla jsi, že Iruka pozval TenTen na rande? Včera byli na druhým,“ rozhovořil se můj hyperaktivní přítel zapáleně, zpestřuje si nudné hledání nebezpečným houpáním.
„Vážně? To je dobře. Už na tvých narozeninách jsem si všimla, že to mezi nimi jiskří,“ odpověděla jsem s upřímnou radostí. Zpráva, že se náš tehdejší učitel konečně dokopal k činu, mě doopravdy potěšila.
„Fakt?“ podivil se ohromeně Naruto, načež mě obdaroval obdivným pohledem.
„No, nebylo to tak těžký poznat. Vždyť spolu pořád tancovali,“ prozradila jsem mu s jemným úsměškem kouzlo mého neopodstatněně vychváleného pozorovacího talentu.
„Hm, to šlo absolutně mimo mě. Nejdřív jsem měl plnou hlavu tebe, nemohl jsem se vzpamatovat z toho, že jsi mě přede všemi políbila, a pak jsem pracně dumal nad záminkou nás odtamtud dostat pryč.“ Ač jsme se bavili o minimálně šest měsíců staré události, při pouhé zmínce o té puse mě zašimralo kdesi u pupíku. Ten večer jsem učinila velký krok. A dle mladíkova výrazu – přiblble se culil nad podrobným obrázkem rozevřeného hrudníku -to vnímal stejně.
„Akorát nechápu, proč to mistr Iruka neudělal dřív,“ podělila jsem se s ním o najednou na mysli vyvstanuvši nejasnost.
„Navázat vztah s bývalou studentkou mu připadalo… nepatřičné.“ Bezpochyby použil slovo vyřčené zmíněných Chuuninem. „A bál se, že je pro ni starej.“
„Nemyslím si, že v lásce hraje věkový rozdíl nějak výraz-“
„To je ono, starej!“ přerušil mě zapáleně a s kdoví čím vyvolaným elánem vyskočil na nohy, až převrátil již dávno z akademie vyřazený kus nábytku.
„Co tě-“
„Možná mám nápad, jak se vyhnout tomuhle úmornýmu pátrání,“ prohlásil, zároveň co si prsty pravačky živelně prohrábl vlasy.
„Počkej tady, hned jsem zpátky,“ řekl mým směrem, zatímco skládal ruce do známé pečetě. Rázem se kolem něho objevilo šest identických kopií, kterým za pochodu vydal rozkaz obyčejným: „Víte, co máte dělat.“ Nato zmizel z místnosti.
Se zmateně staženým čelem jsem koukala, jak se přivolané klony ne příliš nadšeně ujímají literatury připravené na prostudování a všemožně se usazují, někteří na zem jiní na skromné vybavení pokoje.
Radši jsem se na nic neptala a vrátila se k práci. Nebyla jsem však sto ani dočíst kapitolu - měla jsem zvláštní pocit, zčistajasna jsem si uvědomovala, že jsem s Narutovými klony vlastně nikdy nebyla takhle o samotě. Využila jsem otevřenou knihu, a coby maskovací pomůcku ji postavila na spodní hranu vazby, což mi umožnilo přes horní okraj kradmo sledovat dění kolem. Jeden falešný blonďák to zakrátko zalomil tváří připlácnutou na stránce, ostatní vypadali, že plní nakázaný úkol.
Nevím, co mě to popadlo, asi ono špehování Narutových reprodukcí v podvědomí rozjelo ujetou úvahu, zda jsou do mě zamilovaný i jeho klony. Určitě ano, měly jeho vzhled i osobnost. I když to bylo totálně přitažené za vlasy, přemítala jsem, jestli by líbání s některým z nich bylo stejné jako s originálem. A nedalo by se to brát za podvádění?
Čísi hlasité zívnutí mě vytrhlo z toho pošahaného fantazírování, prudce jsem sebou škubla a očistně zatřepala hlavou.
„Jsi v pořádku, Sakuro-chan?“ otázal se nejbližší klon, starostlivě si mě přeměřuje. „Mám ti vyřídit, abys přišla k babče do kanclu,“ řekl, když jsem malinko vyjeveně kývla.
„Dobře. U-už jdu.“ Uvítala jsem, že jsem měla důvod odtamtud odejít.
Jakmile jsem se ocitla na chodbě, opřela jsem se zády o dveře a unaveně si promnula obličej, nejspíš mi z těch převážně naučných spisů hráblo.
Přislíbila jsem si, že si dám alespoň dva dny pauzu, teď mě však zajímalo, co zase Naruto vymyslel.
Po zaklepání na dveře pracovny Hokage jsem byla ihned vyzvána ke vstupu.
Pozdrav se mi zadrhl v hrdle poté, co jsem vedle masivního stolu spatřila dřepět velkou oranžovohnědou žábu.
„Em, zdravím,“ vydolovala jsem ze sebe nakonec neadresně a tázavě pokukujíc po Páté jsem se v uctivé vzdálenosti připojila blonďákovi po boku. Nebylo to tak, že bych se jeho summonů vyloženě štítila, na Gamabuntu jsem si v bojích docela zvykla, na tohohle jsem si taky vzpomněla, viděla jsem ho bránit Konohu při Painově invazi, jeho přítomnost zde mě jen dost překvapila.
„Naruto přišel s pozoruhodným návrhem, který jsem, ač mě to samotnou udivuje, schválila. Myslím, že byste to měli zkusit,“ pravila tajemně Tsunade-sama. Obrátila jsem proto svůj nechápavý výraz na jmenovaného, jež požadované vysvětlení zkrátil na pouhé: „Půjdeme na návštěvu.“
„Na návštěvu? Kam?“
„Na My¬¬obokuzan. Pokud chceme mluvit s někým starším, než je většina těch knížek, je to to správné místo. A rád bych ti to tam ukázal.“ Jelikož jsem zcela nesdílela jeho nadšení, zmohla jsem se akorát na nucený úsměv sestávající ze ztuha povytažených koutků.
„Ale já… nemám s nimi uzavřenou smlouvu a… bez chakry ani nemůžu-,“ namítla jsem věcnou poznámku. O přivolávaných zvířatech jsem něco málo věděla, jedna z věcí byla ta, že si přísně střežila svá soukromí, proto také žila na utajovaných místech.
„S tím si nedělej starosti, Gamakichi tě vezme portálem. Patříš ke mně, Sakuro-chan, chápou to, dokonce je podezřívám, že jsou celý hr se s tebou seznámit,“ připustil s prstem zadumaně umístěným na bradě. Po tomhle jsem ho nemohla odmítnout, i kdybych trpěla smrtelnou alergií na ropuchy.
„Dobře. Co mám teda udělat?“
„No jo, Gamakichi, co má udělat?“ zeptal se doposud tichého žabáka Naruto, rozpačitě se drbajíc na temeni. Obojživelník přiskočil blíž, nahrbil se a vyhrnul si kabát až k lopatkám.
„Sáhni mi na záda,“ zavelel, načež se otočil na svého lidského přítele, „tebe pak klasicky přivolám.“
Dávala jsem si majzla, abych nedala najevo nechuť, jež se usadila kdesi pod žaludkem, nechtěla jsem ho urazit. Vlastně je oba. Jenže mluvit s žábami a hmatat na ně byl setsakramentský rozdíl. Navzdory odhodlání tu nevoli potlačit, s rukou těsně nad slizkým tělem jsem zaváhala, kousla jsem se do rtu a s křečovitě semknutými víčky ji na něj silně připlácla.
Cítila jsem tlak a následné odlepení chodidel od podlahy, potom to bylo, jako by mě někdo za pravačku protahoval úzkou rourou. Neodvážila jsem se otevřít oči.
„Ah, už jsou tady,“ zaslechla jsem tlumeně. Měla jsem zalehlé uši. Jak jsem se na to zacílila, uvědomila jsem si, že to táhnoucí napětí povolilo. Volně jsem se nadechla a pomalu rozlepila stisknutá víčka.
Sklonila jsem hlavu, aby si zrakový pigment snadněji přivykl na světlo, ačkoli ne nijak ostré, a zjistila jsem, že stojím uprostřed kruhové kamenné nádrže s vodou dosahující rozvlněnou hladinou takřka ke kolenům.
„V pohodě, Sakuro-chan?“ staral se Naruto nabízející mi ze souše pomocnou ruku. Vděčně jsem ji přijala a roztřesenými dolními končetinami nemotorně vystoupila.
„Já jsem suchá,“ podivila jsem se vykolejeně nad skutečností popírající běžné zákony fyziky.
„Jistěže. Nechceme, aby se nám tu hosté potulovali promočení na kost. Je to takový starý žabí trik,“ promluvila děsně staře vypadající žába s fialovým porostem na hlavě.
„Tak ty jsi to Narutovo děvče, posledně o tobě hodně mluvil. Jsem Shima a tohle je Fukasaku, rádi tě poznáváme.“
„Prosím tě, kolik jsme tady za uplynulá léta měli hostů, mámo? Kromě Čtvrtého, Jiraiyi a Naruta sem nikdo nesměl páchnout,“ opáčila mrzutě ropucha po její levici s výrazným šedivým obočím, trsem chlupů v týlu a špičatou bradkou. I jeho, řečeného Fukasaku, jsem si pamatovala, odváděl si tenkrát Naruta na trénink Senjutsu.
„Kušuj furt,“ napomenula ho jeho manželka netrpělivě přední nohou.
„Er, jsem Sakura. M-moc mě těší,“ vykoktala jsem nejistě. Z domněnky, že mě zde nechtějí, jsem se cítila nepříjemně. Zmáčkla jsem blonďákovi ruku a přešlápnutím do strany se k němu nenápadně přitiskla, hledala jsem oporu v neznámém teritoriu.
„Buď vítána, Sakuro. Dědka si nevšímej, ještě neobědval, tak je nevrlej. Bude nám ctí, když se přidáte, máme toho dost,“ pravila dobrosrdečně.
„To je od vás hezké, děkujeme,“ přijala jsem její vřelé pozvání zdvořile, neboť jsem nevěděla, jak jinak zareagovat.
Jelikož byl Naruto právě zaměstnán mým povzbuzováním, galantně a současně důvěrně vtisk horký polibek na hřbet drobné ruky, nestačil včas zakročit. Na odmítnutí či vymluvení už bylo pozdě.
„Paráda, umírám hlady,“ zapěl Gamakichi a rozskákal se k východu z místa připomínajícího lesní mýtinu. Oba Velcí žabí sage ho bez řečí následovali.
„Proč jsi nezalhala a neřekla, že už jsme jedli?“ vyčetl mi můj společník pološeptem. Přestože jsme kráčeli několik kroků za nimi, naklonil se téměř až k ušnímu lalůčku.
„To by bylo neslušné,“ odůvodnila jsem svůj počin obdobně sníženým hlasem.
„No, máš mě na svědomí, Sakuro-chan.“
Pro nepopsatelné ohromení, zrovinka jsme totiž vyšli z hustého pásu jehličnatých stromů, jsem ho dál neposlouchala. Před námi se rozprostřelo něco naprosto úžasného a já měla co dělat, abych si nepřišlápla obdivem spadlou bradu.
„Páni, to je nádhera,“ vydechla jsem unešeně.
Nikdy jsem nic takového neviděla, všude, kam oko dohlédlo, bujely rozmanité rostliny, nepřeberné množství pestrých květin a travin, dobré dvě třetiny jsem vůbec neznala. Vše tu bylo zelené a plné života, což jsem přičítala nadměrné vlhkosti vzduchu. Přísahala bych, že úplně cítím, jak se mi vlasy v provlhlém prostředí krablatí a ve stylu dříve moderních helmovitých účesů přicucávají k hlavě. Periferním viděním jsem zkontrolovala Narutovu frizúru, obvykle nezkrotně střapaté kadeře znenadání působily nějak zvadle slehnutým dojmem.
Němě jsem se uchechtla a pokračovala v kochání od naší tolik odlišné krajiny. V dálce se tyčily majestátní hory spolu s chaoticky tvarovanými skalisky v jejich úpatí. Největší dominantou pohoří byl ale několik desítek metrů dlouhý sršící vodopád dopravující vodu do údolí. Tady byla příroda ještě nedotčená. Teda alespoň její převážná část. Nemohla jsem si nevšimnout prazvláštně tvarovaných kamenných soch nepravidelně rozmístěných podél cesty. Díky mechovému porostu sem však svým způsobem dokonale zapadaly.
Na rozcestí jsme sestoupili na užší pěšinu, která nás zanedlouho dovedla k mimořádnému obydlí obklopenému spoustou různě velkých sousoší žab v pozici modlitby.
Zastavila jsem a důkladně se rozhlédla po té malebné scenérii. Jen v okruhu dvou set metrů jsem napočítala pět jezírek, vzhledem k potřebám zdejších obyvatel to nebylo nic podivuhodného.
„Jdu prostřít, za chvíli vás čekám u stolu,“ oznámila nám Shima-san a záhy zmizela uvnitř.
Chytila jsem zip, držící v ovzduší abnormálně se srážející vodou protivně nasáklý červený top pohromadě, a sérií kmitajících tahů jsem si jej postupně odlepila od hrudníku.
Sotva jsem si trochu ulevila, přitočil se ke mně zezadu Naruto, majetnicky mě objal kolem pasu a hlavu si odložil na rameno, kde si bradu zaklesl o klíční kost.
„Támhle, na těch špičatých šutrech jsem trénoval,“ prozradil mi sdílně, ukazujíc prstem na výběžky podobající se zubům nějaké vyhynuté příšery.
„Hromadit přírodní energii?“ doplnila jsem ho zasvěceně, naštěstí mi v paměti uvízlo, co obnáší Sage mód.
„Jo, a učil mě tuhle Starouš Sage osobně.“
„Naruto-chan byl můj nejlepší student, zvládl to v rekordním čase.“
„To mě vůbec nepřekvapuje,“ pronesla jsem pyšně sníženým tónem, natočila se k němu a okouzleně – jeho houževnatost, které jsem byla mockrát svědkem, mě fascinovala - se na něho zadívala. Vyměnili jsme si intenzivní pohled, pak se usmál a vlípl mi vroucí pusu; nenechal si ujít žádnou příležitost k důvěrnostem.
„Radši pojďte, nebo pro nás Máma přiběhne s koštětem.“
Skromnost žabího obydlí mě celkem překvapila, ačkoli na druhou stranu to dávalo smysl, co by taky banda ropuch potřebovala za vymoženosti, že?
S nohama úslužně složenýma pod sebou jsem zasedla k miskami a tácy zarovnanému stolu, kdežto Naruto zvolil svůj oblíbený uvolněný turecký sed. Popravdě jsem nechápala, co má s jejich jídlem pořád za problém, ani zdaleka nevypadalo odpudivě, spíš cizokrajně. Rozhodně nebylo chudé na proteiny.
Poté, co jsme si svorně popřáli dobrou chuť, ze zvědavosti jsem se natáhla pro nejbližší, vzhledně naservírovaný pokrm a odvážně si jej vložila do úst. O tom, jakou jsem udělala chybu, jsem se přesvědčila hned po prvním převalení po patře. Musela jsem vynaložit veškeré úsilí, abych sousto udržela uvnitř a s odporem ho nevyplivla zpět. Nic tak hnusného jsem jakživ nejedla. Přes vyhrknuvší slzy jsem zašilhala na vedle situovaného Naruta, jež se celou podívanou náramně bavil.
„Takže, Sakuro, ty jsi lékařský ninja?“ zapředla se mnou hovor Shima. Nečekala jsem to, a jak jsem se snažila rychle odpovědět, instinktivně jsem polkla, tím pádem omylem pozřela onen kus žvance. Aspoň se tím vyřešilo dilema kam s ním.
„A-ano,“ vysoukala jsem ze sebe přidušeně.
„Naruto mi říkal, co se ti stalo. Je mi líto, ale za těch osm set let jsem se nesetkala s technikou natolik mocnou, že by dokázala definitivně vyřadit chakru. Celkem vzato se to dá považovat za nemožné. Nicméně ta kresba,“ odkudsi z pláště vyndala papír, v němž jsem poznala svůj neodborný náčrt, „a seskupení ornamentů mi připomíná jedno Orochimarovo jutsu.“
„Orochimarovo?“ zopakovala jsem pro upřesnění.
„To ale nemělo s chakrovým systémem nic společného. Orientovalo se zejména na tkáň nepřítele.“
„Obávám se, že ti nebudeme schopni pomoci,“ shrnul manželčino vyprávění Fukasaku. I když jsem se snažila o neutralitu, z přikývnutí na srozuměnou byla zřetelná skleslost.
„Aby vaše cesta nebyla úplně zbytečná, můžeš ještě zkusit štěstí u Velkého Žabího Sage, třeba ve své křišťálové kouli uvidí víc.“
Nejistě jsem pohlédla na Jinchuurikiho, který mi podal náležité vysvětlení: „Věští budoucnost, ale mně přijde dost senilní.“
Bezva.
„Nemá rád cizí lidi, nýbrž u Narutovy dívky udělá výjimku.“ Z hrdého výrazu Shimy-san jsem seznala, že je to její zásluha. Vmžiku jsem k ní pocítila neskonalou vděčnost. Skutečně byla takovou matkou.
„Půjdu ho vzbudit, po obědě si vždycky dopřává krátkého šlofíka, zatím se pořádně najezte,“ pravila a odhopsala kamsi.
Z té hrůzné představy mě polil studený pocit, patrně se jistá úzkost promítla i do tváře, neboť hlučný ninja po pravici přiškrceně zabublal smíchy. Inu, koledovala jsem si o to.
„Když nic nesníme, bude to nezpůsobné,“ procedila jsem jeho směrem skrz zuby. Těžce jsem polkla a rozechvělou ruku vztáhla k další nevábné pochutině. Užuž jsem se jí dotýkala do úchytu připravenými prsty, když mě blonďák chytil za zápěstí a jemně navedl vztaženou paži k tácu opodál.
„Zkus tohle, u toho nebudeš mít pocit, že ti někdo ždíme žaludek,“ pověděl se smilováním, přičemž se sám pro kousek nahnul.
Kami, já toho kluka miluju!
Naštěstí jsem nebyla nucena experimentovat víc, protože se v jídelně opět objevila Shima-san a horní nohou mi pokynula, abych ji následovala. Než jsem se zvedla, láskyplně jsem Naruta pohladila po koleni a pak se vydala za ní.
Dovedla mě do rozlehlé místnosti připomínající svým tvarem spíše nějakou jeskyni, kde uprostřed zadní stěny na podestě nahrazující trůn seděla ta největší, nejstarší a stoprocentně nejošklivější žába, jakou jsem měla kdy tu čest spatřit. Velký Sage měl zavřené oči, na hlavě legrační klobouk a malinko bezduše se usmíval, i tak z něho čišel obrovský respekt.
„E-emm,“ odkašlala jsem si, abych rozchodila hlasivky. „Dobrý den?“
„Haruno Sakura, lékařský ninja z Listové,“ zaskřehotal lehce chraplavě, frázovitě. Mezi jednotlivými slovy dělal dlouhé mezery, lezlo mi to na nervy. „Jsem Gamamaru, nejzachovalejší obyvatel téhle země, Země Zmatku.“
„Proč Zmatku?“ zeptala jsem se nechápavě, nic zmatečného mi tu nepřipadalo.
„To bys tady musela žít přes tisíc let,“ odvětil vesele a ona vrásčitá tvář se ještě více zdrcla, jak se jeho úsměv rozšířil. Váhavě jsem přistoupila blíž a podle obdržených rad před něho poklekla. Takto zblízka se jevil mnohem sešlejší, jistě už špatně prodyšná kůže vypadala oschle a jaksi okorale. Rty měl popraskané a místy potažené strupy.
„Jsi bystrá a silná, což se na studentku Tsunade sluší. Vynikáš v kontrolování chakry a paměťových úlohách a myslíš si, že Shima příšerně vaří.“
„Víte, proč jsem tady?“ zamluvila jsem to spěšně.
„Ano. Taky vím, že k Narutovi chováš hluboké city a chráníš ho, to je šlechetné ale nemoudré, vidím potíže.“
Potíže, ty mám poslední dobou pořád.
„A co se mého stavu týče?“ Začínala jsem být krapet netrpělivá, tahle dementní ropucha kromě hodin meditace neměla evidentně žádné jiné povinnosti; po tisícovce na kontě bych čas asi rovněž vnímala jen jako pouhou veličinu.
„Podstoupíš cestu do temnoty, která ti přinese velké pokušení a prozření, třebaže se tě z ní nejeden svod bude pokoušet zlákat. Vidím utrpení a bolest, tvá mysl je svázaná. Nejdřív se musíš oprostit a vytvořit něco sladkého.“
„Sladkého?“ ujišťovala jsem se, že jsem slyšela dobře. Ty věštecké prognózy předtím by se ještě daly považovat za smyslné, i když jsem netušila, co znamenají, ale tohle už bylo přehnané.
„Sladkého, mmm,“ zopakoval a se slastně přivřenými víčky se nad tou představou kdoví čeho mlsně olízl dlouhým jazykem.
„Um, dobře. Já… už bych měla jít. Děkuju, Gamamaru-sama.“ Zvedla jsem se do stoje a vděčně se uklonila, nato jsem trochu zkoprněle odešla. V kuchyni nyní nikdo nebyl, tak jsem se vydala rovnou ven.
Nemusela jsem Naruta nikterak složitě nahánět, seděl totiž v naprosto nehybné a zároveň uvolněné meditační pozici poblíž soch žab v nadlidské velikosti. Chvíli jsem se kochala pohledem na jeho pevné mužné rysy, uvědomujíc si, že, vzhledem k mladíkově neposednosti, jsem svědkem velmi raritního úkazu. Takhle nečinně vypadal vyzrále a… svůdně.
A co teprve, kdyby byl bez trička, poznamenalo vnitřní já, jenž si nad tím obrázkem rukou překotně začalo ovívat rozhycované tváře.
Hmm… Co?! Sakra! Rozjíveně jsem sebou cukla a kvapem sklepala ten uslintaný výraz. Odhalit, co jsem si na bílý list papíru, v podání mého rázem vše ostatní vypouštějícího vědomí, vykreslila, propadla bych se hanbou do sousední Mlžné. Otřela jsem si nejen od zdejší vlhkosti krůpějemi poseté čelo a vypravila se k němu.
Samozřejmě mou přítomnost okamžitě vycítil, otevřel oči a napjatě monitoroval každý můj krok.
„Tak co, absolvovali jsme to zbytečně?“ zajímal se a přitom se s překříženýma nohama ladně vztyčil. Neurčitě jsem pokrčila rameny.
„Co říkal?“
„Takovou tu obecnou omáčku o temných časech, očistě mysli a prozření, kromě pokulhávající zmínce o sladkém nic konkrétního. Nebo alespoň prozatím to smysl nedává,“ informovala jsem ho, zatímco jsem si rukama stáhla vlasy do culíku, kde jsem je posléze upevnila gumičkou, abych trochu vyvětrala zapařený zátylek.
„To mě moc mrzí, Sakuro-chan. Při tom nezáživným se prokousávání knížkami mi to přišlo jako dobrý nápad,“ posteskl si zklamaně.
„To taky byl,“ konejšila jsem ho a laskavě pohladila po nadloktí, „nic si z toho nedělej. Jsem ráda, že jsme sem šli, Myobokuzan je nádherné místo. Vládne tu taková mírumilovná pohoda.“ Na důkaz svých slov jsem se zasněně zahleděla k horám, jejichž vrcholy byly zahaleny v mlžném oparu.
„Neprojdeme se kousek? Třeba k vodopádu.“
„Proč ne. Ale slib mi, že se ztratíme před večeří.“
„To rozhodně. Můj trávicí systém by další nakládané larvy nezpracoval.“ Jen při zmínce o údajné zdejší delikatese se mi nebezpečně zkroutily vnitřnosti.
Mému nehranému zděšení se poťouchle zasmál, ovinul mi levačku zezadu kolem pasu a energicky si mě přitáhl k sobě. Spokojeně jsem se přitulila a kopíruje jeho vlastnický pohyb, nechala jsem se vést k dech vyrážejícímu cíli.
„Zdá se, že se tomu knihomolství nevyhneme,“ pronesla jsem tlumeně, když mě coby přívalová vlna udeřila realita, kvůli splašeným hormonům odsunutá do pozadí.
„No, vlastně jo. Klony to tam procházejí za nás, zatím však bezúspěšně,“ řekl nezvykle vážně, pravděpodobně si spočítal, že zdroje, které by mohly poskytnout nějakou užitečnou narážku vedoucí k účinnému řešení, se povážlivě ztenčují.
„Ještě mě napadlo, teda přivedla mě na to Shima-san, že by se určitá stopa mohlo skrývat v Orochimarových denících. Vedl výzkum snad o všem a chakra je pro experimentování přece základ,“ nadhodila jsem zbožně svůj prakticky z ničeho vyždímaný trumf.
„Hm, za pokus to asi stojí,“ připustil rozvážně po krátké pauze, „jen se do toho moc neponořuj, ano? Vidina, že před spaním čteš ty hnusy, se mi vůbec nelíbí.“
„Neboj, přísahám, že na tobě nebudu chtít nic praktikovat,“ obrátila jsem jeho starostlivou poznámku v žert, Naruto se ale nezasmál, místo toho zastavil a přitáhl si mě těsněji.
„Shimě je fakt líto, že ti nedokázala pomoct. Říkala, že seš moc milá. A hezká.“
„Aha. A co ty na to?“ popíchla jsem ho po úkroku, umožňujícímu nám být k sobě čelem, tahle upjatost k němu jednoduše neseděla.
„Že mi nesděluje nic novýho,“ odpověděl v poraženeckém gestu, s jedním koutkem rezignovaně pozdviženým.
Vítězně jsem si špičákem přejela po dolním rtu, pomalu pozvedla zrak výš a rukou mu jemně odhrnula pramen schlíplých vlasů zasahující do jiskrného safíru.
„Osobně bych volil ještě jiný slovník,“ zapředl pološeptem, přičemž lenivou intenzitou mapoval můj obličej. Nejspíš nepovažoval za důležité to víc upřesňovat, něžně mi vnější stranou ukazováčku přejel od spánku, přes příjemně teplem pulzující skráň až ke kontuře čelisti. Nasucho jsem polkla, to už se však skláněl a schválně dráždivě zahálčivým tempem si uzmul mé nedočkavé rty.

Poznámky: 

Nejdelší kapitola ever, doufám, že jste si ji náležitě užili Smiling Příště zase trochu přitvrdíme, ať se něco děje a emoce stříkaj Laughing out loud

5
Průměr: 5 (8 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Vlkoberan
Vložil Vlkoberan, Út, 2018-11-06 17:51 | Ninja už: 2804 dní, Příspěvků: 165 | Autor je: Pěstitel rýže

Dostal jsem se k dílu teprve teď, je to super jako vždy. Asi je zbytečné tady psát nějakou konstruktivní kritku. Těším se na další, tvůj příběh mně prostě baví Eye-wink

Člověk si všímá jenom velkých věcí, ale na všední skutky obyčejných lidí se často zapomíná.

Obrázek uživatele Hagorama
Vložil Hagorama, Pá, 2018-11-02 22:38 | Ninja už: 47 dní, Příspěvků: 2 | Autor je: Prostý občan

Další úžasný díl na který jsem čekal nedočkavě jak na druhé vánoce Smiling perfektní práce a už s nadšením očekávám další díl Smiling

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Čt, 2018-11-01 18:58 | Ninja už: 1173 dní, Příspěvků: 200 | Autor je: Pěstitel rýže

Juhú, zase pekná kapitola, dobré čítanie, ako obyčajne Smiling A pokiaľ chceš vedieť, koľko mi to teraz trvalo, tak sa priznám že 10 minút, aj to kvôli tomu, že mám podráždené oči, prašné pracovné prostredie tomu napomohlo Smiling Každopádne, je to skvelé čítanie, naozaj sa teším na každý nový diel Smiling Výborná práca, len tak ďalej Smiling

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Čt, 2018-11-01 22:10 | Ninja už: 3896 dní, Příspěvků: 853 | Autor je: Prostý občan

Já se z tebe po.... Laughing out loud Fakt 10 minut? To si to tím rychločtením ani nemůžeš vychutnat. Jinak unavené a bolavé oči z prašného prostředí znám, to je nepříjemný, natož ještě koukat do monitoru. O to víc si cením, že sis díl i přes tyto útrapy přečetl a zanechal komentář Smiling Díky.

Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Pá, 2018-11-02 23:17 | Ninja už: 1173 dní, Příspěvků: 200 | Autor je: Pěstitel rýže

Laughing out loud Dobre, 10 minút a nejakých pár sekúnd, nabudúce si to teda stopnem, nech máš radosť Laughing out loud A neboj sa, ja to nikdy nečítam len raz Laughing out loud Už teraz to mám asi tretí raz prečítané Smiling Takto dobre napísané príbehy sú moja slabosť Laughing out loud