Komplikovaná

…aneb většinou zjistíš, zda něco chceš, až když o to přijdeš.

„Musíš mi pomoct!“
Stylem Leeho, dobíhajícího na poslední chvíli na trénink – v nějaké na hony vzdálené dimenzi, ve které se na smluvené místo nedostavuje s hodinovým předstihem, aby se rozcvičil - se vřítila do skrovné, v rámci úspor z kumbálu na uklízecí prostředky přetvořené pracovny, kde svým zbrklým vpádem způsobila menší uragán.
A to doslova.
Papíry, pečlivě složené na hromádkách, se jako nevyzpytatelným podzimním větrem poháněné listí vznesly do vzduchu, tam zpomaleně zavířily a pak se lenivě snesly zase dolů, ačkoli úplně na jiné místo. Dle rozmístění stohů dokumentů, z nichž na původní pozici zbyla sotva třetina, bylo zjevné, že se ty již přelouskané smíchaly s těmi netknutými.
„Co šílíš, Prasečino? Hoří snad?!“ rozohnila se růžovláska, nešťastně ze židle obhlížeje napáchanou škodu.
„Něco horšího. Ztratila jsem ho,“ zaúpěla blondýnka, přičemž s rukama psychoticky vraženýma ve vlasech přecházela v nepravidelném oválu mezi stolem a dveřmi.
„Co jako?“ zeptala se bez valného zájmu, spíše z povinnosti její dlouholetá kamarádka sbírající lejstra, která se nyní chaoticky válela po celé ploše pracovní desky.
„Ten prstýnek přece,“ zkonkretizovala katastroficky vyladěným hlasem onen chybějící předmět, přičemž si prsty automaticky přejela po obnaženém kořenu levého prsteníčku.
„TEN prstýnek?“
„Jo, ten zásnubní!“ procedila skrz zuby nepříčetně a dramaticky přitom zalomila horními končetinami.
„Vždyť se ti stejně nelíbil,“ připomněla jí věcně Sakura, ohýbající se přes boční madlo židle pro rozlítané podklady nezbytné k výroční účetní zprávě.
„To sice jo, ale nechtít ho nosit a ztratit ho jsou dvě naprosto rozdílné věci. Určitě stál majlant. Co mu mám teď říct?“ Zuboženě si promnula čelo, pak se v u zdi zachovaném regálu chopila celkem bytelně se jevícího kbelíků, obrátila ho dnem vzhůru a usouženě se na něj posadila.
„To, co mně? Že se ta blbá žlutá barva jantarového kamínku ve zlatém kroužku totálně ztrácí a nepřináší kýžený výsledný, oslňující efekt,“ navrhla s ironickým nádechem zlomyslně.
„Fakt vtipný. Nechci zpochybňovat jeho vkus. Představa, že by byl zklamaný, naštval se, i když by to samozřejmě nedal najevo, nebo se se mnou dokonce rozešel, mi láme srdce.“
„Vážně? Ještě nedávno jsi říkala, že nevíš, jestli si ho chceš vzít,“ vytáhla na Ino před měsíci odehrávající se rozhovor.
„Já vím,“ povzdechla si rozhozeně.
„Bála ses, že by se časem mohly projevit zdravotní neduhy způsobené životem v ROOTu.“
„Já vím!“
„Nebyla sis jistá, jestli pro tebe nepředstavuje jen náhradu za Sasukeho.“
„JÁ VÍM.“
„Tvrdila jsi, že základem pevného vztahu je vyjadřování emocí.“
„Já. Vím. Sakra.“
„Takže… co se změnilo?“ zeptala se letitá sokyně, sedící naproti ní s bradou podepřenou levačkou, jejíž loket za podstavec využíval kraj pracovní plochy.
„Co by. To ta Narutova svatba, přiměla mě o všem tak nějak víc přemýšlet… Jeho to taky pustilo.“
„Dětská láska,“ dodala na vysvětlenou, když zachytila kamarádčino tázavě pozvednuté obočí.
„To jo. Jsem moc ráda, že to takhle dopadlo. Zaslouží si, aby někdo opětoval jeho city, a Hinata je ta nejvhodnější osoba.“
„Spíš jediná, která je schopná tolerovat ty jeho výstřelky.“ Nacvičeným pohybem si přetáhla culík, odpočívající mezi lopatkami, dopředu přes rameno a za účelem rozptýlení bezmyšlenkovitě prsty projížděla jednotlivé prameny. „Víš, na akademii jsem byla přesvědčená, že je to jen otázka času, než si mě Sasuke-kun všimne. Když se tak nestalo, myslela jsem si, že toho dosáhnu, pokud budu silnější. Pořád jsem se mu snažila něco dokazovat, místo toho, abych to dělala pro sebe, pro tým. Stát se někým, o kom vlastně ani pořádně nevíš, jestli se dotyčnému takový člověk bude zamlouvat, je děsně vyčerpávající. Tak mě to prostě přestalo bavit a byla jsem sama sebou. A takovou mě má Sai rád. Miluje mě pro mě samotnou. Myslím, že to je na vztahu hodně důležitý.“ Nepřítomně pokyvovalo hlavou, zatímco si po náročném proslovu navlhčovala rty.
„To je pravda, mít takového partnera je štěstí,“ poznamenala Sakura po krátké pauze, z jejího hlasu byla znatelná skleslost, možná i lehký náznak závisti. Zdatná manipulátorka s lidskou myslí postřehla, jak byla těsně před obřadem roztěkaná, v naivním očekávání Sasukeho na vteřinu načasovaného příchodu se neustále ohlížela ke dveřím kostela. Jenže on nepřišel.
Neměla tušení, jaké důvody Sakuru drží v naději, že až mladý Uchiha splní svou svět poznávací misi, budou žít společně. Dozajista k tomu nějaký důvod měla, tak pitomá zase nebyla. Zřejmě ji Sasuke přece jen považuje za tu pravou a řekl, nebo udělal, něco, co jí nedovolí přestat doufat.
Sai teda taky zrovna není otevřená kniha, když se však z jakékoli příčiny cítila nejistě, řekl, co bylo třeba. Vlastně ta tři slůvka poslední dobou slýchávala docela často.
„Znamená to, že si ho vezmeš?“ vytrhla ji z myšlenek již opět vyrovnaná Sakura. Nato jí Ino věnovala naprosto zoufalý pohled, vypovídající, že neví kudy kam.
„Miluješ ho?“
„Ano!“ vyhrkla v okamžení.
„Tak proč váháš?“
„Já nevím!“ zavyla s hlavou odloženou v dlaních. Připadala si rozpolcená, nestálá, neschopná se přiklonit k tomu či onomu. „Ale svůj prstýnek chci rozhodně zpátky!“
„A zkusila jsi ztráty a nálezy?“ zželelo se člence týmu sedm trosky před sebou.
„Koho?“
„Doneslo se mi, že Hiashi na hostinu i večerní slavnost najal agenturu, která to měla celé na starost; když dělali veškeré přípravy, určitě obstarávají taky úklid. Vsadím se, že nejsi jediný host, který po vystřízlivění z podnapilosti něco postrádá, jistě ty objevené poklady skladují, dokud si je majitelé nevyzvednou.“ Z blondýnčina zčistajasna rozzářeného výrazu bylo zjevné, že se jí neskutečně ulevilo a upíná se k této možnosti jako tonoucí ke svému stéblu.
Vyskočila na nohy, odhodlaná to jít hned zjistit.
„Díky, Čelisko, máš to u mě. Až se ty nebudeš moct rozhodnout, taky ti píchnu,“ přislíbila kamarádce do budoucna své služby.
„To nebude nutný, já jsem rozhodnutá už od dvanácti.“