Úklidovka Akatsuki

Bylo líné nedělní odpoledne, což mohlo mít nějaký význam kdekoli jen ne v Deštné, kde panovalo celodenně ospalé příšeří.
Pein se rozhodl sestoupit ze svých božských výšin, tedy navrátit se myšlenkami do reality, a zkontrolovat své podřízené. Nicméně ti o jeho pozornost nestáli, nebylo se jim co divit, protože před necelým měsícem měla jedna taková návštěva katastrofální důsledky. Rozhodli se proto učinit nezbytné kroky a drželi pravidelné hlídky, aby se vyhnuli setkání s Peinem. Naštěstí byl toho dne na stráži Itachi, takže všichni byli varování s dostatečným předstihem, aby stihli vyklidit pole. Všichni až na Konan, kterou nikdo nevaroval. Proč taky, byla to ženská, lezla šéfovi do zadku a navíc práskala, takže ať si jeho společnost vychutná za ně za všechny.

Tobi měl při úprku namále. Sasori byl sice již nějakou dobu v pánu, ale zatím nikdo nestihl uklidit jeho věci. Stalo se, že Kisame a Kakuzu hráli kostky a při divokém dohadování převrhli klih. Naneštěstí přímo na židli, kam si sedl Tobi, aby sledoval jejich při.
„Tobíííí, Tobííí tu uvázl, pomoooc,“ nikdo z jeho kolegů na jeho kvílení nereagoval, usoudili, že je to přiměřená oběť a nechali ho jeho osudu. Naštěstí byla látka pláště trochu vyšisovaná a jakmile Tobi zabral, povolila. Utíkal, jak nejrychleji mohl a kdyby Pein přišel o vteřinu dříve, stačil by si všimnout holého zadku, který mizel zadním vchodem.

Konan si tedy v klidu užívala nedělního odpoledne, netušíc, co ji čeká. Nohy měla položené na stole, aby na ně lépe dosáhla a věnovala celou svoji pozornost pedikúře. Hbitě pracovala s nůžkami a odstřižené nehty házela do hrnku po kafi, které před chvilkou dopila.
Právě když byla u prostředníčku levé nohy, vešel Pein.
„Dobrého dne přeju,“ pozdravil slušně. Pak ho udeřil do nosu nepříjemný čpící zápach a hned na to vyvalil oči na spoušť kolem sebe: „Co je tohle za mrd… teda za nepořádek,“ dodal rychle. Podlahu téměř zakrývaly papíry a kelímky od instantního rámenu. Skrz okna nebylo téměř vidět, jaký na nich ležel prach. Po židlích se válelo špinavé oblečení a když se naklonil nad umyvadlo s haldou špinavého nádobí, něco se na dně mihlo, raději uskočil. V rohu místnosti, kde kdysi stával koš s odpadky, teď byla halda kompostu.
Konan, která byla vyrušena ze své sebezkrášlující činnosti jen zvedla oči: „Coo, říkal si něco?“
„Jak je možné, že je tu takový nepořádek,“ chytil se oběma rukama za hlavu a dál se vyděšeně díval kolem sebe.
„To víš, takhle to vypadá, když tolik géniů, jako jsme my, žije na jednom místě.“
„Géniů? Čuňata jste!“
„Jen se uklidni, nechceš udělat kafe?“ zeptala se Konan jako správná hostitelka.
„Mám tu ještě jeden celkem čistý hrnek,“ ukázala na šálek, o který měla zrovna opřenou nohu.
„Ještě jsem se nenechal přeočkovat proti tetanu,“ zašeptal zdrceně, několikrát se zhluboka nadechl a hned na to si uvědomil, že to nebyl nejlepší nápad.
„Měla bys to tady uklidit,“ poučil ji.
„A proč jako já?“ zaprskala.
„Jsi ženská, ne?“
Konan se nasupila a zařvala: „Ty jeden pitomej šovinisto, ukliď si to tady sám, sic ti hubu zmaluju.“ Tohle se však odehrálo jen v její představivosti, protože by si nikdy nedovolila říct to nahlas. Přeci jen se měla ráda.
„Taky by sis měla oholit nohy,“ poradil jí, když se podíval na její vysoukané nohavice, „a vůbec bys měla udělat všechny ty mycí procedury a ostatní taky.“ Byl skoro venku, když se otočil a ještě zavolal: „Abych nezapomněl, máš na to tři hodiny.“

Konan nejprve zbledla a pak zrudla. Rozhlédla se. Rozhodně neměla v úmyslu uklidit jediné smítko. Jako správná žena si však uměla poradit. Nechala pedikúru pedikúrou, obula boty a vydala se hledat zbabělce a zrádce. Jenže všichni byli dobře poschováváni. Bloudila chodbami a nakukovala do všech skrytých zákoutí. Občas koutkem oka zahlédla pohyb, ale nikoho nechytila. První nešťastník, který ji vběhl do náruče, byl Itachi. Bloumal na schodech, v ruce dango.
„Hledal tě Pein, má pro tebe úkol.“
„Úkol? Jaký?“
„Máš uklidit hlavní místnost.“
„Proč já?“
„Jak to mám asi vědět. Nejspíš jsi mu pro ten úkol přišel jako nejvhodnější osoba,“ rychle ze sebe vychrlila a utíkala, než stihne začít protestovat.
„Máš na to dvě hodiny a čtyřicet minut.“

Itachi se nešťastně rozhlédl po místnosti. Nikdy si nevšiml, jaký je tam nepořádek. Nejspíš tomu postupnému růstu humusu přivykl. Zauvažoval nad tím, že použije na Peina genjutsu, aby ho zmátl a ukázal mu dokonale vyčištěné doupě. Pak usoudil, že ani jeho schopnosti nejsou dostatečně silné na to, aby skryly takovou hrůzu. Bude muset najít nějakého jiného blbce na nepříjemnou práci.
První blbec, na kterého narazil byl Deidara. Stejně vypadá jako holka, tak může i uklízet, pomyslel si Itachi.

„Hej, Deidaro!“ zavolal na něho.
„Co ode mě sakra chceš?“ zaprskal v odpovědi, ale držel si odstup. I když by to nikdy nepřiznal, měl z Itachiho respekt.
„Pein chce, abys uklidil hlavní místnost.“ Deidara se na něho zamračil a vyprskl: „Proč bych to sakra měl dělat já, udělej si to sám.“
„Mám jinou práci.“
„A co bys asi teď jinýho dělal.“ Itachi neměl chuť se s tím blonďatým pakem dohadovat. Na něho bude jeho genjutsu úplně stačit. Dejdara překvapeně vykulil oči.
„Máš dvě hodiny a čtvrt na úklid hlavní místnosti.“
„Mám dvě hodiny a čtvrt na úklid hlavní místnosti,“ zopakoval omámeně a odešel. Celý zmatený se toulal chodbami a narážel do stěn. Probral se o půl hodiny později na podivném místě, na kterém nikdy nebyl. Kolem něho seděla kupa dětí a všechny se divně culily. Deidara se vzpamatovával ze zděšení. Všichni kolem se začali chechtat. Hrozně ho to vyděsilo a v šoku se rozeběhl pryč. V úleku si ani nevšiml barevné natupírované kštice a hýřivého makeupu, který mu malí vizážisti vytvořili. Když se konečně dopotácel zpátky do hlavního štábu, zbývala mu na úklid hodina a třičtvrtě. Ihned pochopil, že aby to všechno stihl, musel by sebou pořádně hodit, a to se mu rozhodně nechtělo. Potřebuje najít nějakého pitomce, co všechno odmaká za něho. Nemusel hledat dlouho. Hned u vchodu narazil na Hidana, jak si to vykračuje s kosou přes rameno.

„Ku... uhni mi z cesty, ty hov…,“ zařval na něho.
„Přestaň na mě křičet. Nesu ti vzkaz od Peina.
„Co zase ku…chceš, ty zmalovanej šašku!“ rozčílil se.
„Máš jít uklidit hlavní místnost a máš na to hodinu a čtyřicet minut,“ vychrlil Deidara a utíkal pryč.
„….. jeden ……. Kéž by chcípnul, já mu rozmlátim ciferník …. …… …….“ Třeskuté nadávky se pomalu ztrácely Deidarovi z doslechu. Kdo nikdy neslyšel Hidana nadávat, nevěřil by, ale zvládl stát na místě a půl hodiny sypat z rukávu nadávky. Pak se vydal do hlavní místnosti a když uviděl tu hrůzu, nadával znova. Tahle situace pro něho měla jen jediné řešení. Musí najít nějakou jinou obětinu na své místo.
„Holop***lníku,“ zařval Hidan a Tobi se zastavil uprostřed pohybu.
„Ne, Tobi nic neudělal,“ zaskřehotal dýňák.
„Jo, ja vim, ty jalový hov…“
„Hele, Pein chtěl, abys ku… uklidil ten mrd…“ Tobi na něho nechápavě zíral.
„Prostě zvedni zadek a běž ku… uklidit tu po…. místnost.“

Tobi došel do hlavní místnosti. Chvilku tam jen stál a rozhlížel se.
„Kamarádi, pojďte za mnou,“ zavolal a vyčkával. O minutku později spustil divoký tanec a zpíval si: „Pink, pink, pink a je o jednoho míň. Pink, pink, pink a je další pryč,“ Tobi poskakoval a šlapal po švábech, kteří vylézali ze všech koutů. Když ho zabíjení hmyzu přestalo bavit, znovu se rozhlédl kolem, posadil se na podlahu a začal naříkat: „Chudák Tobi.“ Lamentoval tam dlouho, ale pak si řekl, že uklízet nebude a raději půjde na zmrzlinu, sbalil se a odešel.

Vrátil se nazpátek s deseti kopečky narovnanými na sobě. Naneštěstí narazil na Hidana.
„Ku…, co tady děláš a proč žereš tu zmrzlinu?“
„Tobi na ni měl chuť,“ odpověděl spokojeně a pokoušel se vybalancovat zmrzlinovou věž a zároveň ochutnat z kopečku mentolové, která byla až dole.
„A kdo uklízí?“
„Igdo,“ odpověděl s vyplazeným jazykem.
„Tak sebou ku… hoď, musíme to dát do pořádku.
Stihli vyběhnout jen do prvního patra, než narazili na Deidaru.
„Hidane, proč neuklízíš!“ zhrozil se, „a proč sebou vláčíš toho nekňubu?“ Nedostalo se mu odpovědi, a proto se za nimi raději rozeběhl.
„Přestaňte běhat po chodbách,“ zakřičel na ně Itachi. Pak si všiml, že v chumlu nohou je i Deidara a vyděsil se. Proč si ten blonďák běhá po chodbách místo uklízení. Jestli si tu hraje s těma dvěma dalšíma blbcema, znamená to, že je uvnitř stále stejný nepořádek. Musel ho dohnat a donutit k práci. Někde v půlce třetího patra se Hidan ohlédl a zjistil, že je honí Itachi. I když by to nikdy nepřiznal, měl z něho trochu hrůzu. Začal tedy prchat. Všichni čtyři pobíhali budovou sem a tam a zase nazpátek.
„Proč tady všichni lítáte jako praštění?“ zakřičela Konan a postavila se jim do cesty.
„Jdeme uklízet,“ odpověděl Hidan.
„Teambulding,“ přidal se Tobi.
„Jen tak pro jistotu,“ komentoval Deidara.
„Chtěl jsem je dohnat, abych jim řekl, že po chodbách se neběhá,“ zakončil to Itachi.
Konan si je všechny prohlížela a velice pomalu jí to šrotovalo v hlavě. Hidan řekl, že jde uklízet. Pak jí všechno docvaklo.
„Honem všichni do hlavní místnosti,“ Konan se rozeběhla v čele.

Když se vřítili dovnitř Kisame a Kakuzu znovu hráli kostky.
„Máme deset minut na to, abychom to tu uklidili, než dorazí Pein a všechny nás zabije,“ vychrlila ze sebe Konan.
V očích všech se objevil děs a pak se nekontrolovatelně vrhli do překotného úklidu. Nejúčinnější byl asi Kisameho Suiton, který vyplavoval špínu ze všech koutů a Hidan proudy vody vymetal koštětem. I přes veškerou snahu všech géniů se jim neskýtala naděje, že všechno stihnou. Zbývala jen poslední naděje. Všichni se chopili lopat a začali nepořádek vyhazovat z okna. Třicet vteřin před limitem místnost konečně vypadala čistě, což se nedalo říci o nich. Byli zpocení, mokří a ulpěli na nich kousky plísně a prachu a kdoví čeho ještě. Když uslyšeli kroky, všichni honem zasedli ke stolu a Konan ještě rychle dala na stůl dečku a vázu s papírovou kytičkou.
Pein vešel dovnitř a všechny si je prohlédl. Překvapila ho čistota místnosti a příjemná vůně. Nicméně jeho podřízení vypadali, jako by vylezli z kupy hnoje a navíc: „Deidaro, proč vypadáš jako dě…, tady jako lehká děva?“ zeptal se udiveně. Odpovědi se mu nedostalo.
„A proč tady sedíte? Měli jste se stihnout všichni vykoupat?“ divil se.
„Jak vykoupat?“ ptala se Konan.
„Řekl jsem ti, ať uděláte všechny očistné procedury a že na to máte tři hodiny. Pak nám na týden vypínají vodu.“
„Cooo?!“ zahučeli všichni.
„Jestli jste to nestihli, nezbývá vám, než se postavit pod okap. Můžete si navzájem umýt záda,“ poradil jim a odcházel. Než vyšel ze dveří, ještě dodal: „a zakryjte někdo Tobimu zadek. Ta paní ze zmrzlinového stánku byla jeho nahotou pohoršena.“