Poslední z klanu Akame XXXVIII. - Nemilé překvapení

Touazuki si s přivřenýma očima užívala jemný vánek. Nohy měla přehozené přes područku křesla a občas hrábla rukou na stůl a z misky si vzala ořechy a schroupala je.
„Měl bys je dát z mého dosahu,“ upozornila svého společníka, „jinak se jich přejím a bude mě bolet břicho.“
„Jen si dej, mám jich letos nadúrodu.“ Kenji seděl pohodlně opřený před svým zahradním domkem. Tou se zastavila ve feudálním paláci cestou z mise, jako to dělala často. Stále cítila odpor k tomu místu, ale byla to její velká šance. Přízeň feudálního pána jí pomáhala usměrňovat dost podstatných událostí v zemi Ohně. Neméně důležitá byla i finanční podpora vesnici. Naštěstí si mohla při každé návštěvě popovídat s Kenjim. Pokaždé se tu rozvalila. Šiška už byl na zahradu zvyklý, takže hned slezl Tou ze zad a šel si hledat něco k snědku.
„Včera tu byl Tetsuo a Čuně,“ promluvil.
„Hmm, toho jsem neviděla už asi tak … dlouho,“ dokončila lenivě větu Tou.
„Často se tady zastavuje, všichni ho tu znají jako mého bratrance a feudální paní mu nechává posílat zákusky z kuchyně. Nevím, čím ji tak okouzlil.“
„Taky to nechápu. Je to hulvát a blbec. Měli ho vyhodit hned na prahu. Je jako klíště, jak se k někomu přicucne, nejde se ho zbavit.“ Tou to myslela jen napůl vážně. Neustále si po Čuněti vyměňovali informace a těžili z toho oba.
„Mluvil o tom, že procházel Konohou, cestou za nějakou svojí, jak jen to řekl…“ zamyslel se Kenji, „jo za jeho jedinou a pravou láskou, která má hospodu někde na půl cesty mezi Konohou a feudálním palácem, ale to je jedno. Řekl, mi že se máš na co těšit a je na to zvědavý. Pak dodal, že si vsadil na tvoji totální prohru a potupu.“
„O co zase jde?!“ vyskočila Tou ze židle, „já se z toho chlapa zblázním!“
„Uklidni se,“ mírnil ji Kenji.
„Jsem úplně klidná. Takový primitiv mě nemůže rozhodit,“ dodala vážně a opřela se do křesla.
„Budu muset jít. Tsunade čeká na novinky. Navíc mám v Konoze spoustu práce. Potřebuji něco probrat s Radou Starších.“
Co má sakra zase Tetsuo v plánu?

Za brány se dostala asi hodinu před setměním. Na tu dobu bylo kolem podezřele živo. Něco jí snad uniklo? Nebyla doma skoro měsíc, ale věřila, že by jí Tsunade dala vědět, kdyby vyvstaly nenadálé události. Zamířila rovnou do kanceláře Hokage.
„Zdravím, Touazuki, bála jsem se, že to nestihneš,“ přivítala ji Tsunade. Tou se zarazila a začala si v hlavě třídit všechny narozeniny, výročí, schůze a jiné akce. Nebyla si vědoma žádné blížící se události, které by si vyžadovaly její přítomnost.
„Všechno šlo dobře. Zprávu ze Země Trávy vám můžu podat hned,“ nic jiného ji nenapadlo.
„O tom nemluvím. Skrytá Listová a Skrytá Písečná se rozhodly společně uspořádat nové Chuuninské zkoušky.“
„Tak to je skvělé,“ zaradovala se Tou, „co bude mým úkolem? Rozhodčí nebo snad odborný dohled. Třeba bych mohla dělat průvodce návštěvníkům z jiných vesnic a při tom od nich nenápadně získávat informace,“ rozzářila se Touazuki.
„Samozřejmě jsi jedním z účastníků.“
„Nic takového nepřipadá v úvahu. Mám spoustu práce,“ hlavou jí proběhly všechny úkoly. Už rok má hlavní dohled nad vývojem nových léků, na což získala finance od feudálního pána. Taky spolupracuje s Písečnou na vytvoření sítě stanic první pomoci, aby se předešlo zbytečným ztrátám na životech. Pomáhala se založením nových skleníků a záhonů pro pěstování bylin. Navíc ve spolupráci s lékařským shinobi vytvářela techniky pro využití bojových technik klanu Akame. Znecitlivující hmaty mohli být použity místo anestezie. Pokoušela se vyjednat s Radou Starších razantnější postup proti Orochimarovi, protože jak doufala, když chytí Sasukeho mentora, tak se ten pitomec vrátí a ním přijde domů i Naruto.
„Je to vtip?“ zeptala se nejistě Tou.
„Nemůžu dovolit, aby někdo, kdo má reprezentovat naší vesnici a ten, jež má právo mluvit mým jménem, byl pouhý gennin. Je tvojí povinností se zkoušky zúčastnit a také jí projít,“ Tsunade si založila ruce na prsou a nasadila svůj výraz – nepřipouštím diskuze.
Touazuki si nasupeně oddechla a v ten moment vypadala jako rozzuřený býk. Potlačila přímo palčivé nutkání začít vztekle dupat po místnosti. Místo toho si vybavila veškerý svůj výcvik, který zahrnoval kromě důkladné psychické přípravy i lekce etikety a jiné další nezbytnosti. Touazuki se pohodlně posadila na židli a nasadila svůj nejsladší úsměv: „Chápu vaše pohnutky, ale pokud se na to podíváte z jiného úhlu určitě se mnou budete souhlasit, že se jedná o pouhou formalitu, která v pravém smyslu není dostatečným ukazatelem kvalit shinobi. Oproti tomu bych čas promrhaný na chuuninských zkouškách, mohla využít daleko smysluplněji, z čehož by mohla těžit celá vesnice.“
Tsunade se zamračila, postavila a opřela oběma rukama o stůl a při tom se nahnula dopředu. Probodla Tou vražedným pohledem.
„Touazuki Akame, nepovažuj mě za nějakého pitomce, co se dá oblbnout. Tady není místo pro vyjednávání. Ty se zúčastníš zkoušek v týmu spolu s Hinatou a Kibou. Uvědom si, že jakýkoli tvůj poklesek nebo neúspěch se dotkne i tvých přátel. Odteď nejednáš sama za sebe. Až do oficiálního ukončení zkoušek máš zakázaný přístup do mého soukromého archivu i do toho hlavního. Nebudeš v kontaktu s Radou Starších a ani tě nenapadne pod jakoukoli záminkou cokoli páčit ze Shizune. Teď půjdeš domů, vyspíš se a zítra zajdeš za ostatními členy týmu. Odchod!“
„Hokage-sama je to pouze vaše rozhodnutí a já musím uposlechnout,“ Tou věnovala Tsunade úklonu: „ale doufejte, abyste svého rozhodnutí nelitovala.“
Samozřejmě, že její poznámka neměla žádný význam a věděly to obě, ale Tou prostě chtěla mít poslední slovo.

Touazuki zamířila domů. Nebydlela už u Kakashiho. Po tom, co se vracela z jedné mise neočekávaně a za tmy, potkala se v chodbě se Shizune. Pro obě to bylo nesmírně trapné a Tou se nakonec rozhodla, že bude lepší, když si najde něco jiného. Přeci jen se o ni Kakashi staral dost dlouho a ona už mu nechtěla překážet. Přemýšlela, kam se vrtne. Chtěla se nastěhovat do domečku schovaného mezi vistáriemi, ale pak si to rozmyslela. Tam bude jednou bydlet s Narutem na to je ještě čas. Nakonec se jí při prohlídce městem vybavil její zvláštní sen o vráně, která vletěla do okna nad obchodem s bylinkami. Bylo tam místo na bydlení. Touazuki zašla za majitelem a protože ji dobře znal, rád místnost pronajal. V koupelně se sotva otočila a z postele mohla rovnou míchat jídlo v pánvi na sporáku, ale jinak byla spokojená. Navíc doma skoro nebyla, takže se sem chodila víceméně jen vyspat. Navíc za domem byla zahrada, kam pouštěla Šišku, když měla být celý den v laboratoři. Chodil si po zahradě a když toho měl dost zalezl si kočičími dvířky zase domů. Občas byl tak unavený, že se schoulil na schodech a tam usnul a Tou o něho v noci zakopla. Dole za obchodem bydlela rodina se dvěma malými dětmi, které si se Šiškou někdy hrály.
Tou se natáhla do postele a oddechla si. Konečně je zase doma i když Tsunade ji naštvala. Před dvěma lety by dala cokoli, aby se mohla zúčastnit, ale teď o to nestála. Nepovažovala to za důležité. Navíc měla strach, že Hinatě a Kibovi zmaří jejich příležitost. Nevěděla, jestli se s nimi zvládne v tak krátké době sehrát. Myslela si, že by se líp hodila do týmu s Ino a Chojim, kterým taky chyběl člen. Shikamaru stejně jako Shino už zkouškou prošel. Ještě by přicházeli v úvahu TenTen a Lee, ale ti měli Nejiho. Touazuki se zamyslela, pokud jsou její úvahy správné, měla by navštívit Shikamara.

„Touazuki, Touazuki!“ ozvalo se za ní. Tou se otočila, právě byla na odchodu. Dva chlapci se za ní řítili s obrovskou sklenicí.
„Taouazuki má dneska Šiška práci?“ zeptal se Kazuo.
„Ne, dneska má volno.“
„Může si dneska s námi hrát? Nachytali jsme mu brouky,“ přidal se Dai a zamával nádobou plnou hemžících se potvor.
„Myslím, že bude rád, když si užije zábavu po měsíci tvrdé práce.“ Oba chlapci zajásali. Šiška seděl Tou za krkem a hlavu měl položenou na jejím rameni. Sundala ho a položila na zem. Luskoun na ni upřel korálkové oči. „Budeš tady teď s kamarády,“ pohladila ho po hlavě. Šiška vypadal jako by nechtěl nechat Tou jít, ale když uviděl svačinku, rozmyslel si to.
„Prodal jsi mě za trochu žvance,“ vyčetla mu.
„Večer si ho vyzvednu. Nezlob Šiško.“
Tou doběhla k domu Nara právě v čas. Shikamaru vyšel ven, protahoval se a zíval. Jakmile si všiml návštěvy strnul uprostřed pohybu.
„Ahoj Shikamaru,“ pozdravila ho s úsměvem.
„To snad ne, co tady děláš?“ svěsil ramena.
„Takhle vítáš své přátele?“
„Tak vítám problémy.“ Otočil se a šel si svojí cestou. Tou ho doběhla a šťouchla do něho.
„Nepřišla jsem ti dělat problémy. Jen jsem se tě chtěla zeptat, jak se máš a na čem zrovna pracuješ.“ Shikamaru si povzdechl: „Touazuki, oba víme, kam svými otázkami míříš, ale já ti nic nepovím.“
„Nemusíš nic říkat, třeba jen trochu napovědět. Jestli mi povíš jen něco malinko, slibuju, že udělám, co ti na očích uvidím.“
„Neřeknu ti nic o prvním kole, tohle by bylo nespravedlivé vůči ostatním. Má to ověřit tvoje schopnosti, takhle by celá zkouška ztratila význam.“
„Jenže já a žádnou zkoušku nestojím. Dostala jsem to rozkazem,“ Touazuki se zastavila, Shikamaru ušel ještě několik kroků a pak se na ni otočil: „Shikamaru, mám z toho zvláštní pocit. Bojím se,“ konec věty zašeptala. Pozorně si ji prohlížel, jako by jí nevěřil, pak zvedl hlavu a podíval se na oblohu. Několik okamžiků tak setrval, než se opět obrátil k Tou: „Určitě to zvládneš. Nemám o tebe strach.“ Myslím, že bys měla jít za svým novým týmem. Nemáte moc času.“
„Fajn, ale máš se na co těšit, Shikamaru,“ zakřičela na něho Tou.
„S ničím jiným nepočítám,“ zamumlal si pro sebe, když odcházel nedbale mávl rukou na rozloučenou.

„Dnešní trénink byl…zajímavý,“ řekla Kurenai, protože jinak by musela použít slovo katastrofa. První den cvičení vypadal celkem nadějně. Zkoušeli běžné formace a navzájem poměřovali síly. Jenže v další fázi nastal menší zádrhel a Kiba se rozčílil. Touazuki utrousila poznámku a byli v sobě. Hinata jen stála a nevěděla, jak ty dva dostat od sebe, což nakonec nebylo potřeba. Akamaru v nestřeženém okamžiku konečně dostal možnost prozkoumat onoho zvláštního tvora. Šiška se nejdřív pokusil utéct, ale když zjistil, že je to marné, schoulil se do pevného klubíčka. Natěšený pes se pokoušel dostat skrz pevné šupiny, ale nepovedlo se mu to. Luskouni mají pevnou skořápku. Nicméně, když to uviděla Tou vznikl další spor o to, čí mazlíček je vychovanější.

Večer byla dohodnutá s Kakashim na společném jídle. Po dlouhé době se zase oba sešli ve vesnici. Seděli v Ichiraku a vyměňovali si všední drobnosti, spíš jako dvě drbny si sdělovali novinky o společných známých a událostech ve vesnici. Tou se zadívala na prázdnou misku, mlčela.
„Slyšel jsem, že se chystáš ke zkouškám,“ promluvil ledabyle Kakashi.
„Tsunade si stěžovala?“
„Jen se zmínila. Co plánuješ?“
„Co můžu plánovat? Nic nevím.“
„Vážně?“ Touazuki se zamyslela. Kakashi má pravdu, pokud se uklidní a nad vším se pořádně zamyslí může leccos odvodit. Vždyť to dělá často. Na misích musí rychle a přesně vyhodnotit situaci. Navíc je důležité zaměřit se na jednotlivé osoby. Tou měla díky svým pozorovacím schopnostem nadání pro rozpoznání detailů.
„Nejdřív můj tým, hmmm. Oba je považuji za schopné a navíc máme Akamaru, který se může hodit. Je to svým způsobem další člen týmu. Hinata dokáže být silná jen to z ní musím vymáčknout. Kiba je poplašený a navíc mě nehodlá přijmout. Jenže kdyby si nechal poradit a mohla jsem ho nějak usměrnit je to spolehlivý spoluhráč. Dobře takže nejdřív potřebuju získat na svoji stranu, což by myslím šlo. Je ješitný jako každý chlap…“
„Mám se teď urazit?“
„Kakashi, víš jak to myslím. Dobře budu se muset přemáhat, ale zvládnu to. Hinata je rozumná s tou nebude problém. Třetí část řešit nemusím, to se ukáže až časem. Jen budu sbírat během celých zkoušek informace a pak je můžu využít při soubojích. Předpokládám, že jsou to souboje, protože je tomu tak vždy a nemyslím si, že by došlo k zásadní změně. Druhá část bývá o přežití. Spolupořadatelem je písečná a tudíž se domnívám, že si vymohli druhé kolo u nich. Poměrně nevýhodné pro moji osobu. Mým hlavním živlem je voda a té je v poušti nedostatek. Vytvoření vlastní vody mě stojí spoustu chakry a to si nemůžu dovolit. Zajistím si přístup k vodě. Jediná moje šance.“
Kakashi pozorně poslouchal každé Touino slovo a občas přikývl.
„Musím zjistit, co žije v tamních pouštích a jestli je to jedovaté, potřebují protijedy. Přesun mezi vesnicemi by mohl být náročný. Vytvořím zásobu povzbuzováků pro celý tým. Taky je nezbytné, abych si vzala uspávací a ochromující přípravky, abych se vypořádala se soupeři. Na raikiri spoléhám jako na poslední možnost, nechci ji použít proti soupeřům, účinky jsou poněkud definitivní. Zůstává první část.“ Tou nevěděla, co si počít s prvním testem. I přes dlouhé hodiny, které strávila se otcem a Shikamarem samotným se v rodině Nara nedokázala vyznat. Jejich logické uvažování a schopnost pracovat několik kroků před soupeřem ji děsila.
„První část je většinou test, ale nemyslím si, že by šlo o vědomostech. Nevím, co má Shikamaru v plánu. Každopádně to řádně zamaskuje, ale vím jedno. Nehodlám hrát podle jeho pravidel a otestuju si, co vydrží. Prostě do něho půjdu tvrdě a až to přeženu dá mi to vědět. V první zkoušce zkusím všechno a uvidíme, co se stane.“
Pokud se pamatovala, Tsunade jí nezakázala chodit do laboratoře, využije ji a připraví si dostatečnou zásobu lektvarů. Litovala, že se jí zatím nepovedlo rozluštit poslední bariéru knihy Akame. Určitě by se jí něco z toho hodilo. Tenzou pro ni bude muset vyrobit víc odolných lahviček.