Poslední z klanu Akame XXXVII. - Kakashiho výzkum

Touazuki seděla u laboratorního stolku, jednu ruku složenou pod hlavou a druhou neustále zapalovala a zhasínala hořák pod skleněnou baňkou. Od návratu z poslední mise byla v podivném rozpoložení. Utápěla se ve spleti myšlenek a pochybností a nedařilo se jí uniknout. V prvé řadě se pohádala s Tsunade. Při lékařském výcviku se jí povedlo úspěšně oživit rybu. Hokage z toho měla obrovskou radost, což Tou poznala, i když se to snažila zakrýt a pronesla uštěpačnou poznámku: „To ti to trvalo.“
Následně jí Touazuki oznámila, že s jejími lekcemi končí a hned na to požádala o navrácení knihy Akame. Na dotaz vyjevené Tsunade, proč ji chce najednou zpátky odpověděla jen: „Abych ji mohla zničit.“ V ten okamžik nastala mela. Tou zůstávala klidná a lhostejná. Zato Tsunade řádila a vyrovnanost její učednice ji dráždila ještě víc. Když zuřivost vystoupala na takovou mez, že došlo na tříštění nábytku, Tou se otočila a odešla.

Výsledky svého bádání odeslala po Čuněti a oficiálně celý výzkum uzavřela. Neměla chuť pouštět se do něčeho nového. Trávila celý den v laboratoři a prováděla běžné analýzy, když neměla co dělat, zamyšleně pozorovala obsah zkumavek. Kakashi jí v době své nepřítomnosti domluvil trénink u Guye, ale Tou se mu vyhýbala. Feudální pán zaměřil veškeré své síly na dopadení Orochimaru, ale i spodporu, kterou poskytla Konoha, neměla zatím akce úspěch.
Zjištění z feudálního paláce Tou neustále rezonovala v hlavě. Byla plná pochybností, nevěděla jakým směrem se vydat. Chce být shinobi? Bude čekat na smrt svých blízkých? Byla by v krajní situaci skutečně ochotna obětovat svůj život? Má pokračovat ve své ideji o léčení za pomoci bylin a přípravků bez nutnosti používat chakru? Jenže k tomu potřebuje znalosti klanu Akame. Ty chtěla zavrhnout, protože způsobily příliš špatného. Připadala si naprosto bezradná a nevěděla, koho požádat o pomoc. Její touha dokázat, že moc a síla nejdou ruku v ruce opadla. Z depresivních úvah ji vyrušil pohyb na zádech. Hmátla do kapuci a vyndala malé stvoření, které ji doprovázelo z feudálního paláce. Tou hledala v knihách, ale nepovedlo se jí zjistit, o co se jedná. Bude muset navštívit odborníka, až na to sebere síly. Zatím nedostal ani jméno, nějak nemohla na žádné přijít. Většinu dne spal v klubíčku, schoulený v kapuci, kapse nebo na jejím klíně. Občas vyvalil korálkové oči a začal prozkoumávat okolí. Nevěděla co jí, ale mrňous si poradil sám. Začal zobat mravence, kteří si našli cestičku k nedojedenému jablku, co někdo nechal v jídelně laboratoře. Od té doby mu nosila mouchy nebo broučky.

Po dlouhé letargii Tou hořák vypnula a odešla. Snažila se plížit bočními uličkami, protože neměla chuť si s někým povídat. Vyhýbala se všem známým tvářím. Klid našla až v přítmí archivu, kde se posadila ke známému stolku a prohlížela si zástupy šanonů kolem. Zavřela oči a zhoupla se na židli. Když ji sem přiřadili, byla z toho nešťastná. Toužila po životě shinobi. Nechtěla být zahrabána mezi spisy do konce života. Otevřela několik nejnovějších hlášení a začala se jimi pročítat. Informace si třídila v hlavě. Aniž by si to uvědomila, připravovala si zprávu pro Tsunade. Bylo to spíš ze zvyku, protože to byla součást její práce. Čím déle se zaobírala novými zprávami, tím více byla znepokojená. Před očima jí vyvstávala hrozba, která nemůže být přehlížena. Vyrazila do zaprášených uliček a spěšně vytahovala složky, nahlížela do nich. Rychle přeběhla řádky a zase je vrátila nazpět. Potřebovala více informací, ale kde je hledat? Pak se široce usmála. Jistě že má místo, kde může hledat. Jistá dáma jí slíbila přístup ke svému archivu, pokud se jí povede oživit rybu. A pokud se nepletla, tak přesně to se jí povedlo. Takže si nejspíš půjde vybrat svoji odměnu. V archivu zakryla stopy po svém pátrání. Věděla, že je Manabu chytrý a kdyby zjistil, jaké informace hledala, dal by si dvě a dvě dohromady. Prozatím nechtěla šířit paniku. Potřebovala radu od Tsunade, jen ona mohla rozhodnout komu informace sdělí a zdali vůbec.

Desítky minut se pomalu přehouply v hodiny a dva hlasy za dveřmi Hokage stále pokračovaly ve svém rozhovoru. Utichaly v zamyšlení, aby se vzápětí znovu rozezněly v bouřlivé diskuzi. Bylo skoro ráno, když Tou konečně vyšla. Na tváři měla úsměv, přestože výsledky jejich hovoru byly mrazivě děsivé.
Doma ji už ve dveřích přivítal Kakashi, vrátil se z mise. Stál s rukama založenýma a mračil se jedním okem. Tou kolem něho prošla: „Vítej doma, v lednici je možná něco k jídlu,“ pronesla k němu ledabyle.
„Co tím myslíš? Víš kolik je hodin?! Kde se touláš a kam si myslíš, že jdeš? Jak je možné, že jsi s Guyem netrénovala!“ Tou se zastavila s rukou na klice a otočila se na něho.
„Trochu moc otázek tak najednou. Nemyslíš si, že je trochu moc pozdě na to začít mě vychovávat, strejdo,“ pronesla přidrzle a zaklapla za sebou dveře svého pokoje.

Kakashi zůstal stát v pokoji a několik předlouhých okamžiků hleděl směrem, kterým Tou odešla. Pak se zmateně podrbal na hlavě zamyšleně přešel ke stolu a posadil se.
„Asi na ní jde puberta,“ pronesl k sobě zamyšleně. „Co s ní budu dělat?“ zeptal se prázdné kuchyně. Nad Konohou už viselo slunce, když dospěl k závěru, že nejlépe udělá, když své rodičovské povinnosti přenechá v tomto případě na Shizume. Nejspíš z toho nebude nadšená, ale přesvědčí ji.

Touazuki se probrala do příjemného odpoledne, po dlouhé době odpočatá a v dobré náladě. Protáhla se na posteli a skoro při tom shodila na zem klubíčko, které ji spalo po boku.
„Dobré ráno,“ promluvila k tvorečkovi, který na ni vykulil oči. Opatrně ho prstem pohladila po čumáčku. Při pohledu na něj se zastyděla. Má ho už nějakou dobu a zatím o něm nic neví. Bude tomu muset věnovat více úsilí. Vyrazila rovnou za Kibovou sestrou. Mohlo jí to napadnout už dřív, byla veterinářka, určitě bude vědět, co je její nový kamarád zač. Díky Kakashiho lásce ke psům byla v domácnosti Inuzuka vždy vítána. Chlupaté obludy ji nadšeně vítali a než stihla dojít ke dveřím byla celá poslintaná.
„Kiba tady není, Touazuki,“ přivítala jí Hana a opřela se o zárubeň. Proč Kiba? Jakoby snad někdy přišla za Kibou.
„Přišla jsem za tebou. Mám na tebe jednu otázku.“
„Tak pojď dál,“ vybídla ji Hana zašla do domu. Tou se ji chystala následovat, ale cestou ji podrazil nohy jeden ze psů, jako omluvu jí obličej znovu olízl, jako by už nebyla oslintaná dostatečně, otočil se přetáhl ji po obličeji ocasem a odešel.
„Pěkně děkuji, odplivla si Tou.

Hana se skláněla nad Touiným novým mazlíčkem. Důkladně si ho prohlížela a tvor se ani nijak nebránil. Když konečně promluvila řekla jen: „luskoun.“
Tou se na ni zmateně podívala.
„Tvůj mazlík je luskoun, ale myslím si, že je nějakým způsobem geneticky upravený. Je větší, než by na svůj věk měl být a navíc má i tvrdší krytí,“ převalila luskouna na záda a podrbala ho na měkkém bříšku.
„A je to sameček,“ dodala nakonec.
Touazuki odcházela spokojená. Konečně věděla, co má doma za obludku a navíc ji napadlo skvělé jméno.
„Šiško, tak teď jdeme domů a uvaříme Kakashimu večeři. Včera jsme si to u něho rozházeli, tak to musíme napravit.“ Nicméně doma na ni čekalo jiné nemilé překvapení. V první chvíli si myslela, že se k ní někdo vloupal. Okno v pokoji měla rozbité a kousky skla se válely na stole a po zemi. Tou se vyděsila a okamžitě kontrolovala otcův náhrdelník. Byl na svém místě. Ulevilo se jí. Pro jistotu si celou krabičku schovala k sobě. Pak uslyšela šramot. Napjala svaly, aby byla připraveny vyrazit do protiútoku. Nepřítel jí zákeřně skočil na hlavu. Pařátky se jí zaryly do hlavy.
„Aaaaa!“ vykřikla Tou a začala pobíhat po pokoji a pokoušela se dostat útočníka z hlavy.
„Čuně!“ ozvalo se v odpověď a potřeštěný papouch začal zuřivě mlátit křídly.
„Nemel sebou, Čuně, jinak tě nevymotám,“ napomenula ho Tou. Papoušek se skutečně uklidnil a vyčkával. Když se konečně Tou povedlo osvobodit Čuně, vypadaly její vlasy jako ptačí hnízdo. Tou posadila nezbedné zvíře na svoji postel.
„Co si tady vyváděl?“ hartusila na něho. Místo odpovědi Čuně někam odlétl a když se vrátil držel v zobáku brýle. Její originální brýle, které Itachi ukradl.
„To tě Tetsuo s nimi nechal letět jen tak? S takovým pokladem? Co kdybys je ztratil!“
„Čuně? Nikdy!“ Touzuki už ho ale neposlouchala. Pozorně si prohlížela brýle. Určitě byly pravé. Jasně viděla opotřebené dírky na pásku jak se nastavovali různé velikosti.
„Počkej tady,“ zavolala na Čuně, „a zatím se můžeš kamarádit se Šiškou,“ položila luskouna na postel a utíkala pryč. Ještě nedávno chtěla knihu Akame zničit a teď, když má konečně v ruce klíč k rozluštění jejího tajemství začala Tou pohánět obrovská touha po vědění.

Kakashi šel se svým návrhem za Shizume, která ho i za použití veškerého jeho šarmu odmítla. Nezbylo mu nic jiného než se vydat do knihovny. Zabočil do uličky knihy pro dospívající dívky. Tam na nějakou dobu zakotvil a tahal jednu podivnější knížku za druhou. Zmateně se drbal na hlavě a byl z obsahu tak trochu v rozpacích. Knihovnice si ho všimla hned jak přešel. Věděla, že je to jeden z nejvýznamnějších shinobi ve vesnici, takže by se mu některé úchylky měly odpustit. Věděla, že čte tu zvrácenou literaturu od Jiraiyi, jenže tohle už bylo přespříliš. Hraničilo to s pedofilií a to nemohla dovolit. Jakmile posbírala dostatek odvahy přišla ke Kakashimu: „Co si myslíte, že tu děláte?“
„Čtu?“ odpověděl nejistě Kakashi.
„Ale co, tohle není nic pro vás. Takové čuňačinky v mé knihovně trpět nebudu,“ sice se na začátku snažila šeptat, ale na konci věty už křičela na celou knihovnu. Spolu s rostoucí sílou jejího hlasu temněla rudá barva Kakashiho obličeje. Nakonec ze sebe cosi nesrozumitelného vykoktal a raději utekl. Zaskočený útokem líté knihovnice zapomněl jednu z knížek vrátit do regálu. Nesla název Tisíc a jedna otázka a odpověď. Což by nebylo nic zvláštního, horší bylo, že na přebalu byly růžové kalhotky. Raději si knihu zastrčil pod vestu. Jeden trapas za den mu bohatě stačil.

Když přišel, Touazuki byla doma. Slyšel jak šramotí u sebe v pokoji. Došel až tam a zaklepal.
„Ehm, Touazuki ? Včera jsem to asi přehnal. Jen jsem si myslel, jestli si se mnou nechceš o něčem promluvit?“ Odpovědi se mu nedostávalo. Rozevřel knihu a začal v ní listovat.
„Třeba, jestli teď nejsi nějak zmatená?“ zamračil se na otázku číslo sto třicet osm.
Místo odpovědi se z pokoje ozvala série skřeků. Kakashi se lekl a rozrazil dveře. Naskytl se mu neskutečný pohled. Dovnitř vlála záclona a místo okna byla jen zubatá díra v rámu. Jakmile udělal první krok pod nohama mu zaskřípalo sklo. Na posteli leželo podivné zvíře s tupým pohledem a na něm seděl velký papoušek a pokoušel si narvat hlavu toho tvora do zobáku. Za svůj život shinobi toho viděl hodně, ale teď zůstal jen nevěřícně zírat.
„Na co čumíš?“ promluvil na něho papoušek: „zkouším, jestli je to k žrádlu.“
Znovu se zadíval na knížku ve své ruce a začal v ní zuřivě listovat. Pokoušel se najít odpověď na situaci, která se mu odehrávala před očima. Marně.
„Jsem doma!“ ozvala se za jeho zády Touazuki. Kakashi se na ní otočil. Vypadala naprosto spokojeně. Střídavě se podíval na ni pak na návštěvníky v jejím pokoji a znovu na ni.
„Můžeš mi nějakým způsobem vysvětlit, co se tady děje?“
Vysvětlování to bylo dlouhé. A ještě déle Kakashi přemýšlel. Listoval u toho v knize, pak konečně promluvil.
„Myslím, že musíš dostat domácí vězení,“ sdělil jí vážně.
„Klidně, ale nevím, jak to vysvětlíš Tsunade. Posílá mě na misi.“
„Aha, tak v tom případě nedostaneš do konce roku kapesné.“
„Žádné nemám, dostávám peníze z misí.“
„Dobře, za trest musíš tři měsíce uklízet a vařit.“
„To dělám už několik let.“ Kakashi rezignoval.
„Tak si alespoň přečti tuhle knížku a pak ji vrať do knihovny, když něčemu nebudeš rozumět, zeptej se knihovnice. Já teď potřebuji chvilku pauzu, jdu se zeptat, jestli pro mě nemají nějakou misi.“
„Bála jsem se mu o tobě říct, Šiško, ale myslím že to nakonec šlo docela dobře,“ odpověděla Tou spokojeně. Sice byla zklamaná, že ani s brýlemi zatím nedokázala odhalit tajemství knihy, pořád jí chybělo heslo k rozkódování textu, ale byla svému cíli o kousek blíž. A navíc ji čeká nové dobrodružství s misí od Tsunade.