Nudle jako koření života

Nudle jsou koření života, říkával Teuchi často a rád, bez nich má člověk pocit, že mu ve všedním dni či po tvrdé práci, výcviku něco schází. Asi na tom i něco bylo, protože měl skoro pořád plno a kdykoliv zahlédl Naruta, zatápěl pod dalším hrncem, aby měl dostatek dlouhých nudliček pro nenasytnou lišku. Tak to šlo den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pro Teuchiho krámek s rámenem nebyl jen obživou, bral svou práci jako poslání. Jeho království nudlí spojovalo úplně cizí lidi u příjemného rozhovoru a přátelům poskytovalo útočiště, kde se mohli sejít u výborného jídla.
Přesto mu tu seděl úplně na okraji osamocený postarší ninja se zkroušeným výrazem a už několik minut koukal na chladnoucí rámen. Iruka byl učitelem na místní ninja škole a pod jeho vedením už prošlo mnoho dětí, které vesnice cvičila k ochraně Ohnivé země. Smutný výraz se k jeho sympatické tváři s typickou jizvou přes nos vůbec nehodil. Z vyčesaného culíku mu zlobivě odstávaly pramínky vlasů a lechtaly majitele na tvářích, přesto se zdálo, že muž je pohroužen v myšlenkách a přítomnost vůbec nevnímá.
Teuchi se přitočil k zádumčivému zákazníku a zvučně ho oslovil: „Pane Umino, copak Vám nechutná?“ Možná by i chutnalo, kdyby použil hůlky, které ještě ani nerozlomil od sebe. V pohledu těch oříškově hnědých očí však vyčetl, že nechutenství bude mít hlubší příčinu.
Iruka upřel na stařičkého kuchaře pohled plný smutku. „Ne, je to výborné,“ odtušil ihned, ale i v hlase bylo znát, že jeho duše dlí v tklivých vodách. Aby Teuchiho uchlácholil, rychle rozlomil hůlky a dal si do pusy porci nudlí. Byly výborné, přesto měl pocit, jako by jim scházela jistá příchuť, neco jim prostě chybělo a on netušil co.
„To vidím, že se nemůžete dočkat, až je všechny sníte… pane Umino, chodíte ke mně už mnoho let a já si všechny zákazníky, kteří se ke mně vrací, pamatuji. A u vás mu už delší dobu něco schází… úsměv, už se vůbec neusmíváte. Jestli se můžu optat, stalo se něco vážného?“ Teuchi neviděl do životů obyčejných lidí a žil jenom z toho, co občas zaslechl při hovoru u pultu.
Muž u misky rámenu sklopil pohled k misce nudlí ozdobené řasami, vejcem a… narutem, zajímavě tvarovou rolkou z rybí pasty. „Život se mění a nic už není jako dřív. Občas mám pocit, že ti, kteří nám byli nejblíž, zapomínají a už pro ně jsme jen dávná vzpomínka. Někdo, kdo s nimi byl v minulosti a koho teď už nepotřebují.“ Hluboce si povzdechl, jak ho vyslovení těch slov zasáhlo. Už si je jenom nemyslel, ale staly se skutečnosti, když je vyslovil nahlas.
„A nemohla by být vina na obou stranách?“ opáčil okamžitě kuchař a bodře se usmál. „Každý máme v rukou moc jít a zeptat se toho druhého, jestli nám není ochoten věnovat kus svého času. A myslím, že pokud to je někdo, kdo s vámi prožil mnoho dobrého i zlého, tak vás neodmítne.“ Teuchi moc dobře viděl v hnědých očích pochybnosti a nejistotu. Přitom to bylo tak jednoduché. Nač se trápit a řešit neřešitelné, co by kdyby, když stačí jít za zdrojem a prostě se zeptat. „Pane Umino, vím, že náš Hogake má hodně práce, ale co si ho pamatuju jako mladíčka, tak nikdy nezapomínal na přátele. Měl byste za ním jít a pozvat ho třeba… nu třeba na rámen. Chodíval sem velmi rád, i teď se tu občas zastaví, i když ne tak často, jak by si zřejmě přál. Jistě ho to potěší, když vás uvidí,“ ponoukal Iruku, aby šel a netrápil se něčím, co mohl vyřešit, jen se stačilo odhodlat a jít.
Hnědovlasý ninja se smutně pousmál a pokýval hlavou, než se pustil do zbytku jídla. Měl na věc svůj názor. Byl na Naruta hrdý, kam až to dotáhl, čím se stal a kým je. Bylo to až neskutečné, když se ohlédl za minulostí, že ten nezvedený fracek s uvězněnou liškou v břiše se stal ochráncem celé země a vysloužil si uznání konožských obyvatel. Odešel stejně tiše, jako přišel.

Teuchi už si myslel, že dobře mířená rada vyzněla do vzduchoprázdna, ale o pár dní později bylo slyšet přibližující se dětský výskot a dva mužské hlasy, kteří se náramně smáli nějakému vtipu. Když se rozhrnula látka u vstupu, tak se úsměv majitele krámku rozšířil. Objevil se sám Hogake s potomkem a Iruka. Malý Boruto se ihned začal sápat na stoličku, která pro něj byla příliš vysoká, než aby si na ni mohl vylézt sám.
„Tak kolik rámenů to dneska bude?“ zeptal se vesele Teuchi a kývl na dceru, že tyto zákazníky si obslouží sám. Jeho srdce nemohlo víc potěšit než radost a veselí nově příchozích. Iruka jenom zářil a ta tam byla smutná tvář, která se tu ploužila před pár dny.
„Já chči dfa!“ křičel malý blonďáček, kterému zřejmě před nedávnem vypadly přední zoubky a nedočkavě nakukoval přes pult do hrnců a míst, co je tam dobrého k jídlu.
„Až sníš ten první, tak si můžeš dát další,“ zasmál se Naruto a jeho blankytně modré oči přátelsky mrkly na oblíbeného kouzelníka s nudlemi. Co se tady nachodil za ty roky. A rámen tu byl pořád skvělý.
Netrvalo to moc dlouho a před třemi hladovci se objevily misky s hordou horkého báječně vonícího rámenu, který si přímo prosil o snězení. Všichni jako na povel srkali tu dobrotu do sebe jako o život. Boruto se snažil tak vehementně, že jeho malé tváře byly vyboulené pod náporem nudlí.
Naruto se pustil se svým starým učitel do přátelského rozhovoru a kromě veselých historek a vzpomínek na jeho mladá léta, vzduchem lítaly i nudle, když se velevážený Hokage šíleně rozchechtal. Měl radost, že si na něj Iruka vzpomněl a zaskočil za ním do práce, souhlasil s pozváním do oblíbeného varného krámku okamžitě a dobře udělal. Už mu chybělo jen tak si sednout s někým známým a žít pro jednou obyčejný život bez řešení vážných problémů, které ho denně zahrnovaly v práci. Vždyť jen tak si sedět a slupnout pár rámenů na posezení ve výtečné společnosti byl vždycky jeho sen a bylo potřeba si občas připomenout, že je nejenom Hogake, ale i otec, kamarád a veselý společník.