manga_preview
Boruto 29

Návrat bílého lva 19

Po několika hodinách cesty jsme dorazili k vysokým hradbám pevnosti, jejímž srdcem byl prastarý chrám vytesaný do ještě mnohem starší hory. Tisíce let tu mnichové oslavovali Susana no Mikoto, boha bouře a moří. Rybáři z celého světa se sem sjížděli modlit za štědré úlovky a bezpečnou plavbu, a dokonce i samotní vládci ze všech koutů Země ohně se sem jezdili mocnému bohu klanět. Alespoň dokud se vlády v tomto kraji neujal kníže Hasekura.
Ten uviděl ve vlivu mnichů na prostý lid ohrožení své vlastní moci a pocítil potřebu si chrám podřídit. Nařídil tedy řádu, aby uznal svou věrnost feudálnímu pánu, což měli mniši prokázat tím, že na příští slavnosti zasvěcené jejich bohu měli nechat knížete sedět na vyvýšeném místě, po boku obrovité sochy jejich boha.
To ale bylo proti všem jejich dosavadním zásadám a zákonům, jelikož v očích mnichů bylo jedno, jaké postavení měl člověk mimo zdi jejich chrámu. Jakmile vešel na svaté místo, stal se pouhým služebníkem mocného Susana. Mniši se proto rozhodli, nejenom že knížeti nevyhoví, ale pro jeho urážku, kdy se chtěl rovnat se samotným bohem, mu zakázali vstup do svatyně.
Vládce, pobouřený jejich troufalostí, prohlásil je za uctívače padlé modly, za barbary, kteří mu obětují lidské bytosti, a sám se vydal i s celou armádou je ztrestat. Ovšem čím více se výprava blížila chrámu, tím větší temnota se kolem ní stahovala. Nejdříve se začali hromadit mraky, potom začal lehký déšť, který se pořád stupňoval.
Když konečně dorazili k chrámu. Našli mnichy zabarikádované uvnitř. Padesát mužů odhodlaných chránit svaté místo před mnoha tisíci.
Pán vědom si své převahy nabídl mnichům naposledy, aby mu místo vydali dobrovolně, aby ho nemusel srovnat se zemí. Odpovědí mu byla modlitba o nadřazenosti bohů nad lidmi, a o lítosti nad těmi, jenž ji nechápou. Vydal tedy rozkaz k útoku.
Tehdy začalo peklo!
Na útočníky se přihnala obrovská bouře a blesky začali rozbíjet jejich řady. Sám Raiju prý trhal knížecí vojáky na kusy, a ti, kterým se podařilo přece jenom dosáhnout vstupní brány chrámu, nedokázali prorazit skrz ani s tím nejtvrdším beranidlem. Někteří samurajové, si sami vzali život, aby nezešíleli ze stále hlasitějších hlasů vycházejících zevnitř.
Tehdy si Pán Hasekura uvědomil svou chybu, přikázal svým mužům, aby padli na kolena a modlili se za odpuštění. Tak postupně celá armáda začala opakovat slova, která odříkávaly stále hlasitější hlasy uvnitř chrámu. Modlitba trvala tři dny, po které klečeli muži, v dešti a zimě, a odříkávali slova, která jim, jak doufali, mohla zachránit život, kníže Hasekura klečel mezi nimi.
Čtvrtý den s východem slunce, který vojáci neviděli od chvíle, kdy vyrazili z Knížecího sídla, se brána otevřela, a modlitba utichla. Všichni muži, dokonce i samurajové, odložili zbraně a vstoupili dovnitř, aby se poklonili mocnému bohu a odvaze mnichů. Ani jedno však už v chrámu nebylo. Všichni mniši zmizeli a posvátná socha s nimi. Nikdo nikdy nezjistil, co se s nimi stalo.
Pán Hasekura. Svatyni obnovil, a chodil se do ní pravidelně modlit, časem jeho potomci, kolem svatostánku, postavili pevnost, aby již žádného blázna nenapadlo. Znovu na toto posvátné místo zaútočit. Pán Hasekura se později stal prvním knížetem, který získal titul Feudální pán země ohně, a s ním se také stal Prvním sjednotitelem tohoto národa.
Vstup do pevnosti tvořila obrovská dubová kovaná brána, z venku posetá železnými hroty, která byla snad jednou tak vysoká jako ta, která strážila vchod do Listové. Avšak žádný mnich u ní nebyl, pouze znuděný muž, opírající se o své kopí, Ten se ovšem hned jak nás zpozoroval, což udělal poměrně pozdě vzhledem k tomu, že měl hlídat, narovnal do pozoru a nasadil důležitý výraz, ten se ale zase rychle vytratil, potom co jsem mu ukázala zprávu s Hokageho pečetí, neustále si také prohlížel mou čelenku se znakem listové pohledem, který, nebyl příliš příjemný. Až potom co jsem ho upozornila, že spěcháme, přivolal nějakého mladého vojáka, aby nás odvedl ke generálovi.
Naše přítomnost uvnitř pevnosti přitáhla pozornost nejednoho z jejích obyvatel, z nichž většinu tvořili vojáci, ale byli tu také ženy, děti a starci, nejspíš z rodin samotných branců. Co mě ovšem překvapilo, bylo, že jakmile jsme se přiblížili ke komukoliv z nich, obloukem se nám vyhnul, jako kdybychom byli nakažení morem. Rodiče před námi schovávali své děti, které nás potom se zaujetím sledovali z oken.
Také pohledy některých dospělých byli zvědavé, ale spíše převládali ty nevrlé a občas se objevili i nějaké nenávistné, ale jenom pár z nich se svou intenzitou a nepříjemností vyrovnali pohledu strážného u brány. Kluci z toho byli nesví, ale stejně jako já se to snažili ignorovat. Chtěla jsem jenom doručit zprávu a jít hledat zbylého člena našeho týmu.

Potom, co nás voják ohlásil, jsme konečně vešli do generálovy kanceláře, jež byla podstatně honosnější než ta hokageho. Stěny byly plné obrazů se zlatými rámy, kožešin různých zvířat a zbraní zdobených drahými kameny. V jejím rohu bylo na podstavci vystaveno červené samurajské brnění a přímo naproti dveřím visel přes celou stěnu obraz generála v životní velikosti, jak v onom brnění vede své muže do bitvy.
Sám Generál Taichy seděl pod tímto obrazem v koženém křesle za mahagonovým stolem vyzdobeným spoustou rytin.
„Jste tu brzy. Čekali jsme vás až zítra,“ přivítal nás nijak zvlášť nadšeně muž s prošedivělými vlasy, svázanými do uzlu, které dříve byli nejspíš černé a špičatou bradkou stejné barvy. Jak se zdálo, tak přesto že jsme byli vysláni přímo za ním, ho náš příchod do pevnosti zajímal snad nejméně ze všech přítomných.
„Jisté okolnosti nás donutili změnit plán naší cesty, pane,“ uklonila jsem se a předala mu zprávu.
„To vidím. Nejste zrovna v nejlepším stavu,“ poukázal generál bez zájmu na mé obvázané koleno a začal číst.
„Během mise jsme byli přepadeni, generále!“ začala jsem
„To se občas stává. Naši lékaři vás ošetří,“ pronesl generál stejným tónem, a tím mě umlčel.
V jistém místě textu se ale zarazil. Potom si nás začal zmateně prohlížet, Znovu se podíval do dopisu a znovu na nás.
„Kde je čtvrtý člen vašeho týmu?!“ zeptal se nakonec důrazně.
S ostatními jsme si vyměnili provinilé pohledy.
„Tak odpovězte! Kde je Hokageho syn?!“ zakřičel na nás, a zvedl se ze židle.
„Jak jsem říkala, byli jsme napadeni, pane,“ začala jsem ponuře.
„Neříkejte že…“ vytřeštil oči a zbytek věty nechal nedokončený. Ale mě bylo jasné, jak měla skončit.
Je mrtvý? To byla otázka, jejíž odpovědi jsme se báli všichni. V tu chvíli jsem si to ale odmítala přiznat. Strach už nikdy nesmí zatemnit můj úsudek. To bylo rozhodnutí, které jsem udělala, když jsem držela bezvládné tělo svého kamaráda v náručí. Už nikdy nesmím byt ta malá vyděšená holka. Misi jsem splnila, teď musím generála přesvědčit, aby mi pomohl s jeho hledáním. Je naživu, vím to. Ale taky vím, že je v nebezpečí, a potřebuje naší pomoc.
„To nevíme, pane,“ odpověděl místo mě na generálovu otázku Hiruzen. „Oddělil se od nás, aby se sám postavil nepříteli…“ mluvil se sklopenou hlavou. „Dal nám tak šanci utéci a doručit zprávu,“ dodal a odmlčel se.
„Hloupé dítě,“ praštil naštvaně generál do stolu. Potom si sedl, a něco rychle naškrábal na kousek papíru.
„Ať to ihned pošlou Hokagemu-sama,“ rozkázal jednomu ze samurajů stojících u vchodu. „Vyberte toho nejrychlejšího ptáka,“ dodal.
„Ty!“ pokynul druhému. „Svolej všechny stopaře, k tomu 300 nejlepších mužů, a sežeň koně pro každého z nich. Do hodiny ať jsou připraveni u hlavní brány,“ mluvil důrazně generál. Oba vojáci se jenom uklonili a běželi splnit své úkoly.
„Kapitáne!“ obrátil se nakonec na mě. „Potřebuji popis nepřítele,“
„Generále, žádám vás o možnost připojit se k pátrání,“ využila jsem příležitosti promluvit. Jestli ho vyrazí hledat, musím být mezi nimi.
„Zamítá se!“ vyštěkl okamžitě. „Nejste v takovém stavu, abyste nám byli užiteční,“ pronesl drsně.
„Ale pane!“
„Nevím, jak to chodí mezi ninji, ale vojáci svým velitelům neodporují, kapitáne,“ zpražil mě rozlíceným pohledem. „Hra skončila, teď je na čase aby to převzali profesionálové,“ dodal přísně.
„HRA!? Při té hře jsme málem umřeli, pane!“ neudržel se Hiruzen. Kterého generálova poznámka rozlítila.
„Modlete se, aby to MÁLEM! platilo pro všechny členy vašeho týmu, mladý Sarutobi,“ uzemnil generál mého Kamaráda tak, že už se neodvážil mu odpovědět.
„U vchodu předáte mému pobočníkovi přesný popis pachatele, i Hokageho syna, tak nám můžete pomoci. Potom se hlaste na ošetřovně. Také vám zakazuji opustit pevnost, dokud se celá záležitost nevyřeší. Takové jsou moje rozkazy, za jejich dodržení mi ručíte hlavou, kapitáne. Je to jasné?“ řekl tónem, který nepřipouštěl jinou odpověď než…
„Ano pane…“ vzdechla jsem, kousajíce se do vnitřků tváří. Nemělo cenu se hádat.
Když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se nakonec zatím generálovu rozkazu nevzpouzet. Pořád jsem se totiž nevzdala naděje, že se Klosemu podařilo neznámého Uchihu porazit, a vydal se sám v našich stopách. A přece jenom jezdec na koni se k němu dostane dříve, než seberychlejší běžec. Sama jsem se, potom co mě pustili z ošetřovny, kde mi dali prášky proti bolení hlavy, a řekli, že se mám šetřit, vydala na hradby pevnosti, vyhlížet, bělovlasého ninju.
Hodiny ale plynuly, a generál se svými muži se pořád nevraceli. I když mi bylo jasné, že vzhledem k jejich vybavení by za normálních okolností už museli Kloseho najít. Všechny moje naděje nakonec pohasly, když se vrátil jeden z generálových pobočníků s tím, aby odpovědní mistři rozeslali Kloseho a Uchihův popis do všech pevností v Zemi ohně společně s rozkazem k zahájení pátrání. Když mi to posel přišel oznámit, tak ač jsem si slíbila, že na sobě nedám nic znát, ať už bude zpráva jakákoliv, , tak se mi málem podlomila kolena. Přesto, abych nezostudila svou vesnici, jsem mu s klidem poděkovala za doručení zprávy, odešla do svého osobního pokoje, který mi jako kapitánovi přidělili, a zády opřenými o zeď jsem se sesunula až na zem. Hlava mi spadla do dlaní. Tohle přece není možné.
Mého spěšného odchodu si všiml i Hiruzen, který zrovna dole na nádvoří s Danzouem sledoval, jak cvičí místní vojáci. Vteřinu na to už seděl v mém okně, i se svým starostlivým výrazem.
„Špatný zprávy?“ zeptal se zadýchaně.
„Nenašli ho, a ani nikoho jiného. Ale nedaleko od našeho bojiště je prý, další místo se známkami boje ninjů, a určitě tam byl použit Katon a Suiton. Generál si myslí, že tam Kloseho nepřítel přepadl, a unesl, kvůli tomu, že to je Hokageho syn. U lidí vznešeného původu se to prý stává, Únosci potom bohaté rodiče vydírají,“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem. Takhle to skončit nemělo.
„Za to ale ty nemůžeš. Nemohla jsi to tušit, nikdo z nás,“ uklidňoval mě. „Neboj, až se to dozví Hokage-sama, najde ho, a potom ten parchant pozná, že udělal svojí životní chybu. Jenom idiot si může myslet, že by mohl uspět s vydíráním Hokageho, ještě když má po svém boku našeho mistra,“ mluvil konejšivým hlasem,
„Počkat!“ zarazil se nejednou, jako kdyby si na něco vzpomněl. „Nejdřív jsem to nechápal, ale těsně před tím, než jsem omdlel, tak mi ten Uchiha něco řekl. Něco jako…“ v jeho tváři se objevil zamračený výraz z toho, jak si snažil vzpomenout. „Ani nevíš, kvůli jakému monstru tu riskuješ život, ale neboj, my se postaráme o to, aby už nikomu neublížilo, nebo tak nějak, možná to nic neznamená, ale co když tím monstrem myslel právě Kloseho?“ podíval se na mě vážně. „Táta mi kdysi vyprávěl, že na světě žije devět démonů, ale protože jsou příliš nebezpeční. Museli být někteří zapečetěni. Většina z nich do lidí… Těm lidem se říká jinchuuriky. Tak mě napadlo… jestli Klose není jedním z nich. Pamatuji si, že jako malý měl jiné oči než má teď, takové bílé…“
„Se zorničkou ve tvaru shurikenu,“ doplnila jsem ho.
Můj kamarád jenom přikývl překvapený, že to vím.
Dávalo to smysl, Nejenom jeho oči ale i ta podivná bílá čakra. Hyrada-sensei mi přiznal, že má vlastnosti o kterých se normálním shinobi ani nesní. Mohlo by to být tím, že není jeho? A hlavně by to vysvětlovalo události z před půl roku. Když jsem si to všechno spojila, došlo mi, že mě to mělo napadnout už dávno.
Je přece známo, že Hashirama-sensei, uměl ovládat ocasé démony tak dokonale, že ho poslouchali jako by to byli jeho domácí mazlíčci. Ale také je známo, že se všech vzdal, ve prospěch ostatních vesnic, aby zajistil stabilitu všech vesnic. Možná proto musel Klose cestovat, od jedné vesnice k druhé, aby síla jeho démona, nenarušovala rovnováhu mezi národy.
„Pokud ale máme pravdu,“ vytrhl mě z myšlenek Hiruzen, „Tak jim nešlo o Kloseho, ale o démona, a potom nikoho vydírat nebudou, jenom se ho z něj budou snažit vytáhnout dříve, než je někdo najde, a jestli se jim to povede, tak už mu nikdo nepomůže,“ dodal a odmlčel se. Nastalé ticho dodalo jeho slovům nečekanou dramatičnost.
Tehdy se naše pohledy střetly. Věděla jsem, že oba myslíme na to samé.
„Co se tu děje?“ pronesl nově příchozí Danzou, který si asi taky všiml, že tu něco není pořádku.
„Jdeme zachránit Kloseho,“ odpověděla jsem bez okolků, stavějíce se zpátky na nohy.


„Nemůžeme přece jenom tak porušit rozkaz!“ Stál si za svým Danzou, když mu Sien vysvětlila náš plán vypařit se z pevnosti, a jít hledat našeho Kamaráda.
„Technicky vzato generál Taichi není součástí listové, takže nám nemůže rozkazovat. Navíc dokud se nevrátíme zpátky do vesnice. Tak je tvým přímým nadřízeným Sien, z čehož vyplívá, že porušíš rozkaz, když nepůjdeš s námi.“ Odpověděl jsem mu potichu, kontrolujíce si výzbroj.
„Vy jste se snad zbláznili. Je to generál! GENERÁL!!!“ když to opakoval, dal si záležet na tom, aby z jeho tónu bylo poznat. Jak moc je to slovo důležité. „Navíc armády Země ohně. Ignorovat jeho rozkazy znamená ignorovat rozkazy Feudálního pána. Takže i když náhodou Kloseho najdeme živého, a nějakým zázrakem se nám podaří porazit toho Uchihu, tak se nebudeme mít kam vrátit! Hokage z nás okamžitě udělá nukeniny! A to vám nedovolím… Nedovolím vám pošpinit čest našeho týmu.“ postavil se do dveří a zatarasil nám tak cestu ven.
Na Sien bylo vidět, že i když se ho snaží neposlouchat, tak každou další věc, která se jí dostala do ruky rvala do svého batohu větší, a větší silou, až jsem se bál, že to její zavazadlo nevydrží.
„Vždyť to ani není pravý člen našeho týmu,“ procedil nakonec skrz zuby, se sklopeným zrakem, když viděl, že ho ignorujeme.
To neměl říkat, problesklo mi hlavou.
„Ty zbabělče!“ neudržela se Kapitánka a vyjela po něm. „Když tam někde na cestě zůstal, aby ti zachránil zadek, tak jsi proti tomu nic nenamítal.“ Vylítla proti němu a zastavila se asi deset centimetrů před ním.
„Nikdo ho o to neprosil. Bylo jasné, že proti tomu nepříteli nemohl vyhrát,“ odpověděl jí Danzou chvějícím se hlasem. „A my tři taky nemůžeme,“ jeho poslední slova Sien sice zarazila, ale nezastavila.
„Víš co?“ otočila se k němu zády. „Klidně tu zůstaň! Stejně je mi z koukání na tebe blbě,“ zasyčela na něj a vyskočila otevřeným oknem na druhé straně pokoje. To mého nejlepšího přítele evidentně zasáhlo.
Danzou se na mě podíval prosebným pohledem. Vím, že to tak nemyslel, že chtěl jenom říct, že je blbost riskovat všechno kvůli člověku, který nám podle něj nejspíš v jednom kuse lhal. Možná čekal, že ho pochopím, že vím jak je pro něj důležitá čest jeho klanu, která je v tuto chvíli kvůli jeho matce už tak dost pošramocená. Že pochopím, že ten zbytek nechtěl riskovat kvůli bláhové představě Sien, že Kloseho ve třech dokážeme najít, když to nedokázali ani tři stovky.
„Zastav ji, jinak to pro všechny skončí špatně, a pro ní nejhůř,“ pronesl naléhavě. „Ty jediný jí můžeš zastavit,“
Kéž by měl pravdu! Ale Sien znám lépe než kdokoliv na světě, a v tomhle stavu jí nemá cenu něco rozmlouvat, ta se nezastaví, dokud Kloseho nenajde, a já ji musím chránit, dokud toho budu schopen.
Pokojem tak jenom zaznělo ponuré „Čau,“ a skočil jsem za ní.


„Tohle není dobrý nápad,“ upozorňoval mě Shishi, když jsem ze střechy protějšího domu koukal na vstup do věznice Listové, před kterým stáli dva ninjové.
„To už jsi říkal před dvěma hodinami,“ odpověděl jsem mu nekompromisně.
„Nebyl to dobrý nápad předtím, a není ani teď. Druhý nás přetrhne vejpůl. Chystáš se, vloupat do přísně střežené věznice, kvůli muži kterého neznáš, a ani nevíš, jestli tam najdeš něco důležitého. Uvědomuješ si, jak blbě to pro nás může skončit?“
„Právě proto nás, nesmí chytit,“ nepřipouštěl jsem si neúspěch.
Začal jsem koncentrovat čakru, a složil pár pečetí.
„Suiton: Mujin Meisai,“
Cítil jsem, jak mé tělo pokrývá tenká vrstva vody, která mi umožňovala být pro ostatní neviditelným... tedy alespoň dočasně.
„Předpokládám, že chceš, abych utajil naší čakru před senzibily,“ přednesl Shishi.
„To bys byl hodnej,“
„Radši si pospěš, dlouho to neudržím,“ řekla šelma po chvíli. „A když už jsme u toho, ty taky ne.“


Před mřížemi Jeho cely jsem stál už asi dvacet minut, a v hlavě měl obrovský zmatek. I přes vyhublý obličej, a celkově zanedbaný vzhled jsem ho nemohl nepoznat. Kdekoliv jinde na světě bych přítomnost tohohle člověka čekal více, než tady. Muž, který měl odpovědi na všechny otázky, které mě posledních dva a půl roku nejvíc ničily, byl celou tu dobu pár bloků od domu mého otce. Nevěděl jsem co dělat. První reakce, která mě popadla, když jsem ho spatřil, byla silná touha mu nějak ublížit, ale hned jsem sám sebe zastavil, a místo toho jsem ho pozoroval. Ten pohled mě totiž čím dál víc fascinoval.
Na rozdíl od ostatních lidí v této části nápravného zařízení. Tento člověk nevypadal sklíčeně, ani zlomeně, sice měl zanedbaný vzhled, ale špinavý nebyl. Celou tu dobu co jsem tam byl, tak ležel na posteli, házel nad sebe malý gumový míček, a zase ho chytal. Jako kdyby si jenom krátil čas v čekárně na poště. Vůbec nevypadal jako šílenec, kterého by delší pobit v téhle temné kobce, bez oken a přívodu čerstvého vzduchu, udělal snad z kohokoliv, naopak v jeho vrásčité tmavé tváři, poseté pihami, nebylo žádné napětí, a to mě děsilo.
„Budeš tam takhle stát celou noc, nebo se mi už konečně ukážeš?“ pronesl klidným charizmatickým hlubokým hlasem muž z temnoty své cely osvícené pouze jednou malou žárovkou schovanou za mřížemi ve stropě.
Po další krátké chvíli ticha ze mě nakonec vypadlo jenom jedno slovo.
„Proč?“
„Proč co?“ odpověděl nechápavě zabiják, aniž by se podíval mým směrem, nebo přestal házet s míčkem.
„Proč jsi mě chtěl zabít?“ zrušil jsem maskování, aby mě viděl. „Nebo tě snad najali na tolik vražd, že si už své oběti nepamatuješ?“
Muž konečně přerušil svou činnost a podíval se na mě, potom se začal smát, nejdříve zdrženlivě, smích se ale stupňoval až v hlasitý chechot, který chvilkami zněl spíše jako řev. Tak přece jenom byl šílený.
„Co je tu sakra k smíchu?“ zařval jsem na něj.
„Tak je to konečně tady,“ pronesl s širokým úsměv, když si utřel slzy, které mu v následku jeho předchozího projevu vytekli z očí. „Navštěvují mě duchové,“ pokračoval a bylo vidět, že se drží, aby nespustil další záchvat emocí. „Už jsem se začínal bát, že tu bude nuda.“
Blázen se nadechoval k dalšímu bujarému projevu pobavení, když jsem po něm v rozčílení hodil jednu světlušku, která ho trefila do ramene. Muž se nejdříve lekl a uskočil dál od mříží, když si ale všiml, že hoří, začal rychle hasit pomocí přikrývky svůj vězeňský úbor. Musím uznat, že vidět svého vraha hořet mi přineslo zvláštní pocit úlevy, i když jenom na chvíli.
Když se mu konečně povedlo uhasit plameny, chvilku na mě udiveně zíral, potom se zvedl, a přišel ke mně, jak nejblíže dovedl, aby se na mě podíval z blízka. Chvilku mě zkoumal.
„Vážně jsi to ty,“ pronesl nevěřícně. „Takže ty zvěsti byli pravdivé,“ zamumlal si pro sebe.
„Jaké zvěsti?“
„Jsi Shishi, výtvor boží, a ochránce lidstva.“
„Jsem Klose, syn Uzumaki Momo a Senju Tobiramy.“
„Ty říkáš pana a já orel, ale pořád jsou to dvě strany jedné mince, které mají svou cenu jenom dohromady.“
Nevěděl jsem co mu na to odpovědět.
„Mysli si co chceš,“ odsekl jsem mu nakonec.
Zabiják na mě ještě chvíli nevěřícně zíral, potom jenom zakroutil hlavou a prohrábl si své černé kudrnaté vlasy.
„Takže i tohle byl podvod! Tušil jsem to,“ Otočil se nakonec zpět ke své posteli, na kterou se teď posadil. Pobavení bylo ta tam. Svůj míček hodil vší silou proti zdi. A ten se začal nekontrolovatelně odrážet po všech stěnách cely. Potom na mě začal znovu zírat. Jeho pohled se ale změnil, byl to ten samý, kterým se na mě vždy díval můj otec, když se snažil zjistit, co mám v plánu.
„Přišels mě zabít?“ zeptal se přímo. Jeho otevřenost mě překvapila.
„Nevím,“ odpověděl jsem stejně upřímně. „Tak proč jsi to udělal?“
„Nebylo v tom nic osobního,“
„Jistě že ne! Ale to není odpověď, která mě zajímá,“ zavrčel jsem na něj.
Muž se na mě podíval znovu tím analyzujícím pohledem.
„Najali mě.“
„Kdo?“ zeptal jsem se nedočkavě.
„Ty to chceš vážně vědět co? To je očividné, jako jeden z mála máš ještě větší důvod ty šmejdy nenávidět, než já.“ Přemýšlel nahlas.
„Tak řekneš mi to nebo ne.“
„Když ano, tak co potom? Najdeš je a zabiješ? To není dobrý plán. Zabít tě možná nemůžou, ale na světě jsou i horší věci než je smrt.“
„Do toho ti snad nic není! Sám jsi mě chtěl zabít,“
„Přesto teď nechci mít na rukou tvojí krev. “
„Nebojím se jich.“
„To neznamená, že bys neměl.“
Už mě to přestávalo bavit. Tasil jsem meč.
„Víš co? Rozhodl jsem se. Vyměním tvé informace, za tvůj život,“
Muže moje reakce vůbec nepřekvapila, a jenom se na mě jenom pobaveně usmál. Nakonec ale přece jenom zvedl ruce, jako že se vzdává.
„Dobře když, tak hezky prosíš. Je to tvůj život, Přece jenom člověk by neměl lhát tváří v tvář božímu synovi. Že ano, Shishi Klose.“
„Já nejsem…“ chtěl jsem ho opravit.
„Nemusíš to na mě hrát, chlapče.“
„Kdo sakra jsi?“ vypadlo ze mě.
„Mé jméno je Zenjiro ze Skryté Oblačné, Ale a většina lidí mě zná pod jiným jménem…“ udělal dramatickou pauzu. „Světlonoš.“

Můj udivený výraz se ještě víc protáhl. Světlonoš patřil k největším hrdinům krátké historie vesnice Skryté v Oblacích. Právě on prý zachránil před třinácti lety vesnici před dvouocasým démonem. Před pár lety ale podle všeho na jedné misi zemřel.
„Ty nejsi Světlonoš! Ten je mrtvý,“ odporoval jsem mu.
„Pak nejsi jediný, kdo přežil svou vlastní smrt. I když mě se to podařilo jenom na papíře,“ zasmál se. Ale z jeho pohledu mi bylo jasné, že mi nelže.
„To nechápu. Co se tady sakra děje? Jsi přece hrdina! Proč bys, sakra fingoval svou smrt, anebo se měl nechávat najmout na mou vraždu,“ plácal jsem zmateně.
„Neměl jsem na výběr…“
„Pff,“ odfrkl jsem si znechuceně, „vsadím se, že to říkají všichni zabijáci, když je chytí.“
„Možná ano, ale s kolika z nich vyjednával zadavatel s nožem na krku jeho ženy a dětí?“ zavrčel pro změnu on. Na to jsem mu neskočil.
„Podle záznamů nemáš rodinu,“ zkřížil jsem si ruce na prsou.
„Ty jsem vymazal, ještě než jsem, odešel z vesnice, ale stejně mě našli.“
„Jak?“
„Každý občas udělá chybu,“ pokrčil zabiják rameny. „Můžeš jednu a tu samou věc udělat tisíckrát dobře, ale po tisící prvé to stejně poděláš. Byl jsem neopatrný, a při jedné práci jsem za sebou nechal až příliš stop, podle kterých našli úkryt, ve kterém se schovávala moje rodina,“ mluvil frustrovaně. „Nestihl jsem je varovat, a tak je chytili ti psi…“
„Kteří psi?“
„Kinkaku, a Ginkaku z Oblačné, říká se jim také zlatý a stříbrný,“ pronesl pohrdavě.
„Ale to…“
„Jsou jedni z nejvýše postavených ninjů v oblačné, já vím. Vždycky to byli Raikageho tupé mlátičky, a neoficiální zástupci pro všechnu špinavou práci. Od začátku mi bylo jasné, že ti dva idioti by nebyli schopní něco takového vymyslet, a že je za tím někdo podstatně mocnější a chytřejší.“
„Pro koho pracovali, ti asi neřekli, co?“
„Zas takoví idioti to nejsou. Ale nejspíš to byla zakázka pro Oblačnou,“ pokrčil rameny.
„Takže to byl opravdu Raikage,“ zasyčel jsem vztekle.
„Nepleť si pojmy,“ zarazil mě. „Aye dobře znám, myslí si, že rozhoduje o všem důležitém, ale ve skutečnosti je ten poslední, kterého se někdo v oblačné na něco ptá. Jediné na co se už zmůže, jsou silácké řeči na srazech pěti Kage. Ve skutečnosti vládne rada, a tu už dlouho řídí jeho mladší bratr.
„Akyra-sensei?“ vytřeštil jsem oči. Jestli by mě o někom nenapadlo, že by si mou vraždu objednal tak to byl právě on.
„On byl v oblačné tvůj mistr?“ uchechtl se nukenin. „Tos musel být hodně otravný student.“
„Ten parchant!“ zatnul jsem volnou ruku v pěst.
„Ale s jistotou to říct nemůžu. Tihle šmejdi, byli vždycky ochotní za určitou cenu pracovat pro kohokoliv. Mohl to být taky kterýkoliv radní, nebo jiný významný ninja z vesnice. Určitě to ale byl někdo oblačné, jinak by to nešlo tak jednoduše. Také mi hned došlo, že bude veřejný zájem na tom, aby po atentátu útočník zmizel, a to nadobro. Tak se to totiž v oblačné dělá,“ pohrdání v jeho hlase se pořád prohlubovalo.
„Věděl jsi, že tě zradí, Tak proč jsi do toho šel bez únikového plánu?“
„Jak to že ne?“ udělal rozmáchlé gesto, směrem dovnitř své cely, jako kdyby žil v luxusním pět plus jedna. „Pečlivě jsem útok naplánoval a o každém jeho kroku je informoval. Tak, aby si mysleli, že jim sám vběhnu do pasti. Samozřejmě že na mé únikové cestě nastražili léčku, ale jelikož jsem s tím počítal, poslal jsem jí jenom klon, a sám se vydal na místo, kde drželi mou rodinu. Osvobodil jsem je a schoval do bezpečného úkrytu, který jsem měl pro ně ve vesnici připravený,“
„Proč jsi tam nezůstal taky?“
„Protože to by už bezpečný nebyl,“ zasmál se trpce. „Můj úkol byl jiný. Podařilo se mi dostat z vesnice, ale kolem už to bylo obklíčené hlídkami s mým popisem. Dostat se ven bez povšimnutí nešlo. A pokud by si mě někdo všiml, a zjistil, že jsem sám, šli by zase po mojí rodině. Jediná možnost, jak je ochránit, a zároveň přežít, byla zajistit, aby jim už byli k ničemu… Nechat se chytit Anbu z Listové, kteří měli kousek na západ svoje stanoviště. No tak jsem jim vběhl rovnou do rány a doufal, že mě pošlou sem,“ usmál se na mě vítězoslavně.
„Upřímně, dokážu si představit i lepší plány, než je ten tvůj,“ chladil jsem jeho ego.
„Možná ano, ale přežil jsem a to je důležité, Jednoho dne až přijde můj čas, a ten přijde, budu moc zase bojovat a pomstít se jim… jim všem. Ten den si pamatuji, jak kdyby byl včera, pořád si ho přehrávám, a nic bych neudělal jinak, včetně tvého zabití,“ řekl a čekal na mou reakci, když žádná nepřicházela, nevím proč, zasmál se.
Kinkaku a Ginkaku, Akyra sensei, Oblačná. Takže to byl zase jenom blbej test. Jenom další pokus. Potom mi ale došla mnohem horší věc, které jsem se zdráhal uvěřit, i proto jsem z další otázkou zaváhal.
„Řekl jsi to i ninjům z Listové?“
„Neměl jsem důvod někoho z těch, co mě najali, chránit. A musel jsem Listové dát důvod k tomu, aby mě nechala naživu,“ odpověděl tak, jak jsem se obával.
Cítil jsem vztek, ale ne na zabijáka, ten byl jenom nástroj stejně jako meč, kterým mě bodl, ale na celý svět. Kagami, strýc, dokonce i … otec, ti všichni o tom museli vědět. A nic neudělali, navíc se ještě tváří jako kdyby se nic nestalo.
„Stejně nechápu, jak tě mohli nechat naživu?“ pronesl jsem vztekle.
„Pořád pro ně mám svou cenu. Tam venku, mimo vesnice, je to úplně jiný svět. Kage a feudální pánové se tváří jako, že mu rozumí, ale ve skutečnosti nic nevědí. Já v tom světě úspěšně žil skoro osm let a dokážu se v něm orientovat, vím koho se je potřeba zeptat když potřebujete informace, a vím, kolik která informace stojí, taky vím kde hledat lidi, kteří nechtějí, aby je někdo našel, a díky tomu jsem pro ně cenný. Občas sem někdo přijde, a na něco se zeptá. Když odpovím, dostanu něco na oplátku, jako teplou sprchu, lepší jídlo, nebo míček, na rozptýlení,“ vysvětloval mi „Tak co? Zabiješ mě?“ prohodil, jakoby mu to bylo jedno. Ale věděl jsem, že není. Chce žít aby se mohl pomstít, proto ještě nezešílel, ta myšlenka… ten cíl ho drží naživu. Věří, že jednou bude listová jeho nenávist potřebovat. Možná proto si ho tu otec drží, protože si to myslí taky.
Jeho přímočarost mě pořád zaskakovala. Tak tohle měl být ten slavný Světlonoš? Hrdina Oblačné?
„Ne.“ Odpověděl jsem po chvíli. Už jsem k němu necítil žádnou zášť, spíš mi ho bylo líto.
„Co tvoje rodina? Jak to s ní dopadlo?“
„Moje rodina?“ zeptal se překvapeně.
„Jo.“
Muž se zasmál. „Víš, že jsi první za celou dobu, co mě chytili, koho to zajímá?“
„Věřím,“ koho by taky zajímala rodina nájemného vraha.
„Doufám, že se z toho dostali, ale upřímně, nevím.“ Pokrčil rameny.
„Proč jsi nepožádal místní ninji, aby to zjistili?“
„A poskytli jim ochranu?“ řekl sarkasticky. „Ne děkuji. Všechny vesnice jsou stejné, nedá se jim věřit. Pokud se z toho dostali, jsou svobodní a v bezpečí. Svým způsobem bych je tak svou sobeckou žádostí zradil, a pokud ne…“ zarazil se. „tak to nechci vědět.“
Nic jsem už neřekl, jenom jsem sklopil hlavu a chvíli a snažil se vyrovnat se všemi informacemi. Byl jsem hrozně zmatený, a nevěděl jsem, co si mám vlastně myslet, čehož si Zenjiro všiml.
„Je to ale zkur…ej, svět, ve kterém žijeme, co?“
Neodpověděl jsem, jenom jsem se otočil a šel pomalu chodbou pryč.
„Kdyby sis chtěl zase s někým promluvit, tak se stav. Klidně i mimo návštěvní hodiny,“ ozvalo se ještě naposledy za mnou, než jsem probleskl ke značce připravené mimo věznici.
Objevil jsem se u stromu nedaleko věznice. Zhluboka jsem oddechoval. Bolest, kterou jsem v následku přemístění cítil, byla ničím v porovnání s tím, jak jsem se cítil uvnitř. Potřeboval jsem zmizet někam daleko od všech. Od všech Kage, od všech testů, falešných atentátů, a zrad. Někam kde budu mít klid, budu tam moci přemýšlet, a všechno strávit. Nevím kam, možná do pohraničí, tam mě neznají, nebo dokonce úplně pryč z pěti velkých zemí. Ta myšlenka se mi zalíbila. Ať si tu dělají své pokusy pro změnu na někom jiném!
Pomalu jsem se se sklopenou hlavou šoural směrem k východu z vesnice. A byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem si ani nevšiml, že se přede mnou objevila vysoká postava v černém kimonu s bílými vlasy a červenými bojovými značkami na obličeji.
„Tak co? Našels to, co jsi hledal?“ pronesl otec.

Poznámky: 

Trvalo to déle než jsem si myslel, ale konečně je to hotové. Kdy dopíšu další díl nevím, ale doufám, že do měsíce to bude. Jako obvykle doufám, že vás čtení bavilo, a budu se tešit na vaše hodnocení a komentáře.
Suiton: Mujin Meisai- Maskovací technika druhého Tsuchikage, která ho dělá neviditelným.
Raiju: Mytické stvoření, vlk, jehož tělo tvoří pouze blesky.

5
Průměr: 5 (1 hlas)