Sedm Osamělých - Kapitola 17

Hornaté a kamenité stezky a pláně Země Balvanů se pomalu proměnily v písčitou poušť Země Větru. Tento směr byl zcela logický vzhledem k několika skutečnostem. První byl, že se museli zdržovat v oblasti Pěti Velkých Národů, kde operoval Orochimaru. Tím mohl Raiu do určité míry pokračovat ve své tajné misi, kterou mu udělil Čtvrtý Raikage, i když pro mladíka to nebylo až tak primární. Druhým důvodem bylo, že Orochimaru zde prováděl v poslední době některé ze svých známých aktivit, především vraždu Čtvrtého Kazekageho Rasy, které se aktivně účastnila i Tayuya. To byl zároveň i třetí důvod, protože Tayuya chtěla navštívit místo, kde tento čin provedla v Orochimaruově jméně, aby o něm popřemýšlela. Ačkoliv to Raiua překvapilo vzhledem k její povaze, trochu ho to i potěšilo. A čtvrtým důvodem bylo, že to byl jediný možný směr s ohledem na první a to, že je zde nikdo nehledal, což se o Zemi Země a Jakkaruovi říct nedalo.

Projít hranicemi pro ně nebylo snadné. Obzvláště Nouzu byl nápadný se svým do očí bijícím malováním na obličeji a též Raiu budil pozornost s novou zbrojí. Ta se sice dala snadno vysvětlit jako zbroj patřící samurajovi najatému jako ochránce a Nouzu bez řečí smyl malování z obličeje. Také si pořídili oblečení vhodné do pouště - dlouhá a volná roucha s pokrývkami hlavy. I Raiu se zahalil, ale ponechal si zbroj pod oblečením, pro jistotu.
Nebylo to až tak hrozné, jak čekali. Šli přes oficiální hlídku, která je vyhodnotila jako významnou osobu se samurajskou eskortou. Zkušenější se shodli na možnosti, že se jim pověsil na paty aspoň jeden pár zvídavých očí, protože museli vypadat podezřele. Proto svoji roli hráli dál a pokračovali dál do pouště. Horko bylo velké, ale dalo se snést, a protože vanul slabší vítr, mohli svá roucha mít rozepnutá pro další chlazení.
Cestování pouští bylo dost nudné, protože se kolem nich nenacházelo nic jiného než písek. Sem tam se profil terénu změnil, sem tam míjeli nebo v dálce viděli z písku vystouplý kámen nebo malou skalku, ale jinak to byly jen duny. Nálada uvadala, i když se Jakkaru snažil ji zlepšit jednoduchým hovorem především s Raiuem. Ten tuto snahu uvítal a snažil se odpovídat na všechny chlapcovi otázky.

„Takže ty dokážeš používat Ranton, jo? Kombinací dvou živlů? Jak to s tím kekkei genkai je?“
„Je to trochu komplikované, ale zkusím ti to vysvětlit,“ začal Raiu a zamyslel se, jak má poskládat slova tak, aby ho Jakkaru správně pochopil.
„Základních pět živlů se dá mezi sebou kombinovat. To ale není něco, co dokáže každý. Musíš se s tím narodit, a to jen v případě, když to měl některý nebo oba tví rodiče. Takto se formovaly klany podle toho, zda vlastnily tu či onu vlastnost nebo speciální techniky, hiden.“
„Takže tvůj tatínek nebo maminka měli také Ranton?“ vyzvídal Jakkaru.
Raiu se nadechl: „Matka sice pocházela z klanu, který měl kekkei genkai, ale nikdy ho neukázala, ani nebyla kunoichi. Určitě ale neměli Ranton. Nejspíš pochází od mého otce, ale nikdy jsem ho neviděl to použít. Ranton spíš přeskočil generaci, protože ho měla moje babička. Ta mě naučila tuhle techniku, ale neměl jsem moc času ji trénovat a vypilovat.“
Odpověď Kamenného kluka zaujala a zřejmě uspokojila, za chvilku se však zeptal znovu, „takže můj Kouton je taky kombinací něčeho?“
„Dobrá otázka,“ Raiu opět zvednul oči a přiložil si ruku k bradě, už jeho známý signál k zamyšlení a probírání své mozkové knihovny na jutsu. „Možná. Spíš si myslím, že Kouton je pouze vyšší forma Dotonu. Nemá v sobě žádnou další elementární čakru, pouze je to jiná forma Dotonu, která místo minerálů, které tvoří kameny, používá kovy, které máme v těle i v nepatrném množství k tomu, abys svojí čakrou právě tyto kovy vytvářel. Jsou i jiné, vyšší formy živlů. Například Taiton je vyšší formou Fuutonu. Uživatelé těchto schopností se musí s nimi narodit, nejde je běžným způsobem opakovat, pouze napodobit.“
Jakkaru hltal každé Raiuovo slovo a dychtivě se na něho díval. Tayuya a Nouzu šli opodál mlčky, ale taktéž naslouchali.

„Páni! Takže to je fakt dobrý, jo?!“ zaradoval se Kamenný a na tváři mu tančil široký úsměv. Pak zavřel pusu, ale radost a zvědavost v očích zůstala. „Takže kdybych kombinoval dva živly dohromady, vždycky dostanu jen jeden další?“
„Vlastně ne,“ Raiu se na Jakkarua usmál, „ze záznamů jsem se dočetl toto. Kombinací Suitonu a Dotonu dostaneš Mokuton, který vlastnil jen jediný ninja v historii, a to První Hokage Hashirama Senju. Jeho moc a síla byla s Mokutonem tak velká, že vytvořil systém ninjovských vesnic, který přijaly i další země. I když je tato kombinace díky Prvnímu Hokage vysoce respektovaná a ceněná, není jediná. Existuje další živel kombinující Suiton a Doton. Není moc známý, a někteří ho ani nepovažují za existující, ale jen jako pouhou legendu. Tento živel se nazývá Deiton a je mnohem blíž k tomu, když normálně smícháš kámen a vodu; bláto. Není tak impozantní jako Mokuton, ale je to alternativní kombinace a já věřím, že může být i další. A to platí i pro ostatní živly. Není to až tak prosté, jak se na první pohled zdá.“

Při tomto monologu už i druzí dva zbystřili. Tayuya se od Orochimarua doslechla hodně a četla dost o vzácných kekkei genkai a pokročilých formách živlů, ale o Deitonu nikdy neslyšela, nebo o jiné kombinaci vodní a kamenné čakry. Mokuton byla schopnost, po které Orochimaru doslova prahnul. Taky to byl důvod, kvůli kterému uprchnul z Listové, když na jeho experimenty přišli. Uznávala, že Raiuovo vysvětlení bylo logické a neodporovalo jejím znalostem o čakře.
Věděla, že Raiu byl chytrolín, ba přímo až magor na učení, ale právě teď překonal i její znalosti. Když se nad tím zamyslela, Orochimaru Zvučnou Čtyřku ani moc necvičil, pouze jim dal přístup k informacím v knihovně. Jen Tayuya, a pak někdy Sakon s Ukonem tam chodili nejvíc, zbývající členové se raději zabývali fyzickým tréningem, žraním nebo hraním. Fyzický výcvik dělal Orochimaru dost brutálně, ať už s nimi bojoval sám, nebo některý z jeho důstojníků-pohůnků, nebo je postavili před některé z jeho mnohých experimentů. Bylo to kruté, ale zase se hodně naučila, když musela bojovat o život.

„A je ještě složitější, když dáš dohromady kombinaci tří živlů, kekkei touta,“ za chvilku dodal Raiu jako mimochodem, no okamžitě to probudilo pozornost všech ostatních. Jakkaruův pohled na něm doslova visel a Tayuya s Nouzuem měli taktéž napnuté uši. „Kekkei Touta je ještě vzácnější než kekkei genkai. Podle informací nás v Oblačné je těchto kombinací jen poskrovnu. Například u vás v Kamenné máte jen dvě kekkei touta, přičemž jedno z nich má Třetí Tsuchikage, stejně jako jeho předchůdce a mentor, Druhý Tsuchikage. Teď žijí pouze dva ninjové v Kamenné, kteří dokáží zkombinovat tři živly do jednoho.“
Mladíčkovi z Kamenné doslova spadla brada:„Fíííha! Tsuchikage-sama je fakt třída!“
Raiu přikývnul, přičemž z něho nevyzařovalo takové nadšení. Za zprávami o Tsuchikageho Jintonu bylo vidět počet obětí tohoto mocného živlu. To mu ale říkat nemusel, Jakkaru byl ještě mladý a mohl by cítit provinění za smrt mnoha Oblačných ninjů.

„Jsme tu,“ přerušila je Tayuya a zastavila se. Ostatní učinili totéž a dívali se jejím směrem. Nad písečnou plání se začaly tyčit hnědé skály. Tayuya se na skály dívala s myšlenkami v minulosti. Ostatní jen vyčkávali, až bude dívka chtít pokračovat. Čekali zhruba minutu, když se Tayuya beze slova rozešla směrem přímo tam.
Došli ke skalám, které se tyčily nad poušti maximálně dvacet metrů, ale na plochu zabíraly několik kilometrů čtverečných. Zrzka přeskakovala skalní převisy z útesu na útes, následována třemi mladíky, vedenými dívkou hlouběji do skal. Tayuya se konečně zastavila na rovné skále, ve které byla jáma hluboká několik metrů. Dívka se dívala dolů, a když se k ní připojili ostatní, a také nahlédly do kaverny, uviděli na zemi lehce tmavší skvrnu. Tayuya se na ni dívala zamyšleně, nijak si nevšímajíc ostatních.
„Tady jste to udělali?" zeptal se Raiu a s malinko znepokojeným výrazem se na ni podíval. Tayuya přikývla: „Ano. Orochimaru tu zabil Kazekageho, zatímco nás pět oddělalo jeho ochranku.“ Říkala to klidným hlasem, ale bylo v něm slyšet náznaky něčeho dalšího. Něčeho, co Raiu nedokázal přesně určit. Možná soucit? Výčitky? Nebo něco jiného?
„Fajn. Až se vynadíváš, můžeme zase vyrazit,“ řekl Nouzu, otočil se na patě a šel k nejbližšímu stinnému místu, kde by si mohl sednout a odpočívat: „Je tu děsný vedro.“
„Přenocujeme tu,“ řekla nekompromisně Tayuya a všechny, včetně Nouzua, to zarazilo.
Jakkaru se zatvářil polekaně, když zblednul: „P-počkej... Ty chceš spát tady, kde... kde zemřel-...“
„Žádní duchové nejsou!“ okřikla ho Tayuya. Chlapec se polekaně stáhl a až vyděšeně na ni hleděl. Tayuya na něho nebyla příjemná už od začátku, teď to ale bylo ještě horší. Nouzu se dál nijak nevyjádřil, jen se otočil a vyskočil na jeden z nejvyšších vrchů v blízkosti. Raiu na Tayuyu hleděl teď už zamyšleně. Dívčina reakce byla dost podobná jakékoliv její předchozí, když se rozčílila. Stejně tak i její argumentace odpovídala její racionální stránce povahy. A přesto měl Raiu silný dojem, že to teď Tayuya nemyslela až tak zle. Dokonce, že to ani nebylo mířeno přímo na Jakkarua.

Tak se skupina utábořila. Nouzu se na chvíli ztratil, což Raiua celkem zneklidnilo, ale zhruba po hodině se vrátil s přes záda přehozeným tlumokem, ve kterém měly být nasbírané pasti, které zde, dle jeho slov, nastražili ninjové s Písečné. I když na to nechtěli pamatovat, pořád se jednalo o místo, kde zemřel jejich Kazekage. Tayuya se s nikým nebavila a preferovala samotu. Nouzu se po své obhlídce a odjišťování pastí uvelebil v kaverně a zřejmě si dal dvacet. Zbývající dva chlapci se rozhodli využít volného času a přesunuli se o kus dál k úrovni pouště, ale stále zůstávali na kamenném podloží.

„Dobře, Jakkaru,“ začal zvesela Raiu, teď už bez vrchní části zbroje, kterou nechal v kaverně, takže z ní měl pouze kalhoty a boty. Přes horní část těla měl oblečené své žluté triko s černým vrchem. „Teď máme čas a prostor začít se věnovat výcviku tvého Koutonu.“
Jakkaru radostně přikývnul, jakoby úplně zapomněl na Tayuyina ostrá slova.
Raiu si založil ruce na prsou a postavil se před Kamenného: „Protože se jedná o vyšší formu Dotonu, nebo kombinaci s dalším živlem, Kouton má pravděpodobně velmi podobné pečetě jako Doton. Jenom do toho budeš muset vložit svoji zvláštní čakru, abys nahradil zeminu a minerály kovem. To bude zřejmě ta nejtěžší část.“
Vzrostlý mladý chlapec znovu přikývnul a Oblačný rozvázal ruce, které měl připravené ve vzduchu.
„Například technika Doryuuheki, kterou jsem tě už učil, má pečetě Drak, Pták, Tygr, Zajíc, Prase a Pes.“ Názorně je i předvedl, ale nic se nestalo, protože do toho nevložil žádnou čakru. „Naším úkolem bude upravit tuto kombinací pečetí tak, aby nám vyrostla kovová zeď na rozdíl od kamenné. S tím budeme pak moct pracovat dál na vymýšlení dalších technik Koutonu.“
„Jo! Pojďme na to!“ Jakkaru vyhrknul, zatnul pěsti a s odhodlaným výrazem se postavil do bojové polohy.
Raiu se usmál a přikývnul: „Jasně. Takže nejdříve udělej klasické Doryuuheki. Stačí jen pár centimetrů vysoké, nepotřebujeme celou zeď.“
Jakkaru přikývnul, nahromadil čakru, udělal dané pečetě, zvolal název techniky a po přiložení dlaní k zemi vyjela ani ne půl metru vysoká kamenná zídka.
„Dobře,“ Ikazuchi přikývnul, když se díval na nově vytvořenou bariéru, „teď, zkus přidat na konec pečeť Hada. Sice je to pramalá šance, ale nějak začít musíme.“
Mladík udělal, jak mu Raiu poradil, ale po přiložení dlaní vyrostlá stěna měla jen jinou strukturu, spíše vypadala jako jednolitá skála, než že by byla složená z kamenů připevněných k sobě dalšími minerály. Zklamání v Jakkaruových očích bylo patrné a Raiu zlehka zúžil oči soustředěním: „Hmm, zkusme tam přidat Hada na začátek.“

Následující dvě hodiny oba zkoušeli nejrůznější kombinace a úpravy pečetí pro Doryuuheki s nejrůznějšími výsledky. Buď se jim podařilo udělat normální stěnu beze změn, nebo s malými odchylkami ve složení či tvaru, v horším a mnohem častějším případě sice zídka vyrostla, ale hned se začala drolit, lámat, prostě vůbec nebyla stabilní. Anebo se nestalo vůbec nic, nic co by připomínalo zeď ze železa.
Raiu udělal plnohodnotnou zeď, v jejímž stínu teď oba mladíci seděli, odpočívali a potili se. Jakkaru byl již unavený z vyčerpání své čakry a na Raiuovu radu si dal pauzu a stále oddechoval. Raiu seděl vedle něho a díval se na kamenné formace, které na kamenném podloží vytvářeli, a přemýšlel.

„Co dělám špatně?“ ptal se Jakkaru sklesle, když mu pohled sjel na jeho kamenné výtvory.
Raiu k němu otočil hlavu a konejšivě se usmál, „není to tvoje chyba. Problémem je, že se snažíme objevit něco, o čem nic nevíme. Je možné, že je potřeba zcela jiná kombinace pečetí, nebo dokonce i speciální pro tvůj klan. Vlastně se snažíme znovuobjevit to, co už bylo objeveno, aniž bychom vůbec věděli, kde začít.“ To už se zeširoka šklebil, což se rozšířilo i na Jakkaruovu tvář. Ještě se oba tlemili, pak se Raiu znovu podíval na jejich cvičiště.
„Je možné, že nám to zabere i měsíc nebo i déle. Ale určitě na to přijdeme,“ Raiu na Jakkarua mrknul a chlapec se uklidněně usmál na oplátku. „To ti zaručuji.“
„Já ti věřím, Raiu.“
Oba se odmlčeli a jen v tichosti odpočívali ve stínu před odpoledním sluncem spalujícím poušť. Po pár minutách Raiu znovu promluvil, „jak přesně aktivuješ své Koutetsu no Yoroi?“

Hnědovlásek se zamyslel, přičemž si přiložil ukazováček na spodní ret: „Ani nevím. Prostě... na to pomyslím a ono se to stane. Nemusím nic udělat.“
Raiu přivřel oči a přemýšlel. Jak vlastně Jakkaruův Kouton fungoval? Má vůbec živelnou podstatu? Nebo je to pouze pokrevní vlastnost umožňující manipulaci kovů v těle jedince, jako je Shikotsumyaku klanu Kaguya, a tudíž to, o co se snažili, bylo zcela zbytečné?
„Používáš přitom nějakou čakru?“
Ta otázka Kamenného vyvedla z míry: „Čakru používáš během každého použití ninjutsu, ne? I při taijutsu.“
„Ne, ne. To nemyslím,“ zakroutil Raiu hlavou, „ptám se, jestli cítíš v sobě, jak se čakra pohybuje tvým tělem. Jestli se mění, nebo tak.“
Jakkaru se znovu zamyslel, jak se snažil vybavit své pocity, když se jeho kůže měnila v ocelovou. „No... Jo. Cítím přitom, jak se čakra žene ke kůži, do rukou, nohou, do hrudi. Zaplaví mě a promění mi kůži v ocel.“
Raiu přikývnul s lehkým zaujetím: „A je to jiný, než když máš použít nějaký Doton? Je ta čakra 'jiná', než když použiješ třeba Kawarimi nebo Henge no Jutsu?“
„Hmm... Tak je dost podobná spíše Dotonu,“ odpověděl Jakkaru.

Raiu se usmál, znovu přikývnul a vstal. Jakkaru na něho překvapeně hleděl, neuvědomujíc si, že Raiu zřejmě na něco přišel.
„Tak to tak uděláme,“ prohlásil Raiu, otočil se k Jakkaruovi a mrknul na něho. Chlapec se rozzářil, ačkoliv nevěděl, o čem Oblačný vlastně mluví, ale pouhá síla jeho slov mu k tomu stačila.
„Potřebujeme, abys dokázal vyvolat tento konkrétní typ čakry svojí vůlí, ne jen podvědomě. Tím potřebujeme začít. Zkoušej všechny pečetě a porovnávej, která z nich bude nejblíže k tomu pocitu. Tu pak bude třeba upravit tak, abys dosáhnul kýženého výsledku, a odtud budeme experimentovat s konkrétními technikami.“
Raiu se podíval na Jakkarua a s úsměvem se ho zeptal, „chceš pokračovat v pokusech, nebo toho bylo pro dnešek už dost?“
Jakkaru na něho chvíli jen hleděl, pak začal horečně kývat hlavou a s ohněm v očích prudce vstal: „No rozhodně trénovat! Chci být hodně silný! Jako Tsuchikage-sama!“

* * * * *

Nad pouští se už pomalu schylovalo k večeru. Slunce zapadalo a zbarvovalo nebe žlutě a horizont do červena. Také teplota začala klesat rychleji, než by se dalo čekat v tak teplém prostředí. Jakkaru už spokojeně spal v kaverně. Jeho tréning spočívající v kumulování čakry a zkoušení nejrůznějších ručních pečetí a následné pokusy o vytvoření kovové zdi ho totálně vyčerpaly. Nouzu se zase vydal na obchůzku. Proč, nebylo zcela jasné, ale zřejmě byl prostě rád sám. Zatím je nenechal ve štychu, tak to Raiu nechával být. Nebylo to ani tak, že by měl jakékoliv právo mu říkat, co může, či nemůže dělat.
Tayuya seděla na skále nad otvorem kaverny, nohy přehozené přes okraj, takže jí volně visely dolů a dívala se do díry. V podobném stavu byla celý den. Raiu k ní pomalu opatrně zezadu přišel, aby v ní nespustil automatické obranné instinkty. Ani se nehnula. Pomalu si k ní přisedl, dívajíc se ustaraně na její obličej z profilu. Ani na to nijak nereagovala. Její pohled byl ztracený někde v dálce její mysli, i když si Raiu ověřil, že očima mířila zhruba do míst tmavé, dávno zaschlé krvavé skvrny.

„Jak se cítíš?“ odhodlal se po chvilce Raiu, i když té věty okamžitě litoval. Tayuya byla hrdá holka dost od rány a hned ho napadlo, že ho v lepším případě sjede urážkami, v horším mu dá ránu. K jeho překvapení se nestalo ani jedno. Tayuya se až za chvilku nadechla k odpovědi.
„Jsem v pořádku.“
„Skutečně?“
„Jo!“ zvýšila Tayuya hlas po chlapcově nedůvěřivé otázce. Raiu sebou otřásl a stáhnul se zděšeně od ní, rusovláska ale nic dalšího neudělala, pouze otočila hlavu zpátky před sebe. Raiu se trochu uklidnil, také se narovnal a nepřestával se na Tayuyu dívat. Pak pohled stočil k díře.
„Myslíš na to, co jste tu udělali?“ Nebyla to ani tak otázka, protože to bylo nad slunce jasné.
Přesto Tayuyina odpověď vůbec nebyla pro ni snadná říct. „Ano,“ řekla překvapivě těžce. Její život kunoichi byl hlavně o tom necítit žádnou lítost ani slitování, a přesto říct jedno jediné slovo o tomto incidentu pro ni bylo obtížné.
„Je ti líto, že jste zabili Kazekageho?“
„Zabil ho Orochimaru, ne já,“ opravila Raiua opět zvýšeným hlasem, ne tak podrážděným jako před chvilkou: „Ale ne, nelituju toho. Co jsem slyšela, Čtvrtý Kazekage nebyl moc dobrý člověk. Lidi ho moc rádi neměli, i když měl chránit vesnici před Shukakuem. Ne, to není problém.“

„Lituju toho, že jsem takhle slepě Orochimaruovi věřila, a sloužila mu. Za to všechno, co se mnou prováděl ve vězení, co se se mnou dělo, když mě cvičil on a jeho další nohsledi, za tu ukrutnou bolest, když mi dal svoji Prokletou pečeť, za to všechno jsem ho sice nenáviděla, ale také jsem mu byla vděčná!“ Tayuya zvedla hlavu, a teď se dívala k dalekému obzoru. Raiu nic neřekl, za což byla Tayuya ráda. Byl to dobrý posluchač.
„Byla jsem mu vděčná, i když jsem ho nenáviděla. Bez něho bych asi umřela hlady, nebo se stala zlodějkou pro nějakého podřadného zločince. On mě z toho dostal, jenom aby mě hodil do ještě horší mizérie. Musela jsem bojovat o vlastní život. A on mě pak udělal silnou. A já cítila potřebu mu to splácet bez ohledu na to, co se mnou bude, co mě to bude stát. A Orochimaruovi, tomu to bylo jedno. Neviděla jsem, jak mě i ostatní jen využívali pro svoje sobecké cíle. Necítila jsem se jako člověk, jenom jako nástroj. Jeho nástroj. Svoji nenávist jsem proto přesunula z něho na ostatní, na celý svět. Jenom abych nemusela nenávidět jeho. To byla pro mě prakticky nemyslitelná možnost, i když tomu tak skutečně bylo. Ne.“ Tayuya zakroutila hlavou vzdorovitě, a opět upřela pohled k obzoru. „Odteď budu paní svého osudu. Teď budu já rozhodovat, kam má cesta povede, nebudu nikoho slepě následovat. Už ne.“

Přesunula ruce dozadu, aby se mohla opřít, když levou rukou šáhla na něco chladnějšího, než byl kámen. Podívala se a byla to Raiuova ruka. Její prsty se dotýkaly jeho a oba si vyměnili pohledy. Ona se dívala do jeho černých, hlubokých očí a přemýšlela, kdo vlastně Raiu Ikazuchi byl. Po Orochimaruovi, když ji kdysi dávno našel, byl Raiu skutečně první člověk, který se k ní choval hezky jako k člověku. Byl však z klanu plně loajálnímu Skryté Oblačné Vesnici a Zemi Blesku a ona byla spolupracovnicí největšího zločince této doby, takže bylo jasné, že ji využíval pro její znalosti, aby tím pomohl své rodné zemi a vesnici. Jenomže... i když o tom někdy hovořili, jeho zajímalo ne ani tak to, co ona věděla o Orchimaruovi. On se ptal o ní. Teď tu seděl a poslouchal jejím starostem a strastem a netvářil se, že by to dělal jen tak. V těch očích byl zájem a otevřenost. Jeho úsměv... nebyl falešný. Proč? Co za tím tedy bylo, když ne získávání informací? Proč vlastně s ní takhle cestoval?
On se naopak díval do jejích hnědých, tvrdých očí. Už jenom z toho se mu rozbušilo srdce. Ve výrazu obličeje nedal nic znát, pouze, že jeho bledá tvář začala nabírat více narudlou barvu, kterou však zamaskoval svit zapadajícího slunce. Trápilo ho, že Tayuya byla nezávislá a tvrdohlavá žena, která nechtěla mít nic společného se systémem ninja vesnic. Chtěl být s ní, ale zároveň nechtěl zrazovat svoji vesnici. Nad touto otázkou dumal prakticky každý den. Byl to jeden ze tří důvodů, proč teď chodil po světě. Proto mu muselo stačit se na ni jen dívat. Teď ale, když ji poslouchal a díval se jí do očí, viděl v nich něco dalšího. Ne silnou ženu s drzým jazykem, ale nejistou holku, která nevěděla, kdo je a co vlastně chce. Ačkoliv se zdálo, že teď se pro ni všechno změní, protože si mnohé uvědomila. On mohl pouze doufat, že v její budoucnosti bude i on. Rozhodl se, že proto udělá všechno.

Oba teenageři se na sebe dívali pár dalších vteřin ozařování oranžovo-červeným světlem zapadajícího slunce, než nastejno otočili hlavy a dívali se na obzor. Panovalo mezi nimi dlouhé a trapné ticho. Raiu stočil pohled zpátky k Tayuye, přesněji k jejímu stehnu.
„Umíš s ní hrát i normálně?“ přerušil Ikauchi ticho a Tayuya se podívala ke své flétně. Otočila své oči k černovláskovi a zachmuřila se.
„Jasně že umím, troubo! Jak myslíš, že bych s ní pak dokázala bojovat!?“
Raiu zachoval klid i pod vlnou jejích slov a lehce se usmál: „Mohla bys něco zahrát?“
Tayuyu návrh ohromil, vytřeštila na Raiua oči a pootevřela ústa.
„Co?“
„Chtěl bych si tě poslechnout bez toho, abych musel přitom uhýbat tvým Doki, nebo být v nějakém genjutsu.“
Tayuya opět žasla. Raiuova přímost a upřímnost byla neuvěřitelná. Nicméně se podívala na svoji flétnu, vzala ji do rukou a chvíli ji obtěžkávala. Pomalu si ji přiložila k ústům, zavřela oči, nadechla se a pustila se do hraní.
Melodie flétny se začala linout skalním terénem, odrážet se od stěn až do pouště. Raiu a chlapci v kaverně slyšeli tóny zcela čistě. Tedy Jakkaru stále spal, byl až moc unavený a vůbec byl velký spáč. Nouzu otevřel jedno oko a rozespale ho stočil ke Zvučné. Ta se soustředila jen na svůj dech a tóny skladby, kterou se naučila. Raiu ji sledoval a poslouchal její hru. Takže v ní bylo něco dobrého. Není to jen vražedkyně. Jinak by nemohla tak krásně hrát. Za chvíli zrzavá dívka skončila a podívala se na Raiuův usměvavý obličej. Pak pohlédla na skoro už mizející slunce a taky se mírně usmála.

* * * * *

Druhý den skupina opět vyrazila ve svém přestrojení. Nálada byla lepší než včera, hlavně Tayuya nekroutila očima nad Jakkaruem, který se buď ptal na všechno možný, nebo zkoušel různé pečetě. Mohlo být po poledni, když Nouzu skočil před skupinu, zakryl si oči před sluncem a zahleděl se do dálky. Ostatní se zastavili a Raiu se zeptal: „Něco vidíš?“
„Ano,“ odpověděl Travnatý a prstem ukázal k obzoru, „vidím velkou karavanu před námi.“ Ostatní se zahleděli, ale nic neviděli. Vyměnili si pohledy a vydali se směrem, který určil Nouzu. Po pár minutách karavanu uviděli také. Trvalo jim zhruba půl hodiny, než k ní sami dorazili.
Jednalo se o prostou, ale početnou karavanu obchodníků putujících pouští. Vozy byly taženy velbloudy i koňmi, měla svoji vlastní ochranku ninjů, kteří o čtveřici už delší dobu věděli, což bylo pochopitelné a vzájemné. Tayuya šla vepředu, hned za ní byl Raiu jako její stráž a Nouzu s Jakkaruem kráčeli na konci. Z jednoho vozu se objevil postarší vousatý mužík s šedivějícími hnědými vlasy. Na voze s ním seděl mladík, starší o pár let než Raiu a Tayuya, s dlouhými ježatými blond vlasy a tmavě vínovýma očima za čtvercovými brýlemi. Oba měli na sobě stejné prosté pouštní róby.

„Zdravíme vás, cestovatelé!“ zvolal stařík a udělal několik rychlých kroků ke skupině. Tayuya učinila totéž s Raiuem v závěsu.
„Také vás zdravím,“ odvětila dívka.
„Co tu takhle děláte uprostřed pouště?“ tázal se starší muž, načež mu Tayuya ihned odpověděla.
„Máme namířeno na jih, k moři.“
„To my také. Nechcete se přidat k nám? Alespoň nebude hrozit, že vás někdo přepadne, i když jak vidím, svého ochránce už máte,“ chlapík se zašklebil. Tayuya hodila pohled po Raiuovi, pak se podívala po zbývajících dvou, kteří neznatelně přikývli.
„Jste velmi šlechetný, pane.“
„Prosím, říkejte mi Ikehara,“ představil se a otočil zpátky ke svému vozu společně se čtveřicí a ukázal na mladíka na voze, „toto je Enza, můj obchodní asistent. Bez něho bych si už tak hravě neporadil.“
„Ale prosím vás, Ikehara-sama,“ odvětil Enza a mávnul ledabyle rukou. Čtveřice naskákala nahoru a přidala se ke karavaně.