Žánr

Pětapadesátý díl – Druhá strana mince

Vůdce neprojevil známku překvapení, když mu Sasori oznámil, že Orochimarovo tělo nenašli. Rád by řekl, že ho docela určitě zabili, ale… věděl, že by si jen nalhával, co chtěl slyšet. Dodal ještě, že měl Orochimaru velice zajímavé eso v rukávu. Pro všechny to byla novinka. Pro všechny kromě dokonalého Uchihy, který jim bez mrknutí oka poskytl jednak jméno techniky a jednak jméno jejího vynálezce, což bylo napůl užitečné a napůl k vzteku, protože to byl celý Uchiha. K vzteku užitečný.

Kapitola XXI. – Kori (část první)

Znovu přišel podzim. Záplava stromů v lese Ikagawashi se pozvolna měnila ze zelené na žlutou, oranžovou až téměř rudou. Pro dívky to vždy byla pastva pro oči, když sedávaly na stromech na oblíbené mýtince.
Teď nicméně Wiera seděla na jednom z kamenů u horského jezera a studovala ze spisů, které pořídila v údolí ve vsi, popisy a využití léčivých bylin. Její levhartí partnerka se se svým klonem cvičila v běhu po hladině.

Čtyřiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 2

Vylodili jsme se na důsledkem inverze poněkud kluzkém molu, dosud si uchovávajícím svěží vůni dřeva, vedoucím štrůdl ohromených cestujících na dlážděnou cestu, bohatě lemovanou vybranými roztodivnými rostlinami, jímž se dařilo právě v takovémto vlhkém prostředí. Ačkoli na ovzduší na hoře Myoboku či v Zemi páry to zdaleka nemělo.

„No tak, vážne sa nechcete naučiť moju novú sliediacu techniku?“ naliehal Jiraiya na chlapcov v bazéne. „Je na to teraz ideálny čas i miesto.“
„Rozhodne nie,“ opäť rezolútne odmietol Hatake Sakumo, „moje stopovacie a prieskumné schopnosti ťa už takto ďaleko presahujú, vôbec nemám potrebu učiť sa takú stupídnosť.“
„Moje schopnosti ťa všetky ďaleko presahujú,“ konštatoval ledabolo Orochimaru, keď Jiraiya obrátil pohľad na neho.
„Hiruzen sensei prejavil o moju techniku záujem,“ bránil sa Jiraiya urazeným tónom.

Válka byla v plném proudu. Zachvátilo to celý Shinobi kontinent, v akci bylo přes několik desítek tisíc shinobi. Nejčastěji se válčilo na západní hranici Země Blesku, poblíž Země Mrazu. Příčinou bylo zastavení plánu Akatsuki, kteří chtěli uskutečnit svůj plán a uvrhnout celý svět ve velké Genjutsu, kde každý dosáhl svého snu. Byť se to zdálo jako dobrý cíl, metody k uskutečnění až tak dobré nebyly. A svoboda pod nátlakem není svobodou. Ze všech možných Shinobi, nikdo nevěděl, co je ještě čeká, jaké jsou možnosti nepřítele.

Táto legenda je pomerne mladá. Je stará len dve generácie.
Ako sa začínajú mnohé rozprávky - kde bolo, tam bolo, žili raz v jednej ďalekej dedine menom Konoha dve deti. Sakura a Sasuke.
Zatiaľ čo Sakura bola z nie až tak známeho, či významného klanu Haruno, Sasuke bol z jedného z tých najuznávanejších klanov Konohy - Uchiha.
Uchihovci mali v dedine veľkú moc.
Založili policajné oddelenie, ich synovia boli členmi zvláštnych jednotiek ANBU.
Zrejme preto si ich ľudia tak veľmi vážili a vzhliadali k nim.
Cítili sa po ich boku v dedine v bezpečí.

Uběhlo pár dní od útoku na Listovou, která se z oné události pořád vzpamatovávala. Jelikož místo vesnice stál obrovský kráter, museli všichni přiložit ruku k dílu a museli začít od píky. Naštěstí, Narutova dobrodružství a velký vliv způsobil, že se sešlo několik dalších lidí z různých koutů světa, aby pomohli. Samotný Naruto nebyl opět přítomen, vydal se k Zemi Blesku, aby našel Osmiocasého Jinchuurikio, opět kvůli tréninku.

Stihl uběhnout téměř rok, kdy si prostě zvykal. Na své tělo, na novou rutinu, na organizaci, ke které teď patřil se vším všudy, na své špehy, které využíval jen dost na to, aby je nikdo nepodezíral. Na mise chodil někdy sám, někdy s Kakuzem, někdy s Deidarou. Dny, které byl uvnitř, strávil ve své dílně. Bez jídla, beze spánku, bez společnosti a čerstvého vzduchu. U některých loutek zcela pominul estetiku ve prospěch jejich vražednosti a zákeřnosti, a jen nad sebou přitom trochu znechuceně krčil nos. 

Kdysi překrásná a velkolepá Konoha teď ležela v troskách. Samotné centrum vesnice hyzdil velký kráter. Sakura se vyhrabala z trosek a vykašlala trochu toho prachu, co se jí dostal do dýchacích cest. Šokovaně se rozhlédla kolem, pořád nemohla uvěřit tomu, co se stalo.
„Tohle nemůže být…“ nedořekla větu, slzy se jí draly z očí. Věděla, že pokud jim může někdo pomoct, tak to byla jediná osoba.
„Naruto! Prosím, vrať se. Pospěš si!“ Sakura věděla, že pouze její, místy natvrdlý spolužák, dokáže pomoct v jejich krizi.

Kapitola XX. – Narozeniny

„Vážení,“ začala jednoho letního dne Ammanti, „jak jistě víte, táta a máma budou mít za pár týdnů narozeniny.“
„No a? Ty mají přece každý rok.“ Ari pokrčil rameny, načež si od veškerého osazenstva vysloužil dost nevraživý pohled. Kdyby Wiera nebo Ammanti neseděly naproti němu, už by mu vsolily pár pohlavků.
„Ano, Ari, sice mají narozeniny každý rok, ostatně jako všichni, ale kulaté padesáté narozeniny jsou jen jednou za život.“

Tayuya stála jako socha s pohledem fixovaným na mladou holku sedící na bobku u zdi domu a třásla se vzrůstajícími emocemi. Když se na děvče dívala, úplně přes ni viděla sebe samu, když jí bylo sedm předtím, než ji našel Orochimaru, zuboženou, špinavou a vyčerpanou. Ta dívka byla vyšší, takže zřejmě i starší, mohlo jí být zhruba devět, ale seděla tam úplně stejně jako tehdy ona. V Tayuye to vyvolalo pocity a vzpomínky, na které už dávno zapomněla. Teď se ale začaly drát na povrch.

Sakura je stále mimo několik hodin, než se začne pomalu probouzet, ale vše vidí rozmazaně.

Seděla jsem v krásné restauraci u stolu pro dva. Všude kolem mě svítily svíčky, které se jakoby vznášely ve vzduchu a tančily do rytmu v pozadí hrající příjemné melodie klavíru.
“Ona žije!” ozval se vzrušený hlas někde v dálce. “A co chlapec?!...”
“Promiň, že jdu pozdě,” ozval se za mnou milý a hřejivý hlas. Měla jsem nekonečnou radost, že ho slyším.
“To nevadí,” otočila jsem se k Narutovi a zkameněla hrůzou. Stál tam s dírou v hrudníku a z úst mu tekla krev, ale vůbec si jí nevšímal. Jako kdyby o ní nevěděl.

"Dobře. Tak ti pak zavolám, ale nelekni se, když by to bylo kolem půlnoci." A s tím vystoupí a vleze do nemocnice a jde rovnou na sesternu. "Tak co se děje, že mi volal primář, když mám mít dovolenou."

"Můžeš se kouknout. Já se přizpůsobím. Ted jde o to, aby si záda moc nenamáhal. Pak večer nám tu vezmu i večeři, aby si je nenamáhal." A pak zvedne hlavu a chvíli zase na něj kouká, než se nadzvedne a jemně ho znovu políbí. Pak se stáhne dolů a opře se opět o něj.

"Hokage, promiňte mi moji troufalost, ale obávám se, že je toto rozhodnutí zcela nezbytné. Pokud nám nedáte souhlas, ohrozíte samotné pilíře demokracie, na nichž tato vesnice stojí!" Katasuke Naruta prosebně pozoroval zpoza širokého stolu Hokageho, tradičně zavaleného papíry. Po boku mu laxně postával Amado.

"Ne, nic, jen nevadilo by ti, když bych se tě pak na pokoji na něco zeptala?" Šeptne, když i dopije to, co má a pak se zvedne a přejde k němu a vezme za ruku a začne ho táhnout ven bez jakéhokoliv slova.

"Ale copak?" Podívá se na ni, když si všimne, jak se jí najednou tváře zalily červenou barvou, která jí padne k vlasům.