Nic zvláštního

Zničehonic se příliš bál. Nemohl udělat další krok. Nemohl, nechtěl, nesměl. Z kuchyně na chodbu proudilo teplé oranžové světlo. Zhluboka se nadechl. Proč se tak třásl?

„O čem si s mámou pořád povídáte? Vždycky přestanete, když přijdu.“

Hlasy. Jeden mužský a jeden dětský. „Opravdu,“ řekl ten muž. Sasukemu se zastavilo srdce. To nemohla být pravda. A proč by nemohla? „Snažím se od ní pochytit nějaké rady, je to dobrá kuchařka.“

Následoval povzdech. Velice procítěný, klasický dívčí povzdech, u kterého si mohl bezpečně domyslet i vydatně protočené panenky.

„Ty kecáš!“ řekla ta holka s neochvějnou jistotou.

„Kecám,“ přiznal ten mužský hlas, a Sasuke se znovu roztřásl. „Ale neříkej jí to. Snažím se jí vnutit své rady. Je to mizerná kuchařka.“

Pak se ta holka zahihňala a Sasukeho najednou začaly pálit v očích slzy. Neměl pro to vysvětlení. Vždyť se nedělo vůbec nic divného nebo neobvyklého. Zkrátka se tam v kuchyni na stoličce houpala jeho dcera a o pult se opíral jeho bratr. Proč se Sasuke třásl jako osika, proč dýchal, jako by se měl každou chvíli vrhnout smrti vstříc?

„A navíc ještě zakecáváš. Jsi horší než táta.“

Itachi se tichounce zasmál. Sarada netušila, jak často slyšela zvuk, za který by Sasuke platil zlatem. A mimo Sasukeho i drtivá většina ženského osazenstva vesnice. „Učil se od těch nejlepších.“ Byl v tom úsměv, byl v tom smutek, byla v tom omluva. Promiň, Sasuke. Někdy příště.

Chvilku bylo ticho. Pak ten dívčí hlas poklesl a Sasuke v něm rozpoznal náznak pláče. „Jsou to čtyři měsíce. Ani slovo. Ani dopis. Vůbec se mu nestýská. Vůbec mě…“ Prudce se nadechla, jak se snažila potlačit slzy.

Zašustění. Itachi si nejspíš obešel kuchyňský ostrůvek, aby si k Saradě mohl přisednout blíž. „Není nic na světě, co by miloval víc než tebe.“

„Nikdy by mi nic takového neřekl,“ odsekla Sarada vztekle, rozčilené slzy už skoro polknuté.

Itachi zaváhal. „To… protože neví jak.“

„Jak to že ne?! Máma nemá problém!“

Sasuke naklonil hlavu na stranu. Ano, Saradina matka neměla problém. Jenže nějak… se mu ta tvář rozmazala, když se snažil na ni pomyslet. Sasuke nahlédl přes roh. Spatřil dívku v červených šatech a muže ve volném černém oblečení – na zádech znak Uchihů. Oba měli na zádech znak Uchihů. Proč se mu zase zrychlil dech? Vždyť to vídal odmala všude okolo. Možná byl jen vyčerpaný po své misi? Naruto se s ním dvakrát nemazlil a dával mu ty nejtěžší úkoly. A Sasuke by ho zabil, kdyby se Naruto pokusil mu dát něco lehčího. Ale i tak si to na něm vybíralo daň. A na jeho dceři ještě větší.

„Všichni lidé jsou ovlivnění těmi, se kterými vyrůstali. Tvoje maminka má velice otevřené a přátelské rodiče, viď?“ usmál se Itachi.

„Někdy až moc,“ zaškaredila se dívenka a protočila panenky. „Děda mě pokaždé málem umačká! A druhý děda se tak… no, občas se usměje,“ připustila.

„Přesně tak,“ přitakal černovlasý shinobi trpělivě. „Tvůj táta pochází z rodiny, kde… se láska nedávala moc najevo.“ Itachi moc dobře věděl, že ho Sasuke slyší.

„Ah?“ Saradě se mezi očima objevila starostlivá vráska. Itachi ji palcem uhladil.

„Dědeček tvého tátu nikdy neobjal, nikdy ho nepochválil. Ani teď to ještě pořádně neumí. Vždycky ho miloval, ale nikdy mu to nedal najevo. Nevěděl jak. A jak vidíš, ani věk mu k moudrosti nedopomohl. Pořád neví.”

„Takže táta to teď taky neví,“ zamyslela se Sarada, v očích vážný výraz. „Ale to je nesmysl!“ vykřikla najednou. Itachi se odtáhl, překvapeně se na neteř podíval. Na vzdor od takového mláděte nebyl zvyklý. Sasuke mu v tomhle věku vždycky všechno věřil. Když šlo o velkého bráchu a jeho výmysly, všechno bylo dovoleno, ať už to smysl dávalo nebo ne.

„Ty jsi přece tátův bratr. Máte společné rodiče! Tys vyrůstal s ním, a přesto takový problém nemáš!“ Bezmála ho obvinila.

Chvilku na ni mlčky zíral. Pak mu cukly koutky. „To protože jsem starší a moudřejší… navíc jsem, díky všem bohům, po matce.“ A procítěně si oddechl. Sasuke si promnul hruď, jak ho v ní pálilo. Jako by mu srdce chtělo puknout buď žalem nebo štěstím, nebo obojím zároveň. Snad byl jen rád, že se vrátil domů v pořádku. Že si dcera nenechala věšet bulíky na nos a projevovala podstatně lepší kritické přemýšlení než on v jejím věku. Že jeho bratr byl po všech těch svých zdánlivě nezvládnutelných misích nezraněný a uvolněný, že Saradu hlídal a Sasukeho nezaslouženě bránil před jejím spravedlivým hněvem, že mu rádoby nenápadně dával rady do života, jako by o Sasukem vůbec nevěděl.

Sarada se opět usmála. Slzy už měla na tvářích skoro zaschlé. „Naučím ho to,“ řekla rozhodně.

Sasuke vkročil do světla. A v příští vteřině měl plnou náruč jednoho uplakaného červeného tornáda.