Když má srdce svoji hlavu 55

Pětapadesátý díl – Druhá strana mince

O tom, že zdejší Macuri slavnost je skutečně velmi vyhlášenou událostí, se přesvědčili, jakmile se Sakurou v závěsu vyšel z hlavních dveří hotelu. Nádvoří bylo plné, i když výstižněji by to definovalo přeplněné, lidí. Rázem zalitoval, že účast na tomhle blázinci vůbec navrhl. Poodstoupili kousek stranou, aby neblokovali vchod, a v rámci možností se na špičkách skrz stojící diváky snažili porozhlédnout. Odkudsi zepředu bylo možné slyšet zvuk dřevěných řehtaček, jak se jejich držitelé přibližovali, krom sílícího rámusu se v pozadí daly rozeznat i tóny jiných hudebních nástrojů. Zanedlouho byli přes řady přihlížejících schopni spatřit průvod pochodujících, tančících muzikantů v rozličných maskách.
S tázavě pozvednutým obočím se otočil na růžovlásku, právě si rukama do spony na temeni upevňující uvolněný pramen, po předchozí činnosti stále zvlhlých kadeří, které se po převlečení pravděpodobně pouze za pomocí prstů pokusila navrátit do původního účesu. Z vědomí, že na zmáčení a zcuchání dívčiných vlasů nese většinový podíl viny, mu rozverně povyskočil i koutek, při vzpomínce na pobyt ve vířivce ho polilo horko, s největší radostí by si to zopakoval. Několikrát... Spokojena s konečným výsledkem se na něho podívala s identickým výrazem, vyjadřujícím dotaz na další jejich krok. Spěšně zaháněje necudné myšlenky, neurčitě pokrčil rameny.
„Dáme tomu šanci a obejdeme to tu?“ nadhodila, naklánějíc se blíž. „Slíbila jsem mamce, že jim přinesu nějaký suvenýr.“ Z neznámého důvodu se ukazováčkem trochu rozpačitě poškrábala na spánkové kosti. S úsměvem němě přikývl, chytil Sakuru za ruku a umně se jal je vymotat z nejhustšího davu. I takto nevinný kontakt mu přivodil vyšší tepovou frekvenci. Třebaže se dávno označil za naprosto beznadějný případ, zároveň se považoval za toho nejšťastnějšího muže pod sluncem.
Prošli kolem kavárny, jejíž pohodlně se jevící křesílka byla všechna obsazená vesele klevetícími hosty, minuli malý krámek s potravinami, načež se prodrali frontou strávníků čekajících u stánku s občerstvením. Obešli skupinku mladíků, hlučně se hecujících u stanoviště s hrami – házení míčky na válečky, chytání rybiček a hádání, pod kterým ze tří hrnečků se nachází kulička. Rovněž za sebou nechali restauraci s terasou, obehnanou před případným deštěm dřevěnými stěnami se skleněnými zašupovacími okny, na nichž zvenčí visely truhlíky s květinami. Dále následoval taneční parket s jevištěm, na kterém si najatá kapela vybalovala svá fidlátka. Prostranství před plochou, určenou návštěvníkům holdujícím hudbě a tanci, bylo hustě osázené dlouhými stoly s postupně se zaplňujícími lavicemi. Uprostřed toho všeho se vyjímala do zlatova nasvícená kašna s dračí hlavou, díky lampionům s motivy mýtických zvířat, rozestavěných po obvodové zídce, připomínal proud vody, stříkající z rozevřené tlamy, tepající zlatou žílu. Stejná svítidla se spolu s řetězy spletenými z živých květin líně pohupovala i na nosných trámech po celé délce ochozu. Přes nepřehlédnutelnou okázalost to bylo hezké.
Nechali za sebou další natřískanou kavárnu a zamířili k největšímu obchodu s cetkami a upomínkovými předměty, vtom se Sakura znenadání zastavila.
„Kruci, mám nahoře peněženku, zapomněla jsem ji v batohu,“ zaúpěla, přičemž se dlaní roztržitě plácla do čela.
„V pohodě, Sakuro-chan, já nějaký peníze mám,“ zažehnal nastalou krizi, štědře jí podávaje na mnoha místech párajícího se žabáka. Po krátkém zvážení situace ho nejistě přijala, vidina kleštění si cesty zpět mladou medičku moc nelákala.
„Dobře, na pokoji ti to hned vrátím,“ dušovala se, potom se na něj tak krásně vděčně usmála, že by mu bylo šumák, kdyby to tam vykoupila do poslední položky, kterou byl dozajista obří růžový jednorožec s duhovou hřívou.
„Nejdeš se mnou?“ zeptala se, vytrhávajíc ho z přiblblého zíraní. S rekordní změnou grimasy, kdy nelibě nakrčil nos a po nahnutí doleva nakoukl do útrob viditelně prosperujícího podniku, kam by se dle Jinchuurikiho nevešel ani Nagato ve své konečné formě, odmítavě zavrtěl hlavou.
„Myslím, že radši počkám tady.“
„Jasný, rychle něco vyberu a přiběhnu.“ S cukajícími koutky mu vlípla spěšnou pusu a nato se elegantně vmísila do již tak ve švech praskající místnosti.
Po osamění se v duchu přičinlivě vyplísnil, že Sakuřinu poznámku o pozdějším splacení utracené částky aspoň žoviálně neodmávl, už tak si o jeho finance dělala přehnané starosti, takhle si navíc myslí, že bude chtít daný obnos zpátky, což samozřejmě nebude. Menší investici do jejich rodičů si dovolit může, i když, vzhledem k budoucím plánům, mu v blízké době stejně nezbude nic jiného, než požádat babču Tsunade o nějakou dobře placenou misi. Ač se blonďákovi odcestování z vesnice nyní jevilo horší, než kdybyste ukázali Leemu novou špičkově vybavenou tělocvičnu a pak mu do ní pro zamoření hmyzem dočasně zakázali chodit.
Za účelem protažení sepjal ruce, následně je vytočil od sebe a pak dlaněmi vzhůru směrem k nebi, přitom střídavě vytáčel boky do stran, což se neobešlo bez doprovodného lupání v kloubech. K tomu si ještě celkem pompézně zívnul. Pobaveně odfrkávaje, zabořil ruce do kapes, když mu přišlo, že zaslechl svoje jméno.
„Naruto!“ Obrátil se za neznámým hlasem, jež po krátkém rozhlížení přiřadil mávajícímu mladíkovi okupujícímu s pár vrstevníky nedaleký stůl. Neměl ve zvyku někoho ignorovat, takže se záhy vydal ke zjevně ve vyšších kruzích se pohybující partičce, soudě již na první pohled podle stylu oblečení osazenstva.
„Čau, lidi,“ pozdravil hovorně poté, co stanul v čele jídlem a pitím obloženému stolu.
„To mně ho vyndej! Fakticky seš to ty?! Chci říct, rád tě poznávám. Jsem Riku.“ Malinko zdráhavě si potřásl rozšafně nabídnutou rukou. Netušil, odkud ho znají nebo co by mu mohli chtít. Dumaje nad tím, co by měl říct, typickým gestem se vyčkávavě podrbal na zátylku.
„Nelekej se, prosím, my tě tady všichni obdivujeme,“ vyhrkl překotně onen jediný stojící týpek.
„To je pravda. Kiyone nám ukázala ten článek a celkem dopodrobna vylíčila váš příběh,“ navázal jiný s módním kloboukem. Na to prohlášení mu nechápavě vylétlo obočí.
„Všichni vám s tou tvojí holkou, Sakurou, fandíme. Jak to mezi vámi dopadlo, jste pořád spolu?“ spustila velmi zapáleně po jeho levici sedící blondýnka.
„Nikdo z nás jednání jejího fotříka neschvaluje…“
„Ne, uděláme všechno pro to, abychom vás podpořili…“
„…vážně sis na něj došlápl?“
„Nikomu nepřísluší takhle dvěma zamilovaným lidem zasahovat do života. Opravdu by ses kvůli ní vzdal postu Hokage?“ Nastala krátká odmlka.
„Eh,“ krapet nešťastně si pravačkou z vlasů přejel na rameno, kde si konsternovaně promnul trapézový sval, na takový výslech nebyl připravený, „to je spousta otázek. Díky za zájem… Um, jo, jo, se Sakurou-chan jsme spolu, vlastně je tady se mnou, jen si skočila něco koupit.“ Takto to bral za dostačující, rozhodně se nehodlal svěřovat někomu, kdo má co do činění s tou snobskou rodinou. Asi je to dočasně uspokojilo. Zatímco popoháněl mozkové závity, aby pohnuly a vytasily se s nápadem, jak se odsud šikovně vytratit, z repráků je ohlušily zatím ne zcela vyladěné tóny zvukové zkoušky.
„Vezmi flek a dej si s námi drink,“ překřičel ten randál kluk s velmi osobitě natupírovaným páčem.
„No, já…“ Snad pod taktem oné magické přitažlivosti se ohlédl právě ve chvíli, kdy se zpoza zavalitého chlapíka s foťákem vyloupla jeho milovaná. Instinktivně se přikrčila, vyhýbajíc se bezohledně rozhozené paži opodál živě debatující dvojice, aby záhy ladně vystřiženou myškou zabránila střetu se ženou nečekaně prudce vstávající ze sedadla. Aniž by přerušila oční kontakt, rádoby frustrovaně protáhla obličej a, nacházejíc se ve vzdálenosti pouhých pár metrů, úlevně si z čela odfoukla nanovo vzbouřený pramen.
„Děkuju,“ zapředla Narutovi do ucha, když došla těsně k němu, nato mu do kapsy, z níž před pěti vteřinami vytáhl ruku, důvěrně ji omotávaje kolem útlého pasu, vsunula zapůjčenou peněženku. Dlaň pravačky mu posléze umístila na bedra, druhá jí se sevřenou papírovou taštičkou spočívala podél těla, a nechala se ještě více z boku přitáhnout na svalnatý hrudník. Pak zvědavě stočila zrak k Jinchuurikiho společnosti, převážně mužská část si ji poněkud neomaleně prohlížela.
„Ahoj,“ pozdravila je během tiché pauzy ostýchavě.
„Hoj, teď už chápu, proč se tě Naruto odmítl vzdát. Seš kost,“ vybafl na ni ten nejvýřečnější, zřejmě už zlehka posilněný alkoholem. Zmateně si ho přeměřila, potom neklidně zatěkala očima po ostatních, ten s natuženými vlasy souhlasně přitakal. Když se kapku bezradně obrátila na Nepředvídatelného ninju číslo jedna, pouze se omluvně usmál, tuhle pravdu nemohl popřít.
„Er, díky. Ty jsi syn lorda Yamaguchiho,“ řekla bez sebemenší známky pochyb.
„Osobně. Jmenuju se Riku.“ Po přátelském vycenění bílých zubů se odlepil od desky stolu, na níž byl nyní ležérně usazený, a napřáhl k ní ruku. Sňala svou drobnou z hrdinových zad, trupem se trochu předklonila a pevně mu ji stiskla, pak zaujala výchozí pozici, jen tentokrát pravačku vsunula pod bílé tričko a horkou dlaň přiložila na holou kůži kousek nad zadní lem kalhot. Úplně cítil, jak se mu pokožka pod jejím dotekem rozpouští, bředne a vsakuje tu vroucí končetinu, uzamyká ji do svých spárů.
„Viděla jsem několik tvých portrétů na zdech v restauraci.“ No jo, matně si vzpomínal, že o nějakým synovi ten starej paprika mluvil.
„Ty malovala máma, tak se s nimi papá chlubí. Počkejte, až se o vás dozví…“
„Už jsme měli tu čest,“ prozradil mu Naruto. Další konverzace zanikla v zapraskání, zapříčiněném patrně zvednutím mikrofonu, načež zesílený hlas majitele komplexu přivítal návštěvníky druhého ročníku festivalu, oznámil časový harmonogram programu a závěrem jim popřál krásnou zábavu.
„Už to začíná. Na tohle předtančení se těším, na podzim bylo úchvatné,“ promluvila k potomkovi organizátora vzpřímeně sedící světlovláska, sice se notně vytahovala z krční páteře, i bez toho byla nezvykle vysoká.
Sakura ho mírným tlakem pobídla ke změně úhlu, takže lépe viděli, a ještě se k novým známým příhodně ocitli zády. Teď ji objal oběma pažemi, prsními svaly učnici Páté přilnul ze strany na torso a bradu jí zapíchl kamsi nad ucho.
„To sis našel zajímavé přátelé,“ pronesla hovorně, nemusela se bát, že by ji slyšeli, na parketu se totiž za doprovodu z rádia profláklé písničky odehrávalo zmiňované taneční představení.
„Huh? Nemám páru, kdo to je, vyjma toho, co se nám představil,“ odpověděl nefalšovaně, nevědomost mu nijak výrazně nevadila, mnohem poutavější shledával bříška prstů, která mu na střídačku s nehty zahálčivě jezdily v místech, kde tušil uložení ledviny. Nosem ji jemně poňuchňal ve voňavých vlasech, doufaje, že to kunoichi vyburcuje k pokračování v té příjemné masáži.
„Myslela jsem si to.“ Neviděl jí do obličeje, nicméně podle zabarvení hlasu poznal, že jeho výrok na ty smyslné rty vehnal úsměv.
„Ta holka je známá modelka, Ino o ní dost často básní, nedávno dokonce vyhrála nějakou prestižní cenu, kluk v klobouku vedle je synovec, nebo něco podobného, šóguna, viděla jsem jeho fotku u taťky v novinách a ti zbylí dva jsou z populární rockové kapely, taky ji občas poslouchám.“ Nepřekvapilo ho, že to ví, chytrá a vždy maximálně informovaná, to byla jeho Sakura.
„Hmm, samá celebrita,“ odtušil jí kousíček nad uchem nezaujatě, tyhle věci ho nechávaly chladným, „už se nedivím, že jsou v kontaktu s Kiyone.“
„S Kiyone?“ ujišťovala se, jestli se nepřeslechla.
„No jo, dle všeho jim detailně zprostředkovala naše prožité útrapy, včetně těch zpropadených článků. Prý nám drží palce a máme jejich podporu.“
„Tak aspoň k něčemu ta mediální propírka byla. To mezi ně svou narůstající slávou vlastně skvěle zapadáš,“ utrousila, přičemž ho nevázaně štípla do šikmého břišního svalu, až sebou legračně smýknul.
„Né, Sakuro-chan, dej pokoj. Já si bohatě vystačím s tím, co jsem. Zamilovanej pitomec, který se jednoho dne stane Hokage,“ dodal na její kuriozitou nakrčené čelo. O jiný druh věhlasu neusiloval. Věnovala mu potěšený úsměv, jak se pozvolna vytrácel, úměrně se zintenzivňovala upřenost vlivem nastupujícího šera o odstín ztmavlých smaragdů. Byla to kouzelná podívaná, kterou by mohl sledovat věky. Znenadání mu povážlivě vyschlo v krku a v oblasti žaludku kdoví odkud vyvěrala již mockrát se dostavivší vlna horlivosti, jež se dlouhými svazky výběžků pomaloučku rozlévala do každičké nervové buňky. Miloval ten pocit. Uvězňuje ji v ještě těsnějším objetí, sklonil drobátko ke straně vychýlenou hlavu a chystal se jí políbit, když všude kolem propukl bubínky otřásající potlesk sem tam doplněný o uznalé zapískání. Vystoupení vpředu skončilo a stejně tak i tenhle okamžik. Zarazil se, s táhlým povzdechem na zlomek vteřiny zavřel oči, potom se alespoň láskyplně otřel rty o dívčin spánek.
„Hej, vy hrdličky, nechcete si přisednout?“ zavolal na ně Riku, bujaře přitom do vzduchu pozvedávaje sklenici s míchaným nápojem. Aniž by se pídil, jak se na tu nabídku Sakura tváří, věděl, co má odpovědět: „Možná dýl, zajdeme něco sníst. Zatím se mějte.“ Znovu ji chytil za ruku a sebevědomě se začal proplétat hemžícími se lidmi. Jak vidno, chodit někam během pauzy mezi jednotlivými body programu, bylo velmi pošetilé a značně trpělivost testující. Ale pro shinobi jeho kalibru to zase tolik těžký úkol nebyl, obratně vyhledával skulinky, které je nadějně posouvaly blíž k cíli - ke stánku s občerstvením, od něhož se vinula dlouhatánská fronta.
„Máš velký hlad?“
„No, docela jo,“ potvrdila jeho domněnku, skepticky si měříc ten vytvořený štrůdl zákazníků.
„Fajn, mám plán. Když už tu musíme čekat, trochu si to zpříjemníme. Na chvíli tě tu nechám a skočím nám obstarat něco k pití,“ vyrukoval s momentální vnuknutím.
„To zní dobře, budu zatím držet flek.“ Hrdý na svou vynalézavost, energicky se nahnul, vtiskl ji mlaskavou hubičku do koutku úst a obdobně dovedně zaplul do davu. Sice prodávali nápoje nedaleko, leč i zde se kupilo odrazující množství žíznivců. Naštěstí šlo v tomto případě jejich odbavování podstatně rychleji. Po lehké úvaze vybral drink, jehož název mu nic neříkal, ale objednávaly si ho i dvě holky před ním, líbila se mu ta sytě rudá barva. Kapela spustila první skladbu sestaveného repertoáru, což přilákalo milovníky pohybových aktivit, takže zpáteční cesta nevyžadovala takové soustředění.
„Prosím, madam,“ pronesl s hranou úslužností, zatímco ji podstrkoval průhledný plastový kelímek s tekutinou nápadně připomínající krev. Přistihl ji při zamyšleném nahlížení do útrob papírové tašky. Opět ji spustila k vnější straně stehna a s hravým zajiskřením v očích si od něj převzala pití.
„Co to je?“ Zkoumavě zakroužila obsahem, ta barva ji překvapila, poté si s podezřívavým výrazem přičichla.
„To je alkoholický? Ty mě chceš opít,“ obvinila ho naoko pohoršeně.
„Ale jenom trošku,“ uculil se nevinně, „neboj, ohlídám si tě.“ Aniž by to zamýšlel, způsob, jakým to řekl, mu od Sakury vynesl pohled, po němž si připadl jaksi slabší v kolenou. Ať jí hlavou běželo cokoli, odsunula to do pozadí, se zrakem nanovo upřeným na ten tajemný mok s ním podruhé zavířila a poté k němu natáhla pozvednutou pravici. Přiťukávajíce si, nakrátko se vzájemně zahleděli do očí svého protějšku, načež si decentně ucucli
„Hm, je to dobrý,“ udělila nápoji kladné hodnocení, smáčejíc si v něm rty o něco odvážněji. O téměř dva kroky se posunuli blíž k výdejnímu okénku.
„Co jsi vlastně koupila?“ zeptal se, poukazuje bradou ke skrytému suvenýru.
„Našim magnetku na ledničku,“ odvětila, přičemž mu do volné ruky vrazila svůj kelímek, aby daný předmět mohla názorně předvést, zbrkle mu s ním zamávala před nosem, „a Sasukemu-kun záložku do knížky. Vím, že to nahlas nikdy nepřizná, ale myslím si, že si pro všechnu tu dramatičnost točící se kolem našeho vztahu připadá kapku odstrčeně. Tohle by mu mohlo napovědět, že ho stále bereme za parťáka…“ Schovala tu věc, kterou viděl Naruto poprvé v životě, zpět a malinko nejistě se poškrábala na hranici, kde čelo přecházelo ve skalp. Snad se bála, že mu to nebude po chuti, oprávněný neklid byl ještě umocněn, neboť hodnou chvíli nic neříkal. Nicméně z opačného důvodu. Empatie týmové kolegyně ho zahřála u srdce.
„Miluju tě, Sakuro-chan. Děsně. Moc.“ Naprosto ji tím vyznáním odzbrojil, s pootevřenou pusou na Naruta strnule civěla, čehož využil, paže se svíranými drinky ji odložil na ramena, za krkem spojil v oblasti zápěstí a pak se k ní lačně sehnul. Sotva se dotkl těch měkkých rtů, ozvalo se mu za zády váhavé: „Naruto-kun?“
Mazlící nálada ho šmahem přešla, místo toho mu zlostně vzkypěla krev v žilách. Dobře věděl, komu ten hlas patří. Silou vůle se ovládl, s majestátností vzbuzující neutuchající respekt se napřímil, neochotně se otočil a zpražil rusovlásku mrazivým pohledem. K čemusi odhodlaně se tvářící Kiyone nervózně přešlápla. Nechápal, kde brala tu drzost ho vůbec oslovovat.
„Počkej, prosím, než mě odeženeš… Jsem si vědoma, že nemám nejmenší právo žádat po vás odpuštění, ale chci se vám upřímně omluvit. Oběma.“ Na to, jak extrémně nevraživě na mocnářovu dceru koukal, mluvila docela rozvážně. Nezalekla se a neutekla. Možná to bylo částečně tím, že metr za ní postával nepochybně dívčinou ochranou pověřený bodyguard. I když byl oblečený neformálně, stavba těla a zaujatý postoj ho prozradily; připravený kdykoli vystartovat Naruta bedlivě sledoval, evidentně se mu nelíbila tvrdost, s jakou na jeho klientku pohlížel.
„Já… nejsem moc zvyklá se omlouvat, u nás se to nenosí,“ následovalo přezíravé odfrknutí, „o to složitější je rozpoznat, co už je přes čáru. A tohle bylo hodně. Měla jsem vás varovat hned, jak jsem to zjistila, ale byla jsem sobecká, protože snad poprvé od matčiny smrti mě otec manévroval do něčeho, z čeho by neprofitoval čistě jen on. Ten nápad s manželstvím se mi zamlouval. Ty ses mi zamlouval... Tolik jsem se k představě našeho soužití upnula, že jsem absolutně nebrala v potaz tvé city. Mrzí mě, kam až jsem to nechala zajít.“ U poslední věty se s očekáváním podívala na za ním stojící růžovlásku. Jelikož jí neviděl do obličeje, mohl pouze odhadovat, jak se asi tváří.
„Tvůj táta na Sakuru-chan poslal speciálně vycvičenou bandu zabijáků, aby ji odklidil z cesty, a ty jsi to věděla, a nijak jsi tomu nezabránila. Málem ji zabili! Pro to neexistuje žádná adekvátní omluva,“ promluvil minimálně po věčnosti hrubým hlasem. „Vyslechli jsme tě, ale víc momentálně udělat nemůžeme. Nejlepší bude, když půjdeš.“ Jakmile to dořekl, ucítil na rameni Sakuřinu ruku, jemně ho sevřela prsty, objevujíc se záhy vedle něho, odebrala Jinchuurikimu svůj rozpitý lomcovák, potom po nadále v lokti pokrčené končetině přejela dlaní až k zápěstí, chytila ho za ruku, po propletení se svou si ji přitáhla k ústům a zamilovaně mu na hřbet umístila smířlivou pusu. Šokovaně k ní natočil hlavu.
„Dostala jsem tvůj dopis. I já znám své lidi. Kontaktovala jsem pár přátel s vlivnými příbuznými, kteří se stýkají s Feudálním pánem Ohnivé, zmíní se, zda by své rozhodnutí nebyl ochoten ještě zvážit.“ Nechápal, proč jeho milované, která se zdála být v obraze, něco takového vypráví, zmateně mezi oběma zatěkal očima.
„Děkuju,“ odpověděla prostě.
„Chápu, že něco tak banálního mé jednání nespraví, ale i tak jsem byla ráda užitečná. Užijte si festival.“ Po tomto nikterak více objasňujícím rozloučení pohodila vlnitými loknami a odešla. Měl dojem, že ničemu nerozumí.
„Uf,“ odfoukla si Sakura úlevně, pravačkou, v níž zároveň s kelímkem svírala i ucha tašky, si předloktím promnula čelo, načež do sebe oklopila zbytek rudého obsahu. Útrpně se zapitvořila. Dalším zkrácením fronty se před nimi vytvořilo místo, jelikož byl plně pohroužen v myšlenkách, lehkým zatáhnutím ho pobídla k chůzi. Zvedl svěšenou hlavu a mlčky ji napodobil, pil do dna.
„Ten den, kdy jsi u nás byl na večeři, jsem Kiyone napsala o té petici a naznačila jí, že pokud by se třeba náhodou chtěla angažovat v misi, kterak ti dopomoct k titulu Hokage, teď je ta příhodná doba,“ zasvětila ho do celé záležitosti. Zpracovávaje nové informace, zadumaně přikývl.
„Zatím jsem ti to neřekla, myslela jsem, že si pořádně promluvíme, až se vrátíme domů a všechno se kapánek uklidní. V nejmenším si nestěžuju, Naruto, ale když jsme spolu sami, tak toho moc nenamluvíme,“ pronesla s odzbrojujícím spikleneckým úsměvem. Měla pravdu, malinko zahanbeně si uvědomil, že při každé možné příležitosti se na ni vrhá.
„Promiň, nemůžu si pomoct,“ zareagoval rozpustile na vyřčenou narážku, leč ve skutečnosti toho zas tolik nelitoval.
„Buď v klidu, mám to stejně. Když jsme u toho,“ odmlčela se, poněvadž se zase o píď posunuli, se špičákem v rozpačitém gestu zaklesnutým do spodního rtu se rozhlédla, jestli je někdo neposlouchá, pak pokračovala: „Seš obeznámen s tím, že se v měsíčním cyklu ženy nachází jeden takový týden, kdy určitý příjemný aktivity dělat nejdou?“
„Co? Jo, tohle. No vidíš, na to jsem dočista zapomněl,“ pravil nezastíraně, zádumčivě se ukazováčkem šimraje na spánku. „Kdy?“
„Blíží se to.“
„Oh,“ nastala chvíle ticha, kterou přerušil typicky narutovským dotazem, „vážně celý týden?“
„Baka!“ Jelikož měla obě ruce plné, místo herdy pěstí ho aspoň loktem poctivě dloubla do žeber. Pobaveně nad jeho nenapravitelností zavrtěla hlavou. Tře si postižené místo, nasadil ublíženou grimasu, tu však zakrátko vystřídalo poťouchlé zazubení.
„Neboj se, Sakuro-chan, pomůžu ti tu dobu toužení po mně nějak překonat, vyčleníme ten týden na rodinné porady.“ Než ho stihla potrestat tentokrát, spojené horní končetiny jí přehodil přes hlavu a tím uživatelku brutální síly uvěznil v jakémsi motanci paží. Nebránila se, vlastně byla nezvykle krotká, patrně jí výrazem „rodinné“ vzal vítr z plachet. Usmál se a rozněžněle jí políbil do vlasů. Po zjištění, že oba pořád drží ten dávno prázdný kus plastu, sebral jí ho a spolu se svým ho vypočítaným obloukem hodil do koše opodál. Potom uzmul i pytlík s dárky a po menším boji se skladností si ho nacpal do kapsy kalhot.
„Už budeme na řadě. Co si dáš?“
„Třeba jakitori, dlouho jsem ho neměla,“ odpověděla, když očima zběžně přelétla nabídku. Kromě dvou špízů s kuřecím masem každému objednal ještě porci onigiri plněné nakládanými švestkami, rýžové koule pro něj představovaly celkem levnou variantu zahnání hladu. Již na trajektu, po prvním uzření honosného sídla, mu bylo jasné, že neplují do lokality s příznivými cenami, díky konající se události dozajista o pár procent navýšenými. S velkým štěstím to dá na druhou rundu a jeho žabí peněženka bude na suchu. Po zaplacení se s obdrženým jídlem přemístili k překvapivě volnému malému stolečku s dlouhou širokou nohou, určenému ke konzumaci na stojáka, odkud bylo krásně vidět na dění na nádvoří.
„Nepřijde ti smutný, co se z těchhle tradičních slavností stalo?“ nadhodila polemizujícím tónem Sakura.
„Huh? Jak to myslíš?“ Za účelem očištění od omastku a koření zaneřáděného palce a ukazováčku, jimiž si z kovové jehly odtrhávala kousky masa, vsunula postupně oba prsty mezi jemně našpulené rty a decentně si je olízla. Ono gesto Narutovi okamžitě evokovalo značně lechtivé výjevy, kvůli kterým na chvíli zapomněl, že mu odpovídá na položenou otázku.
„Dřív to byly spíš takové náboženské obřady konající se u chrámů, lidé jimi usilovali o naklonění božstev. Uctívali je oběťmi a modlili se třeba za hojnou úrodu nebo mírnou zimu a tak. Věřili, že tancem a natřásáním Omikoši, což jsou taková nosítka se schránkou, v nichž se ta božstva údajně ukrývají, je probudí a získají jejich přízeň. Mamka mi párkrát vyprávěla, že babička s dědou a její starší sestra se v krásně vyšívaných kostýmech coby nosiči těchto průvodů účastnili. Mí prarodiče byli hodně věřící, děda dokonce vyrůstal na faře.“ Že Mebuki Haruno nepochází přímo z Konohy ale z menší nedaleké vesnice, věděl, kdysi mu to řekl mistr Kakashi, když jim se Sasukem vysvětloval, proč Sakura nepřišla na trénink. Prý odcestovala s rodiči kvůli nějaké rodinné záležitosti. Vlastně o svých příbuzných nikdy moc nemluvila. Slíbil si, že se jí na to někdy zeptá.
„Zní to hustě.“
„To taky bylo. Teď je to pojaté hlavně z komerční stránky, jde převážně o výdělek,“ dodala na vysvětlenou. Neměl ponětí, co víc na to říct, sám se k žádné církvi nehlásil, vždycky věřil tomu, co vidí a na co si může sáhnout. Po pobytu na hoře Myoboku naprosto přirozeně převzal jejich zemský postoj orientovaný na přírodu, sice uznává, že existuje něco mezi nebem a zemí, něco, co se nedá uchopit, představuje si to však jen jako čistou energii, která je součástí všeho a všech.
Z těžkých myšlenek ho vytrhlo dívčino špatně zamaskované zívnutí.
„Promiň, po tom jídle to na mě nějak padlo,“ přiznala omluvně, když si všimla, že mu to neuniklo.
„To chce rozptýlení. Noc je ještě mladá, Sakuro-chan.“
„Co navrhuješ?“ chytila se nahozeného háčku svolně.
„Napít se a jít tancovat,“ odpověděl poté, co urychleně zaplašil navazující fantazírování o růžovlásce svlékající se v přítmí pokoje. Byl marnej.
„Fajn, tak jdeme,“ prohodila s jakýmsi vědoucím ušklíbnutím pobaveně. Čapla Naruta za ruku a v pozici vůdce se začala neohroženě proplétat tím procesím lidí. Organizátorům zjevně záleželo na pozdějších kladných recenzích, neboť posílili obsluhu o dva členy, takže před stánkem nebyla velká fronta. Zařadili se za staršího muže s brýlemi, jež po přepočítání drobných mladou barmanku nařkl, že ho okradla. Ta se samozřejmě vehementně bránila, takže se z opakujícího se tvrzení proti tvrzení strhla ostřejší hádka, do níž se neprodleně vložil její kolega, patrně vedoucí provozovatel. Naší dvojice se naštěstí ujal někdo jiný, tím pádem odcházeli s vyřízenou objednávkou ještě před vyřešením konfliktu. Postavili se do bezpečnější zóny mimo proudící davy a hledíce si do očí, znovu si bezstarostně přiťukli. Jakmile odpili na množství, s kterým se bez obav z potřísnění oblečení dalo putovat skrz rušné nádvoří, přesunuli se blíže k tanečnímu parketu. Chvíli se bavili sledováním křepčících tanečníků, načež se nechali strhnout bujarou atmosférou; Naruto růžovlásku pobídl, aby dopila zbytek rudé tekutiny, nato ji zbavil překážejícího plastu a pevně uchopuje drobnou levačku, sebejistě medičku vedl mezi ta svíjející se těla. Ačkoli v oboru těchto radovánek nebyl nijak zvlášť zkušený, byl přesvědčený, že díky tréninku rytmus aspoň uspokojivě vnímat zvládne; novým věcem se přece jakživ nebránil a nehodlal toto zajeté pravidlo měnit ani nyní. Nepouštěje Sakuřinu ruku, instinktivně okopíroval její energické poskakování v taktech rychlé písně, živelně pohodila hlavou a široce se na něj usmála, nakažlivě se na ni zakřenil a naprosto spontánně ji s přispěním spojených paží protočil dokola, což její smích ještě vygradovalo. Napřáhla k němu i druhou ruku, díky čemuž jejich pohyby nápadně připomínaly jakýsi druh synchronizované přetahované, kdy během ladného vlnění v bocích střídavě dopředu předjížděli jednou či druhou horní končetinou. Byla to sranda, Sakura zapáleně následovala každý jeho náznak k otočce či nevypilovanému záklonu, z čehož kolikrát vznikla dost bláznivá kreace. Tímto stylem se přes tři melodické skladby protančili až k ploužáku, ten je oba jako na povel již úvodními tóny uvrhl do vážného módu. Naruto dívce svých snů umístil paže kolem pasu a nenásilně si ji přimáčkl na statnou hruď, kdežto Sakura mu je navedla za krk, kde ho štíhlými prsty co chvíli dráždivě zašimrala v konečcích vlasů.
Nikdy se nepovažoval za zdatného řečníka, naopak, nesčetněkrát shledal vyjádření emocí pomocí těla jednodušší. A teď tomu nebylo jinak, očima, jejichž nelimitovanou intenzitou by byl za extrémně zamračeného počasí s přehledem schopen zapálit list papíru pouze za pomoci lupy, zakotvil v těch vyčkávajících smaragdech. Posunul úchop o kousek níž a, zatímco nepatrně rozlepené rty přikládal na čelo, sevřel ji těsněji. Na krátký okamžik je tam nechal jen tak nečinně odpočívat, po vzoru horolezce kochajícího se tou malebnou scenérií, pak jimi neskutečně pomalu vyrazil na sestup, po spánku slanil do základního tábora na líčko, kam svým horkým dechem do strádající zimní krajiny přinesl dlouho očekávané jaro. Špičkou nosu ze strany jemně ducl do jejího roztomile malého, čímž se k těm pohostinným rtům oplývajícím vůní domova ocitl stěží na vzdálenost pár milimetrů, zatím ji však nepolíbil. Opětovně je ovanul menším proudem vypouštěného vzduchu, což u Sakury mimo zalapání po dechu vyvolalo mírně roztažené chřípí. K dívčině nelibosti se ždibíček odtáhl, aby mohl zmapovat ten příslibem blaženého spojení napjatý obličej. Úplně cítil, jak ho očima prosí, ať to už sakra udělá. Když pohledem sklouzl ke křivce jejích měkkých rtů, zabořila mu prsty hlouběji do husté kštice a sotva znatelným tlakem ho vyzvala k akci. Kdesi hluboko v podvědomí, které bylo sobeckými manýry jeho rozechvělé tělesné schránky odsunuto na druhou kolej, věděl, že tohle zdlouhavé mučení, pro něj oblíbený zlozvyk, není tak docela fér. Být to obráceně, dávno by ho neúnosná míra touhy usoužila k smrti. Leč, nemohl se přimět s tím seknout. Miloval ony takřka citelné vibrace prostupující její sametově hebkou kůží. Dávno se nestaraje o sladění plouživých kroků s pomalou hudbou, zavřel oči a konečně ukojil žízeň rozbouřených hormonů. Políbil ji. Zprvu něžný polibek se brzy proměnil v náruživý, dočista vytěsňuje okolní dění, naléhavě se k ní přitiskl spodní polovinou těla.
„Myslím, že už nemám potřebu zůstávat tady na ohňostroj,“ zapředla mu tajnůstkářsky do ucha, když ji milostivě propustil. Zářivě se usmál a bez ohlédnutí Sakuru odváděl z parketu.

Cestou na apartmán jsem rozmýšlela nad přijatelnou „krutou pomstou,“ kterou jsem mu za to ustavičné trýznění hrozila už několikrát. Nejenže se nepoučil, ještě jsem byla přesvědčená, že se v tom náramně vyžívá. Zadumaně si předními zuby přejíždějíc po dolním rtu, zabodla jsem svému předvoji zrak do zad. Díky příznivému vývoji večera a nepochybně i dvěma drinkům jsem disponovala kuráží prakticky na cokoli. To se bude hodit.
Jó, ukaž mu, že proti ženským zbraním nemá šanci! Povzbuzovala mě vnitřní Sakura ohnivě.
Taky jsem se přece dušovala, že mu všechno vynahradím, až vyřeším ten problém s chakrou, připomněla jsem svéráznějšímu já věcně.
Jen do toho, ten chudák bude žebrat o smilování. Jakmile jsem se vrátila do reality, zastihnuvší mě při stoupání po schodech, přes tvář se mi přehnal ďábelský škleb. Lehce jsem Narutovi stiskla svíranou ruku, vytočil hlavu a přes rameno na mě spiklenecky mrknul. Osud zpečetěn.
Jak jsme se blížili ke dveřím, pod pupíkem jsem zaznamenala každým krokem sílící šimrání, jako když se těšíte na nový zážitek, ale ona podivná dychtivost je nahlodávána nejistotou z možných komplikací. Naruto odemkl a gentlemansky mě vpustil dovnitř. Sundali jsme si boty.
„Skočím si na záchod,“ oznámil mi a, aniž by se namáhal s rozsvěcením, odchvátal do koupelny. Roztaženými závěsy do pokoje přes bílé záclony dopadal zlomek měsíčního svitu, jež si pořídil proklestit cestu vrstvou nahromaděné páry, bylo ho tak akorát, že šlo obstojně rozeznat obrysy nábytku, čili jsem se nemusela bát o ukopnutý palec. Došla jsem k posteli a uvedla k životu stylovou lampičku na malém nočním stolku, schválně jsem zvolila ten vzdálenější od okna. S mírou intimního světla jsem byla jakž takž spokojená; číst by se u toho tedy nedalo. Z úvah o blbostech mě vytrhlo spláchnutí toalety, bojujíc s menší panikou, táhle jsem se nadechla nosem a stejně kontrolovaně vydechla pusou, načež jsem se vrátila na původní místo před lůžko.
„Nechceš se jít po-“
„Pssst,“ přerušila jsem ho, přičemž si demonstrativně přiložila ukazováček přes ústa. Nejspíš měl v úmyslu navrhnout posezení na balkoně, já jsem však již rozjela svůj odvážný plán. Zamrzl s legračně nakročenou nohou, počáteční zmatenost kvapně vystřídala ostražitost, pravděpodobně se domníval, že jsem zaslechla něco podezřelého. Zatímco ke mně vyslal tázavý pohled, napínal uši, zda neuslyší cokoli neobvyklého. Za normálních okolností bych vyprskla smíchy, takhle jsem zachovala vážnou fasádu a tím samým prstem ukázala na postel.
„Sednout,“ nakázala jsem mu s ne příliš přesvědčivou autoritou. Němě jsem sledovala, jak rozverně protáhl koutky vzhůru, přitom ony obezřetností zakalené tůňky kouzelně šibalským způsobem prozářila ochota ke spolupráci. Dokonce bych přísahala, že jsem v nich zahlédla mihnutí jakéhosi nadějeplného očekávání. Poslušně se usadil na nerozestlané přikrývky v nohách vybavení ve tvaru obří pudřenky. Když jsem mu rukou naznačila, ať se posune ještě dál, s naprosto neodolatelným výrazem to udělal, zaujmul často vyhledávaný turecký sed a dál mě hypnotizoval nepokrytě lascivníma očima. Pochopil to rychle.
„Ani hnout,“ zakončila jsem tuto verbální část třetím pokynem, jež onen přetrvávající úsměv ještě prohloubil. Jinchuurikiho nadšení mi nedalo prostor pochybovat o svém dalším počínání. Opravdu zvláštní shodou náhod se mi v hlavě rozezněla mnohokrát na starém přehrávači omílaná písnička, do jejíhož rytmu jsem se pomalu počala vrtět. Udržujíc oční spojení, zvedla jsem ruce nad hlavu, kde jsem jimi stylem břišních tanečnic všelijak líně kroutila, pak jsem je spustila na temeno a jediným cvaknutím uvolnila zapínání spony. Efektivně jsem pohodila vlasy. Odměnou mi bylo znatelné vytřeštění uhranutých safírů. Odvrátila jsem hlavu a bradu sklonila k rameni, přičemž jsem se se svižnějším vlněním v bocích pomalu pokrčila v kolenou. U toho jsem si pořídila kloubky prstů umístit na šíji, odkud jsem podél uší ladně pokračovala nahoru, což ve výsledku vyneslo smyslně ledabylé prohrábnutí kadeří. Když jsem se vytáhla zpět do plné výšky a podívala se na něj, už se nesmál, vskutku fascinovaně na mě zíral. Tentokrát jsem spustila paže před tělo a řídíc se v duchu zpívaným refrénem, dvakrát rychle po sobě jsem provokativně zopakovala ono poklesnutí v kolenou. Při dalším stoupání jsem širokým obloukem zvedla ruce ke stropu, potom je za hlavou přiložila na krk, odtud jimi plynule přes ramena sklouzla do podpaží a následně trochu krkolomně mezi lopatky, kde jsem palcem a ukazováčkem uchopila jezdec zipu, který jsem neuspěchanou opatrností svezla do cílové stanice na bedra. I takhle z dálky jsem poznala, že Naruto se zatajeným dechem učarovaně čeká, co přijde teď. Ano, hodlala jsem mu to potěšení dopřát. Sevřela jsem cípy šatů a s inspirací ve zpomalených filmech si je rozvlekle stáhla, abych je záhy pozvolně nechala dopadnout na zem. Jeho obličej, když mě spatřil pouze v černém krajkovém prádle od Tsunade-sama, byl absolutně k nezaplacení. S pootevřenou pusou na mě poulil nehorázným množstvím obdivu a lásky překypující kukadla, poté těžce polkl a neklidně poposedávaje, složil ruce do klína. Záměrně jsem si víc nesundala, elegantně jsem vystoupila z toho kusu oblečení a statečně čelíc síle mladíkova spalujícího pohledu, liknavou chůzí jsem dokráčela k obvodovému obložení postele. Jakmile jsem se překlonila a dlaněmi se zapřela o matraci, poskytujíc mu tím krásný výhled na kopcovitá panorama, přičinlivě natáhl nohy před sebe, abych k němu podél nich mohla po čtyřech dolézt. Ve vzdálenosti zhruba deseti centimetrů od Narutovy tváře jsem se zastavila a laškovně si jazykem navlhčila rty, s nepopsatelným pocitem zadostiučinění jsem pozorovala, jak na nich okamžitě zakotvil hladovým pohledem. Už v téhle fázi jsem slavila minimálně druhé ocenění za nejlepší medičku Spojeneckých pěti národů, osobně s pugétem udělené Lordem Daimyo, a to jsem nebyla ani v půlce. Postupně jsem přicházela na to, co se mu na těchhle zdlouhavých postupech tolik líbí. Jeho málem infarktové reakce mi neskutečně lichotily. Třebaže to povážlivě zavánělo expanzí polechtaného ega, ani jeden z nás jsme to pro to nedělali.
Z oné chvilkové nečinnosti mě vyrušila drobátko roztřesená ruka, která se mě chystala pohladit po skráni.
„U-um, nesahat,“ pohotově jsem ho s nesouhlasným zavrtěním hlavou stopla. „Dej si je za sebe a opři se o ně, aby tě to nelákalo.“ Kami, on to fakt bez protestů udělal! Konečně jsem asi plně porozuměla, co vystihuje pojem mít muže ve své moci. Ne, že bych usilovala o Narutovo zotročení, to ne, jen mě napadlo, že by si mohl koštnout své vlastní medicíny; většinou byl totiž hlavním režisérem těch doposud hrstky proběhnutých aktů on. Po podrobnější analýze se nebylo čemu divit, při milování se choval totožně jako na frontě, byl akční, spontánní, spoléhal se na intuici, nebál se riskovat a měl v rukávu spoustu účinných technik. A nesmím opomenout důležitý fakt, že na mě opravdu DLOUHO čekal.
Aniž bych uhnula nefalšovanou zamilovanost odrážejícími smaragdy, věrně jsem napodobila plížení lovící kočky a odbourala mezeru, která mezi námi kvůli nařízenému záklonu vznikla.
Podlehla jsem a vyprahle se přisála na ta rozkošně našpulená ústa.

S příjemnou malátností, hraničící s fyzickým vyčerpáním, srovnatelným s tím po extra náročném vydařeném tréninku, nicméně s asi tisíckrát znásobenou euforií, jsem si hověla na té luxusní posteli; temenem jsem poklidně spočívala na Narutově rameni a čučela do stropu, zatímco mě bříšky prstů zamilovaně šimral na nadloktí.
„Myslíš, že by to bylo podobné i s někým jiným?“ zeptala jsem se do ticha přemítavě.
„Myslíš sex?“ otázal se, i když dozajista věděl, o čem mluvím.
„Uhm.“
„Ne,“ řekl po delší odmlce, „jsem si stoprocentně jistej, že ne.“ Sdílela jsem identický názor, ale zajímalo mě, co o tom soudí on. Má volně si vandrující mysl polemizovala nad tím, jestli milování tolik prožívám, protože je Naruto tak zručný, nebo že k němu chovám takové city. Nejspíš obojí.
„Proč, hodláš mě snad vyměnit?“ zažertoval tónem, jímž mě nepochybně nevědomky upozornil, jak je pro něj negativní odpověď důležitá.
„To nikdy,“ odtušila jsem skálopevně. Přiložila jsem dlaň na hřbet jeho ruky, kterou mě hladil, propletla naše prsty a utvrzujícím gestem je stiskla. Pokládajíc to za uzavřené, pohroužila jsem se do vířících myšlenek, nýbrž blonďák po nemalé pauze navázal: „Kiba by určitě nesouhlasil. Minule se mi pokoušel dost nevybíravě promlouvat do duše.“
„Ohledně čeho, prosím tě?“
„No, holek,“ přiznal rozpačitě, „podle něj jsem totální pitomec, protože si vůbec nevážím příležitostí, který mi status válečnýho hrdiny přináší. Prý by většina z nich za noc se mnou obětovala vlastní babičku.“ U poslední věty prsty volné končetiny naznačil uvozovky, doslovně ho citoval.
„To je pravda,“ potvrdila jsem to bez zaváhání. Natočila jsem se k němu jak hlavou, tak i tělem, uvolnila sevření a onu zaneprázdněnou ruku položila na mužná prsa. „Je vidět, že si plně neuvědomuješ, jak moc jsi v kurzu.“ Napodobil mě a taktéž se přetočil na bok, takže jsme leželi čelem k sobě. Překryl hřbet mé dlaně svou zhrublou a posunul ji, aby spočívala přesně na srdci, divoce bilo.
„A ty si zjevně zcela neuvědomuješ, co se mnou provádíš, Sakuro-chan. Tohle všechno je asi tak bilion kilometrů za hranicí mého nejodvážnějšího snu. Pouhý vědomí, že mi dovolíš ti dělat tyhle krásný věci, mě dostává do stavu, kterému by mohlo závidět i nejpropracovanější Genjutsu. Šílím z toho, z tebe. Tenhle pocit by ve mně nikdo jiný nevzbudil, to prostě vím.“ Zjihle, potěšeně jsem se usmála, za což jsem si vysloužila něžné políbení do vlasů.
„Miluju tě, Naruto,“ pronesla jsem dojatě a dala mu hubičku na nos. Na důkaz našich slov jsme se políbili, dlouze a intenzivně.
„Jé, jsem málem zapomněl,“ vykřikl zničehonic, mumlaje si pod vousy cosi o neschopném paku, „něco pro tebe mám,“ dodal na vysvětlenou během osvobozování mou maličkostí zalehnutou paži.
„Jen najít batoh…“ Horní polovinou těla se čile přehoupl přes okraj postele a jal se pídit po zmiňované položce. Nejdřív jsem to shledávala legrační a smála se jeho potrhlosti, pak mi však úsměv zamrzl na rtech. Sledovala jsem, jak s hrudníkem levitujícím nad zemí soustředěně prohledává malou kapsu ruksaku. Těžce jsem polkla, najednou se mi začaly potit dlaně.
Co jestli se to opravdu děje? Co když mě chce požádat o ruku?! Zmocnila se mě čirá hysterie. Váá, co mám dělat? Jak se mám tvářit? Vždyť jsme oba nazí! Z toho náhlého přívalu paniky mě rozbolelo břicho. Asi budu muset na záchod. Né, on už se snad narovnává! Pomoc! Co mám odpovědět?!
Řekneš ano, ne? Nadhodila vnitřní Sakura nadějeplně.
Samozřejmě, že řeknu ano! Obořila jsem se na ni bez nutnosti nad tím nějak sáhodlouze dumat. Zatímco jsem nad svou rozhodností překvapeně zalapala po dechu, druhé já se šťastně zaculilo, a to mi navrátilo část ztracené rovnováhy, vlastně mě to uklidnilo natolik, že jsem se přestala bát, že omdlím.
„Há, už to mám! Zavři oči, Sakuro-chan,“ vybídl mě se zvláštně zabarveným hlasem, přitom se vítězoslavně sunul zpět na lůžko. Vysoukala jsem se na předloktí spodní paže, zhluboka se nadechla a vyhověla jeho prosbě, ponořila jsem se do temnoty. V panujícím tichu, které na chvíli zavládlo, mi v uších kromě mladíkova lomození rezonovaly údery tlukoucího srdce, přišlo mi, že ho mám až v krku.
„Tak jo, můžeš.“
Na okamžik jsem k sobě semkla rty, napočítala do tří a poté doširoka rozevřela oči. Nedaleko od nich na nastavené dlani ležel kovový předmět, třebaže jiného ražení. Mou první reakcí bylo zmatené zamračení.
„Co…?“
„To je klíč,“ pojmenoval onu věc s pobaveným podtónem. Ano, vskutku to byl klíč na kroužku. Nechápavě jsem na něj zírala, což ho evidentně znejistělo. S v kolenou pokrčenýma nohama ležel na břiše kolmo ke mně, v této poloze byl schopen detekovat i sebemenší pohnutí mimického svalu a tohle zřejmě nebyla grimasa, v kterou doufal. Rozpačitě se zavrtěl.
„Je od mýho bytu,“ uvedl mě už poněkud zoufale do obrazu, bohužel můj vyjukaný mozek momentálně stávkoval a odmítal spolupracovat.
„Em, nedávám ti ho proto, aby ses hned nastěhovala, teda ne, že bych to nechtěl,“ drmolil překotně, „nic bych si nepřál víc, než vedle tebe usínat s vědomím, že tahle skvostná tvář bude to první, co ráno uvidím, ale vím, že to bydlení není žádná hitparáda a taky k tomu není nejvhodnější doba. Teď, když mě tvoje mamka pustí přes práh, by bylo bláhové jim tě nadobro odloudit. Myslel jsem tím, že můžeš přijít kdykoli budeš chtít, klidně o půlnoci, prostě kdykoli budeš potřebovat…“ Nyní ta psí kukadla vysloveně žadonila, abych už něco řekla, cokoli. Naštěstí jsem se dostatečně vzpamatovala a mohla jeho trápení konečně učinit přítrž. Mlčky jsem si nabízený klíč vzala a obezřetně ho odložila za sebe, potom jsem mu umístila ruce pod čelist a přitáhla si ho k sobě, táhnouc ho s sebou, ulehla jsem na záda a pevně ho objala. Výjimečně na mě nechal spočívat svou váhu a pravou stranu tváře si odložil na hruď.
„Děkuju, Naruto, moc si toho vážím. Ráda si ho vezmu,“ promluvila jsem pohnutě.
„Opravdu?“ Jeho otázka mě zaskočila, ustala jsem ve výskání těch božských vlasů a tázavě na něho shlédla. Vycítil to, zvedl hlavu a bradu mi zapíchl kousek pod klíční kost.
„Vypadala jsi zklamaně,“ prohlásil posmutněle.
„Ne, to ne. Já… nečekala jsem žádný dárek nebo tak…,“ snažila jsem se ho urychleně vyvést z omylu. To ho zaujalo, opřel se pohodlněji a několik vteřin mě podrobně studoval.
„Počkej. Myslela sis, že tě chci požádat o ruku.“ Neptal se, jednalo se spíš o velmi udivené konstatování doprovázené úměrně šokovaným výrazem.
„Cože? Ne, jistěže ne! Nebo… já nevím. Možná?“ přiznala jsem a ostudně si přes rudnoucí obličej připlácla dlaň. Pod přímým dopadem toho uhrančivého pohledu jsem si připadala jako excelentní husa. To Naruto měl dělat tyhle excesy, ne já.
„Do hajzlu,“ zaklel tlumeně, skrývaje pokřivenou tvář do nadouvajícího dekoltu. Zvědavě jsem na něj zamžourala skrz stylem vějíře rozpjaté prsty, chudák vypadal, že udeřila jeho poslední hodinka. Mít na dosah bič, už by se trestal, že promarnil takovou šanci. Až takhle jsem v něm dokázala číst.
„Promiň, jsem pitomá. Nevím proč, ale byla to první věc, co mě napadla.“
„Ne, ty promiň, neměl jsem s tím dělat takový tajnosti,“ zamítl mou žalostnou omluvu svou ještě žalostnější. Zkroušeně jsem zabořila hlavu do polštáře a zahleděla se na okno. To se snad může stát jenom mně. Zbaběle jsem si štípající oči skryla do ohbí loktu.
„Kdybych to býval udělal?“ prolomil tu trapnou atmosféru po věčnosti.
„Řekla bych ano,“ zahuhlala jsem. Nemělo cenu mlžit, škod už bylo napácháno požehnaně. Beztak se již dávno utvrdil, že nejsem labilně v pořádku.
„Hm, dobrý vědět,“ utrousil jen tak mimoděk. Ohromeně jsem vypoulila oči. To si ze mě…
„Ugh,“ hekla jsem, jakmile na mě vyloženě povyskočil, zčistajasna jsem měla blonďákovu vysmátou tvář těsně nad svou. S rozechvělým nadšením detailně mapoval můj obličej.
„Dneska seš samý překvapení, Sakuro-chan,“ zašeptal omamně.
„Máš na mě špatný vliv,“ svalila jsem vinu na něj.
„To každopádně,“ uškrnul se. „Přísahám, že až tě požádám o ruku, a to tě požádám, to si piš, budeme u toho oblečený. Aspoň doufám.“ Pohlédla jsem do těch lotrovinou sršících studánek a potěšeně se ušklíbla, neboť jsem o jeho přesvědčení dost pochybovala. Vyšponovala jsem se z krční páteře a vyhledala ta k součinnosti vždy svolná ústa. Ze zapálenosti, jež do polibku vkládal, bylo nad slunce jasné, že je z mého postoje k manželství naprosto u vytržení. A bylo to vzájemné.
„Co takhle společná sprcha? Zrovna nikam nespěcháme,“ pořídila jsem mu zamumlat do pusy. Němě mě bafnul a princeznovským stylem s největší péčí přenesl do koupelny.

Když jsem se vzbudila, do pokoje se vkrádalo poměrně slušné množství světla, jednak proto, že jsme se neobtěžovali zatáhnout závěsy, jednak to vypadalo, že včerejší inverze ustoupila a dala průchod slunečním paprskům, které se opráskle táhly po naleštěné dřevěné podlaze. Chvíli jsem pozorovala, jak se milimetr po milimetru posouvají, až svým jasným zářením téměř pohltily Narutovo na zemi odhozené tričko. Pravidelné oddechování jeho majitele za mnou nasvědčovalo, že ještě tvrdě spí. Chytila jsem paži, jíž mě objímal kolem pasu, a opatrně ji nadzvedla, abych se k němu mohla otočit čelem, pak jsem ji vrátila zpět na své čestné místo. Pravačkou ohnutou v lokti jsem si na polštáři vypodložila hlavu a kochala se pohledem do jeho hezkého obličeje. Jevil se absolutně klidně a spokojeně, vyzařoval z něho mír a příkladná duševní rovnováha. Volnou rukou jsem mu z víčka odstranila spadlý pramen a labužnicky ho promnula mezi prsty. Taky bych si z toho moc ráda udělala každodenní ranní rutinu, ale v tom, že by naši můj odchod hodně těžce nesli, měl pravdu. Přestože od konce války už uběhl rok, vše bylo stále velmi čerstvé. Potěšilo mě, že bere v potaz pocity rodičů a možné následky, třebaže to s tím respektem na můj vkus trochu přeháněl, byl to nezvyk, většinou dospělým, ani těm váženým, moc úcty neprojevoval. Podle toho, co říkal, byl i ze mě dost na větvi, přitom působí zcela uvolněně; nešlo mi na rozum, jak může takhle fungovat, mně by z toho adrenalinu dávno praskla cévka.
Ačkoli jsem měla sto chutí zanořit mu ruce do vlasů a uzmout si ty lehce našpulené rty, nechtěla jsem ho vytrhávat z tolik potřebného spánku. Zamžourala jsem na hodiny na protější stěně, ukazovaly skoro půl deváté, na to, že jsme šli spát kolem třetí a předchozí noc tomu rovněž moc nedali, jsem v říši snů nikterak dlouho nevydržela. Protáhla jsem si nohy a nanovo se vymaňujíc z majetnického sevření blonďákovy končetiny, jsem se co nejtišeji vyštrachala z postele. Nemůžu na něj přece zírat celý den. Tak, jak mě příroda stvořila, jsem za účelem narovnání páteře vytočila paže, spojené propletenými prsty, dlaněmi vzhůru ke stropu a několika úklony rozhýbala ztuhlé svalstvo, načež jsem neslyšně popadla batoh a zapadla do koupelny. Po provedení základní hygieny a vynaložení nemalého úsilí k nápravě příšerně rozcuchaných vlasů jsem v bílých tříčtvrtečních kalhotách a delším vínovém tričku bez rukávů vyšla a zkontrolovala situaci, nyní ležel rozvalený na břiše, s pokrývkou sesunutou nebezpečně nízko na bedrech. Dole mu pro změnu vykukovaly končetiny od kolen po paty, byl přikrytý jen takovým cípem, a bylo to děsně rajcovní. Přinutila jsem se odtrhnout od té podívané zrak a rozhodla se dělat něco užitečného, obula jsem se a vyrazila pro snídani.
Již na schodech jsem zaznamenala ruch vycházející z lobby, kde se hoteloví hosté pravděpodobně dělili o zážitky z proběhnuté slavnosti. Při procházení recepcí jsem zaslechla útržky rozhovorů opěvující ohňostroj do rytmu klasické hudby. Jiní zase vychvalovali kapelu či taneční představení. V restauraci panoval obdobný chaos, spousta debatujících lidí se bezohledně motala v uličce mezi stoly, jež vedla k rozmanitým jídlem obloženým pultům. Zamířila jsem ke konvici s překapávanou kávou, kterou jsem si nalila do malého šálku a na stojáka ji usrkávajíc u stěny, jsem se rozhlédla po nabídce pochutin. Bylo tu snad všechno, od tradičních pokrmů s rýží, přes evropskou slaninu s míchanými vejci, až po západní lívance se sirupem. Po obšírnějším obhlédnutí jsem našla i orientální verzi. Odnesla jsem prázdné nádobí, vzala si tác a nabrala na něj Narutovo oblíbené jídlo a něco k pití, čistě ze zvědavosti jsem přihodila i pár vizuálně lákavých věcí, které bych asi jinak neměla možnost ochutnat. S plným plastovým tácem jsem si klestila cestu do haly, kde jsem se po vyzvání přidala do výtahu ke staršímu páru. Vystoupili o patro níž, takže jsem chvilinku jela sama, ve stísněném uzavřeném prostoru se z talířů mísily různé vůně, začalo mi z toho kručet v břiše. Poté, co jsem otevřela dveře pouze za přispění lokte, byla jsem přivítána párem hladových blankytně modrých očí.
„Ahoj,“ pozdravil zastřeně.
„Dobré ráno, ospalče,“ odpověděla jsem rozverně. Jelikož jsem už nemusela našlapovat po špičkách, kopnutím jsem za sebou zavřela a dokráčela k nočnímu stolku, na nějž jsem odložila to břímě spolehlivě uvádějící do pozoru chuťové buňky. Nestihla jsem se ani pořádně narovnat, když mě chňapl za zápěstí a v nadměrně rošťáckém rozmaru strhl na sebe. Jelikož měl polštář opřený o pelest, což mu umožňovalo si hovět v jakémsi pololehu, málem jsem mu uštědřila solidní čelíčko, v poslední vteřině jsem se vzepřela gravitaci a zastavila se opravdu jenom kousíček od jeho nosu.
„Ty nemáš hlad?“ zeptala jsem se udiveně, čímž jsem poukázala na tyto impulsivní manýry.
„Umírám hlady,“ zapředl mi těsně u kořene nosu, způsob, jakým to ventiloval, mě přiměl vzhlédnout, z Narutova lačného pohledu, nemajícího pranic společného s potřebou se nasytit, mě polilo takové horko, že bych byla schopná vytopit iglú do tropických teplot. Nakrátko mi to ochromilo mysl. To mu bohatě stačilo, aby přes skráň rty vábivě přejel do koutku úst, vtiskl do něho polibek a záhy se závislácky přisál na celou jejich plochu. Ač bych se tuze ráda poddala Jinchuurikiho svodům, připomněla jsem si druhý důvod, proč jsme tady.
„Věř mi, že mě momentálně nic neláká víc, ale předpokládám, že se chceš jít podívat na druhou stranu, asi bychom měli vyrazit co nejdřív, abychom to stihli. Zítra nás doma oba čekají povinnosti,“ upozornila jsem ho zodpovědně. Tsunade-sama mi nevzkázala, kdy mám nastoupit, tak jsem usoudila, že myslela hned ráno. „Navíc se z hotelů máš obvykle vypakovat do deseti.“ Když se se zadumaně staženým obočím zadíval na ciferník a mně došlo, že propočítává, zda by se to dalo zmáknout, vyprskla jsem smíchy.
„Ty seš fakt kašpar, víš to?“ Laškovně jsem ho plácla přes rameno, načež jsem se vytáhla na všechny čtyři a posadila se na svoji půlku postele.
„Proto mě tolik miluješ.“
„Ano, přiznávám, je to jeden z faktorů.“ Nechtěla jsem ho nějak extra podporovat v samolibosti, tak jsem na něj vyplázla jazyk.
Zvedl se do sedu, rychle se naklonil a obdaroval mě mlaskavou pusou na lícní kost, pak se otočil a podal tác s těmi opomíjenými dobrotami. Po vzoru hejna nenažraných kobylek jsme se na ně vrhli, ochutnávali a navzájem se krmili, přitom jsme nenarazili na nic, co by nám vysloveně nešmakovalo, ačkoli jsem nepochybovala, že někteří zdejší rozmlsaní hosté jsou zvyklí na jinačí kuchyni.
Během Narutova pobytu v koupelně jsem alespoň zběžně poklidila apartmán a ujistila se, že jsme někde něco nezapomněli. Neodolala jsem a šla naposledy na balkón oblažit oči tím božským výhledem na moře s majákem v dáli, zalité sluncem to bylo ještě úchvatnější. Blonďák se ke mně brzy připojil, pár minut jsme tam jen tiše stáli a snažili si ten výjev vrýt do paměti, až jsme se konečně rozhoupali k odchodu. Podobně jsme se rozloučili i s pokojem. Po seběhnutí schodů jsem Naruta poslala vrátit klíč, jelikož mi byl prakticky hned v patách, zřejmě ho tentokrát žádná recepční nebalila. Kamennou bránou jsme opustili komplex, leč k molu jsme se s ostatními nevypravili, místo toho jsme zamířili k vysokému živému plotu, který dělil reprezentační část ostrova od té utajované, do níž jsme nepozorovaně přeskočili. Dle očekávání to tu nebylo udržované, takže si rostliny mohly nekontrolovaně bujet, ke všemu se jim díky vlhkému vzduchu skvěle dařilo, následkem čehož se prostranství před námi notně podobalo deštnému pralesu. Nezdálo se, že by to šlo někudy obejít. Hrdina každým coulem mě tedy chytil za ruku a neohroženě vedl do útrob džungle. Opravdu jsem si tam tak připadala, potila jsem se, do tváře mě šlehaly vysoké listy a pokroucené větve a nohy se zamotávaly do úponkových travin. Naštěstí to netrvalo dlouho, po chvíli jsme došli k malému útesu, který se postupně svažoval k řece, po neuvolněných balvanech jsme k ní obezřetně sestoupili a po dohodě ji překonali. Za ní nebyla krajina tak divoká, celkem bez problémů se v ní dalo pohybovat. Jak jsme postupovali do nitra, stále častěji jsme naráželi na ruiny a trosky budov, převážná většina byla zcela nebo částečně porostlá mechem a různým plazivým plevelem. I tak v nich nebylo těžké rozpoznat rozbourané domy a usedlosti. Byl to smutný pohled. Ačkoli jsem byla obeznámena s neštěstím, jež se tu událo, na takovou formu zkázy se člověk nedokáže předem psychicky připravit.
S ubývající zelení a naopak četnějším výskytem sutin jsem se utvrzovala v tom, že jsme vstoupili do vesnice. Za časů prosperity to muselo být nádherné místo, středem protékalo vedlejší rameno řeky a v dálce se tyčily zelené kopce. Vydali jsme se proti proudu, hloub do vnitrozemí, až jsme natrefili na loďku, jednalo se o takovou tu obyčejnou pramici s vesly. Nepoškozená byla vytažená na břehu. A od ní se mezi keři vlnila úzká pěšina. Po němém přikývnutí na souhlas jsme se po ní vydali. Sledovali jsme ji až k jakési osadě, shluku hrstky skutečně prostých chatiček, zjevně postavených holýma rukama zatvrzelých starousedlíků.
I viditelně obdělávaná políčka prozrazovala, že tu přesto přese všechno nějací lidé pořád žijí. Některá stavení byla povážlivě rozklížená, když jsme jedno takové míjeli, radši jsem zadržela dech, abych náhodou nezpůsobila nějakou nevratnou nehodu. Právě jsem rozjímala nad tím, jak silná musí být láska těchto obyvatel k domovu, že si zvolili život v takovýchto podmínkách, když jsem si na lavičce před obdobnou chýší všimla sedícího starého muže. Drbla jsem loktem do Naruta a bradou pokynula směrem k pánovi, soustředěně opravujícímu rybářskou síť. Troufale jsme se pozvali na různými placatými kameny zpevněné zápraží.
„Promiňte, můžeme se vá-“
„Co sem lezete? Tady nemáte co dělat. Běžte pryč!“ skočil mi mrzutě do řeči, aniž by se na nás podíval, pak polohlasně zabrblal: „Zas ti zvědaví zbloudilí hosté.“
„My… sice jsme hoteloví hosté, ale přišli jsme z jiného důvodu. Jsme ninjové.“ Netuším, proč mě napadlo říct zrovna tohle, ale evidentně to zabralo, stařík zvedl hlavu a s přimhouřenými víčky na nezvané vetřelce upřel pravděpodobně krátkozraký pohled. Okamžik na nás oněměle zíral, pak vytřeštil oči, a nakonec se zatvářil, jako by viděl ducha. Nejistě jsem se otočila na svého společníka, protože to byl on, kdo strhl veškerou pozornost vyhublého poustevníka.
„Ne, to není možné. Ty musíš být jeho syn,“ pravil pomalu, z probíhajících složitých vnitřních kalkulací svraštil již tak vráskami zbrázděné čelo.
„Huh?“
„Myslíte Minata,“ pomohla jsem mu, neboť vypadal, že se opravdu úpěnlivě snaží rozvzpomenout.
„Ano, Minato, tak se jmenoval. Jistěže.“
„Jsem Naruto Uzumaki,“ představil se Jinchuuriki pro pořádek. „Znal jste mého otce?“ Z jeho hlasu bylo znát, jak moc prahne po jakýchkoli informacích o rodičích.
„Viděl jsem ho jednou, když ho sem Kushina přivedla. Bylo to mnoho let po tom, co byla vesnice srovnána se zemí. Chtěla mu to tu ukázat. Byla odsud nucena odejít velmi mladá, za svůj domov možná považovala Konohu, ale na svůj původ nikdy nezapomněla. Přemlouvali nás tehdy, abychom odešli s nimi.“
„A proč tady vlastně zůstáváte? Většina obyvatel se rozesela po celém světě,“ položila jsem mu otázku, o jejíž odpovědi jsem cestou sem uvažovala.
„Támhle pod tím stromem jsem se narodil, dole u řeky jsem požádal svou ženu o ruku, prožil jsem tady nejlepší léta svého života. Tomu nemůžete rozumět, děvenko.“ Samozřejmě, to byl typický postoj starších a zkušenějších; mladí nic nechápou. Nehodlala jsem s ním rozebírat, jak jsem se cítila při útoku Peina, jak jsem se bála, že z milované domoviny zbyde akorát obrovský kráter, který spolkne vše, co pro mě představovalo domov.
„Tvou matku jsem znal dobře, trávila u nás spoustu času, chodívala si hrát s naší mladší dcerou. Byla temperamentní a tvrdohlavá, zároveň se však uměla vcítit do druhých, byla laskavá a velmi obětavá. Měl jsem ji moc rád... Bohužel byla vybrána na úkol, který by neměl být svěřen žádné lidské bytosti, natož dítěti. Když se tu objevila se Žlutým bleskem z Listové a popisovala mi, jak ji zachránil, věřil jsem, že bude schopná najít štěstí i s takovým krutým údělem, ale mýlil jsem se.“ Během jeho řeči jsem Naruta nespouštěla z očí, neměl daleko k slzám. Po tom zvláštním setkání s Yondaimem jsem se o něm po válce chtěla přirozeně dozvědět něco víc, tím spíš, když jsem zjistila, že je Narutův otec. Jednou jsem se na něho ptala mistra Kakashiho a on mi ten smutný příběh vyprávěl, o jejich lásce. Dost živě si pamatuju, jak fascinovaně jsem poslouchala, jak mi u toho naskočila husí kůže a jak moc jsem si přála, abych jednou dostala šanci okusit taky takový cit. A ono se mi to splnilo. Zčistajasna mě to strašně dojalo.
„Vy jste sourozenci?“ zeptal se zničehonic.
„Ne.“ Úleva, která se mu promítla v hlase, ho samotného pobavila. Zdálo se, že milovníka rámenu ta myšlenka zároveň malinko vyděsila.
„Aha, chápu,“ odvětil muž s mírným úsměvem. „Omlouvám se, že to říkám, ale trochu mi ji připomínáte.“ Teď jsem to byla já, kdo měl na krajíčku. Byla to pro mě neskutečná čest. Narutova maminka byla v mých očích doopravdy výjimečná žena. Rázem jsem k muži před námi pocítila neutuchající vděk.
„Děkuju, staříku. Vážím si toho,“ řekl blonďák rozkolísaně.
„Nepotřebujete vy nebo někdo z vašich sousedů ošetřit? Jsem lékařský ninja,“ nabídla jsem velkoryse své služby, posunkem ruky ukazujíc na hůl opřenou o hranu lavičky.
„Nedělejte si s námi starosti, pro tohle jsme se kdysi rozhodli. A nelitujeme.“ Na srozuměnou jsem přikývla, kdežto Naruto si s místním pamětníkem zdvořile potřásl pravicí.
„Rozumím tomu prázdnu uvnitř, které tě táhne do rodiště svých předků, touze něco nalézt, ale věř mi, tady už zbyly jen vzpomínky nás, nešťastníků, kteří nedopatřením přežili své děti. Ve čtvrti, kde Kushina bydlela, byl útok nejsilnější, tam je jen pustá planina. To nejdůležitější, ono spojení s blízkými, je ve tvém srdci.“ Pustil mladíkovu ruku, během své řeči ji totiž pevně držel, a pokrouceným ukazováčkem se dotkl místa, kde se nacházel dutý svalový orgán velikosti pěsti. „Pokud ho budeš střežit, nikdy odsud nezmizí.“ Okamžik na sebe bezhlesně hleděli, potom se Naruto uklonil, načež jsme se otočili a vykročili zpátky. Na vyšlapané cestičce jsem kráčela za blonďákem, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale jeho svěšená hlava spolu s nezvyklou mlčenlivostí mi prozradily, že je hluboce pohroužen v myšlenkách. V ne přímo veselých myšlenkách.
„Naruto, stůj. Prosím,“ zastavila jsem ho s málem pukajícím srdcem. Poslechl, nicméně se na mě neotočil. Chytila jsem ho něžně za ruku a nenásilným zatáhnutím ho obrátila k sobě, v těch nádherných očích se mu rýsovaly čerstvé slzy.
„Pojď sem,“ špitla jsem pohnutě a jemně ho vtáhla do co nejvroucnějšího objetí, jaké jsem dokázala poskytnout.
„Nejsi na tu bolest sám, jsem tady pro tebe, kdybys cokoli potřeboval. Třeba si promluvit.“
Chvilinku se nic nedělo, jen tak zkoprněle stál, nýbrž pak mě sevřel tak silně, až bych přísahala, že jsem zaslechla praštění kostí. Nevadilo mi to. Objímala jsem ho a hladila po vlasech a množstvím vysílané lásky se snažila ulevit jeho strádající duši. Věděla jsem, že díru způsobenou absencí rodičů, nikdy nevyplním, chtěla jsem aspoň zmírnit její dopad, být světlem, jež ho z tmavého, studeného dna vyvede ven.
Čas plynul a my, obklopeni konejšivou náručí toho druhého, jsme postávali uprostřed zpustošené země, která díky obnovené vegetaci navenek působila dojmem nového začátku, restartu, jenže když jste si dali tu práci, rozhrnuli husté trsy trávy a nakoukli pod ochrannou vrstvu zeminy, mohli jste uzřít kousky trosek, zarostlých v kořenovém systému, ohlašujících se v ponurých obdobích dešťů, kdy překáží při správném příjmu živin a minerálů. A to stejné platí o Narutovi. Chápal, proč jeho rodiče udělali to, co udělali, ale to malé dítě v něm pořád dokola opakovalo: „Já chci mámu a tátu.“
Otevřela jsem soucitem semknutá víčka a pomalu se vymanila, nepustila jsem ho však úplně, levou ruku jsem přiložila na zátylek, zatímco její kolegyně se přemístila na vouskatou tvář, kde se palcem jala zamilovaně odklízet mokré mapy. S nezištnou oddaností jsem mu u toho hleděla do třpytících se safírů; měla jsem ráda tuhle jeho citlivou stránku, na nic si přede mnou nehrál, nepředstíral, dovolil mi nahlédnout, přiblížit se a pofoukat modřiny, jež ostatním zůstávaly skryté. Znamenalo to víc než kdejaká slova. Naklonila jsem se a na druhé líci stejný úkol zadala hebkým rtům. Držel, ani o milimetr se nepohnul. Když jsem skončila, nestáhla jsem se, obdobně zahálčivě jsem jimi doputovala ke koutku úst, leč dál jsem se vzhledem k situaci neodvážila. Správně vyrozuměl, proč jsem zaváhala a mírným posunutím hlavy naše rty spojil ve velmi emocemi nadupané splynutí. Po letmém setrvání v nečinnosti jsem navázala na šnečí tempo, jednak se k panující atmosféře hodilo víc, jednak jsem vleklými tahy mohla lépe zprostředkovat to, co jsem neuměla vyjádřit verbálně. Jednalo se o jeden z těch motýlích polibků, jež vám svou intenzitou sroluje prsty na nohou. Připadala jsem si nevídaně lehce, jako bych se odpojila od svého pozemského těla a odstartovala existenci na nové úrovni stavu vědomí, do něhož by mě zaručeně neposlala ani rok nepřerušená meditace. Zenoví mistři by nám mohli závidět.
Poté, co jsme se dopracovali do identické pozice jako na začátku, se rty nehybně spočívajícími na těch svého protějšku, jsem se trošku oddálila a omámeně otevřela oči. V těch Narutových se již nezračil smutek, místo něj tam bylo cosi hlubokého, co mi téměř podlomilo kolena, taky to cítil.
„Děkuju, Sakuro-chan. Tohle bylo podstatně lepší než mluvení. Vlastně ani pořádně nevím, co bych chtěl říct. Prostě mi chybí.“ Bezradně pokrčil rameny.
„Já vím. To je naprosto pochopitelné. Mrzí mě to,“ vyslovila jsem lítost nad krutým osudem.
„Asi to tak mělo být,“ prohlásil po krátké pauze hloubavě, „kdyby nebyla mamka vybrána za Jinchuuriki, zůstala by tady a my dva bychom se třeba nikdy nepotkali.“ Hm, na jeho úvaze něco bylo. Představovala jsem si, jaký by asi byl, kdyby žil v plnohodnotném rodinném zázemí a nevyrůstal v sirotčinci.
„Ne, blbost. Já bych si tě našel za jakýchkoli okolností,“ ujistil mě bez skrupulí přesvědčivě. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Popravdě mě to konstatování uklidnilo. Zářivě jsem se na něho usmála. V mnohem pozvednutější náladě na mě mrkl, pak mě levou paží obejmul kolem trupu a suverénně odváděl směrem, kterým jsme přišli.
Během cesty hustým lesem jsme kromě ojedinělého zaklení při zakopnutí či zamotání do úponků moc nekonverzovali, ale nebylo to nepříjemné. Měli jsme o čem přemýšlet. Obdobně banálním způsobem jsme se vrátili do vyšperkované části ostrova. Nyní už jsem ten komplex za tak dech beroucí nepovažovala, postavit něco tak honosného a přepychového, obehnat to zdí a totálně ignorovat, že na druhé straně lidé živoří, může jen ukázkový pokrytec. Až mi bylo krapet stydno, že jsem zde vůbec strávila přes čtyřiadvacet hodin, moc krásných hodin, mimochodem.
Měli jsme štěstí, u mola zrovna čekal přívoz a dle počínání kapitána to vypadalo, že se chystá brzy vyplout. Nalodili jsme se a, přestože by se nějaká místa k sezení ještě našla, zakotvili jsme u zábradlí na zádi. Opřela jsem se o něj předloktím a s rozporuplnými pocity se zahleděla na vzdalující se hotel.
„Až se stanu Hokage, zkusím s tím něco udělat,“ řekl odhodlaně Naruto, zaujímající vedle totožný postoj.
„Hm?“ Nebyla jsem si jistá, co má konkrétně na mysli.
„S druhou stranou ostrova. Nedovolím, aby mamčina rodná země a lidé, kteří tam žijí, takhle upadli v zapomnění.“
„Nebude jednoduchý sehnat tolik peněz, zvlášť po válce, spousta vesnic se kvůli financování oprav, zdravotní péči obyvatel a náprav ostatních škod ocitla v mínusu,“ poznamenala jsem realisticky, potom jsem se však podívala na všehoschopného muže po mé pravici a pokračovala: „Jestli to ale někdo zvládne, budeš to ty.“ Sehnula jsem se a dala mu pusu na hřejivou látku mikiny na rameni, nato jsem si na stejné místo v oblasti spánku položila hlavu.
„Pomůžu ti, jak jen budu moct.“ Odměnou mi bylo políbení do vlasů.
V přístavním městě, z něhož jsem pro zesilující bouřku v pátek viděla akorát recepci motelu, jsem nám koupila něco k jídlu, doufajíc, že mě přestane pobolívat břicho. Patrně nebylo nejmoudřejší se přecpat vším možným a po solidním emočním vypětí se ještě kodrcat na lodi. Ani jeden jsme do Listové dvakrát nespěchali, protože to znamenalo, že se budeme muset rozdělit, rozhodli jsme se tedy pro menší prohlídku. Nakonec jsme se bosky prošli po pláži, koupání nás nelákalo, tak jsme aspoň chvilku poseděli ve vyhřátém písku a polemizovali nad tím, jaké by to bylo, žít v domku u moře, chytat ryby, chodit se potápět a nemít žádné starosti.
Cestou do Konohy jsme toho opět moc nenamluvili, nechtělo se mi nechávat Naruta po událostech celého dne samotného, jenže jsem musela domů, jinak by se po mně rodiče sháněli, a ráno jsem potřebovala časně vstávat.
Když jsme se ohlašovali hlídce u brány, už byla tma. Nejvyšší čas se rozloučit.
„Uvidíme se zítra?“ zeptala jsem se přiškrceně před schody našeho bytu.
„Určitě. Jakmile budu mít volno, stavím se za tebou. Měli bychom nejspíš zajít za Sasukem.“
„Souhlasím. Před tím bych s tebou ale potřebovala něco probrat. Pamatuješ, odkládaná vážná rozmluva?“ připomněla jsem v žertu.
„To mě začíná zajímat,“ odpověděl, přičemž se povážlivě nakvartýroval do mého osobního prostoru.
„Spíš se s tebou chci poradit o jedné věci, to je na dýl.“
„Rozhodně říkám ano.“ Teď už se skláněl pro polibek na dobrou noc.
„Vždyť nevíš, o co jde,“ zachrčela jsem smíchy.
„To nevadí, jsem pro.“ Nato si majetnicky uzmul mé rty, odtahuje mě z přímého dosahu světla pouliční lampy.