Světelní strážci - Kapitola XXI. - Kori (část první)

Kapitola XXI. – Kori (část první)

Znovu přišel podzim. Záplava stromů v lese Ikagawashi se pozvolna měnila ze zelené na žlutou, oranžovou až téměř rudou. Pro dívky to vždy byla pastva pro oči, když sedávaly na stromech na oblíbené mýtince.
Teď nicméně Wiera seděla na jednom z kamenů u horského jezera a studovala ze spisů, které pořídila v údolí ve vsi, popisy a využití léčivých bylin. Její levhartí partnerka se se svým klonem cvičila v běhu po hladině.
Najednou Arashi zastavila uprostřed běhu a zahleděla se do vody. Klon se rozpustil ve vzduchu.
„Hele, Wiero, pojď sem!“ zavolala na svou společnici. Dívka odložila svitky, které měla rozložené na kolenou, a přišla za ní. „Vidíš to taky?“ pokračovala šelma.
Světlovláska sklonila hlavu k hladině. Slunce jako by dnes svítilo jasněji než jindy v této době, kdy, jak si vybavovala, zpravidla během let bývalo zataženo.
„Co konkrétně myslíš?“ zeptala se pro upřesnění.
„No tam! Mezi těmi kameny. Něco se tam leskne!“
Wiera stočila zrak na ono místo. Pár chvil hledala, ale nakonec si toho nepatrného lesku také všimla.
„A není to třeba jen kousek skla?“ nadhodila. „Nebo zbraň, co nám tam mohla upadnout?“
Levhartice se na ni zamračila.
„Nevěříš mi snad?“
Její společnice jí pohled oplatila. Minutu na sebe zíraly, potom koukly zpět dolů.
„Měly bychom to prozkoumat blíž…“ zamyslela se Arashi.
„Tím ‚bychom‘ myslíš mě, viď?“ zkonstatovala Wiera, jelikož jí to bylo naprosto jasné.
„Možná…?“
Dívka se tedy odešla na břeh svléknout. Zafoukal chladný vichr a ona se zachvěla zimou, když jí narazil do nahého těla. Poté se vrátila zpět k Arashi. Znovu se ujistila, kde ona věc je a následně skočila do vody.
Voda v horském jezeře Reopado no mizumi byla průzračně čistá. Sice po většinu roku studená jako led, ale na to si všichni navykli. Navíc se to při třítisícimetrové nadmořské výšce dalo očekávat.
Rychle se pod hladinou zorientovala a zamířila k místu, kde s Arashi zahlédly odlesk. Už když se blížila, všimla si, že se jedná o jakýsi řetízek, zapadlý mezi kameny.
Klesla na dno a chakrou nahromaděnou v chodidlech se přitáhla, aby nestoupala vzhůru. Odvalila jeden z kamenů, co jí bránil v průzkumu, a přívěšek vzala do ruky. Obočí jí vylétlo vzhůru.
Na řetízku kovově lesklé barvy byla připevněna jakási zakulacená mřížka a v ní velká sytě červená perla. Pořádný úlovek!
Odrazila se a zamířila k hladině, kde na ni Arashi netrpělivě čekala. Jakmile dívka vystrčila hlavu z vody, začala nedočkavě poskakovat.
„Tak ukaž! Ukaž! Cos tam našla? Co to je?“
Wiera zvedla ruku s řetízkem s perlou a podala jí ho do natažené tlapy. A reakce levhartice byla takřka identická s tou její.
„Téda!“ vydechla šelma. „Jak se to tam dostalo?“
„Vím já?“ pokrčila dívka rameny. „Nejspíš to někdo ztratil a potom to zapomněl jít hledat.“
„No jo, ale takový krásný přívěšek?“ nadhodila šelma. „Na to by asi jen tak nezapomněl, ne?“
„Hm, to je asi jedno. Každopádně bychom to mohly jít někomu ukázat. Třeba vypátráme vlastníka,“ navrhla Wiera.
Arashi souhlasila. Potom se potutelně ušklíbla. „O co, že na břehu budu rychleji než ty?“
Odpovědí byl znuděný pohled.
Jakmile se dívka na pevné zemi trochu osušila a oblékla, vyrazily obě směrem k oblasti, kde v současné chvíli pobývala levhartí smečka a rodina Hikari nejčastěji.
V dálce zahlédli černou hřívu vlasů a černou yukatu nejstarší princezny.
„Ammanti! Ammanti!“ volala už z dálky Wiera na sestru. Ta se ohlédla. „Podívej, co jsme našly!“ sdělovala nadšeně a ukázala jí náhrdelník s rudou perlou.
„Kde jsi to našla?“ zeptala se Ammanti s přivřenýma očima.
Wieře zmrzl úsměv na rtech, protože ji zarazil její tón. Nebyl obdivný, ale spíš nenávistný, jedovatý.
„No…“ vyměnila si pohled s Arashi, „byl v jezeře, v největší hloubce a-“
„A to tě nikdy nikdo neučil, že na cizí věci se nesahá?!“ okřikla ji z ničeho nic sestra. „Nemáš právo s tím nijak zacházet!“ Přistoupila k ní a ruku s přívěskem jí sevřela pevným stiskem.
Arashi naježila srst a vydala tiché hrdelní zavrčení.
„Zahodíš to. Teď hned někam daleko. Rozumíš?“ zasyčela černovláska.
„Proč?“ zeptala se nechápavě.
„Protože!“ odsekla. „Tohle nikdo nesmí nosit! Je to-!“
„Ammanti? Co se děje?“ ozvala se Yuki z hlavní plošiny.
Starší ze sester uvolnila ruku. „Nic…“ zamumlala jen a ráznými kroky odcházela pryč.
Wiera se svou levharticí za ní nechápavě hleděly.
„Co to mělo být?“ Dívce se zamlžily oči.
„Všechno v pořádku?“ ptala se vůdkyně levhartů.
„Našly jsme s Wierou v jezeře přívěšek s perlou. Chtěly jsme to jít někomu ukázat a narazily jsme na Ammanti. A ta pak chytla hysterák,“ vysvětlovala Arashi.
„S perlou?“ vydechla Yuki. „Ukaž mi ho.“
Wiera rozevřela dlaň a natáhla paži. Velká levhartice si až bolestně povzdechla:
„Ach… Kori…“
„Kori?“ zamračila se druhá. „Co je Kori?“
„Kdo je Kori?“ zopakovala Yuki její otázku. „No… to byl…“ začala, ale pak kývla hlavou k hlavní plošině, „pojďte si sednout. Tohle bude na delší povídání.“
Všechny tři se rozešly oním směrem. Poté se posadily do vrcholů pomyslného trojúhelníku a partnerky čekaly na to, až se jejich mistryně pustí do vysvětlování.
„Popravdě, Arashi, asi jsem to měla říct už dávno…“ začala nejistě Yuki, „víš, kdysi jsem měla ještě jedno mládě.“
„Cože?“ vyjekly ty dvě současně.
„Je to tak,“ přisvědčila vůdkyně, „jmenoval se Kori.“
„Já mám bráchu?“ zvolala nadšeně Arashi. Nad tím se její matka musela pousmát.
„Co se s ním stalo?“ chtěla vědět Wiera.
„Pro začátek řeknu, že už… bohužel není mezi námi.“ Yuki odvrátila hlavu, aby nezahlédly slzy, co se jí nahrnuly do očí.

Ammanti seděla pod převisem pod vodopádem. Objímala si nohy a bradu měla položenou na kolenou. Nebrečela často, ale teď, když se jí znovu otevřely staré rány v srdci, to nešlo zadržet.
„Pořád to tak bolí…“ zamumlala a otřela hřbetem ruky slané potůčky.
„Já vím, že to bolí,“ pronesl hlas v její hlavě. „Ale bohužel, tuhle bolest zažiješ ještě mockrát.“
„Jenže u něj to bylo jiné, Inseki!“ vykřikla. Praštila přitom stranou pěsti do skály, až se celá otřásla. „Já jsem si myslela, že jsem se s tím vyrovnala. Vždyť je to už patnáct let. Za tu dobu už bych na to mohla zapomenout… ne?“
„A chceš zapomenout?“ nadhodil její předek. „Zapomenout na to všechno, co jste spolu prožili? I na to dobré?“
Dívka se zarazila. Opravdu chtěla?
„Ne, nechci. Nechci zapomenout na to, co jsme spolu a pro sebe dělali. Na události, které jsme spolu zažili.“
„Na to vlastně ani zapomenout nejde,“ zašeptala.
„Tak vidíš,“ řekl bývalý vévoda z Jihu a černovláska cítila, jak by ji nejraději objal, kdyby měl fyzické tělo.
„Ammanti?“ ozvalo se náhle.
Černovláska sebou při oslovení trhla. Bratra na svém tajném místě nečekala. Zas na druhou stranu… člověk Byakuganu jen tak neunikne. Rychle si znovu otřela tváře.
„Ahoj, Shiane,“ řekla tiše. Snažila se na něj nedívat, protože kdo ví, jak dlouho by se udržela při očním kontaktu.
Bratr udělal krok blíž. V tu chvíli se za ním objevila dvojčata.
„Ahoj,“ pozdravil Shizute jemně. „Můžeme?“
Dívka lhostejně máchla rukou a trojice se posadila kolem ní. Shian se chápavě zachmuřil.
„Ale ne… Kori?“ zeptal se jen a ona přikývla. Silně ji objal a ona jemu položila hlavu na rameno. Cítil, jak se jemně třese.
Dvojčata si vyměnila pohledy, ale oba mlčeli. Co se všech Hikari týkalo, měli všichni více či méně dobrý cit pro empatii. A tedy věděli, kdy mají spíše mlčet.
„Kdo je Kori?“ zeptal se po chvíli opatrně starší.
Ammanti zvedla hlavu a s bratrem se od sebe odtáhli. Dvojčata přejela pohledem
„Kori? To byl můj… levhartí partner. Shian ho trochu znal.“ Pohlédla na svého sourozence a ten se pousmál. Ona se zády opřela o skálu za sebou a začala vyprávět.

„Ammanti se k nám dostala jako malá. Byla jen o rok nebo dva starší než Wiera. Cestovala tehdy s králem na nějaké jednání, už ani přesně nevím. Utábořili se ve vesnici pod horami. Ale Ammanti byla v tu dobu velmi zvídavá.“

„Vaše Výsosti, počkejte, než vyložíme zavazadla.“
„Tak dobře,“ kývla princezna slunce a poslušně se posadila na lavičku u vstupních dveří.
Sloužící cestovali s kufry a taškami od kočáru dovnitř, kde si je podávali s dalšími, kteří je vynášeli do pokojů.
Král mezitím s pobočníkem řešili něco ohledně večeře, a tak jí nikdo nevěnoval přílišnou pozornost.
Ani nemuseli – všichni věděli, že je dobře vychovaná.
Ammanti z dlouhé chvíle na lavičce začala komíhat nohama a něco si prozpěvovat. Rozhlížela se po jednoduchých vesnických domcích s květinami v oknech, když tu u jednoho z otevřených krámů zpozorovala obrovské, chlupaté, šedé kočky se skvrnami na srsti. A k tomu se bavily s prodavačem!
„Ony mluví!“ zvolala a brada jí spadla.
Pusu zavřela a podívala se na kmitající služebnictvo. Měli tolik práce. Seskočila z lavičky a nenápadně se vzdálila od jejich hostince. Jen na chvilku, aby si je lépe prohlédla. A možná pomazlila tu menší.
Větší z koček vzala do zubů košík, s prodavačem se rozloučily a odcházely.
Černovláska mrkla na družinu, která si vůbec nevšimla toho, že už na lavičce nesedí.

„Samozřejmě, že první věc, co mě v tu chvíli napadla, bylo je sledovat,“ ušklíbla se pro sebe Ammanti.

„Mami, ta holka jde pořád za námi,“ špitl Kori, „neměli bychom jí utéct nebo se někam schovat?“
Yuki vydala odmítavý zvuk.
„Ale vždyť tohle jsou Skryté levhartí hory,“ dal důraz na první přídavné jméno, „neměl by o nich nikdo vědět.“
„Koui,“ oslovila ho matka a položila košík na zem, „Skryté hory to určitě jsou, protože k nám nahoru nikdo nechodí. S vesničany se známe a oni znají nás a máme spolu přátelský vztah. A o tu holku bych se nebála. Je dost malá na to, aby nám něco udělala. Navíc je nahoře taková zima, že si tam netroufne. Tak pojď.“ Vzala košík a rozešla se dál.
Kori si jen povzdechl a vydal se za ní.

„A ta holka jedna bláznivá nás opravdu sledovala až na vrchol hor!“
Wiera vyprskla smíchy. „Bože můj, to se Ammanti vůbec nepodobá.“
„Brácha ji tady nechtěl?“ divila se Arashi. Yuki zavrtěla hlavou.
„Nechtěl. On vždycky dbal na to, aby věci byly tak, jak mají být. Když prý bydlíme ve Skrytých levhartích horách, mají být skryté a nikdo jiný o nich nemá vědět.“ Usmála se pro sebe nostalgicky.
„A kdy změnil názor?“ zajímalo dívku.
„A jak se seznámili?“ chtěla vědět levhartice.

Ammanti stoupala za kočkami stále výš a výš. Zeleně stále ubývalo, zvedal se vítr a ona začala být unavená. Kdyby se bývala ohlédla, měla by celou vesnici jako na dlani. Avšak na to, že by se měla možná vrátit, ani nepomyslela.
Dvojice šelem jí před pár minutami zmizela v mracích a ona se snažila je dohnat, aby jí neutekly úplně.
„Je tu chladno,“ vydechla a od úst jí stoupal obláček.
Nehledě na své červené kimono s krátkými rukávy a holýma nohama pod sukní se vydala po kratičké přestávce dál. Ty hory přece nemohly vést až do nebe, musela být už skoro na vrcholu…
Najednou do ní narazil vichr tak prudce, že ji až odhodil z pěšinky. Skutálela se do dolíčku o několik metrů níž a bolestně zkřivila tvář.
„Au… au… moje noha… au…“ Na levém lýtku měla pořádný šrám, k tomu byla celá špinavá. A ještě navíc ztratila jednu botu.
Nicméně se nemohla zdržovat. Vyhrabala se zpátky na cestu a pokračovala dál.
Okolo ní už nebyly prakticky žádné rostliny, jen tu a tam chomáčky trávy. Jinak zde byla jen holá skaliska.
Za krkem jí přistálo cosi studeného, co se ihned rozpustilo. Ošila se a to místo si ihned musela otřít. Zvedla oči k obloze.
Z nebe se lehce jako pírka začaly snášet bílé vločky.

„Z toho dne si pamatuju jen to, jak se brodím sněhem a je mi hrozná zima. Zbytek mám zahalený v mlze. Pak už si vzpomínám jen na to, jak ležím v jeskyni na kožešinách a Kori mě zahřívá.“

Kori obcházel obrannou plošinu. Blížila se sněhová bouře a on se chtěl ujistit, že všichni levharti jsou v bezpečí v úkrytu.
Přestože byla polovina dubna a dole na úpatí hor kolem vesnice i v lese Ikagawashi začínaly kvést stromy a keře, tady nahoře to vůbec nic neznamenalo. Sníh mohl přijít kdykoli, třeba i v polovině léta, když se nevyvedlo počasí.
Užuž se chtěl vrátit, když tu koutkem oka zahlédl něco červeného. Zamračil se a přišel blíž.
„Co tu proboha děláš?“ Byla to ta černovlasá holčička, co je sledovala už od vesnice. Nikdy by si ovšem nemyslel, že vytrvá až sem.
Seděla ve sněhu na patách s hlavou skloněnou a mechanicky si třela paže, snad aby se zahřála.
„Hej, slyšíš mě?“ promluvil mladý levhart trochu silněji. Když ani tentokrát neopověděla, dotkl se čumákem její tváře. „Je úplně ledová…“
Dívka mírně zvedla hlavu a neznatelně se usmála. „… čiči…“ zašeptala.
„Výborně, ještě jsi nezmrzla,“ oddychl si Kori, „což se samozřejmě může stát, když tě neodvedu někam do tepla,“ dodal spíš pro sebe.
Černovláska znovu začala upadat do letargie, a tak jí párkrát teplým jazykem olízl tvář. To ji trochu probralo.
„Hele, musíš vstát, musíš za mnou do bezpečí. Rozumíš?“
„… pojď sem…“ Natahovala k němu ruku.
„Ne, pojď za mnou ty,“ řekl a odtančil o pár metrů. Chtěl ji tak přinutit zvednout se a jít. Povzdychl si, když ho napadlo, co by ji opravdu přesvědčilo a co jeho úplně nelákalo. „Můžeš si mě potom pohladit.“
Věta ji očividně nadchnula. Vstala na vratké nohy a brodila se sněhem za ním, zatímco on ji vedl k nejbližší obyvatelné jeskyni. Když do ní po několika dlouhých minutách konečně dorazili, venku se bouře spustila naplno.
Kori dívku dovedl až za jakousi zástěnu, za níž ležela na zemi spousta kožešin. Donutil ji lehnout si a potom přes ní několik kožešin přehodil. Ještě měl v plánu pro něco dojít, ale ona si ho přitáhla k sobě. Povzdychl si.

„Několik dní jsme o Korim nic nevěděli,“ vyprávěla Yuki dál, „hrozně jsem se o něj bála. Chtěla jsem ho i v té divoké bouři jít hledat, jenže ostatní mě přesvědčili, ať to nedělám. I přes svůj strach jsem zůstala.“
Potom se zatvářila tak hrdě, jak jen matka díky svému dítěti může.
„Ale když jsem následně zjistila, co pro Ammanti udělal, byla jsem na něj opravdu pyšná.“

Ammanti sebou trhla. Pod rukama ucítila něco měkkého a chlupatého, a tak otevřela oči.
Byla na neznámém místě a tulila se k té velké kočce. V rychlosti se od ní odtáhla.
„P-promiň, kočičko,“ zachraptěla omluvu, „nechtěla jsem na tebe sahat bez dovolení. Nezlobíš se?“
„Hmm… ne…“ zamumlala kočka, „ale nejsem žádná kočka. Jsem levhart.“
„Ah… aha,“ pronesla dívka, „levharta jsem ještě nikdy neviděla. Jsi hezká.“
Pokud se šelma doteď nepatrně usmívala, teď se rozzlobeně zamračila.
„Hezká?! Sedíš si na uších? Říkal jsem ‚levhart’ a ne ‚levhartice‘. Kori.“
„Ammanti,“ představila se černovláska s úsměvem, jakoby s ní křik nic neudělal. To levharta poněkud zarazilo.
„No, těší mě,“ pronesl zmateně, nevěda, jak jinak zareagovat. Rozhodl se zaměřit na její osobu. „Jsi v pořádku?“
Zavrtěla hlavou. „Je mi hrozná zima.“ Objala se rukama, když tu si všimla zarudlé kůže a puchýřů. „Co se mi stalo?!“ vyjekla zděšeně.
Kori její zranění přelétl znaleckým okem.
„Máš omrzliny,“ usoudil, „ani se nelze moc ničemu divit, když běháš v horách jen v pyžamu.“
„To není pyžamo, to je-“
„Hele, prostě to není nejvhodnější oblečení na vysokohorskou turistiku,“ přerušil ji levhart. „Měli bychom spíš vymyslet, co s tebou.“
Zatímco přemýšlel, Ammanti vedle něj se zvlnily rty.
„Já chci tátu…“ rozeštkala se, zatímco se jí z očí koulely slzy.
„No, neboj, to bude dobrý,“ snažil se ji uklidnit levhart. „Počkej, něco ti přinesu.“ Odběhl za roh.
Dívka se za ním ohlédla a otírala si slzy. Od soli ji štípaly rány, což vyvolalo další vodopád.
„Na, sněz to.“ Kori jí do klína dal kořen světle hnědé barvy.
Kousla si a zkřivila obličej. „Ble, pálí to. Co to je?“
„Zázvor, zahřeje tě.“
Ammanti se nedůvěřivě podívala na zázvorový kořen, ale žvýkala dál. Nechutnalo to vůbec dobře, nicméně po tom, co jí napadalo pár soust do žaludku, jí začalo být příjemně teplo. Rudé mapy na rukou, nohou i tváři ji však stále pálily od mrazu.
„Tímhle se namaž,“ přikázal Kori a podával jí uzlíček. Po rozbalení v něm dívka našla jakousi bílou hroudu.
„Co to je?“
„Kozí sádlo. Ochrání ti kůži.“
Černovláska přikývla. Ošetřila si veškeré odhalené části těla, jak jí levhart řekl. Následně se položila zpět na kožešiny a Kori ji opět přikryl.
„Snaž se usnout. Rány by se ti měly léčit rychleji.“
„Tak dobře,“ usmála se a zavřela oči.
Šelma ji chvíli pozorovala, načež si lehla k ní.
„A taky tu dost možná strávíme několik dní… Tak ať to rychleji uteče.“

„Leželi jsme tam spolu asi dva dny,“ vzpomínala Ammanti, „i když mě to v tu dobu připadalo jako věčnost. Kdykoli jsem něco potřebovala, snažil se to pro mě udělat. Ačkoli si myslím, že přitom občas dost skřípal zubama.“

„Mám žízeň,“ zakňučela dívka.
Kori si povzdechl. Každou chvíli to bylo něco – buď měla hlad, podruhé ji něco svědilo na zádech a potřebovala podrbat, potom zas měla přeleželou ruku a chtěla se otočit.
Obtěžovalo ho to, ale raději udělal, co mohl, než aby musel poslouchat její vzlyky. Když na ni poprvé otráveně zavrčel, aby to vydržela, rozbrečela se. Zkusil si přikrýt uši tlapami, ale nešlo to. A tak jí sehnal něco k snědku a olízal jí tvář, což ji zase rozesmálo.
Teď se zamyslel. Matka mu vždy opakovala, aby na žízeň nejedl sníh, protože energie, kterou vydá na jeho rozehřátí, je takřka stejná jako ta, co by získal napitím. Tedy výsledná přidaná hodnota se rovnala nule.
Už jsi všiml, že tato konkrétní jeskyně byla zřejmě dříve obývaná i někým jiným, než levharty. Byla tu totiž spousta udělátek, které šelmy nepoužívaly, a dále i spousta sušených potravin, které přestály pár desítek let. Jenom doufal, že tím dívce ještě nepřivodí otravu jídlem, když ji tím krmil. Ale pořád lepší otrávit se než zmrznout… ne?
Zvedl se a šel hledat nějakou nádobu. Chvíli se hrabal v harampádí, když tu nalezl zrezlý kotlík. Za dřevěnou rukojeť ji vzal do zubů a šel ven nabrat sníh.
Bouře už naštěstí nebyla tak divoká, aby znemožnila krátký pobyt mimo úkryt, a tak byl za chvíli zpět.
Postavil kotlík na zem. Za zástěnou už bylo vcelku teplo – pokud se tomu tak za současných podmínek dalo říkat – a sníh do několika minut roztál.
Ammanti vzala kotlík třesoucíma rukama a napila se. Pak se na Koriho usmála.
„Arigatou gozaimasu. Jsi ke mně moc laskavý,“ hluboce se mu uklonila.
„No, nemáš zač,“ odvětil, jako by to byla samozřejmost. Avšak uvnitř se cítil velmi polichocen.

„Když jsme je našli, Ammanti byla úplně prochladlá, po celém těle měla puchýře a rudé stopy po omrzlinách. Museli jsme ji co nejrychleji dostat dolů do vesnice, kde byla královská výprava a lékaři, kteří by se o ni postarali lépe než my tady nahoře.“

Yuki vylétla z jeskyně, sotva se bouře utišila do takové míry, kdy si troufla ven. Po celou dobu se třásla strachy, protože se Kori nevrátil. V hloubi duše doufala, že má dostatek rozumu na to, aby se schoval v nějakém jiném úkrytu a nesnažil se za každou cenu dostat za nimi.
„Yuki-san, počkejte!“ zvolala za ní další z levhartic.
„Mieko, zůstaňte tady,“ řekla jí mladá vůdkyně, „najdu Koriho a vrátím se zpět. Do té doby nevycházejte.“
„V žádném případě,“ zavrtěla hlavou rezolutně. „Půjde s námi pátrací skupina.“
Yuki se zamyslela. Úlohu vedoucí samice získala po svých rodičích. Na hierarchii se v Yama no hyo zpravidla nehledělo, všichni si byli rovni, ovšem v obdobných případech, například při sněhových bouřích, měl vůdce hlavní slovo a úkol postarat se o celou smečku.
Mieko byla o pár let starší, ačkoli to byla její neteř. A věkový rozdíl se podepsal i na zkušenostech.
„Dobře tedy,“ svolila. „vyber čtyři členy.“
Kývla. Obrátila se zpět k úkrytu. „Východní hlídka – Kazuo, Takuya a Suri.“ Vyjmenovaní se zvedli a vyběhli ven.
„Já chci jít s tebou, mami,“ ozval se kotěcí hlásek. Mieko zavrtěla hlavou.
„Ne, Amayo. Ty tu pohlídáš Takaru a Kyoshiho. Spoléhám na tebe,“ usmála se na svou nejstarší dceru. Ta, ač nechtíc, přikývla a posadila se ke svým sourozencům.
„Pojďme,“ řekla Yuki a jako první vyrazila do míst, kde se synem viděla naposledy.
Pátrací tým po celou dobu volal Koriho jméno a odhrabával sníh ze všeho, co třebas i vzdáleně připomínalo schoulené mládě.
Levhartí vůdkyni strach neopouštěl, byť zatím všechny kopečky byly jen kameny. Došla až na místo, kde se rozdělili, a rozhlédla se na všechny strany.
„Někde tu být musí,“ dodávala si naději. Přesto jí ji nahlodával onen tichý hlásek vzadu v hlavě. Oklepala se. „Ještě jsme přece neprohledali všechny jeskyně.“
Dva členové z východní hlídky, kteří dobíhali jejich skupinku, už z dálky hlásili, že nic neobjevili. Mieko pohlédla na svou tetičku a čekala na rozkazy.
Yuki a začala horečně přemýšlet. Do většiny úkrytů po cestě, kde se dalo schovat před náhlou sněhovou vánicí, už nahlédli. Napadlo ji také několik dalších, jenže ty byly směrem k lesu Ikagawashi, kam by se s největší pravděpodobností nevydal. Leda že by…!
Náhle zvedla hlavu a rozeběhla se k opuštěným místům v jižní části hor. Ostatní levharti se za ní rozeběhli s tázavými výrazy ve tvářích.
„Rychle!“ volala na ně vůdkyně, „Asi vím, kde je!“
Tuto oblast smečka posledních několik let nenavštěvovala. Kamzíci se jí vyhýbali, čímž pádem šelmy neměly důvod tam setrvávat, jelikož se stěhovaly s potravou. Na důvod, proč tam býložravci nechodí, se Yuki jednou kdysi zeptala svého otce a ten jí řekl, že prý odtamtud cítí lidi, jelikož tam nějakou dobu pobývala jistá skupina ninjů.
„Co by ho vedlo k tomu, že se uchýlí tam?“ přemýšlela po cestě.
Přihnala se tam jak velká voda, téměř přepadla přes okraj, kdyby si nevšimla, že vchod je pod ní. Na poslední chvíli zabrzdila a poté vskočila dovnitř.
„Kori? Kori! Jsi tady?“ zavolala s nadějí v hlase.
„Mami?“
Pro Yuki v tu chvíli nemohlo být nic krásnějšího než ozvěna od jejího syna. Rozeběhla se k němu, ale když odhrnula zástěnu, ztuhla. Na kožešinách tam seděla černovlasá dívenka, co je sledovala z vesničky, v červeném kimonu a vyděšeně na ni koukala.
„Co tu děláš?“ řekla levhartice překvapeně a přísně zároveň. „Tady nemáš co dělat.“
„Já…“ začala nejistě. Bylo skoro vidět, že se klepe strachy.
„To je Ammanti,“ řekl Kori. „Našel jsem ji na obranné plošině. Došla až sem. Říkal jsem ti, že by nás mohla sledovat,“ dodal se samolibým úšklebkem.
Zástěna se zachvěla, když do brlohu strčili hlavu členové pátrací skupiny. Všem se ve tvářích objevil udivený výraz.
„Ehm, ahoj?“ pozdravil Kazuo, druh Mieko a otec jejich koťat. Ammanti se v odpověď nepatrně usmála.
„Tady nemůžeš zůstat,“ prohlásila vůdkyně rezolutně, „nemáš tu co dělat. Navíc je tu příliš velká zima. Nepřežila bys tu o moc déle než doteď.“
„Mami,“ obořil se na ni Kori, „nemusíš ji tak děsit.“
„Je to pravda,“ stála si za svým jeho matka. Obrátila se zpět k dívce. „Obalíme tě pár kožešinami a pak tě odneseme dolů.“
Mezi věcmi našli režný provaz, jímž kožešiny upevnili. Yuki potom černovlásce přikázala, aby jí vlezla na záda a dobře se držela.
„Jdu taky!“ oznámil nejmladší levhart. „Když už jsem ji zachránil, chci se přesvědčit, že se v pořádku dostane ke svým.“
Na to vůdkyně levhartů neměla co říct. Jen pokynula Mieko a vydali se do údolí do vesnice.

„Táta těch několik nocí nespal. S lidmi ze vsi prohledali každý dům a nejbližší okolí. Dokonce prozkoumali kus lesa Ikagawashi, kterému se vesničané vždy obloukem vyhýbali. Všechno bylo marné. Dokud mě čtvrtého dne nepřinesla Yuki na zádech.“

Hikari Akihiro rázoval sem a tam před budovou hostince, kde byl se svou výpravou ubytovaný a zlehka svíral zuby palec levé ruky. Dle jeho propadlých očí by člověk usuzoval, že musí každou chvíli padnout vyčerpáním, nicméně opak byl pravdou – slunce svítilo od časného rána a on měl momentálně energie na rozdávání, což bylo možné poznat z malých šedých plamínků chakry, která mu prostupovala přes oblečení ven.
Vesnice se začala probouzet. Lidé otevírali okenice, aby vyvětrali a vpustili do domů paprsky nesmělého jarního sluníčka, jež je v dubnovém bláznivém počasí vzácné. První z nich vycházeli do ulic, aby v obchůdcích nakoupili ke snídani pečivo, zeleninu s ovocem a uzeniny.
Král si toho nevšímal. Nemohl. Po zmizení své dcery zmobilizoval všechny obyvatele, které mohl, a vydal se s nimi všude možně hledat ji. S pár nejodvážnějšími vkročil i do obávaného lesa na východní straně hor, kde ale spatřili tygra a museli pátrání odpískat. Co by v tu chvíli dal za Byakugan své ženy, anebo schopnosti senzibilů.
„Já jsem takový hlupák…“ promnul si obličej, usednuv na lavičku u domu, „Hlupák. Pitomec. Idiot!“
Ammanti byla jeho vytoužené dítě. Nejskvělejší bylo, že už odmalička jako by mu z oka vypadla. Černé vlasy, černé oči. Sice by měl chtít raději syna jako pokračovatele rodu, nicméně mu to bylo jedno.
Na tuhle výpravu ji vzal, protože s ní chtěl trávit víc času a také jí ukázat, co všechno obnáší panování. K jeho překvapení na schůzkách dávala velmi dlouho pozor, a pokud už nechtěla poslouchat nekonečné debaty, decentně ho požádala, aby mohla odejít. Na jednu stranu by ji nejraději nechával si hrát tak dlouho, jak to jen půjde, a nekazit jí dětství, jenže měl své povinnosti.
Manami mu kladla na srdce, aby na jejich jediné dítě dával pozor a střežil ji, jak nejlépe dovede. A on ji ztratí!
„Já jsem příšerný otec,“ zavrtěl hlavou. Nejvíc ze všeho se bál dvou věcí – že Ammanti sežral tygr nebo že ji někdo zajal. Upřímně řečeno by byl raději, kdyby se vyplnila druhá možnost, jelikož byla naděje, že ji ještě někdy uvidí živou.
Zvedl se, že půjde sepsat pátrací list s přiměřenou odměnou za nalezení, když tu najednou před ním stanuli dvě velké kočkovité šelmy. Obezřetně o krok ucouvl a mimoděk sáhnul po dýce schované za opaskem.
„Vy jste král Akihiro?“ vybafla na něj ta menší dětským hlasem. Panovník otevřel pusu údivem.
„Ty mluvíš…“ vydechl. Zamrkal očima a odpověděl na položenou otázku: „Ehm, ano, jsem.“
„Vezeme Vám balík,“ zazubila se na něj opět ta malá. Vzápětí se objevila třetí, která na zádech nesla cosi neidentifikovatelného. Pak to slezlo na zem a zvedlo hlavu.
„Ammanti?“
„Tati!“ zavýskla a běžela mu vstříc. On ji chytil do náruče a pevně ji k sobě přitiskl.
„Já už myslel, že tě nikdy neuvidím,“ zašeptal. „Kde jsi celou dobu byla?“
„U nás nahoře,“ odpověděla za dívku šelma, která ji přivezla. „Sledovala nás a málem by umrzla, nebýt mého syna.“
Akihiro se od dcery odtáhl na délku paže. Teprve teď si všiml jejích poranění od chladu. Zamračil se. „Je to pravda?“
Černovláska nic neříkala, avšak její provinilý výraz odpověděl za ni. A tak jí král, nedbaje etického kodexu ani moderních výchovných praktik, plesknul jednu pořádnou přes zadek.
„Opovaž se tohle ještě někdy udělat,“ vyčinil jí a ukázal směrem ke dveřím hostince. „Ať už jsi vevnitř!“
Ammanti si hřbetem ruky otřela vytrysklé slzy a zmizela v budově. Otec přivolal mediky, vysvětlil jim situaci a nařídil, aby se o dceru postarali. Poté vyšel opět ven.
Levharti zadržovali pobavené úšklebky po tom, co viděli. Kori prohlásil něco o tom, že ‚všude je to stejné‘, což k vážnosti moc nepomáhalo.
Akihiro, nehledě na bílé kalhoty, před nimi poklekl.
„Nevím, jak vám mám poděkovat,“ řekl a přejel je pohledem.
„Nám ne,“ zavrtěla hlavou ta, co zatím ještě nepromluvila, „to všechno Kori. Celou dobu se o Vaši dceru staral.“ Poukázala na něj tlapou. Tmavé oči se stočily na něho.
„Jsem tvým dlužníkem,“ pronesl král. „Řekni, je něco, co by sis přál? Pokud je to v mých silách, splním ti to.“
Nejmladší levhart se otočil na matku i tetu. Obě zvídavě uklonily hlavy na stranu. Obrátil se zpátky.
„No… já jsem hlavně rád, že je Ammanti v pořádku,“ řekl a pousmál se.
„To já taky,“ souhlasil král s úsměvem. „Děkuji, vážně. Jedno slovo nedokáže vyjádřit, jak moc jsem ti vděčný.“ Hluboce se mu uklonil a chvíli tak zůstal. Poté se zvedl. „Omlouvám se, půjdu se na ni podívat.“
„Samozřejmě,“ kývla ta, co přišla poslední.
Lékaři pro princeznu napustili teplou vanu, kam se na několik minut ponořila. Když vylezla, opatrně ji celou osušili, vyléčili omrzliny po celém těle a kůži potřeli měsíčkovou mastí.
Během těchto procedur se zbytek výpravy sbalil a připravil k odjezdu do jedné z pětice ninja vesnic v Zemi Větru. Jakmile byli hotovi, nasedli do kočáru či na koně a dali se do pohybu.
Kori seděl na kraji vsi a hleděl za odjíždějící družinou. Yuki s Mieko už před dlouhou dobou zamířily zpět do hor. Nečekal, že by mu dívka zamávala, každopádně byl rád, že je konečně v pořádku a postará se o ni někdo jiný než on.
Ušklíbnul se nad tím, jaké je ta holka číslo. Zvedl se a chtěl odejít, když tu ho někdo drapnul za límec a strčil do tmavého pytle.

„Do Písečné nám cesta trvala pět dní. Medici mi průběžně ošetřovali rány, ale některé jizvy se jim už vyléčit nepodařilo.“
Ammanti pohlédla na své ruce, kde byly viditelné nepatrné mapy po spáleninách od mrazu.
„Táta tam měl nějaké jednání se Třetím Kazekagem. Když jsem se chtěla projít po vesnici, doprovázel mě buď vždy někdo z výpravy nebo táta sám. Jeden večer jsem ho vytáhla ven, že se chci podívat na padající hvězdy. A ani ve snu by mě nenapadlo, co se nám cestou přihodí.“

„Honem, tati! Ať nepřijdeme pozdě!“ tahala Ammanti otce za rukáv.
„No dobře, dobře, už jdu,“ usmíval se král nad její dětskou horlivostí.
V polovině srpna se jako každý rok k Zemi přiblížila z vesmíru kometa, z jejíhož chvostu odlétávaly kameny. Ty prolétaly atmosférou a způsobovaly tak magický úkaz padajících hvězd. V království Hikari se k této příležitosti konal Festival světel a k tomu navíc narozeniny krále a královny. Náhoda (nebo osud) tomu chtěla, že je měli den po sobě.
Vesnice – s přesnějším označením město – se rozkládala v rozlehlém údolí. Všude stály baňaté domy, vytesané z kamenitého podloží, různých velikostí. Největší budovou byla samozřejmě ta, kde sídlil místní Kage, hlava pomazaná, a Rada vesnice. Sem se také sbíhalo několik širokých hlavních tříd.
Nicméně sem Akihiro s dcerou momentálně nemířil. Právě naopak – stoupali po úzkém schodišti podél srázu ohraničujícího údolí, aby se dostali na normální úroveň terénu. Poté šli ještě asi kilometr pouští, než narazili na oázu, kde již byla spousta obyvatel vesnice. Mnoho z nich popíjelo a vesele si povídalo mezi sebou. Také tu bylo pár stánků s občerstvením.
Ammanti se posadila na zem se zkříženýma nohama a dychtivě vzhlédla k obloze. Nadšený úsměv povadl.
„Ale né, jsou mraky,“ otočila se na otce.
„S tím já nic neudělám,“ pokrčil rameny Akihiro. Černovláska smutně začala kreslit prstem obrazce do všudypřítomného písku. „Ale ty bys možná mohla.“
Dívka zbystřila.
„Mohla bys třeba…“ král naoko hluboce zapřemýšlel, „poprosit kami větru, aby ty mraky odehnali.“
„Tak jó!“ zvolala Ammanti nadšeně a usilovně sepjala ruce. Začala tiše pronášet modlitbu: „Ó, mocný Shino-Tsu-Hiko, moc moc tě prosím, chtěla bych vidět padající hvězdičky!“ Nenápadně s jedním okem otevřeným mrkla na nebe, jestli se něco změnilo.
„Počkej, takhle rychle to nepůjde,“ Akihiro stěží skrýval smích, „a taky si myslím, že tohle kami stačit nebude. Měla bys mu něco obětovat.“
„Obětovat?“ zopakovala černovláska a nechápavě uklonila hlavu ke straně. „Co to znamená?“
„No, třeba přineseš bohům do svatyně nějaký dárek, nebo na jejich počest uvaříš nějaké jídlo.“
„Aha,“ přikyvovala chápavě. Rozhlédla se po shromáždění. „Dalo by se to udělat i s pitím?“ nadhodila.
„Samozřejmě.“
Dívka nadšeně sáhla do pytlíčku u boku, kde měla nějaké mince. V rychlosti je přepočítala, pak se zvedla a běžela k prodejci nápojů.
Král Ammanti s úsměvem sledoval. Viděl, jak si vybrala tři různé lahve. Prodavač se zamračil a něco jí řekl. Černovláska ukázala na otce a vyložila peníze na stůl. Muž si je vzal a vrátil jí nazpátek. Ona vteřinku počítala na prstech, potom vzala mince i lahve a běžela zpět za otcem.
„Tohle je pro tebe,“ podávala mu jednu z nich. Druhou si nechala na svém místě a u třetí ho poprosila, jestli by ji neotevřel.
Akihiro se zhrozil, když si všiml, že je to arak – pálenka z datlové vínovice.
„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se nejistě.
„No přece obětovat kami!“ zvolala.
Přikývl. Vytáhl nůž zpoza opasku a malou placatku otevřel. Podal ji zpátky dceři. Ta si odkašlala.
„Ó, mocný kami větru, prosím, odfoukni alespoň na chvíli mraky, které zakrývají nebe, abychom se mohli podívat na padající hvězdy!“ volala a u toho poskakovala, rozlévajíc arak všude kolem sebe.
Král to nevydržel a musel se smát, stejně jako několik dalších vesničanů, kteří dívenku pozorovali. Pár dětí se k Ammanti přidalo.
Najednou se zvedl prudký vichr a s ním i písek. Lidé si zakrývali tváře rukama či šátky a stavěli se čelem po směru. Ti, co nestihli zavřít včas ústa, se divoce rozkašlali. A pak vítr ustal. Stejně tak nečekaně, jako se objevil.
„Hele, tati!“ vykřikla Ammanti a ukazovala vzhůru. „Funguje to!!“
Král zvedl pohled a údivem pootevřel ústa.
Oblaka se dala do pohybu. Obrovské, těžké shluky vody se rozestoupily a za několik minut odhalili nebe poseté statisíci hvězdami.
Davem se neslo obdivné vzdechnutí.
„To je krásné!“ Dívka se znovu posadila a opřela si hlavu o otcovo rameno.
Všichni ztichli a se zaujetím sledovali kouzelný hvězdopád. Někteří tiše šeptali svá přání a doufali v jejich budoucí vyplnění. Milenci se k sobě láskyplně tiskli, padlo i pár žádostí o ruku.
Po zhruba dvou hodinách se princezna s králem zvedli a zamířili zpět do vesnice, jelikož po půldenní schůzce a předchozím cestování začínali být unavení. Černovláska zívala každé tři kroky.
„Že se ti to taky moc líbilo, viď, tati?“ zeptala se ho s ospalým úsměvem, když procházeli kolem Kazekageho budovy.
„Bylo to nádherné,“ souhlasil.
„Škoda, že to nevidí máma.“
„Ale ona to vidí,“ pohladil ji konejšivě po kadeřích barvy ebenu, „doma sedí na lavičce v zahradě pod naší magnolií a kouká na oblohu, tak jako jsme se dívali my tady.“
„Tati?“
„Ano, zlatíčko?“
„Víš, co jsem si přála?“
„Copak?“
„Přála jsem si brášku.“ Obrátila na něj svá uhlově tmavá kukadla.
Akihiro překvapeně zamrkal. Pravda, že s Manami o dalších dětech logicky uvažovali kvůli mužskému následníkovi, ale že by to chtěla i dcera? Asi byl opravdu čas na plnění manželských povinností.
„Brášku?“ zopakoval. „Proč zrovna brášku?“
„Nebo sestru,“ pokrčila rameny, „prostě aby máma nebyla tak smutná, když jsme my oba pryč.“
„Takže si přeješ sourozence kvůli mámě? Ne kvůli sobě?“ zvedl král obočí.
Vzápětí však nucen se zamračit, když zpozoroval podezřelý rychlý pohyb v postranní uličce. Zastavil se u rohového domu a použil svou rodovou schopnost.
„No, kvůli sobě taky,“ usmála se provinile. „Měla bych si s kým hrát. A taky bych ho mohla učit to, co jsem se dozvěděla od tebe.“
Akihiro momentálně dceru poslouchal jen na půl ucha. V dálce viděl několik lidí, napočítal jich devět, z toho pět s rozvinutým chakrovým oběhem, jak skládají bedny z vozu a odnáší je dovnitř domu.
„Tati?“ vyrušila ho Ammanti ze soustředění. Otočil se k ní a pronesl tiše:
„Chtěl bych jenom něco zkontrolovat. Pojď se mnou, ale musíš být úplně potichu, dobře?“
Dívka nadšeně přikývla a přejela si dvěma prsty po rtech na znamení zatažení zipu. Otec jen přikývl a oba se vydali opatrnými kroky vpřed. Jak se přibližovali, stále lépe slyšeli rozhovor mezi dvěma ninji, kteří zůstali venku.
„Před tejdnem se nám podařil fakt hustej úlovek,“ chlubil se jeden.
„Jo? Je to snad lepší než ten kakapo, co chytil šéf před půl rokem?“
„No, to asi ne. Ale původně jsme chtěli tygra, ideálně bílýho. Jenže ty žijou ve fakt nebezpečnym lese, nějakej Ika… Ike… blamyši… nebo tak něco. Každopádně Tengura tam něco zabilo, když šel dovnitř.“
„Tenguro byl kretén, neměl jsem ho rád,“ odfrknul si druhý.
„No, takže jsme to vodpískali. A dobře jsme udělali, páč jsme se z tama málem nevymotali živí. No a pak jsme vobešli hory a najednou ve vesnici vidíme ňákou kočku, vobrovskou, chlupatou, flekatou, jak sedí a čumí. Takže jsme ji sbalili a vypadli. A nejvtipnější je, že nám celou dobu nadávala!“ A začal se smát.
Král se zamračil a mrknul na dceru. Co věděl, tak se celosvětově hledal gang nelegálních obchodníků s exotickými a ohroženými zvířaty. Mohli by to být oni?
Zastavili se u vedlejšího domu. Zůstali v jeho stínu, aby mohli pozorovat dění.
Několik desítek minut se nedělo nic. Potom se objevil postarší muž při těle a zhruba desetiletý chlapec obdobných proporcí.
„Dobrej, tak už jste tady,“ odezíral Akihiro ze rtů jednomu strážci, co zůstali u dveří.
„Ano, a teď nás koukejte zavést dovnitř, můj chlapeček už se nemůže dočkat nového mazlíčka,“ řekl tlouštík a objal syna kolem ramen.
„Jo! Hejbněte kostrou!“ přisadil si mladší.
Strážní si vyměnili znechucené pohledy a jeden dvojici zavedl dovnitř.
Opět nastalo ticho. To bylo ovšem za chvíli přerušeno dětským křikem a tlumeným řevem různých zvířat.
„Co se to tam děje?“ zašeptala Ammanti vyděšeně k otci.
„Nevím,“ odpověděl jí zachmuřeně, „ale nelíbí se mi to.“
„Tati?“
„Hm?“
„Myslíš, že ten ošklivý pán předtím mluvil o Korim?“
„Obávám se že ano, zlatíčko.“
„Tak to ho musíme zachránit!“ šeptla výbojně.
„Souhlasím,“ kývl hlavou Akihiro, „jen musíme počkat na vhodnou chvíli…“
Z budovy vycházel zvuk rozhovoru s různými intonacemi hlasů. Po pár minutách muž s chlapcem, který si na vodítku táhl již zmiňovaného mladého levharta, jež se tomu snažil drápy bránit, a skupinou shinobi vyšli ven.
„… a buďte rád, že mám dnes dobrou náladu!“ rozkřikoval se pupkáč. „Taky bych se mohl otočit a odejít!“
„Jasně,“ odvětil tiše jeden z pašeráků se skrývaným protočením očí.
Zákazník se následně otočil k synovi. „A co ty, chlapče? Jsi spokojen?“
„Je pěkně zlobivej!“ prsknul.
„Jo, to říká ten pravej,“ utrousil Kori, načež ho chlapec přetáhl koncem vodítka. Levhart se bolestně zamračil, ale nevydal ani hlásku. Potom po chlapci vrhl nevrlý pohled. „Nech toho laskavě, jo?“
„Buď zticha!“ zaječel mladík a znovu zvedl ruku.
„Dobrý večer, pánové,“ pozdravil znenadání Akihiro a široce se rozkročil. Ammanti si stoupla vedle něj. Strážní sebou trhli, když příchozí nečekaně vystoupili ze tmy. Většina z nich se pokrčila v kolenou. Chlapec, se stále napřaženým řemenem, se zle zamračil.
„Co chceš?“ jeden z ninjů přivřel oči, zatímco si nenápadně rozepnul pouzdro se zbraněmi.
„Pusťte laskavě toho levharta,“ řekl Akihiro, ignoruje jedovatý tón od muže. „Nepatří vám.“
„Konečně rozumná řeč!“ přitakala šelma, čímž si vysloužila od nového „majitele“ pohlavek.
„Jestli nechcete problémy,“ znovu zasyčel muž ze skupiny, „měli byste odejít. Hned. Nebo se postaráme o váš definitivní odchod.“
„Och, rozumím,“ kývl král a otočil se.
„Hm, výborně,“ ušklíbl se muž, „vidím, že máte ro-“
„Katon: Housenka no Jutsu!“
Akihirovi od úst vylétlo sedm ohnivých koulí. Tři z nich zamířily doprostřed skupiny a jedna poškodila vstupní dveře do domu za nimi. Všichni s větším nebo menším křikem uskakovali.
Dívka vykulila oči. Nic takového předtím neviděla.
„Ammanti, rychle doběhni pro stráže,“ vychrlil na ni otec přes rameno. Ona kývla a rozeběhla se k budově Kazekageho.

„Písečné shinobi jsem potkala prakticky na půli cesty. Hluk upoutal jejich pozornost a dost ochotně mě následovali.“ Ammanti se pousmála. „Většinu překupníků pozatýkali a nám byla nabídnuta odměna za jejich dopadení, jelikož byli hledáni snad ve všech zemích. Akorát si nejsem jistá, zda táta přijal nebo ne.“
Zamyslela se, ale pak pokrčila rameny.
„Koriho jsme každopádně vzali s sebou s tím, že ho vrátíme Yuki.“