Žánr

Tým byl na cestě za svým úkolem. Pomalým tempem by cesta vyšla na pět dní, rychlým tempem se cesta zkracovala o polovinu. Tanma byl opět v čele, kvůli geografickým znalostem.
„Zase se vydáváš na lov duchů? Nějak tě to chytlo, co?“ ozval se Kyuubi v průběhu cesty. Rýpal, jako vždycky.
„Oh, hej, Kyuu. Co, už ses nám vyspal do krásy?“ rýpnul si Tanma nazpátek. Nebýt Kyuubiho v Tanmově podvědomí, celá cesta by proběhla v tichosti.

„Tak tady bydlíš?“ otázal se Oročimaru.

Chaloupka stála uprostřed lesa, trochu stranou od hlavní cesty. Zvenčí se nezdála nijak zvlášť velká, ale když Oročimaru a Anko vešli dovnitř, ukázalo se, že v přízemí jsou dvě místnosti oddělené závěsem a mimo to tu byl žebřík vedoucí do prostorného a překvapivě útulného podkroví a v podlaze padací dvířka do sklepa.

„Bydlím tu - dočasně,“ odpověděl Jiraiya. „Pronajal jsem si to tu od jedné babči z nedaleké vesnice. Mám tu klid na práci.“

Hned ráno se musel Tanma dostavit k Tsunade, jak vzkázala Shizune. Další mise a určitě seznámení s novým týmem, připomněl si Tanma po cestě. Zpoza dveří do kanceláře slyšel hlasy, Tsunade byla toho rána v klidu. Po vyzvání vešel.
„Nuže, tady je váš velitel. Prošel celý svět, tak se vyzná,“ uvedla Tsunade Tanmu, když vstoupil. Tanma se rozhlédl po místnosti, nalevo od něj stála Elika, se kterou se střetl předchozí den. Po jeho pravici stál mladík s uhlově černými vlasy, žlutém tričku a světle šedých kalhotách.

„Nie som si istá, či vieš, o čo tu ide, Naruto.“
Sakura si dá ruky do vrecák na plášti.
„Poznáš ma už roky, Sakura,“ povie Naruto sediac za stolom v kancelárii, na ktorom leží kopa spisov, ako je uňho pravidelne vo zvyku.
„Vždy mi záležalo na ľuďoch v Konohe.“
„Ale toto je šialené. Čo ak je to len nejaký šialenec, ktorý sem prišiel experimentovať s ľuďmi? Nepamätáš si? Takých sme tu už mali.“
Sakura len ťažko prehĺta pri predstave z jej mladosti.

Tanma si myslel, že provede obyčejnou zastávku v Travnaté a zase se vydá svým směrem. Jenže nepočítal s příchodem starého soka. Tanma si ho pořádně přeměřil pohledem. Už to nebyl klučina s dredy sahajícími po lopatky. Teď předním stál někdo, kdo statečně připomínal uprchlého pacienta s těžkým popálením. Tanma si vybavil jeho tmavé dredy a opálenou pokožku. Měl i nějakou svalovou hmotu. Teď byl pobledlý a vyhublý, na obličeji a na břiše měl ještě nezahojené jizvy, které připomínaly dílo ohně.

Když se Temari konečně probudila, bylo už pozdě odpoledne. Vypadalo to, že v domě nikdo není. Trochu se jí ulevilo, protože nemusela odpovídat na ničí otázky. Poslední dobou pořád řešili „sňatkový problém“, jak to s bratry soukromě nazvali. Shikamarovi se o tom ještě nezmínila, připadalo jí to velice trapné. Věděla však, že už to dlouho odkládat nemůže. Ne po tom, co se stalo naposledy. Zůstala v Listové jeden den navíc, jako vždy, když splnila misi. Byl to den, který si spolu ukradli pro sebe, ona a Shikamaru.

Než začnete číst

Tato série navazuje na dvě předchozí série: Květ pouště a Tenten - dívka bez přítele? Obě série najdete tady.

Gaara se převalil na bok a pak se posadil. Usoudil, že dnes v noci opět neusne, a tak vzdal další pokusy o nemožné. Po dlouhé době dnes nezůstal v kanceláři dlouho do noci, ale odešel domů ještě před západem slunce. I když ho práce kazekageho bavila, přišla mu někdy nesmírně náročná. Všechno zařídit, na nic nezapomenout. Nebylo to poprvé, co si to uvědomoval. V posledních dnech chápal čím dál víc odpovědnost své práce. A cítil stále větší osamělost. Možná proto tak často pracoval až do noci. Obvykle ho to vyčerpalo tak, že ať už jen ležel nebo spal, na nic nemyslel. Ale v poslední době to bylo jinak. Vstal a vyndal si z ledničky lahev se studenou vodou, aby se trochu osvěžil. Vlastně věděl, proč je tak nervózní, ale nevěděl, co s tím má dělat.

Dopoledne už byla Listová v plném proudu. Tanma, jak si naplánoval, tak učinil. Byl zrovna v polovině cesty za Tsunade, oba svitky k dispozici.
„Hned z rána, umíš si vybrat dobu,“ ozval se Kyuubi, když blonďák neměnil směr a stále se přibližoval.
„Já vím. Nejseš první, co mi to říká,“ opáčil Tanma a začal vycházet schody. Hokageho budova byla prozatím prázdná.
„Hej, Kyuu. Promiň mi to, co jsem ti řekl. Já jenom, že…bylo toho hodně a…“ začal Tanma, když se dostal na potřebné patro.

„Hokage! Hokage sama!“ po chodbě byl slyšet hlasitý dusot a chvíli na to se do kanceláře Páté vřítila Shizune. Udýchaně stála ve dveřích, opírala se o jejich rám a vytřeštěně hleděla před sebe.
„Co je?“ ozvala se Tsunade. Dlouho neviděla svoji asistentku tolik vyděšenou. Vypadalo to, že celou cestu sem běžela. Muselo to být něco opravdu naléhavého. Shizune vešla do místnosti a rozhodně se postavila před stůl.
„Hokage sama, máme problém. Musíte poslat Naruta pryč!“ vychrlila.

Bylo asi kolem osmé, kdy hlavní bránu Listové opustilo pět lidí. Malý tým vedený Narou Shikamarem, který vyslala Tsunade na záchranu jejich druha. Nebo aspoň pokus o záchranu. Sakura ještě chvilku sledovala, jak se její zbylý týmový partner vzdaluje. Donutila ho udržet slib. No, nedonutila, nabídl se sám. S hlavou plnou myšlenek zašla zpátky do vesnice. Potřebovala se někomu svěřit. Ale ne Ino, potřebovala někoho, kdo byl k celé věci celkem neutrální a hlavně byl starší.

Sora čekal na jednotku ANBU. Asi před půl hodinou se vydali do různých skrytých vesnic vrátit jejich lidi. Pořád mu leželo v hlavě, co mu řekla Rin. Vždy k ní byl shovívavý, ale tentokrát byl bezradný. Vyčetla mu pomalu úplně všechno. Rozhodl se, že se polepší a teď to zkusí změnit.
„Pane, jsme připraveni“ ozval se za ním kapitán ANBU.
„Dobrá. Můžeme vyrazit,“
Nově vytvořená lesní mýtina pořád zela prázdnotou. V jednom z trnitých keřů ležel Tanma. Vypadal bez života, pod ním se rozprostírala pořádná kaluž krve.

Sora seděl u mapy, kterou vytvořil. Společně na ni s Rin hleděl. Červená tečka zatím stála před ruhou jeskyní, co jim Sora zadal.
„Dlouho se nepohli. Myslíš, že jsou v pořádku?“ zeptala se Rin, nespouštěla tečku z očí.
„Kdyby nebyli, tečka by zmizela,“ odpověděl Sora a promnul si bolavé oči. Nikdo si bohužel nevšiml, že tečka lehce pohasla. Náhle zarachotila vysílačka.
„Soro, máme problémy. A hodně velký,“ byl to Tanma.
„Co se stalo?“

Na trávu pred náhrobný kameň si kľukol chlapček. Mal čierne stredne dlhé vlasy v cope a oči rovnakej farby.
Ku náhrobnému kameňu, na ktorom stálo „Uchiha Izumi“ položil kyticu kvetov. Potom sa otočil a pozrel sa vyššie. Stál tam jeho otec. Usmial sa na neho, potom si k nemu kľukol a pohladil ho po vlasoch.
Dnes prešiel presne rok od tragickej smrti Itachiho manželky. Odvtedy sa snaží, aby jeho syn nepocítil stratu matky. Venuje mu celý svoj voľný čas.
„Môžeme ísť?“ opýtal sa syna.

„Ahoj, Hirou,“ řekl vřele Raiu. Hirou si trochu zaraženě prohlédl všechny ostatní příchozí s podobně nepřítomným výrazem, jaký mívá Jakkaru. Potom ustoupil o jeden krok stranou a uvolnil tak cestu dovnitř.
„Pojďte rychle dál.“

Oblizol si prst a prevrátil stranu. Chvíľu si prezeral obrázok a prevrátil ďalšiu. List za listom prechádzal knihou. Nejaký čas to trvalo, lebo bola hrubšia než tá prvá. Na poslednej strane zostal kus prázdneho miesta. Bolo treba ho zaplniť. Nevytiahol však farby ani ceruzky. Vzal štetec, namočil ho do atramentu a pustil sa do písania. Napriek pokročilému veku mal pevnú ruku. Drobné úhľadné písmo zapĺňalo zostávajúci priestor. Občas zastavil, aby sa zamyslel. Nie však často. Všetko mal už dlho premyslené. Posledná čiarka. Spokojne odložil štetec.

„Já ji zastřelím!“ zanadával Tanma a snažil se na něco přijít.
„Tak co teda? Jdeme pro ni, nebo pokračujeme v misi?“ zeptal se Sasuke, otráveně jako vždy.
„Pochopitelně, že jdeme za ní. Bez ní nemáme svitek a bez svitku nemůžeme pokračovat,“ nakázal Tanma a začal si vybavovat, kde ji naposledy viděl.
„Že jsem se vůbec ozýval,“ zaúpěl Sasuke a sledoval vzdalující se blonďaté duo, protože si Tanma vzpomněl.

[i]Pro začátek mého kratšího vyprávění, jmenuji se Uzumaki – pardon, pořád si nemůžu zvyknout, že jsem se vdala – Senju Mito a než jsem se nadála, měla jsem tchyni denně za zády. Kontrolovala, jak se starám o domácnost a hlavně o jejího syna, kterého milovala víc než Tobiramu. To jsem poznala okamžitě. Také jsem s ní měla ustavičné neshody, až jsem – těsně před svátky – vypěnila.