Když má srdce svoji hlavu 54

Čtyřiapadesátý díl – Hrdinou na plný úvazek 2

Vylodili jsme se na důsledkem inverze poněkud kluzkém molu, dosud si uchovávajícím svěží vůni dřeva, vedoucím štrůdl ohromených cestujících na dlážděnou cestu, bohatě lemovanou vybranými roztodivnými rostlinami, jímž se dařilo právě v takovémto vlhkém prostředí. Ačkoli na ovzduší na hoře Myoboku či v Zemi páry to zdaleka nemělo.
„Kolik jsi říkal, že stál ten poukaz?“ vyslala jsem přiškrceně dotaz na vedle kráčejícího Naruta, když jsme se ruku v ruce s ostatními ubírali do mírného kopce, stále si okouzleně prohlížejíc komplex, onou rafinovanou cudností, přirovnatelnou k flirtování čtrnáctileté školačky, postupně vystupující z těkavého závoje páry.
„Neříkal. Ale nejednalo se o nijak závratnou částku, vlastně to byla výhodná koupě,“ odvětil, taktéž s očima zakotvenýma na té magické podívané. Jak jsme se blížili, kromě střech některých budov se zakončeními v diagonálách vytočenými nahoru nám byly odhalovány i choulostivější partie, jako pilíře, mozaikou orámovaná okna a všelijaká zdobení. Majestátnost stavení, jež na nás dýchla při průchodu do kamene vytesanou branou, mi málem vyrazila dech. Navzdory nepochybným vymoženostem a moderním prvkům uvnitř se nedalo popřít, že lázním byl vtisknut neopomenutelný duch starobylosti ostrova. Ať už to vlastní kdokoli, dal si s designem setsakramentskou práci.
To, co nás uvítalo v objektu, se nedalo nazvat jinak než nádvořím, s ohromnou tryskající kašnou ve tvaru dračí hlavy uprostřed. Připomínalo to malé náměstí, velmi živé náměstí, před krámky - s oblečením, suvenýry a dárkovými předměty, a v neposlední řadě restauracemi, spoustou restaurací, a kaváren – situovanými pod ochozem po celém obdélníkovém obvodu, se to hemžilo najatými dělníky i interními pracovníky, připravujícími dlážděnou plochu na uskutečnění festivalu. Rozhodli jsme se pro menší obhlídku, neboť se nám nechtělo na recepci čekat frontu, která se po vpádu tolika nedočkavců zajisté vytvořila.
Když jsme se dostatečně pokochali malebností místa, neuvěřitelným tempem uzpůsobovaného ke spokojenosti pořadatelů, šli jsme se dovnitř ubytovat. Vstupní hala byla dle očekávání rozlehlá a nádherná, studená mramorová podlaha krásně kontrastovala s hřejivostí nepřeberného množství květin rozmístěných všude možně. Po hodné polovině jedné stěny se táhl drobnými světýlky ve stropě nasvícený pult ze stejného materiálu, bravurně skombinovaného se dřevem. Počkala jsem, až personál vyřídí požadavek zákazníka v županu, vyštrachala darovaný voucher a nakráčela k jedné ze slečen v decentním kostýmku.
„Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“ zeptala se úslužně.
„Zdravím, chtěla bych uplatnit tenhle poukaz pro dva.“
„Uhm. Máte rezervaci?“
„Ne. Je to problém?“
„Záleží, zda byste si přála pokoj se dvěma postelemi, nebo s manželskou.“
„Um… s jednou velkou, prosím.“ Slovo manželská mi z nějakého důvodu nešlo přes pusu. Bylo to zvláštní. Během toho, co jsem se vypořádávala s touto novou situací, neuniklo mi, jak se zájmem střelila pohledem po Narutovi, ze zvědavosti opodál studujícím vyvěšené černobílé obrazy zachycující dřívější podobu vesnice.
A rázem jsem měla položku do mínusového sloupku!
„Dobře, podívám se, jestli vůbec máme něco volného. Většina těchto apartmánů je pro oblíbenost festivalu zamluvena i měsíce předem.“ Zatímco se přesunula k počítači, v předzvěsti špatné zprávy jsem nervózně přešlápla.
„Tak bohužel, už máme akorát jednolůžáky. Ale můžeme vám do něj nabídnout přistýlku.“ Vážně může být tenhle výlet ještě tragičtější? Po vyřčeném ortelu jsem pouze s tichým ´ah´ schlíple svěsila ramena.
„Pokud souhlasíte, zapíšu si vaše jména,“ vzhlédla, když se jí nedostávalo rozhodné verbální reakce.
„Haruno Sakura a Uzumaki Naruto,“ odrecitovala jsem značně rozmrzele. To jsem však ještě netušila, jaký vliv může mít odhalení našich identit na kapacitu hotelu. Inu, může. Po zaslechnutí nacionál válečného hrdiny zbystřila, vykulila oči a znovu ho jimi důkladně sjela. Úplně jsem viděla, jak se té prostopášnici při spojení slavného jména s mladíkovou pohlednou tváří roztáhly zorničky. Užuž jsem se chystala nabroušeně zaskřípat zuby, když se za mnou ozval strojeně medový hlas: „Nešálí mě sluch? Uzumaki Naruto? Ano, skutečně jste to vy. Dovolte mi vás jménem lorda Yamaguchi co nejsrdečněji přivítat v Hotelu Splněné přání.“ První, co mi proběhlo hlavou, bylo to, že s názvem to vskutku moc nevychytali, hodil by se spíš pro vykřičený dům s lehkýma holkama. Otočila jsem se a upřela zvídavý zrak na muže kolem třicítky; robustní postavu obepínal na míru perfektně šitý oblek, s lakýrkami tutově poslední kolekce a dokonale, po zápaďácku střiženými tmavými vlasy doslova hlásal „já tu zastávám vysokou funkci“.
„Em, díky?“ odpověděl Naruto, zaskočeně si s ním potřásaje pravicí.
„Ale, kde jsou mé způsoby? Jsem Jano Kobayashi, tajemník majitele, pana Yamaguchiho.“ Samozřejmě.
„Drahoušku, jsou volné nějaké střešní apartmány?“ obrátil se s nečekaným dotazem na slintající recepční, ta vyjukaně zamrkala, nicméně se neprodleně vrátila k hotelovému programu na obrazovce.
„Ano, jeden neobsazený je v nejvyšším patře, ale ten má zam-“
„Výborně, ubytuj pana Uzumaki s doprovodem tam. Je nám opravdu ctí mít takto váženého hosta, obzvlášť v období Macuri slavnosti,“ arogantně ignoruje jakýkoli nevyřčený zádrhel daného pokoje, zablýskl bílým chrupem, „jsem přesvědčen, že si pobyt zde náležitě užijete. Nyní mne omluvte, povinnosti volají. Jistě se brzy uvidíme.“ Po podlézavé úkloně se s grácií hodnou přiřazenému postu zhoupl na podpatku a pokračoval k prvotnímu cíli, skrytým za zašupovacími dveřmi, nad nimiž byl na cedulce okrasně vyveden nápis Lázně. Poté, co jsme si s Narutem vyměnili zaskočený pohled, připojil se ke mně v odbavovací zóně.
„Prosím, tady je klíč, pokoj čtyři sta dva. Od výtahu chodbou vlevo,“ oznámila nám na podobné jednání nadřízených zjevně zvyklá tmavovláska, její opět líbezný hlas byl doladěn zvukem cinkání drobných zoubků o zlatou duralovou klíčenku ve tvaru zavinutého svitku, jenž byla ke klíči připevněna pomocí kroužku. Třebaže ho podala mně, její nenucený úsměv patřil mému společníkovi.
„Děkujeme mockrát,“ pronesla jsem přehnaně uhlazeně, přestože bych se nejradši natáhla, strhla jí ty husté umělé řasy a nacpala jí je do…
„Můžu si jeden vzít?“ otázal se blonďák nepohnutě, poukazuje na kupičku letáčků vyrovnaných na okraji pultu.
„Jistěže, poslužte si.“
„Díky.“ Nepolapen do spředených vábivých sítí, přiložil mi dlaň na bedra a nenásilně kormidloval k ústí schodiště; coby na neustálý pohyb zvyklí shinobi, výtah se pro nás nejevil tou správnou volbou. Během výstupu jsem po něm tázavě zašvidrala pohledem, tvářil se normálně. Od doby, co zachránil Konohu před ztrátou tisíců životů při útoku Peina a slibně si našlápl na pověst hrdiny, manifestuje se tak i mimo okruh známých, lidí, dosud si plně nevědomých jeho kvalit, uběhly téměř dva roky; v tak rozsáhlém časovém úseku si prostě musel povšimnout narůstajícího zájmu opačného pohlaví, to mi nikdo nevymluví. Přece si u každé pomrkávající obdivovatelky nemohl myslet, že jí něco spadlo do oka. Buď natvrdlost pouze mistrně předstíral, nebo mu ony vysílané signály skutečně nedocházely, což by byl ten horší případ, tihle troubové se totiž stali mnohem vyhledávanější kořistí než nějací macho borci, honící si před fanynkami akorát své ego.
„Poslouchám, Sakuro-chan.“ Přistiženě jsem sebou trhla, ztracena ve víru myšlenek jsem ho se zadumaně skousnutým rtem zřejmě příliš dlouho podezřívavě hypnotizovala přimhouřenýma očima. Nerozhodně jsem upřela zrak na schody, nechtěla jsem to rozebírat zrovna teď, ale blonďákův lehkovážný tón mě celkem popudil. Než jsem se stihla umlčet řádným zahryznutím do jazyku, vylítlo ze mě: „Ta holka tě dost okatě balila.“ Že jsem udělala chybu, mi došlo již s vyslovením poslední slabiky. V Narutovi to pobaveně zachrčelo.
„Já vím. Možná jsem někdy jako utržený z jara, ale tohle jsem opravdu poznal, miláčku.“ Nakvašeně jsem pohodila hlavou, litovala jsem, že jsem nedržela pusu. Nejenže jsem neměla sebemenší důvod žárlit, vždyť mě bezmezně miloval, ještě jsem mu dala poměrně lacinou záminku k dobírání.
„Tak proč jsi dělal, že to nevidíš?“ zeptala jsem se nechápavě, přičemž jsem se zastavila na hebkém koberci dlouhé chodby, přesně naproti rozcestníku vypáleném do nerezové destičky, připevněné na protilehlé stěně. Ač mě troufalost recepční děsně namíchla, hlasem líznutým ukřivděností jsem v danou chvíli orodovala za všechny ignorované lovkyně snažící se získat pozornost svého objektu zájmu. Sasukeho přehlížení mě patrně poznamenalo víc, než jsem si byla ochotná připustit.
„A jak jsem se měl zachovat? Měl jsem přistoupit na její hru?“ Jelikož zůstal stát na předposledním schodu, byla jsem k němu zády, jemně mě proto chytil za loket a otočil k sobě čelem. „Nebo jsem jí měl říct, že nemá žádnou šanci, protože miluju jen tebe? Nežertuju,“ dodal, když jsem se ušklíbla, „rád to vykřičím do celýho světa, ale měl jsem za to, že tohle řešení by se ti nezamlouvalo.“ Rozpačitě jsem špičkou boty uhladila vlákna koberce opačným směrem, vytvořilo to o odstín tmavší půloblouček, který pomaloučkým narovnáváním vlasů do původního stavu postupně mizel. Přišlo mi to fascinující, tak jsem to zopakovala. Zatímco jsem si hrála, Naruto trpělivě čekal, co ze mě vypadne. Jak jsem mu ale měla vysvětlit, proč se kvůli jeho popularitě cítím nejistě, když jsem sama neznala uspokojující odpověď?
„Máš pravdu, to by asi nebylo nejvhodnější. Promiň, jsem trapná,“ řekla jsem nakonec a trošku křečovitým úsměvem dala najevo, že se v tom dál nechci pitvat. Strašně nerada bych, aby mé nevyléčené mindráky nějak negativně ovlivnily oním zázrakem zachráněný víkend.
„Ne, nejsi,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou a vylezl o stupínek výš, čímž jsme se ocitli na stejné úrovni a mohli si zpříma pohlédnout do očí, „jsi úžasná, nádherná, jedinečná. Žhavá.“ Během výčtu kvalit se přiblížil natolik, že jsme se téměř dotýkali špičkami nosů. Automaticky jsem si navlhčila rty a v očekávání upřela oči do těch pohlcujících kukadel. Usmál se, poznala jsem to, protože mu po stranách pod řasami naskočily droboulinké vrásky. Nevědomě jsem totéž gesto odzrcadlila, mnohem přirozeněji pozvedla koutky a uvolnila napjaté svaly. Vtom mi rozverně rozpažil horní končetiny, za které mě krátce předtím chytil, a střídavým taháním za jednu či druhou přinutil se ladně vytáčet v pase. Kroutil se mnou, dokud jsem se nezasmála nahlas, pak přestal, jako by se rozpomněl na původní záměr, energicky odstranil zbývající vzdálenost a toužebně mě políbil na pootevřená ústa. I když mě překvapil, ihned jsem se aktivně zapojila, vymanila se ze sevření dlouhých prstů a volné ruce Narutovi ovinula kolem krku. Zacinkání výtahu, spolu s hlučným mechanismem otevíraných dveří, ukončily náš velmi příjemný okamžik. Zase! Ohlédla jsem se přes rameno, abych viděla, kdo to vystoupil, nejspíš síla zvyku; bohatě se jevící starší pár se na několik vteřin zastavil u rozcestníku, kde polemizoval nad směrem dočasného působiště, po zjištění, že lichá čísla jsou situována napravo, se tudy i vydal. Cestou ještě paní s kožešinovým přehozem stihla pronést neadresovanou výhružku, ať interiér kouká odpovídat ceně, jinak ji tu víckrát neuvidí, potom se ozvalo rachocení zámkového mechanismu následované rázným zabouchnutím.
„Půjdeme omrknout tu naši nádheru? Skoro to vypadá, že jsme ji vyfoukli nějakýmu podobnýmu chudákovi, tak jen doufám, že tam nebude všechno na dálkové ovládání,“ poznamenal Naruto zbožně. Moc bych za to nedala, že ten „chudák“ právě prošel kolem nás, tiše jsem přikývla a v objetí pravačky se nechala vést koridorem se sudým značením. Naše pouť netrvala dlouho, dveře se stejným uspořádáním číslic jako na visačce, jejíž kroužek se mi lenivě pohupoval na ukazováčku, byly hned první zleva. S natěšeně vibrujícími útroby jsem vsunula vstupenku do pohádky do dírky a odemkla, už ve vestibulu mi bylo jasné, že to bude NĚCO. A bylo! Kdyby to šlo, spadla by mi po vstupu brada a já bych o ni vzápětí zakopla, jak jsem byla očarovaná. Nedalo se přehlédnout, že apartmánu dominuje kulatá postel ve tvaru spodního dílu pudřenky s po vzoru labutěnky dovnitř usazenou v průměru o kousek menší matrací a dokonale ustlanými lůžkovinami, povlečenými do té nejhebčí textilie, jakou jsem kdy viděla. Pelest byla řešena dřevěným obložením v odstínu třešně, perfektně ladícím s masivním korpusem postele, které se táhlo po celé délce stěny. Z identického materiálu byly i stylové noční stolky s lampičkami.
„Páni,“ vydechla jsem, ohromeně si prohlížejíc vybavení. V levém rohu odpočívala dvě pohodlně se jevící křesla, potažena perleťově bílými potahy, mezi nimiž se nacházel malý kulatý konferenční stolek, jehož desku tvořil lipový kmen s výplní z kaleného skla s broušenou hranou. Podnoží bylo vyrobeno z kulatiny lakované černou matnou barvou. Nedaleko ze zdi do popředí vystupoval falešný krb ovládaný jistě kdesi dobře zakamuflovaným čudlíkem. Prostor za dveřmi vyplňoval oválný jídelní stůl se šesti židlemi, za nímž byl v koutě zaparkovaný pojízdný barový stolek na alkohol. Elegantní skrytí lahví pod poklop otočného globu, který byl zavěšen ve vrchní části, mě pobavilo. Na spodní, pevné, ohraničené kulaté desce byly vyskládány různé druhy skleniček.
Odložila jsem batoh a živelně vyrazila na další průzkum. Předešlé komplikace šmahem zapomenuty. Naruto, dosud zaraženě postávající u vchodu a rozpačitě se drbající ve vlasech, evidentně mu nešlo na rozum, jak jsme k něčemu takovému vlastně přišli, v reakci na mé nadšení uznale pokýval hlavou. Nechala jsem ho se s tím poprat, vyzula si boty a po třech schodech vystoupala do koupelny. Oproti interiéru pokoje byla skromnější, obsahovala malé umyvadlo, sprchový kout, police s ručníky a župany a bidet, ale designově to s přehledem doháněla. Kdo by se taky chtěl válet ve vaně, když si mohl vybrat z množství vířivek a koupelí?
Nejlepší místo jsem si záměrně nechala na konec, při roztahování závěsů a povolování kliky jsem se dokonce přistihla, že zatajuji dech. Oprávněně. Jakmile jsem vyšla na terasu, uchváceně jsem vypustila veškerý v plicích vězněný vzduch. Už sám výhled na moře měl moc dostat pozorovatele do kolen, natož pak s možností vidět skaliska, vodopád i kaskádovité uspořádání lázní pod námi. Lehátka, proutěný stolek, louče, květiny a drobné dekorace představovaly onu pomyslnou třešničku na již tak dokonalém dortu.
„Takhle v mých snech vždycky vypadal ráj,“ pronesl vedle mě Jinchuuriki pološeptem, jako by se bál, že přidáním na hlase naruší posvátnost místa.
„I v mých.“ Na takovéto výhody bych si vskutku dokázala zvyknout. I když jsem hleděla do dálky, periferně jsem zaznamenala, že se po chvíli kochání nahnul přes okraj zábradlí. Učinila jsem totéž, skrz nízko se držící páru jsem byla schopná rozeznat sektory s různě velkými koupacími nádržemi, hosty v nich naštěstí vidět nebylo. Vychytralé. Sama bych si nepřála, aby na mě seshora někdo civěl.
„Myslíš, že odsud někomu doplivnu na hlavu?“ Nevěřícně jsem nad tím nenapravitelným pakem zavrtěla hlavou, ona v útrobách lechtající atmosféra byla pryč, tak jsem se odebrala zpět dovnitř, nepotřebovala jsem být svědkem všeho. Z bezvadně ustlaného letiště jsem sebrala odhozený leták a začetla se do seznamu nabízených služeb. Sotva jsem se dopracovala k názvům jednotlivých masáží, kolem pasu mě zezadu objaly dvě silné paže, jež za dobu své existence rozmetaly nespočet nepřátel, důrazně mě přitiskávajíce na žárem sálající tělo. Neposlušná pozornost neprodleně odtěkala k horkému dechu dopadajícímu na zátylek.
„Nechceš nejdřív vyzkoušet tuhle ohromnou postel?“ zašeptal vzrušivě do ucha, načež přes boky dlaněmi dráždivě sklouzl na stehna. Slastně jsem přimhouřila oči, špičákem se kousla do měkké tkáně pod levým koutkem a mírnou změnou těžiště se více položila na ta hravě domov nahrazující prsa.
Pravdou bylo, že chtěla.
Nemusela jsem nic říkat, z dvousměrného přenosu vibrací, na které jsem se vstřícně naladila, vycítil, že rozhodně nejsem proti. Se stejnou, osvědčenou intenzitou oněmi dvěma na plný výkon zapnutými žehličkami vystoupal opět nahoru na kyčelní klouby, načež jimi rozšafně zaplul pod lem trička, kde dotekem na holé kůži, coby do lesa vlítnuvší uragán, způsobil hotový polom. Když mě záhy bříšky zhrublých prstů vyzývavě zašimral na břiše, zalapala jsem po dechu a nekontrolovatelně se zachvěla. Vytočila jsem hlavu o devadesát stupňů vpravo a podbízivě ho nosem ducla ze strany do čelisti. Rozverně mi na spánku ono gesto oplatil, odtud čmuchalem mazlivě sjel do koutku pootevřených úst, která nejprve nadpřirozenou silou smyslně přivřených očí jakýmsi imaginárním portálem pohltil do jiné časoprostorové dimenze, v níž pouhá vteřina trvala věčnost. Takhle zblízka byl účinek mnohonásobně zesílený, až jsem měla dojem, že je nějakým záhadným způsobem pořídil nabít elektrickým proudem a po kontaktu s jeho přívětivě hřejivými rty to zákonitě musí nebezpečně zajiskřit. Ač se žádný vizuální výboj nekonal, žhnoucí jiskrnost se polibku upřít nedala.
Pravou rukou, dosud umístěnou přes tenkou vrstvu po přeprání volajícím svršku na hřbetu té mladíkově, která se po vzoru chobotnice svými úponkovitými chapadly slídivě sápala na pupík, jsem po předloktí a následně vypracovaném bicepsu vystoupala vzhůru, přehoupla ji přes rameno, odtud vnitřkem dlaně ladně doputovala na šíji a potom jsem ji požitkářsky zabořila do hustých vlasů. Po zdánlivě lenivém promasírování pokožky na týlu jsem ty o drobná zrnka písku obohacené pačesy sevřela do pěsti a provokativně za ně zatahala. Na mou pobídku malinko přitlačil, takže po sobě naše smělé rty klouzaly ještě přičinlivěji. Přerývavě jsem se nadechla, sice mi to vzhledem k poměrně - díky úhlu sklonu - utiskovanému nosu neposkytlo uspokojující množství kyslíku, zato byly plně odměněny mé čichové senzory, neboť jsem nasála Narutovu typickou mužnou vůni, doplněnou o příměs citrusu z šamponu, slané vody vpité hluboko v pórech, plus jakéhosi neurčitého aroma spojeného s prašnou cestou zkropenou prudkým deštěm. To zburcovalo i ostatní smysly; připadaly si ochuzené. Najednou jsem zápasila s neodbytnou touhou dotýkat se každičkým milimetrem holé kůže té opálené, větrem ošlehané, vydávající ono tolik návykové teplo. Prozatím jsem to vyřešila tak, že jsem mu korigovanou urgencí stiskla nadloktí. Zatímco jsem zbystřeným detektorem zvuku naslouchala Jinchuurikiho celkem z normy vychýlenému srdečnímu rytmu a zrychlenému, prohloubenému dýchání, s lehkou nadsázkou připomínající mručení šelmy, jehož hluchá místa byla vyplněna v pozadí znějící melodií patřící k procesu vášnivě se líbajícího páru, jala jsem se ukojit i chuťové buňky. Přestože jsem se drobátko odtáhla, mezi našimi rty by se neprotáhl ani list papíru na okurkové dietě, po prchavé nečinnosti jsem Narutovi příhodně, opravdu velmi táhle, vydechla do mezery dělící horní od spodního. Hrdinovo zaskočené zajíknutí mým uším lahodilo víc než Sasukeho v jiné realitě zbožné přání naučit se Sexy no jutsu. Krapet škodolibě se těšíc, že i já mám někdy navrch, koneckonců jsem mu, ač pouze v duchu, slibovala „krutou“ odplatu, odstranila jsem tu nicotnou vzdálenost a v odvážném rozmaru špičkou jazyka polaskala ty oddaně vyčkávající rty. Po letmém dotyku jsem couvla, abych akci vmžiku zopakovala. Nad obdrženou reakcí jsem se nestihla ani samolibě pousmát, neboť Naruto, tentokrát na vítaného hosta připraven, překryl má ústa svými a, jako správný hostitel, návštěvě osobních prostor věnoval plnou pozornost. Nejenže se zanedlouho na oplátku chtivě pozval ke mně a poctivě vyplnil celou ústní dutinu, ještě se svou přítomností rozhodl poctít i dvojici vydouvajících se kopečků. Horkými dlaněmi se přebrodil přes úžlabinu, načež po látce podprsenky vystoupal až na vrcholy, které zcestovale promnul. Příště musím vymyslet něco lstivějšího! Vzrušeně jsem zalapala po dechu a spontánně se v jeho objetí zavrtěla, když vtom někdo poměrně hlasitě zaklepal. Zprvu mi nedocházelo, co ten zvuk vlastně znamená, po druhém pokusu mi však docvaklo, že ani nyní tyto hrátky do konce nedotáhneme. Frustrovaně jsem mu zaúpěla do pusy. Z Narutova mučivého povzdechnutí a následného zapření čela o lopatku, kam mi v nepravidelných intervalech dopadala menší tornáda, neprodleně se srážející a vsakující do trička, jsem seznala, že bojuje s nutkáním toho vytrvalého klepače seznámit s jednou z jeho mnoha hustých technik.
„Třeba ze vší té radosti nad tvým zjevením se tady nesou nějaké jídlo,“ nadhodila jsem maličko podle poté, co jsem si uvědomila, že tenhle prekérní obrat situace nese hůř než já. Jednak jsem, navzdory vlastní vřící krvi, chtěla odlehčit stále téměř hmotným vzrušením tetelící se atmosféru, a za další bych kousek žvance uvítala, povážlivě mi totiž zaškrundalo v břiše. Velmi neochotně mě propustil ze spárů.
„Chm, tolik rámenu, co by to předčilo, stařík v Ichiraku ještě nenavařil,“ mumlal si rozladěně pod vousy, odebíraje se ke dveřím. Oba jsme byli totálně žalostní! Až nyní mě napadlo, že jsme si na kliku bývali měli pověsit takovou tu visačku dávající jasně najevo, že nechceme být rušeni. Určitě to tady někde taky mají. Zkusmo jsem se ji vydala hledat.
„Dobrý den,“ doléhal ke mně od prahu neznámý mužský hlas, „moc se omlouvám za vyrušení. Byl jsem pověřen důležitým sdělením, Lord Yamaguchi vás co nejsrdečněji zve na společný oběd v hotelové restauraci.“ Svírajíc cíp polštáře, pod který jsem zrovna nahlížela, jsem se zarazila, s nasupeně stisknutými zuby nejdříve napočítala do deseti a teprve poté se s nevrle nakrčeným čelem přes rameno otočila na onoho hazardéra se životem. Ačkoli jsem mu ze své pozice neviděla do obličeje, rozpoznala jsem barvy zaměstnanecké uniformy.
„Em, no…“
„Promiňte, ale taktéž mám vyřídit, že ´ne´ nebere jako odpověď. Je to váš velký obdivovatel a doslova umírá touhou se s vámi setkat osobně. To samé, samozřejmě, platí i pro váš doprovod.“ Dřív, než Naruto stihl promluvit, věděla jsem, že se k předchozí aktivitě jen tak nevrátíme. Tenhle výlet je jedna velká katastrofa!
„Um, dobře, no. Hádám, že odmítnout by bylo neslušné, ta-“
„Výborně, Uzumaki-sama. Můj pán bude štěstím bez sebe. Dostavte se, prosím, v jednu hodinu k prostřené tabuli v salonku.“ Během úslužné poklony jsem měla možnost zahlédnout čepici, z níž po stranách vykukovaly tmavé kadeře. Naprosto bez nálady jsem pohledem střelila k nástěnným hodinám, ukazovaly dvacet minut po poledni. Pecka. Během potlačování slz bezmoci jsem trhnutím otevřela batoh a bez meškání v něm začala hledat hygienické potřeby.
„Mrzí mě to, Sakuro-chan,“ promluvil se zřetelnou lítostí v hlase k mým shrbeným zádům, „nevěděl jsem, co jinýho na to říct…“
„V pohodě, neomlouvej se. Jdu první do koupelny,“ řekla jsem, jak nejledabyleji jsem v danou chvíli svedla, procházejíc kolem něho se sklopenou hlavou do zmíněné místnosti.
„A nebylo by rychlejší, kdybycho-?“
„Nebylo,“ utnula jsem jeho pokus o hromadnou očistu, to bychom se nebyli schopni vypravit ani na večeři. Nedalo mi to, ve dveřích jsem se zastavila a bez ohlédnutí jízlivě poznamenala: „Pro jeho vlastní dobro doufám, že se nevytasí s nějakou dcerunkou, která je úplnou náhodou ve věku na vdávání.“
„Heh, tak to jsme dva.“
Když jsem vyšla v zapůjčeném županu a s ručníkem na hlavě stočeným do turbanu, Naruto seděl na posteli a s kupičkou oblečení, položenou vedle stehna, civěl do prázdna. I když to tak asi jen vypadalo, protože na mě neprodleně upřel ta svá omluvou sršící kukadla, jež by zaručeně obměkčila i vedlejšího člena rodiny Hyuuga klanu.
„Sakuro-chan…“ Vstal a nejistě přešlápl na místě, jestli jsem pořád měla ten stejně zamračený výraz, který mi před chvílí zprostředkovalo zrcadlo, nedivila jsem se, že nevěděl, jak pokračovat. Přitom v tom byl nevinně.
„Potřebovala bych si pak ještě v rychlosti přefouknout vlasy,“ konstatovala jsem o poznání smířlivěji.
„Budu hned.“ Když mě míjel, smutně se usmívaje, sotva citelným dotekem mě přes bavlněný rukáv pohladil na předloktí. Nanovo jsem se vrhla na stylem žraločí huby rozšklebené zapínání batohu. Nepřítomně se přehrabujíc v jeho útrobách, nakonec jsem vyndala svůj nástroj pomsty; buďto to dopadne, nebo budu muset holt počkat na jinou příležitost.
Vždyť naděje umírá poslední.
Skutečně byl raz dva venku, v černých kalhotách, na jedné noze vyrolovaných do poloviny lýtka, a bílém tričku s jakousi černou postavou z komiksu na přední straně mu to neskutečně slušelo. Přinutila jsem se odtrhnout zrak od té fascinující podívané, spočívající v líném odkapávání kapek z blonďatých konečků; to si je vážně nikdy pořádně nevysuší?!; a proklouzla do pánským sprcháčem provoněného nevelkého prostoru. Pomyšlení, že si ho před pouhou minutou či dvěma nanášel na nahé, vypracované tělo, mi nedovolovala se plně soustředit na úpravu.
S vrchními prameny ležérně staženými na temeno a upevněnými jednoduchou klipsnou hezky vynikl dlouhý štíhlý krk, díky vzadu k ramenům spadajícím vlasům to však nepůsobilo příliš vyzývavě. Rychle jsem zkontrolovala konečný výsledek a po ujištění, že to není vůbec špatné, jsem s tajícím dechem opustila místnost. Jakmile mě Naruto, vycházející právě z balkonu, spatřil, zapomněl sledovat dráhu naplánované cesty a pěkně bolestivě se o překážející postel kopl do holeně. Párkrát srandovně poskočil na jedné noze, pak si s útrpným zaúpěním hrcnul na kraj matrace a, nespouštěje z objektu svého zájmu hladový pohled přikrášlený o nemalou dávku uznání, chytil se za naraženou kost.
„Né, ty snad nemáš srdce, Sakuro-chan. Jak se mám soustředit na nějaký plky toho papriky, když máš na sobě tohle?“ zavyl takřka animálně. Kdyby mi ho nebylo líto, asi bych se tomu zbědovanému zapitvoření zasmála, místo toho jsem si, vědoma, že jsem původce jeho mizérie, lehce provinile popotáhla kratší stranu rajcovních šatů, které mi mamka ušila, a po sebrání na podlaze se válejícího ručníku k němu přistoupila blíž.
„Zkus si představit Sasukeho v Ininých nejmenších šatech,“ poradila jsem mu milosrdně, jemně bílý froťák přiložila na mokrou kštici a následně jím něžně začala přejíždět dopředu a dozadu. Nějak se z toho počínání stal rituál.
„Slabý.“
„Tak v bikinách?“ Samotné mi nad tím obrázkem zacukaly koutky.
Naruto musel mít v tomhle ohledu bídnou fantazii, protože jen mlčky zavrtěl hlavou, načež mi s tichým povzdechem zabořil tvář těsně pod žebra. Lechtalo to. Ruce, jež mu dosud nečinně spočívaly v klíně, mi ovinul kolem pasu, přes muší materiál garderoby to na zátylku vztyčilo miniaturní chloupky. Pomalu jsem mu přes ramena stáhla ručník, sklonila se a mateřsky mu do rozvrkočených vlasů vlípla polibek.
„Víš, úplně jsem nepočítala s variantou, že bychom se někde hrnuli do společnosti, spíš jsem myslela, že budeme sami, takže jsem si moc reprezentačního oblečení nebrala…“
Němě přikývl, ale nepustil mě, dál mi svým ňuchňavým nosem v podbřišku přivozoval horké chvilky.
„Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě.“
„Naruto?“
„Jo, jdeme. Vždyť je to jenom oběd, nemůže přece trvat celý odpoledne. Rychle to do sebe naházíme a vytratíme se,“ pravil mnohem optimističtěji, akčně vyskočil na nohy a za ruku mě odhodlaně vedl z apartmánu. Chodbu i schodiště jsme zdolali beze slov, stejně jsme postupovali i v hale, kde jsme kolem recepce proklusali do dvoukřídlých dveří, nad nimiž se vyjímal nápis Restaurace. Při kontaktu chodidla se studenou dlažbou mi došlo, že ani jeden nemáme boty. Pološeptem jsem se svému průvodci snažila sdělit, že jsme se v tom frmolu zapomněli obout, ale netečně daný fakt odmávl. Po zběžném zorientování v prostoru jsme prokličkovali mezi stolky a zamířili si to do oddělené sekce.
„Naruto! Naruto Uzumaki. Vítejte. Jaká nevýslovná čest vás tu mít, oba. Prosím, pojďte, posaďte se a chovejte se jako doma.“ Hned na prahu nás přivítal bodrý hlas, patřící zachovalému muži v již pokročilém věku, jisté známky stáří očím profíka prostě neuniknou. Jelikož vstal, bylo vidět, že si sportem udržuje štíhlou postavu, nyní zahalenou v perfektně šitém obleku, oholená tvář maximálně zprostředkovávala milý úsměv, podtržený vřelýma očima. Mladšímu vzhledu dopomáhaly i doposud vlastní, leč barvené vlasy.
„Dovolte, abych se představil, jmenuji se Kane Yamaguchi, a tak trochu mi to tu patří.“ Zablýskl vyběleným chrupem. „S mým asistentem Janem se již znáte.“
„Ahoj,“ pozdravil přátelsky mladík, usazený po lordově pravici.
„Er, děkujeme za pozvání, pane Yamaguch-“
„Prosím, říkejte mi Kane,“ vybídl nás nenuceně, poukazuje živelným máchnutím dlaně k prázdným židlím. Poslušně jsme se s Narutem usadili a nepozorovaně si vyměnili vyčkávavý pohled.
„Já se snad picnu, největší válečný hrdina v mém hotelu,“ halasil náš hostitel rozjařeně dál, „to je splněný sen.“
„Opravdu, nepřehání, v jednom kuse o tobě mluví,“ potvrdil lordův výrok o něco vlažněji Jano.
„Díky, vážím si toho,“ odtušil blonďák, rozpačitě se drbaje na temeni.
„Takže, Naruto, řekněte mi popravdě, jak se vám tady se slečnou líbí? Můžeš být naprosto upřímný, přijímám jakékoli námitky.“
„No, líbí se mi tady moc. V hezčím pokoji jsem ještě nikdy nebyl, za což děkujeme. Doufám, že vám změnou obsazení nevznikly nějaké nepříjemnosti…“
„Ale vůbec ne, s tím si nelam hlavu, drahý chlapče, ve Splněném přání budeš mít vždy dveře otevřené.“ Nemohla jsem se rozhodnout, zda je lord Yamaguchi skutečně tak srdečný, nebo je jen tak dobrý herec. Prozatím jsem od konečného soudu upustila a raději se rozhlédla kolem sebe. Celkem jednoduché vybavení restaurace bylo vyváženo nádherně zdobenými stěnami, jež se vysloveně hemžily roztodivnými malbami, patrně od odlišných umělců, a nespočtem zajímavých artefaktů různého původu. Světlo z křišťálových lustrů visících ze stropu jim dodávalo punc drahocennosti.
„Ty bronzové busty mezi okny jsem sochal sám, je to můj koníček, baví mě něco vyrábět,“ chlubil se pyšně mým směrem zjevně činorodý podnikatel, mírně se nakláněje nad stůl, jako by dlouholetému příteli prozrazoval cosi fakticky tajného.
„Oh, aha. Jsou… povedené,“ vyžbleptla jsem nepřipraveně; neměla jsem tušení, že namísto mému oslňujícímu partnerovi věnuje pozornost hodnotícímu pohledu v oblasti umění absolutně neznalé holky. Nervózně jsem se pousmála, modlíc se, aby se mě neptal na názor. Pro všechny případy jsem stočila zrak ke slavnostně prostřenému stolu, uprostřed, na krásně vyšívaném ubruse, to jsem posoudit svedla, byla umístěna nízká kytice polního kvítí, kolem ní se rádoby ležérně povalovaly růžové lístky sakur, kladouc důraz na momentální roční období. Před každým strávníkem byly položeny jak hůlky, tak příbor, úhledně složený ubrousek a sada sklenic vhodná k vícero chodům. Naštěstí se s jakýmsi dotazem znovu obrátil na Naruta, tak jsem mohla dokončit obhlídku interiéru.
Zanedlouho se z kuchyně vyrojila trojice identicky oděných číšníků, k mému údivu všichni zamířili k nám, s bravurní sehraností, kdy o sebe během obsluhování jedinkrát nezavadili loktem, všem kromě vody a vína naservírovali i první chod – svěží předkrm. Následovala polévka a otsukuri – plátky syrové ryby. Lord Yamaguchi konverzoval převážně s Narutem, bavili se o Konoze, ve které prý kdysi byl s otcem za účelem nějaké obchodní záležitosti, o mladíkově koníčcích, úspěších, o životě shinobi obecně, i o válce a jejích dopadech. Sem tam jsem něco prohodila nebo doplnila Jinchuurikiho vyprávění. U konzumace vařené, grilované, smažené a kdoví jak ještě upravované zeleniny s masem jsem dospěla k závěru, že majitel zdejšího resortu celkem ujde, nebyl nijak zvlášť arogantní ani nadřazený, třebaže jsem si o jeho praktikách nedělala iluze, choval se přátelsky a některé jeho příběhy z cest byly poutavé. U rýže s mořskými plody jsem se přistihla, že je pro mě stále těžší být v obraze o probíhajícím hovoru stáčejícímu se více a více k politice. Nemohla jsem přestat myslet na to, co by se dělo, kdybychom nemuseli opustit ten boží apartmán. Naruto na tom evidentně nebyl o moc lépe, co chvíli se zavrtěl na židli, netrpělivě poklepával nohou či si nepřítomně pohrával se vším, co měl v dosahu. Zrovna, když jsem hůlkami znuděně píchala do krevety, znenadání se mě zmocnil nepříjemný pocit odhalení. Zvedla jsem hlavu a ihned se setkala s upřeným, nadmíru chtivým pohledem naproti sedícího Jana. Náhle jsem nevěděla, co si počít, tak jsem jen pootevřela pusu a strnule zírala, jak mu nad mou reakcí samolibě povyskočily koutky. Co si sakra myslí, že dělá?! Znepokojeně jsem se ošila, čímž mi z klína sjel rozložený ubrousek, vděčná za možnost přerušit kontakt jsem se pro něj sehnula k zemi. O tom, že jsem se radovala předčasně, jsem se přesvědčila, jakmile jsem se opět narovnala, ten drzoun mi totiž nestydatě civěl do výstřihu, který mu během sklánění pro ten pitomý kus hadru naskytl slušný výhled. Zatracené šaty! Okamžitě mě polilo horko. V návalu paniky jsem zamžourala po Narutovi a k neskonalé hrůze zjistila, že byl svědkem minimálně konce celé scénky. Zděšeně jsem vykulila oči a oněměle pozorovala, jak mu zčervenaly tváře a varovně ztvrdly rysy v jinak pohledném obličeji. Ne, že by v tomhle stavu nebyl hezký, na způsobu, jakým zlostně stiskl čelist, bylo cosi fascinujícího. Rázem u stolu ztěžkla atmosféra. Ani lord Yamaguchi nezůstal imunní, zvědavě vzhlédl od čehosi rozevřeného vedle mističky s dezertem, jež před něho právě postavili.
„Copak se stalo?“ zeptal se, snaže se vydedukovat příčinu náhlé zamlklosti. Nakonec se s tázavě povytaženým obočím obrátil na patrně pobledlého asistenta. Toho jsem využila, po návratu schopnosti zase normálně uvažovat blonďákovi prosebně položila dlaň na stehno a poté, co od své „kořisti“ odvrátil vražedný pohled a s podstatnou většinou vyprchané nevraživosti ho stočil ke mně, jsem s nešťastně nakrčeným čelem odmítavě zavrtěla hlavou. Vyhověl mé bezhlesné žádosti, chopil se lžičky a s přehnanou vervou si do úst šoupl kus vanilkové zmrzliny.
„To nic, jenom jsme se omylem pod stolem kopli,“ zachraňovala jsem pohotově nastalou situaci.
„Ano, omlouvám se, byla to moje chyba,“ přitakával horlivě Jano. Jemně jsem Naruta pod ubrusem stiskla, ale už o toho šmíráka koutkem oka nezavadil. Byla jsem na něj hrdá.
„Mrzí mě to, ale budu muset jít, mám ještě spoustu povinností ohledně příprav festivalu.“
„Samozřejmě, Macuri slavnost, to je zde velká událost. Vřele vám doporučuji se přijít podívat, po setmění je skvostný ohňostroj. Budu rád, když se ke mně připojíte. Představím tě pár vlivným lidem, Naruto.“ Při vizi dalšího takového posezení mi naskočily osypky.
„Promiňte, ale my… jsme tu soukromě,“ oznámil mu celkem nevybíravě Naruto, asi už toho měl taky po krk.
„Jistěže, máš pravdu, už jsem vás zdržel dost. Mít tak skvostný doprovod, rovněž bych s ní chtěl být převážně o samotě. Být mladý a zamilovaný je úžasné. Jano, zavolej mi sem Koko,“ houkl na vzdalujícího se tajemníka, ten se poslušně otočil a na znamení úcty se uklonil. Viditelně byl rád, že mu to prošlo a může vyklidit pole.
„Ještě tu se mnou, starým pošetilcem, prosím, chvilku posečkejte a vychutnejte si dezert, vážně stojí za to. Mám pro vás na závěr jako omluvu malé překvapení.“ Ač najednou vypadal staře a unaveně, u poslední věty mu záhadně pletichářsky zajiskřilo v očích. Ať plánoval cokoli, ani jeden jsme neměli to srdce ho odmítnout. Zatímco jsem se ďoubala v pomalu se roztékající kalorické bombě, blonďák mu děkoval za skvělé pohoštění a utvrzoval ho, že to byl příjemně strávený čas. S první částí jsem bezvýhradně souhlasila, jídlo bylo výtečné, byla jsem nacpaná k prasknutí, co se týče zábavy, našly by se jisté mouchy. Pořád jsem úplně nepobírala, proč se to nakonec tak zvrhlo. Jo, během oběda, kdy jsme zde s Janem byli jaksi do počtu, jsem na sobě párkrát zaznamenala mladíkův pohled, nikdy to však nepřekročilo společenské meze. Možná v tom svou roli sehrálo víno… Z úvah mě vytrhl příchod mladé blondýnky se dvěma dlouhými copy, oblečené do bílého mundúru.
„Přál jste si se mnou mluvit, pane?“ oslovila svého zaměstnavatele, vystřihávajíc zdvořilé pukrle.
„Ah, ano. Tady Naruto a Sakura jsou mými váženými hosty, chci, abyste se o ně dobře postarali. Myslím, že VIP balíček bude ideální zpestření před slavností,“ pravil nonšalantně, načež si dívku autoritativním pokynutím ukazováčku přivolal blíž a něco jí zašeptal.
„Beze všeho, spolehněte se,“ řekla, než se otočila na nás, „ahoj, všichni mi tu říkají Koko, jsem vedoucí oddělení lázní. Pokud jste již dojedli, následujte mě, prosím.“
Bez nutnosti dalšího pobízení, už jsme oba chtěli být pryč, jsme se zvedli, rozloučili a pověsili se na paty všelijakými vonnými oleji načichlé pracovnici. Nanovo jsme se ocitli v hale s recepcí, tentokrát jsme však prošli dveřmi přímo naproti vchodu. Kdybych předem nevěděla, kam jsme byli posláni, nápis nad futry by mi poskytl chybějící informaci.
Nacházeli jsme se v menší místnosti s botníky, věšáky a úložnými skříňkami na cennosti. Jelikož jsme byli bosí, čemuž se Koko pobaveně pousmála, a neměli jsme u sebe nic, co by se mohlo případně ztratit, pokračovali jsme dál; vedla odsud jen jediná chodba připomínající tunel, dokonce tam byla i srovnatelná tma. Když jsme zakrátko vylezli, přivítalo nás opravdu spoře osvětlené prostranství, musela jsem párkrát zamrkat, aby si oči rychleji přivykly. Tahle místnost asi zastávala funkci čekárny, kromě spousty dveří tu byla malá křesílka, rozmístěna po obvodu bočních stěn, s kulatými stolečky s dekoracemi umělých květin, bez slunečního světla by se tu živým nedařilo, a nepřeberným množstvím svíček. Díky tlumenému světlu a dřevěným obkladům to působilo relaxačně. A děsně krásně to tu vonělo.
„Vítejte ve zdejších lázních. Teď si slečnu na chvíli půjčím, Naruto. Pro tebe si hned přijde kolegyně, ale nebojte, co nevidět se opět shledáte,“ řekla, přitom na nás spiklenecky mrkla. Ukázala na jedny dveře, ke kterým energicky vykročila, nezbývalo mi teda nic jiného, než Jinchuurikimu mávnout a odevzdaně pochodovat za ní. Než jsem za sebou stihla zavřít, zahlédla jsem, jak z těch úplně vpravo vychází mladá, vysoká a celkem přírodou jak na těle, tak na kráse obdařená tmavovláska. To v hotelu vážně nepracuje nikdo, komu je přes čtyřicet, navzdory věku stále bojuje s rozsáhlými ložisky akné a má na nose velkou bradavici?! Začínala jsem mít podezření, že Splněné přání je ve skutečnosti dceřinou společností hampejzu slečny Loly, jen s lépe kamuflovanou nabídkou služeb.
S určitou těžkostí v břiše, jež nebyla zcela způsobena snědením tolika chodů, jsem ležela v porcelánové vaně, kam jsem se po svlečení a sepnutí vlasů nahoru zapůjčeným skřipcem jaksi duchem mimo ponořila do nějaké smradlavé zelené břečky. Bahno mě vcuclo natolik, až jsem se bála, že mě po koupeli budou muset vysekat. Poté, co jsem se jakž takž srovnala s tím divným zápachem a hustou konzistencí, dumala jsem, jestli to takhle bude s Narutem pořád. Jestli se kvůli slávě a do vzdálených koutů světa sahající pověsti budeme furt někomu a něčemu podřizovat, nebo mi to postupem času třeba nebude tak vadit, až se sebe dostatečně nabažíme. Pokud se to vůbec někdy stane. Zatím mi to přišlo absolutně nemyslitelné.
Jak jsem se po zhruba dvaceti minutách přesvědčila, vysekat mě nemuseli, bez větších obtíží jsem se pořídila vyprostit sama. Vlezla jsem si do sprchy a smývajíc ze sebe přilepené zbytky, byla jsem mile překvapena, jak hebkou a vláčnou mám nyní kůži. I kdejaké miminko by mi ji závidělo. Osušila jsem se a podle instrukcí na začátku jsem se uložila na masérské lehátko. Odkudsi se zjevila Koko a po pár zdvořilostních frázích na mě nanesla nějaký božsky vonící olej, načež se zkušenými, hbitými prsty pustila do práce. Ač jsem nebyla žádná cimprlína, kolikrát jsem bolestí málem vyjekla, když mi stiskla napjatý sval. Proti vlastní vůli mi myšlenky utekly do nejspíš stejně zařízené místnosti, kde Narutovi to samé prováděla ta krasotinka. Najednou jsem měla strašně sucho v puse. Doufala jsem, že si přes spodní část přehodil aspoň prostěradlo. Nechápala jsem to, proč se vždycky hned přepnu do žárlivého módu, třebaže k tomu nemám sebemenší důvod. Štvalo mě to, kdybych mohla volně hýbat rukama, profackovala bych se. To by blondýnka nade mnou asi koukala.
„Holka, musím ti říct, že někoho s tak ztuhlým svalstvem jsem tady hodně dlouho neměla, nevím přesně, jaké hrozné věci máš za sebou, ale s takovou si brzy přivodíš akorát zdravotní problémy,“ pronesla Koko vážným hlasem, bez jakýchkoli servítek. A naprosto na to kápla, jako by se na mě nějak naladila. Zavřela jsem oči a vytěsnila z hlavy všechny ty zákeřné potvory, které na mě v jednom kuse útočily, a zkusila se uvolnit. Rozhodla jsem se, že si to užiju, ať se vedle děje cokoli. Nechám ze sebe odplavit veškerý stres, nahromaděný vinou posledních divokých událostí, a upjatost. A věčnou sebekontrolu. Párkrát jsem dlouze vydechla. Úleva se dostavila téměř okamžitě. Kami, tohle jsem potřebovala!
Když jsem, zabalená v měkoučkém županu a s ruličkou oblečení v ruce, odcházela, měla jsem lehkou, čistou mysl, obratle naházené na původních místech a mírumilovný klid v duši.
„Ještě jednou moc děkuju,“ řekla jsem své spasitelce s upřímnou vděčností, potřásajíc si s ní rukou.
„Rádo se stalo, Sakuro. Teď si běž vychutnat tu příjemnější polovinu procedury.“ Potutelně pozvedávajíc obočí, bradou pokynula k proskleným dveřím vedoucím ven. S malinko zmateným výrazem jsem ji poslechla. Sotva jsem bosým chodidlem došlápla na dlažbu, údivem jsem otevřela pusu dokořán. Stála jsem na nejvyšší z kaskádovitých teras, po pravé straně se chladně tyčila skála, po níž tekl zřejmě o něco výš vyvěrající pramen přecházející pozvolna do vodopádu. Při zafoukání větru mě na tváři ostříkly drobné kapičky studené vody. Proti mně se táhlo pádu zamezující zábradlí s matnou skleněnou výplní, za níž jsem v dálce rozeznala obrys majáku, jež mě o své existenci utvrzoval pronikavým světlem. Okouzlena tou scenérií, minula jsem dvě rozkládací lehátka a zvědavě nakoukla přes okraj. Na ploše pod námi jsem mezi tetelícími se obláčky stoupající páry rozeznala přírodním kamenem lemovaný hlavní bazén, skoro to vypadalo, že ho vyhloubili přímo do útesu. Pomocí dřevěných koryt tam byla svedena ta nejčistší voda, jakou jsem kdy viděla. Do nižších pater jsem už nedohlédla. I moře zůstávalo skryté, o své přítomnosti dávalo vědět pouze formou audia, lámáním vln o skaliska se sem neslo v pravidelných intervalech se opakující šplouchání. Společně s hlasy lidí dole to vytvářelo zvláštní, leč ne otravný šum.
Otočila jsem se k dominantě prostoru, jež byl od svých v řadě zbudovaných identických dvojčat oddělen vysokým plotem z bambusu, k v zemi zabudované vířivce, ve které si hověl Naruto a bedlivě sledoval každý můj pohyb.
„Držím ti flek,“ oznámil mi čile, když jsem přistoupila blíž, čeře rukou vodu po své pravici. V očích se mu přitom mihotaly rošťácké plamínky. Nejistě jsem přešlápla, zatímco jsem si na ukazováček namotávala popruh županu. Nepochybovala jsem, že pod svým, odhozeným opodál, rovněž nic neměl, a pořadí, v němž jsme se sem dostali, mu krásně hraje do karet. Ony necudně potemnělé safíry prozrazovaly, že si očekávané divadlo nenechá ujít. Nasucho jsem polkla a poněkud ztraceně zatěkala očima kolem po nějaké záchraně. Sama jsem to považovala za bláhové a hloupé, ale zčistajasna jsem si ten jediný kousek oděvu styděla sundat. Samozřejmě, že mě viděl nahou, vždyť jsme se už milovali, dokonce jsme v posteli nedávno strávili prakticky celý den, jenže to mě vždycky svlékal Naruto, taky tomu předcházela předehra spolehlivě ochromující mozkové závity a zadupávající ostýchavost. Nikdy na mě při tom nekoukal takhle s odstupem, navíc takhle. Mlsně. Užuž jsem měla na jazyku prosbu, zda by se mohl otočit, leč v poslední chvíli jsem se zarazila. Pravděpodobně by se ho to dotklo, byl by z toho smutný, a to jsem nechtěla. Napadlo mě jiné, sic trošku prohnané, řešení.
„Nedáme šampíčko?“ navrhla jsem, rovnou se přesunujíc k pojízdnému nerezovému stolečku zarovnanému všemožnými dobrotami.
„Proč ne?“ Zamračeně jsem nakrčila čelo. Zdálo se mi to, nebo to vážně znělo pobaveně? Jestli to prohlédl, má ze mě dobrý den a myslí si, že to neudělám, tak se teda šeredně plete! Rozladěně jsem nakráčela ke hraně, dřepla si a opatrně na hrubé kachličky bránící uklouznutí vyrovnala láhev se dvěma skleničkami, pak mi však zrak samovolně sklouzl mladíkovým směrem, jeho nyní nevinný psí kukuč mě totálně odzbrojil. Během těch pár vteřin, kdy jsme si hleděli do očí, jsem se uklidnila, horká krev se pomalu navracela na běžnou teplotu a napjaté mimické svaly se uvolnily.
Beze slov si vzal nachystanou flašku a možná malinko rezignovaně se začal dobývat k obsahu. A já, místo toho, abych jeho zaměstnanosti využila a nepozorovaně se vmanévrovala dovnitř, vrátila jsem se ještě pro tác s ovocem, rozhodnutá to podstoupit. Co vám budu povídat, byla jsem komplikovaná osobnost. Pufnutí špuntu jsem brala za startovní výstřel, odhodlaně jsem do hrudníku nasála vzduch, třeba bude pak vypadat větší, tahem rozvázala jednoduchý uzel na širokém pásku, roztřeseně v oblasti klíčních kostí chytila přes sebe přeloženou látku a potom župan co nejladněji nechala sklouznout na podlahu. Přestože jsem zarputile civěla do dálky, cítila jsem, že se Naruto dívá. Sotva před minutou vyklusávající krevní oběh se dal nanovo do sprintu. Vnímala jsem, jak se mi do skrání hrne červeň. Štvalo mě to. Abych samou uspěchaností neztratila balanc a nerozplácla se o hladinu, raději jsem sklopila zrak a obezřetně našlapujíc do prázdna, chystala jsem se přikrčit a jistit se zapřenými prsty, když se mi v zorném poli objevila nastavená pomocná ruka. Mlčky jsem ji přijala, takže jsem mohla přenést těžiště více dopředu a po kontaktu dolní končetiny se dnem se konečně schovat do bublající vody. Aniž bych si to plně uvědomila, úlevně jsem vydechla zadržovaný dech, což u Naruta vyvolalo špatně potlačovaný smích.
„Promiň, Sakuro-chan, uznávám, že to nebylo úplně fér, ale takovou příležitost jsem nemohl promarnit. Zvládla jsi to na jedničku.“ Aspoň, že to přiznal. Popravdě, byla bych radši, kdyby to tím svým medovým hlasem vůbec nekomentoval. Když už jsem si nepřipadala jako nějaké vystavované veledílo, pohotově jsem mu to oplatila: „Zato tobě se moc nedařilo.“ Tázavě sledoval trasu mého pohledu, až jím zakotvil na láhvi šampaňského ve své ruce, po jejímž hrdle si líně stékala tlakem zpěněná tekutina.
„Heh, no jo, jsem se zapomněl,“ odtušil, drbaje se přistiženě na temeni. Jakmile se vzpamatoval, nalil každému adekvátní množství a posléze mi jednu sklenku na nožce podal.
„Jaká byla masáž?“ zeptala jsem co možná nejnormálnějším tónem.
„Ušla, ale věřím, že bych si ji užil mnohem víc, kdybys mi ji dělala ty,“ odvětil bez okolků, významně mě hypnotizuje těmi bezednými kukadly.
„Cha, to si momentálně zrovna nezasloužíš.“
„Sakuro-chaaan.“ Poctil mě rádoby dotčeným obličejem.
„Na co si připijeme?“
„Na nás.“
„Tak na nás!“ odpapouškovala jsem, pak jsme do sebe legračně zaklesli paže a svorně si ucucli.
„Teď sem skoro hodinu nikdo nepřijde,“ sdělil mi patrně velmi zásadní informaci, přičemž nadále setrvával nebezpečně blízko.
„Chceš sfouknout tu masáž?“ dobírala jsem si ho.
„Ne,“ uchechtl se, zatímco mi odebíral nedopitý alkohol. Aniž by dával pozor, kam to křehké nádobí odkládá, lustroval mě vemlouvavým pohledem. Šmahem jsem zvážněla a decentně naklonila hlavu ke straně. Opičil se a pro snadnější přístup se v hrudníku drobet vytočil, čímž se ještě víc vecpal do mé osobní zóny. Tempem lenochoda po narkóze se naklonil na vzdálenost stěží pár milimetrů, nato se špičkou nosu tulivě otřel o rozpálenou tvář, pak jím obkroužil ucho, odkud neohroženě podél čelisti postupoval na bradu, kam nechal pouze smyslně dopadnou teplý dech. Navzdory vyšší teplotě vody jsem se nekontrolovaně oklepala. Stejně dráždivým způsobem mi vydechl i na ústa, na která se po spontánním otevření nenasytně přicucl. Po uvítacím rituálu nasál horní ret, aby vzápětí jemně oždibl ten spodní, pak po obou několikrát důkladně přejel svými vůdčími, načež do služby povolal i nedočkavý jazyk. Když jsem totožně chtivě odpověděla, překryl má ústa svými a polibek ještě prohloubil. Prsty levé ruky mě šimraje z boku na šiji, druhou rukou překvapivě obratně odcvakl provizorní skřipec, jehož zuby neprodleně nahradil vlastními prsty. Nedala jsem se zahanbit, zatímco jsem mu levou končetinu ovinula kolem ramen, dlaň pravačky jsem přiložila na svalnatá prsa, na nichž jsem mu bezmyšlenkovitě nehty vykreslovala různé obrazce. Když jsem se odvážila sestoupit i na podbřišek, přerývavě mi zafuněl do pusy. Bylo to omamné.
Pro těžký vzduch, vyplněný pouhým okem neviditelnými kapičkami sražené páry, se mi i tak hůře dýchalo, natož pak s velmi činorodě zaměstnanými ústy a omezeným prostorem před nosními dírkami. Užuž mi za zavřenými víčky začínaly pableskovat hvězdičky a hrozilo, že omdlím, vtom Naruto výrazně ubral, vlhkými rty doputoval do koutku, odtud si to přes líčko šinul k ušnímu lalůčku, na němž zanechal pomyslný otisk zubů.
„Já tě chci, Sakuro…“ zašeptal ochraptěle do ucha.
„Ahmmm,“ zasténala jsem, neboť mi po páteři přeběhla hotová zimní fujavice. Instinktivně jsem ruku z pekáče buchet na břichu posunula níž. Nelhal. Bez varování mě těmi silnými prackami čapl za zadek a se záviděníhodnou lehkostí nazvedl, aby si mě vzápětí obkročmo posadil na klín. Neprotestovala jsem, naopak, přitiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo a dlouhé prsty obou končetin mu zabořila do srandovně vlhkem připlácnutých vlasů. Okamžitě jsem vyhledala ty návykové rty a nabuzeně na ně zaútočila. Počínali jsme si, jako bychom se připravovali na olympiádu v líbání. Jelikož byl můj parťák vysoce vnímavý, nedovolil mi skonat na přidušení, vynalézavě si našel jiný způsob, jak mě trýznit. Zatímco rukama šmejdil po zádech, laskal mě na šíji a krku. Po vzoru svědomitého farmáře obdělávajícího své milované políčko, každému kousíčku senzitivní pokožky věnoval stoprocentní péči; i když jsem pochybovala, že by se v téhle oblasti inspiroval zrovna v zemědělství. Každopádně organismus hlásil přehřátí. Krapet jsem se odtáhla, abych zamezila infarktovým stavům, což ho po nikterak velkém zahálení navnadilo k sestupu na dekolt, kam se těmi tyranskými rty propracoval přes vystouplé klíční kosti. Jak jsem předpokládala, při zabírání půdy nepohrdnul ani územím se dvěma kopečky, díky změně pozice se nyní majestátně tyčícími nad hladinou, vždyť jsem o něm dávno věděla, že je fandou horské turistiky. Mírně jsem zaklonila hlavu a dovolila Narutovi dělat si se mnou, cokoli se mu zlíbí. Byla to slast. Nadzvedávaje mě podruhé, vzrušeně jsem se kousla do hladké vnitřní strany koutku, protože jsem věděla, že přijde ta pravá rozkoš.
Vzhledem k našim splašeným hormonům to netrvalo moc dlouho, ačkoli můj pojem o čase byl dosti zkreslený. Narovnala jsem v poslední chvíli dozadu zvrácenou hlavu a s ustupujícím oparem vášně před očima se podívala na Naruta. Poněvadž jsem na něm seděla, byl víc ponořený, navíc se vrchní části našich těl téměř celou dobu dotýkaly, měl rudé tváře a celkově vypadal hodně spařeně, ale zamilovaně si mě prohlížeje, spokojeně se zazubil. Bylo to nakažlivé.
Malátně jsem si zapřela čelo o jeho orosené a čekala, až se mi ustálí rozkolísaný dech. Byl to zvláštní pocit, připadala jsem si nezvykle lehce, jako by na mě částečně přestal působit gravitační zákon, svůj díl viny na tom dozajista nesl i pokulhávající pitný režim. Dostala jsem strašnou žízeň, ale nechtělo se mi zvedat.
„Máš absolutně božsky hebkou kůži, Sakuro-chan. Je to vyloženě neodolatelný,“ poznamenal uznale, přičemž mi na důkaz svých slov pozvolna přejížděl po vnější straně stehna, bříšky prstů levačky mě zase lechtal mezi lopatkami.
„To bude tou bahenní koupelí.“
„Co, tys měla bahenní?“
„Ty ne?“
„Ne, pivní.“
„A, co to s tebou udělalo?“ zeptala jsem s patrným nádechem pobavení.
„Tak pozor, má to spoustu blahodárných účinků,“ odpověděl hraným sečtělým tónem, „přísun vitamínů, sacharidů a proteinů, uvolnění svalového napětí, snížení stresu, regenerace těla i mysli, zlepšení krevního oběhu…“
„No, ten oběh teda sedí, úplně hoříš.“ Třebaže jsem si z něj utahovala, láskyplně jsem Jinchuurikimu přiložila dlaně na žhnoucí skráně.
„Prdlajs, to mám z tebe. Hádám, že potřebuju uvolnit trochu jiný napětí. Dáme repete?“ Vyřčený návrh vylepšil ještě o všeříkající lišácké zajiskření v očích. Překvapeně jsem povytáhla obočí, to už se ke mně však opět lísal. Coby stimulační předvoj vyslal již dříve v tomto úkolu úspěšný nos, něžně mě jím oťukával na rozličných částech obličeje, to prošlo, tak přišli na řadu lukostřelci v podobě drobných pusinek rozprostřených na čelo, oční víčka, líčka a bradu, načež mou chabou armádu rozmetal kopyty těžké jízdy, když se vítězoslavně zmocnil mých kapitulujících rtů. Tohle byla asi jediná prohra, kterou si ráda vychutnám.
„Em, omlouvám se, ale dvakrát jsem zvonila na zvonek. Musím to tu připravit pro další hosty,“ vytrhl nás z rozjíždějící se aktivity ženský hlas.
Polekaně jsem sebou trhla, vůbec jsem nevnímala okolní dění. Naruto se tolik zaskočeně netvářil, pořád mě těsně objímaje, obdařil mě rozpustilým úsměvem. Na tázavý pohled akorát nevinně pokrčil rameny. Nato mě obratně umístil na vlastní pozadí na původní flek, a aniž by se zajímal o to, kde se ta uklízečka pohybuje, postavil se do celé své krásy. Rozverně na mě mrknul, nahota ho rozhodně nevyváděla z míry, pak se vypravil pro župan, do kterého se zrovna oblékl. Sebral i můj a džentlmensky mi přišel pomoct vylézt.
„Víš, i když bych tě ze všeho nejradši zatáhl do postele a minimálně do zítřejšího oběda odtamtud nepustil, trochu se bojím, že by tě mý choutky mohly začít otravovat, hehe. Taky kvůli zvědavcům doma by to nebylo nejvhodnější.“ S blonďákovou asistencí jsem se rovněž nasoukala do toho kusu oděvu, poté jsem zamířila ke stolku, abych se řádně napila.
„Tak mě napadlo, že bychom se na chvíli zašli podívat na tu slavnost. Asi to bude fakt velkolepá událost. Něco zakousneme a omrkneme ten ohňostroj…“
„Dobře, jsem pro,“ odsouhlasila jsem, v duchu se culíc. Kdyby jen věděl…
„Jo? Super, tak já nám doběhnu nahoru pro boty a sejdeme se na recepci.“ Lípnul mi rychlou pusu, pak jsme každý zapadli do své šatny.