Žánr

Cesta na vrchol hory, která oddělovala pobřeží a vnitrozemí, byla poněkud strmá, ale klidná. Nebylo potřeba nějakých speciálních pomůcek, šlo to i pěšky. Ale výšlap to byl pořádný.
„Tak o co teda jde, Chene? Včera jsme jaksi neměli možnost si o tomhle promluvit,“ ozval se Tanma, když srovnal s Chenem krok. Kiro s Elikou byli notný kus vzadu.
„Objevili se asi před měsícem. Vždycky proletí jako vítr, zanechají jenom zkázu. Očividně byli na sebe hrdí,“ začal Chen, když zdolávali stoupání.

Z Konožského přístavu vyplula obchodní loď. Čekala je dlouhá cesta, než se dostanou do cíle. Cílem byla oblast, která sousedila se zemí Země. Kapitán předpokládal, že do týdne budou v cíli. Není divu, taková vzdálenost přináší i mnoho zastávek, kde se vymění část zboží a pluje se dál po plánované cestě. Tanma věděl, že cesta bude dlouhá a zrádná. S kapitánem Hamadou se dohodli, že je převeze zdarma, když jemu a jeho posádce poskytne ochranu na cestě.

Elika následovala Tanmu jedním kaňonem, kterých bylo v poušti nespočet.
„Tak fajn, tutaj se rozdělíme,“ nakázal Tanma, když se zastavil uprostřed kaňonu.
„Počkej, co se děje?“ nechápal Kiro, když málem zakopl o kámen, po cestě přemýšlel.
„Miura chce potáhnout na město a já mám zabít Nyereho. Vás s sebou vzít nemůžu,“ odpověděl Tanma, když se otočil na svůj tým. Orion letěl vysoko nad jejich hlavami a s pořádným odstupem vzadu.
„Jasně, chápu. Infiltrace ve vícero lidech je náročná,“ pochopil Kiro.

Kiro ani neměl čas nějak přemýšlet. Tanma se s ním přemístil pomocí Hiraishinu poblíž tábora, všude kolem stála voda. Stany byly poničené, zvířata v ohradách šílela. Prostý zmatek a chaos.
„Sakra práce! To je spoušť!“ vydal ze sebe Kiro, když se rozhlédl kolem. Žaludek měl pořád jako na vodě z rychlého přesunu. Tanma vylezl na vyšší a stabilnější místo, aby měl přehled.

Poslední červencové dny s sebou přinášely chvílemi až nesnesitelné horko. Vodní plocha řeky přitahovala slunce jako magnet – děti vesnice na to nedbaly, hrály si na břehu, skákaly do vody, lhostejné k zarudlé kůži, která bude za pár hodin pálit k zbláznění. Slunce bylo ve své nejsyrovější síle okolo dvanácté hodiny. Teď bylo něco po páté, žhavá koule však škvařila povrch země se stejnou razancí, jako by se chtěla vyřádit na těch pár měsíců předem, dříve, než ji planeta opět uteče do vzdálenosti přinášející mrazy.

Práve vám hľadím do očí,
život mi preblysne,
Ino, Shikamaru, Choji,
cvičil som vás prísne.

Dúfal som, že skončím takto,
po boji a s úctou,
neviete, vníma ma niekto,
drahá, si pre mňa TOU.

„Omlouvám se,“ pousmál se Šibuki, když osaměli.

Sakura byla násilně odtažená Fú, Naruto netoužil vědět, kam. Ženské záležitosti, pravděpodobně. Zůstal sedět u stolu, čaj pomalu stydnul. Naruto v něm cítil nahořklou chuť jakýchsi bylinek, jejichž totožnost neznal.

„V pořádku,“ odpověděl smířlivě.

Fú měla narozeniny až za dva týdny, ale trvala na tom, že chce na oslavě i Naruta, a jelikož jejich mise vyšla skoro načas, neváhala uprosit Šibukiho, aby to takhle zařídil. Vychcaná malá kunoiči, o tom žádná.

Tanma sledoval skupinky v aréně, kterým nařídil přátelský souboj. Na obyčejné lidi, co nikdy nedrželi v ruce zbraň, si vedli docela dobře. Taky si sám všimnul, že za tři dny je dokázal naučit víc, než dokázal Soto za měsíc. Moc toho neuměli, Tanma už ztratil přehled o chybách, co udělali. Hlavně, že Soto měl lidi, kteří ho bez zaváhání poslechnou.
„Ta otočka musí bejt rychlejší, jinak je po tobě,“ upozornil Tanma jednoho muže, který se snažil jeho styl napodobit. Muž uznal svoji chybu, než pokračoval ve cvičení.

„Môžem si ju požičať? Ale no tak. Viem, že ju máš stále pri sebe. Práve som sa ho pokúsila zabiť a on mňa, koniec koncov, tiež. No tak, daj mi ju! Prosím. O chvíľu ti ju vrátim.“

„Ona to ví,“ zařval Gai a roztřeseným prstem ukázal na dívku, která si právě cpala do úst další dango. „Ví to, a nechce nám to říct!“

„Nech ji být,“ zamumlal Kakaši.

„Cože!“ Gaiovi rozčilením přeskakoval mladistvý hlas. „Že zrovna ty...!!! Kakaši!!! Tebe by přece mělo zajímat z nás všech nejvíc, kde je tvůj sensei!!!“

Seděla u okna ve své ložnici. Oči jí únavou klimbaly, přesto však nemohla usnout. Obloha nad Konohou byla neobvykle temná a zamračená, i tak však mohla mezi černými mraky zahlédnout světlo měsíce nebo hvězdy. Sarada už dávno spala a dům byl tichý stejně jako spící vesnice. Spal už Naruto? Nejspíš ne. Pousmála se, stejně jako pokaždé, když pomyslela na splněný sen svého přítele. Všem se plnily sny. I ten její se splnil, ano.

Hranice Země vodopádů překročili během třetího dne, aniž by cestou nastaly nějaké komplikace. Nebyl to žádný úspěch – k tomu si mohou gratulovat až ve chvíli, kdy bude svitek odevzdán do rukou Kakašimu. Ještě téhož večera stanuli před branami vesnice, přivítání dvojicí stráží. Nejspíš je čekali.

„Naruto, Sakuro," pozdravili je dva muži s mírným pousmáním, než se krátce uklonili.

Krátce po svítání bylo cestování příjemnější. Bouře už dávno přešla, tým mohl pokračovat v cestě. Nevědomky prošli ochrannou bariérou, během chvilky si je našla hlídka z Písečné, kterou vedl Kankuro. Po krátké výměně informací doprovodila hlídka tým Aquila do vesnice nejkratší možnou cestou. Píseční byli zvyklí na místní podmínky, na Tanmovi nebylo nic znát. Kiro se abnormálně potil, jenom Elika byla na pokraji zhroucení. Mít vodu jako primární element mělo svoje nevýhody. Příchodem do vesnice se všechno změnilo.

Poštolce

s přáním, aby jí všechno ostatní bylo přidáno. :)

Díval jsem se mu do tváře
a toužil jsem ho rozdrtit,
vždyť vraha člověk nekáře,
když cosi přetrhlo mi nit
bouří mých, jichž byl jsem dávno syt –
z hloubi mých starých zapomnění
citát, jež zůstal do paměti vryt:
„Vítězství a pak odpuštění!“

Nestávalo se často, aby dostali misi pouze ve dvou, obzvláště pokud se jednalo o misi typu A. Jistě, Kakaši již s nimi na misi nemohl, jakožto hokage měl zcela jiné povinnosti. Sasuke, ten byl pořád v tahu. Hnal se za svou pomstou odhodlaněji než Naruto ke kage křeslu. A kdokoli z jiného týmu by raději okopával brambory na misi typu D, než aby trávil čas ve společnosti těch dvou.

Tanmův tým se v průběhu odpoledne vrátil zpět do Listové. Rozhodli se rovnou navštívit Tsunade, podat výsledky.
„Dobrá práce, týme Aquilo. Sakra, proč zrovna tak blbě?“ rozčilovala se Tsunade nad Tanmovým pojmenováním týmu, když přebírala zprávu.
„V čem je problém?“ zeptal se Tanma a složil pečetě. Na stole se objevil orel.
„Aha, tak proto,“ utrousila Pátá a schovala zprávu do přihrádky.
„Pěknej pták,“ ozval se Kiro, když Tanma orla odvolal.

I. část

Konečně nastala ta chvíle, na kterou čekal. Když se stal jouninem, doufal, že získá více moci, aby se dostal mezi členy ANBU. Trénink Čtvrtého se sice vyplatil, to musel uznat každý, kdo Kakashiho znal, ale za jakou cenu... Mrzelo ho, že byl jediným, kdo z týmu číslo sedm přežil, ale jisté situace si to vyžadovaly. Ať už Rin a Obita miloval sebevíc, teď musel po své cestě kráčet sám. Bez nich.

Elika sledovala, jak vodní vlna odnáší jejího velitele. Čekala, jestli se za chvilku vrátí, ale nevrátil se. Z celé situace se jí rozklepala brada, několik dalších slz steklo po tvářích.
„Co jsem to udělala?“
„No taky si říkám, jestli to nebylo trochu moc. Co tě to vůbec popadlo, Liko?“ Kiro si představil, jak taková vlna musela bolet, když byla vyvolaná emocemi. Tanma se sice choval jako blbec, ale pořád byl jeden z týmu.

[center]Z prvého chlad sála, srdce v bolesti sa topí,
má však svoje plány a preto slova sa chopí.
„Vieš, čo žiadam, po čom túžim, aké mám postoje,